Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes 15.kapitola - konec

„Bello, Bello, slyšíš mě. No tak prober se." Ten hlas bych opravdu poznala kdekoli.

Pomalu jsem otevřela oči a nad sebou uviděla jeho.

„Vzpomněla jsem si." Zašeptala jsem.

„Já vím, já vím. Teď nemluv. Vezmu tě za otcem do nemocnice, aby tě prohlédl, ano?"

Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Ležela jsem na zemi, on klečel u mě, hlavu jsem měla položenou na jeho klíně a něžně mi ji podepíral rukama. Jako další jsem uviděla Alici. Čelo měla svraštělé obavami a její obličej byl hrozně strhaný.

Kolem se nakláněli všichni ze třídy a pan profesor, který vypadal, že ho to spíš obtěžuje, než cokoliv jiného.

„No, pane Cullene, jste si jistý, že to zvládnete sám?" Zeptal se kantor.

„Ano pane, ale Alice by mi mohla pomoci s Bellou do auta." Odpověděl Edward a pomalu a velmi opatrně mě zvedal ze země.

Schoulila jsem se mu do náruče a položila si ruce do klína.

„Tak jeďte, ale opatrně a já vás omluvím z dalšího vyučování." Edward jen kývnul a mrknul na Alici. Ta sebrala rychle můj batoh z lavice s spěchala ke dveřím, aby nám je otevřela.

Na chodbě, kde už nás nikdo nemohl vidět, se Edward zastavil a sklonil se ke mně, aby mě starostlivě políbil svými studenými rty na moje opocené čelo.

„Jak je ti?" Zeptal se

„Zdá se mi, že poslední dobou omdlívám nějak často."Prohodila jsem otráveně.

„Co ruka?"

„Je to dobré, nebolí." Na důkaz svého tvrzení jsem mu zamávala dlahou přímo před nosem.

„A kotník?"

„Dobré, ani žebra nebolí."Zhluboka jsem se nadechla. „Moc" Upřesnila jsem.

„Budu v pohodě, Edwarde můžu jít."Začala jsem se mu vzpírat.

„Na to ani nemysli, Bello." Odsekl zamračeně.

Přešel parkoviště a zastavil se u auta, Alice ho otevřela na místě spolujezdce. Opatrně, jako bych se mohla rozbít mě posadil na sedadlo.

„Co se stalo?" Otočil se na ni rozzlobeně.

„Edwarde, já jsem jenom Belle objasňovala to s mým viděním, když ty ses neobtěžoval."

Nehodlala se vzdát jen tak a umanutě dala ruce v bok.

„Můžeš se už konečně přestat do všeho plést" Vyštěkl Edward a Alice nasadila dotčený výraz.

Konečně jsem se probrala. „Edwarde, nekřič na ni." Nemohla jsem snést, že se hádají kvůli mně.

„Teď ne, Bello. To je mezi námi." Zavrčel.

To mě popudilo. Jako bych do toho já neměla, co mluvit. Copak jsem byla malé dítě, copak se nejednalo právě o mě?

„Edwarde, nech ji napokoji." Vylezla jsem z auta, rozhodnutá zakročit.

Otočil se, v mžiku stál u mě a tlačil mě zpět do sedačky.

„Dobře, ale seď. Pojedeme."

„A co moje auto?" Zaprotestovala jsem.

„Dej mi klíčky." Natáhl ruku. „Alice ho vezme k nám."

Zdálo se to jako dobrý nápad, alespoň nezůstane stát na školním parkovišti, to bych svému starému náklaďáčku nikdy nemohla udělat.

Sáhla jsem do kapsy a podala mu je. Vzal od Alice můj batoh a do její natažené dlaně z cinkáním spustil dva stříbrné klíčky. Vyměnili si napjaté pohledy a slyšela jsem, že nahlas vzdychl, když nastupoval.

„Takže jak jsi to věděl?" Začala jsem potichu.

„Věděl co?"

„No, když jsem se probrala, byl jsi tam."

„Přes myšlenky naší malé Alice. Byla z toho dost vyděšená a já vlastně taky, vypadala jsi, jako když jsi zahlédla strašidlo." Podíval se na mě. „Byla jsi bílá jak stěna, skoro průhledná."

Trošičku se pousmál a konečně nastartoval. „Když jsem letěl za tebou, málem jsem srazil učitele ve dveřích, právě totiž zvonilo. Musel jsem se vymluvit, že je mi zle. Co přesně se ti vybavilo Bello?"

