Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes 10.kapitola

Bella


„Miluji tě Bello Swanová." Tak tohle jsem nečekala. Řekl to tak přirozeně a něžně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Pak ale stáhl obočí jako by nad něčím přemýšlel, vždycky se mu udělala na čele srandovní vráska.

Musela jsem se usmát. Z části pobavením z jeho výrazu a zčásti štěstím nad tím, co mi právě řekl. Ten zvláštní, krásný pocit z opětované lásky mě nyní zaplavoval úplně celou.

„Miluji tě Edwarde Cullene." Chtěla jsem mu toho říct tolik a tolika slovy, ale zmohla jsem se jen na tohle. Srdce se mi rozkmitalo takovou rychlostí, že jsem měla strach, aby mi nevylétlo z hrudi.

Nemohla jsem uvěřit, že tenhle krásný kluk si vybral zrovna mě. Když jsem se poprvé probrala po mé nehodě, myslela jsem si že sním, nebo mám halucinace. Seděl tam u mé postele a vypadal jako anděl. Tolik obav, soucitu a ....lásky, jsem ještě v žádných očích neviděla. Až v těch jeho, zlatých. Měl krátké bronzově hnědé vlasy, nagelované do rozcuchaného účesu. Jeho tvář byla naprosto dokonalá, souměrná a skoro sněhově bílá. Měl výrazné lícní kosti, rovný nos a ostrou bradu. Díky světlé barvě jeho pokožky vynikala ta nádherná barva jeho očí, rámovaných dlouhými tmavými řasami.

Pevně mě chytil za paže a tím mě vrátil zpátky do reality. Zhluboka se nadechl, pak mě pomalu objal a přitiskl k sobě. Omotala jsem mu ruce kolem pasu a chtěla mít tolik síly, abych ho udržela v obětí navždy.

Jeho tělo bylo velmi zvláštní, tvrdé, ale ne nepříjemně a chladné, úplně stejně jako jeho ruce.

„Je ti zima?" Šeptla jsem a přitiskla se blíž.

Otřásl se, jakoby zadusil smích. „No, je tam dnes chladno." Vyhnul se odpovědi.

Překrásně voněl, ale nebyla to kolínská. To jeho kůže jemně sladce voněla.

Uchopil mě za zápěstí a vyprostil se lehce z mého sevření. Odtáhl se, proč to udělal?

Někdo zaklepal na dveře. „Bello, smím dál?" Podle hlasu jsem poznala Carlisla.

„Ano." Křikla jsem a hlas se mi třásl.

Vešel a v závěsu za ním byl Charlie.

„Tak jak se má marod?" Pronesl klidně Carlisle a místo na mně se podíval na Edwarda.

„Chce jít do školy, doma se nudí." Prohodil nenuceně Edward.

Zamračila jsem se, dá se o muži říct, že je drbna?

„No Bello, tak se na to mrkneme." Významně se otočil na Edwarda a na mého otce.

Pochopili a vytratili se z pokoje.

„Opravdu musím čekat až do příštího týdne? Je mi už mnohem lépe a noha už mě skoro nebolí." Začala jsem se svým přesvědčováním.

Upřeně se na mně podíval. „Bello, nesmíme nic uspěchat. Měla jsi horečku a jedna z tržných ran zhnisala. Měli bychom dát tvému tělu alespoň šanci, trošku si odpočinout. Počkáme týden a uvidíme." Mluvil tak klidně a tiše a jeho nesporné autoritě se nedalo odporovat.

„Buď ráda, že jsem vymluvil Charliemu tu nemocnici."

To jsem opravdu byla, nemocnice znamenala jehly a jehly jsem k smrti nesnášela. Dobře, takže můj chabý pokus o přemlouvání nevyšel, svěsila jsem rezignovaně ramena a nechala se vyšetřit.

Carlisle se usmál a pohladil mě po vlasech. „Nebuď smutná, myslím, že Edward ti bude rád dělat společnost."

Střelila jsem po něm pohledem, páni, měl úplně stejné oči a jeho rysy byly velice podobné těm Edwardovým. Neříkal, ale Edward, že jsou všichni adoptovaní.

Carlisle si všiml mého upřeného pohledu. „Děje se něco?"

Sklopila jsem oči, bylo to nezdvořilé takhle zírat. Zavrtěla jsem hlavou.

„Tak myslím, že je vše v pořádku a stavím se zase pozítří."

