Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes 11.kapitola

Ráno mě vzbudilo protivné pištění budíku. Zaklapla jsem ho a otráveně si přetáhla deku přes hlavu.

„Bells, vylez, ať nepřijdeš první den pozdě." Charlie uměl být přesvědčivý, když chtěl.

Sedla jsem si na posteli a zkoprněle spustila nohy na podlahu.

„Vylez ty zbabělče." Zašeptala jsem si pro sebe.

Té osoby, co na mě koukala v koupelně ze zrcadla, jsem se skoro lekla. Bledší než obvykle, velké tmavé kruhy pod děsivě fialovýma očima.

„To jsi to dopracovala." Fajn, takže už mluvím sama se sebou.

Vlasy jsem ledabyle sepnula do culíku a nechala pár pramenů vyčuhovat. Natáhla jsem si na sebe první věc, co mi přišla pod ruku. Až když jsem míjela velké zrcadlo na chodbě, uvědomila jsem si, že jsou to věci, co mi dala Alice.

Fajn, teď to řešit nebudu. V kuchyni jsem si vzala čokoládovou tyčinku a pospíchala k náklaďáčku. Pevně jsem doufala, že po takové době nastartuje a že mě nepoveze do školy Charlie. To bych asi neustála. Batoh jsem hodila na sedačku spolujezdce a zamávala otci, který šel právě krmit.

Startér se několikrát otočil a motor se strašlivým zvukem naskočil.

Do Forks to nebylo zase až tak daleko, ale jelikož nejvyšší rychlost mého miláčka jen stěží přesahovala padesátku, trvalo mi to rovnou půlhodinku.

Bohudík jsem měla díky Charliemu dostatečnou časovou rezervu a tak jsem nepřijela na parkoviště u školy mezi posledními.

Oči mi automaticky zabloudily ke stříbrnému Volvu stojícímu na druhé straně. Zhluboka jsem se nadechla a vyskočila z kabinky, na záda hodila batoh a pomalou chůzí se vydala vstříc školní budově.

Najít kancelář, nebylo zase tak těžké, ale připadala jsem si jako exotické zvířátko. Všichni zírali, ale ty pohledy nebyly nijak nenávistné, spíš zvědavé, obdivné.

Paní v kanceláři mě s úsměvem přivítala a dala mi hromadu papírů na vyplnění, taky rozvrh hodin a plánek školy.

Jen jsem vyklopýtala obtěžkána papíry na chodbu a nohou zaklapla dveře, narazila jsem do známé drobné osůbky.

„Bello." Křikla s úsměvem Alice.

„Tobě to sluší." Sjela mě pohledem od hlavy k patě. „Jen vypadáš, jako bys týden nespala."

Pokynula rukou k mé tváři.

„Hmm." Zabrumlala jsem místo odpovědi a zírala střídavě na rozvrh a plánek. Tak to bude dneska ještě veselý.

„Co máš první hodinu?"Zeptala se a vytrhla mi jeden z papírů z ruky.

„No bezva angličtina, tak to můžeme jít spolu."

Chytla mě za paži a táhla směrem k jedné z učeben.

Zatáhla mě dovnitř a nekompromisně usadila do jedné z lavic.

„Páni Bello, co jsi udělala Edwardovi? Celý víkend byl mimo."

Ani jsme nevzhlédla od lavice.

„A to doslovně, od pátku nebyl doma."

„Cože?" Vypadlo ze mě.

„Jen klid. Dnes ráno je ve škole." Uklidnila mě.

„Fajn." Odsekla jsem.

„Asi mi neřekneš. Co se stalo, viď? No nevadí, tak třeba jindy."

Pozorně jsem si ji prohlížela. Měla ty stejné zlaté oči, jako on. U Alice mě to zase tak nepřekvapovalo. Podle Edwardových slov, ona a Emmett, byli jeho skuteční sourozenci.

Hodina uběhla bez dalších pokusů ze mě cokoliv vytáhnout, ale občas, když jsem zvedla oči, všimla jsem si, jak si mě Alice zamyšleně prohlíží.

Konečně zazvonilo.

Omluvně jsem se na ni usmála a vypochodovala ze třídy.

„Tak u oběda." Křikla na mě, ale to už jsem podle plánku běžela na další hodinu. Chemie, no je to čím dál lepší.

Zabodnutá nosem v papíře jsem odbočila za roh a než jsem se stačila rozhlédnout do něčeho jsem narazila.

„Sakra, co to..." Zvedla jsem oči a ustrnula pohledem na tolik známém, naprosto dokonalém obličeji. Tohle ráno už asi nemůže být horší.

Okamžitě jsem změnila výraz a nasadila tvrdou masku.

„Promiň." Pípla jsem a snažila se vyhnout jeho očím. Sklopila jsem hlavu a začala jednu po druhé pečlivě zkoumat dlaždice na zemi.

„Ne, ty promiň. Bells, já...."

„Už mi vysvětlíš o co tu jde?" Přerušila jsem ho v půli věty.

Zavrtěl nesouhlasně hlavou. „To nejde."

„Tak nic." Odsekla jsem a pokračovala v cestě.

Několik studentů se zastavilo a zvědavě přihlíželo naší výměně názorů.

Do učebny jsem vběhla těsně se zazvoněním. Učitel a bohužel s ním i celá třída na mě civěli.

„Slečno, nestrpím nedochvilnost." Kantorův hlas byl otravně vysoký. Nechtěně jsem se otřásla.

„Promiňte, nemohla jsem to najít."

„Aha, vy jste ta nová. Slečna Swanová?" Brýle na jeho širokém opoceném nose se sesunuly směrem dolů.

„Ano." Modlila jsem se ať už mě pošle konečně sednout.