Znejistěla jsem. Když viděl Aliciny myšlenky, proč neviděl i ty moje? „Ty to nevíš?"

„No,... ne." Otočil se a rychle vycouval.

Zamávala jsem Alici a ona se na mě zářivě usmála. Pak jsme vyjeli směr nemocnice.

„Jak to myslíš, že ne?"

Otočil se na mě. „Tak nějak jsi jediná, na koho to nefunguje."

„Nefunguje?" Opakovala jsem nejistě a strašně se mi ulevilo, že mé myšlenky jsou opravdu jenom moje.

„Nedostanu se ti do hlavy Bello. Co se týče tebe, jsem hluchý." Jeho hlas byl smutný, ale pak si všiml, toho jak jsem pookřála a to ho velice zaujalo.

„Co je, proč se takhle tváříš?" Naléhal.

„Jsem ráda, že mám svoje soukromí." Pronesla jsem s jistou dávkou zadostiučinění.

To ho rozesmálo. „Už mi řekneš, na co sis vzpomněla?"

„Viděla jsem ho, byl jako vy, krásný, bledý, ale měl červené oči." Střelil po mě pohledem.

„To znamená, že nebyl vegetarián, jako my." Vysvětlil.

„Zabil Blacka, a pak se chystal zabít i mě, bolelo to a tekla mi krev, ale něco se stalo." Při té vzpomínce mě zamrazilo a já se zachvěla.

„Co se stalo?"

„Nevím to jistě, ale chytil se za hlavu, pak padl na kolena a pak utekl." Stručně jsem popsala, co se stalo.

„Utekl? Tobě tekla krev a on utekl?" Nevěřícně kroutil hlavou Edward.

„A vzpomínáš si, jestli si udělala něco ty?" Vyzvídal dál.

„Co bych měla dělat? Děsně jsem se bála. On mi zabil koně..." Nemohla jsem pokračovat. Do očí se mi vlily slzy a já se potichu rozvzlykala.

„Bello, neplač, no tak, už je to pryč." Uklidňoval mě. Právě jsme vjeli před nemocnici a on rychle zastavil, vypnul motor a pevně mě objal. Hladil mě přitom po zádech. „Klid, jsem tu s tebou, už ti nikdo neublíží, Bells."

Jeho tichá slova mě uklidňovala a zaháněla všechny ty strašlivé vzpomínky.

„Pojď půjdeme za otcem, myslím, že by tě měl prohlédnout."


„Všechno už vím, Alice mi volala." Přivítal nás Carlisle ve dveřích své kanceláře.

„Pojďte dál." Pokynul.

„Ahoj Bello, rád tě zase vidím. Opravdu mě mrzelo, že jsem tě nemohl přijet o víkendu zkontrolovat, ale teď už to myslím bude asi v pořádku."Mrknul na Edwarda a pak se vrátil pohledem ke mně.

„Tak mi nejdřív ukaž ta stará zranění." Vzal mou ruku do dlaní a oddělal dlahu.

„No, myslím, že tě radši pošlu na rentgen, když už jsi tady." Uchopil do ruky sluchátko a vytočil číslo na recepci. Sestře ohlásil, že potřebuji doprovod a zavěsil.

Pak zkontroloval všechno ostatní a spokojeně pokýval. „No Bello, zdá se, že se hojíš opravdu dobře."

Někdo zaklepal a otevřel dveře. Vstoupila malá štíhlá dívka, tak kolem dvacítky a pokynula mi, abych jí následovala. Rychle jsem stočila pohled k Edwardovi, ale ten se jen usmál a klidně řekl. „Počkám tu na tebe."

Vyšla jsem za ní na chodbu a zavřela za sebou dveře. Proč jsem jenom měla ten vtíravý pocit, že mi Edward něco tají.

Rentgen byl vcelku rychlý a nebolestivý proces, a tak jsem za čtvrt hodiny již kráčela za Edwardem, se sadou snímků mé zlomené ruky v podpaží.

Klepla jsem na dveře a vešla dovnitř.

Carlisle seděl ve svém koženém křesle za stolem a Edward se nervózně procházel po místnosti tam a zpátky. Opravdu jsem měla pocit, že jsem je vyrušila, z nějaké velmi důležité diskuze, když po mně oba nervózně střelili pohledem.

„Děje se něco?" Neubránila jsem se otázce.

„Nic." Vyhrknul Edward a zabránil tak svému otci cokoliv říci.