„Děkuji." Pípla jsem, ale možná to ani neslyšel.

Plácla jsem sebou na postel a zavřela oči. Tak to bychom měli. Do školy nemůžu a Edwarda uvidím jen po odpolednách, no to bude dlouhý týden.

Něco mě zastudilo na čele. Lekla jsem se, až jsem vypískla a rychle otevřela oči. Klečel u postele a nahlas se smál.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Jdu se rozloučit. Otec chce už jet." Povytáhl jeden koutek úst a usmál se překrásným pokřiveným úsměvem.

„Zítra přijedu hned po škole a zůstanu až do večera, slibuji."

Chytil mě za ruku a políbil mě do dlaně, pak vstal a než odešel, otočil se ve dveřích.

„Dávej ne sebe pozor Bello." Znělo to tak vážně.

Usmála jsem se. „Budu"


Svůj slib splnil, další den přijel hned po škole a zůstal, dokud se obloha nezbarvila do černé.

Seděli jsme u mě v pokoji a povídali si o všem možném. Většinou jsem však mluvila já. Když jsem se na něco zeptala jeho, stočil svou odpověď zpátky na mne, takže jsem zase povídala já. Měla jsem pocit, jako by se snažil některým mým otázkám úplně vyhnout. Byl velmi opatrný na to co mi říkal , ale i na to jakým způsobem to říkal.

Malý a nanejvýš otravný hlásek někde vzadu v mé hlavě, mi říkal, že mi něco tají.

Držel se velmi zpátky. Sama jsem neměla zatím žádné zkušenosti s chlapci, ale připadalo mi, že každý svůj pohyb, dotek si rozmýšlí a napřed důkladně analyzuje.

Ale co, byla jsem ráda, že je se mnou a pokud to chce brát pomalu, byla jsem jen pro.

Když se, se mnou, večer loučil, jemně mě políbil na čelo. Ne však tím otcovským způsobem, ale tak, až mi z toho naskočila po těle husí kůže.

Další dny probíhaly na chlup stejně. Už jsem ani nedoufala, že se s ním dostanu dál, než k letmému polibku na čelo, nebo do vlasů.

Byl čtvrtek večer a Edward před chviličkou odjel. Jeho společnost mi dělala neobyčejně dobře, ale začínala jsem propadat zoufalství. Kdykoliv jsem se k němu chtěla přitulit, obejmout ho, něžně a s okouzlujícím úsměvem se odtáhl.

Budu si s ním muset promluvit na rovinu. Jestli to jeho „miluji tě" nebylo jenom omylem.

V noci jsem měla opravdu divoké sny. Povětšinou jsem se snažila dohnat Edwarda a on mi unikal. Docela by mě zajímalo, kolik „snových" mil, jsem naběhala.

Ráno jsem otevřela oči a byla velmi pevně rozhodnutá, že končím s maroděním. Není nic horšího, než když má člověk moc času na přemýšlení.

Charlie odjel velmi brzy ráno s jedním z koňů na nějaké speciální vyšetření a říkal, že bude rád, jestli se vrátí před půlnocí. To znamenalo, že mám celý den dům jenom pro sebe.

Byla jsem už úplně v pořádku a jediná známka nešťastného minulého týdne, byla dlaha na mé ruce.

Otec zbytek zvířat obstaral, ale po obědě mi to nedalo a šla jsem zkontrolovat stáje.

Jediná kóje byla prázdná. Na sucho jsem polkla a prošla kolem ní, jako by se nic nedělo. Prostě jsem si zakázala na to myslet. Black byl dobrý kůň, ale je pryč a už se nevrátí. Utřela jsem hřbetem ruky slzu, co mi stékala po tváři.

Prošla jsem stájí a na konci se posadila na balík slámy. Špatný nápad, zase mám čas přemýšlet. Rychle jsem vstala, otevřela nejbližší kóji a vyvedla jednoho z mladých hřebečků.

Učesala jsem mu hřívu, ale zlomená ruka začala bolet a tak jsem ho šla odvést zpět.

Před domem zastavilo stříbrné Volvo a vystoupil Edward.

„Jsem ve stáji." Křikla jsem aby mě slyšel.

Přivazovala jsem uzdu k oku a ze začátku stáje se ozývalo nesouhlasné řechtání a frkání.

„Co se jim zase děje?" Mrmlala jsem si pro sebe.