„Dobře. Takže se posaďte." Pokynul strojeně rukou ke třídě. To nejhorší mám prozatím za sebou.

Sedla jsem do první volné lavice, ani jsem nezkoumala, ke komu.

„Ahoj. Já jsem Mike." Podával mi ruku docela pohledný kluk.

„Ahoj Bella." S úsměvem jsem ji přijala.

„Třído, dávejte pozor. Tohle je těžká látka." Okřikl nás učitel.

Udělala jsem obličej a otočila se k tabuli. Mike se tiše zasmál a udělal totéž.

Dopoledne uběhlo docela rychle, spolužáci byli celkem fajn. Čekala jsem horší přijetí.

Trochu jsem se obávala oběda. Není nic horšího, než když člověk u oběda skončí sám. To se rovná skoro společenské sebevraždě.

Musela jsem se usmát. Zákon džungle platil na každé americké střední. Osamocený jedinec prostě nepřežije.

Vstoupila jsem do jídelny, byla už skoro plná, chvíli mi dalo, než jsem ji našla.

Na tác jsem si nandala jen nějaký salát a malou láhev minerálky. Žaludek jsem měla stažený, stejně do sebe asi nic nedostanu.

Zhluboka jsem se nadechla a otočila se čelem do jídelny, okamžik pravdy nastal.

Mé oči nechtěně sklouzly do nejvzdálenějšího koutu, ke stolu, odkud na mě vesele mávala Alice. Vedle ní seděl moc pohledný blonďák a tvářil se jako když ho bolí zub, asi Jasper. Poznala jsem ještě Emmetta, taky se tvářil nadšeně a něco šeptal nadlidsky krásné blondýnce, sedící vedle něho. Rosalie, napadlo mě ihned.

Naproti Alici přes stůl seděl On. Ani se na mne nepodíval, jen se nimral vidličkou v jídle před sebou. Alice něco podotkla směrem k němu, ale on se jen zamračil, cosi vyštěkl, sebral svůj podnos a odpochodoval směrem ke koši, kam vysypal všechno jídlo. Cestou z jídelny musel projít kolem mě, pevně jsem chytla svůj tác a sevřela ho tak, až má ruka upoutaná do dlahy, bolestivě zaprotestovala.

Když mě míjel rozvířil vzduch a já znovu ucítila jeho sladkou vůni.

Nasucho jsem polkla a dívala se upřeně před sebe. Zachránil mě Mike, který si mě všiml a křikl na mne. „Hej, Bello, pojď si sednout k nám."

Oddechla jsem si, tak alespoň tohle je v suchu. Díky Mikovi jsem poznala ještě pár lidí. Byli asi dobrá parta, domlouvali se kam půjdou do kina a co zrovna dávají.

„Bello, ty znáš Cullenovy?" Vytrhla mě za zamyšlení nenápadná tichá dívka. Myslím, že se jmenovala Angela.

„Jo trochu." Přiznala jsem. „Proč?"

Okamžitě jsem si vzpomněla na Edwarda, jak říkal, že jeho rodina nepatří ve škole zrovna k těm nejoblíbenějším.

„Jsou jen trochu zvláštní. Nezdá se ti?"
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani ne, nevím." Pani já jsem, ale prolhané stvoření. Trochu jsem se usmála, při představě, co by asi Angela říkala, kdyby viděla Edwarda tak, jak jsem ho viděla já. A pak mě smích přešel, na tom vlastně vůbec nebylo nic k smíchu.

Hurá, oběd byl za mnou a já dostala doprovod do tělocvičny. Mike se nabídl, že mě tam odvede a i když jsem věděla, že díky zlomené ruce, stejně nebudu cvičit, musela jsem tam být. Seděla jsem celou hodinu na lavičce a pozorovala nepřítomně spolužáky. Ještě mě čekala jedna hodina a pak se budu moci odporoučet domů. Už, aby to bylo.

Biologie, ta mi vždycky šla a měla jsem ji ráda. Odmalička jsem měla kolem sebe zvířata a přírodu a bavilo mě, něco se o tom všem dozvědět.

Mike mě přeochotně doprovodil až ke třídě, už mi s tím mimochodem začínal lézt na nervy. Asi ho budu muset nějak šikovně upozornit, že nemám zájem.

Vešli jsem dovnitř a Mike si šel sednout na své místo. Učitel byl už přítomen, tak jsem mu předala nějaké dokumenty na podepsání a on s úsměvem poděkoval. Na první pohled mi byl sympatický.

„No Isabello, mám jediné volné místo." Pokynul směrem k řadě u okna a já v tu chvíli myslela, že se skácím.

Samozřejmě, jak taky jinak. Jediné volné místo bylo zrovna vedle Edwarda.

„Děkuji." Řekla jsem s nahraným úsměvem. Jak jsem si taky mohla myslet, že budu mít takové štěstí, a v takhle malé škole se mu vyhnu.

Neurvale jsem hodila batoh na lavici a ani jsem se na něho nepodívala, odplata za oběd.

„Paráda." Zašeptala jsem a sedla si.

Hodina začala a já nevnímala ani jediné slovo z výkladu. Upřeně jsem zírala na kantora, ale zároveň cítila jeho pohled. Nejradši bych si nafackovala, jasně jsem se zařekla, že s ním nepromluvím ani slovo, dokud mi vše nevysvětlí. Co naplat, má vůle se nedala ani náhodou nazvat pevnou.

Podívala jsem se opatrně na Edwarda. Bez náznaku studu se díval přímo na mě.

„Co je?" Sykla jsem potichu.

Vítězoslavně se usmál. „Nevím. Mělo by něco být?"

V tomhle měl prostě nade mnou převahu a zatraceně to věděl. Jestli budou všechny hodiny biologie probíhat takhle, určitě propadnu.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one