„Ahoj" Uslyšela jsem za sebou, Edward stál ve vratech a usmíval se na mě.

Hřebec viditelně znervózněl, nesouhlasně zařechtal a vzepjal se na zadních. Viděla jsem reakce koňů na některé lidi, ale tohle bylo silný kafe.

Otočila jsem se na Edwarda a chtěla pronést něco ve smyslu, že z nich dvou kamarádi asi nikdy nebudou, ale to co jsem viděla mě přikovalo k zemi.

Edward stál nakrčený, jakoby připravený ke skoku. Tělo měl napjaté, na krku a pažích mu vystupovaly šlachy. Čelist měl pevně zaťatou, rty se mu ohrnuly přes dokonale bílé a rovné zuby a hlasitě vrčel. Oči měl černé, jako nejtemnější půlnoc a tak divoké, vražedné.

Zůstala jsem na místě, neschopná jediného pohybu a zírala na stvoření před sebou. Ať to bylo cokoliv, nebyl to člověk. Edward, můj Edward, nebyl člověk.

„Edwarde." Hlesla jsem neslyšně a když se jeho doutnající černé oči stočily ke mně, pocítila jsem silný nával nevolnosti.

Kolena se mi podlomila a já se ladně sesunula směrem k zemi.


„Bells, prober se. No tak, podívej se na mě."

Otevřela jsem oči a zírala nevěřícně na anděla, který se nade mnou s ustaraným výrazem skláněl.

Okamžitě, aniž bych o tom přemýšlela, jsem vystřelila do sedu a přimáčkla se zády ke zdi, co nejdál od něho.

Jeho pohled byl teď ustaraný, provinilý a pokorný.

„Co jsi zač?" Jedovatě jsem vyštěkla. Až jsem se sama polekala, nepoznávala jsem svůj vlastní hlas.

„Edward." Řekl tiše a natáhl ke mně ruku. Zavřela jsem oči, odvrátila tvář a ještě víc se přimáčkla ke zdi. Pochopil, sedl si na kraj postele a sklopil pohled k zemi.

Seděli jsme tak asi hodinu. Dávala jsem si dohromady vše, co jsem o něm věděla. Všechny věci, co mi přišli divné, nebo neobvyklé.

On seděl jako hromádka neštěstí, obličej složený v dlaních a mlčel.

Pořád jsem ho před sebou viděla, jeho pohled. Vypadal jako šelma, která se chystá zaútočit. To je ono, ten hřebec se ho bál, ale proč? Proč se zvíře takhle vyděsí? Jen když mu jde o život. Pořád jsem to probírala v hlavě tam a zpátky, ale něco důležitého mi unikalo. Něco zásadního, co by mi dalo jasné vodítko.

Pak mě to trklo, ten pohled jsem už u něho viděla. Když jsem se ho snažila dotknout a on utekl z pokoje. Znamená to, že i já bych se měla bát o svůj život, když jsem s ním? Proto byl tak opatrný, co se týkalo našeho tělesného kontaktu?

„Chtěl si mi ublížit?" Ohromilo mě, jak strašlivě to znělo. Vyslovené nahlas.

Podíval se na mě a já se lekla jeho strhaného výrazu.

„Bello, nikdy bych ti neublížil." Jeho hlas byl prosebný.

„Ale chtěl jsi." Jak já jsem čekala na to jedno jediné krátké slůvko, ale nepřicházelo.

Mlčky seděl a propaloval mě žárem svých zlatých očí.

„Řekneš mi, co se tu děje?" Snažila jsem se mu dát ještě šanci.

„Nemůžu ti nic říct." Svěsil ramena.

„Mám teď odejít?" Jeho oči mě prosily, škemraly.

Beze slova jsem přikývla.

Zhluboka se nadechl, jakoby chtěl ještě něco dodat, ale pak se na mě jen ještě naposledy podíval a odešel.

Dveře se zavřely a já se stulila na posteli do klubíčka a nechala mlhu zoufalství, aby mne zahalila.


Víkend jsem prožila jako živá mrtvola. Chodila jsem , mluvila jsem, ale myslí jsem byla jinde. Před očima jsem měla neustále jeho dokonalou tvář a pohled, který mi věnoval, než odešel.

Carlisle už k nám nepřišel, tak jsem to automaticky brala jako propustku ze stavu na smrt nemocných. Zítra jdu poprvé do školy a dokud mi vše nevysvětlí, budu dělat, že ho neznám.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one