Carlisle rezignovaně vstal a natáhl ruku pro rentgenové snímky. Založil je do velké prosvětlené plochy na zdi a zkoumal je.

Edward zatím přistoupil zezadu ke mně a něžně mě objal rukama kolem pasu.

„No Bello, jak říkám, opravdu se dobře hojíš. Na člověka." Tu druhou větu pronesl tak zvláštně a díval se při tom upřeně na Edwarda. Ten úplně neznatelně zavrtěl hlavou a přitiskl si mě blíž k tělu.

Ještě jsem dostala od Carlislea novou dlahu a musela slíbit, že se brzy stavím, protože dle jeho slov se Esme moc stýskalo a pak jsme se rozloučili a Edward mě odváděl zpátky k autu.

„Co chceš dělat?" Řekl celkem nenuceným tónem.

„Ani nevím, ale domů se mi ještě nechce. Charlie by se moc strachoval, taky by se vyptával, bude lepší, když se o tom ani nedozví."

„Neprší, nechceš se projít?" Vypadal docela nadšeně ze svého nápadu a upřímně, docela se mi zamlouvalo, trochu se provětrat.

„Jasně, proč ne." Nadhodila jsem, když jsem nastupovala do jeho stříbrného Volva.

Za dalších deset minut už jsme parkovali na lesní cestě. Tohle bylo na Forks opravdu úžasné, kolem celého města byly nádherné, hluboké lesy.

Zastavil, oběhl auto, otevřel dveře a dvorně mi nabídl ruku.

S úsměvem jsem ji přijala. Byl tak roztomilý, když se choval jako pravý gentleman. Mou ruku nepustil ani poté, co mi pomohl vystoupit a táhl mě někam směrem hlouběji do lesa.

„Kam to jdeme?" Ptala jsem se zmateně.

„Uvidíš." Jeho nadšení se zdálo být skoro nakažlivé.

„Edwarde, kam mě to táhneš." Snažila jsem se zaprotestovat a zůstala demonstrativně stát na místě.

Zasmál se nahlas a poslušně se vrátil ke mně. Přistoupil blíž a zadíval se mi hluboce do očí.

„Jsi nádherná Bello." Zašeptal.

Automaticky jsem zabodla pohled do země a začervenala se. Vzdychl a překonal tu poslední nepatrnou vzdálenost, mezi námi. Stál tak blízko, že jsem cítila vůni jeho kůže. Sevřela jsem pevně oční víčka.

„Ne Bello, máš ty nejkrásnější oči na světě. Chci se do nich dívat, už napořád." Ucítila jsem jeho chladný prst pod bradou. Mírným tlakem mě donutil, abych vzhlédla a setkala se tak s jeho pohledem. V tu chvíli se ve mně pralo tucet pocitů. Cítila jsem se, jako bych měla explodovat. Vytušil můj neklid a sladce se usmál. „Takovéhle oči mají určitě jenom andělé."

Jednu ruku mi zlehka položil na zátylek a druhou na kříž, aby si mě přitáhl ještě blíž k jeho chladnému, tvrdému tělu.

Sklonil se ke mně a přitiskl jemně svá ledová ústa k těm mým, horkým, pulzujícím. Prudce jsem vydechla a objala ho kolem krku. Mé třesoucí se ruce putovaly po jeho kamenné pokožce a podle toho jak se mu zrychlil dech, cítil v tuhle chvíli to co já. Dokonalé štěstí.

Pak si sáhl náhle dozadu na krk a sundal moje roztřesené ruce. Podržel je ve svých a já se na něho vyčítavě podívala, když se odtáhl. Viděla jsem jasně jeho rozšířené zorničky a když promluvil, hlas se mu neuvěřitelně chvěl.

„Bello, v tomhle musím udávat tempo já. Ty nevíš, jak opatrní musíme být. Nechci ti ublížit."

Jemně mě objal a já položila hlavu na jeho hruď. Opravdu zvláštní pocit, neslyšet srdce.

Stáli jsme tam takhle asi pět minut a já poslouchala, jak se Edwardův rychlý dech pozvolna uklidňuje.

„Tak jdeme?" Skoro zazpíval svým sametovým hlasem a vzal mě kolem pasu.

„Můžu se tě na něco zeptat?" Nedívala jsem se na něj, jen na stromy okolo.

„Víš, že se můžeš zeptat na cokoli Bello."

„O čem jste mluvili s Carlislem, když jsem odešla?" Zastavil se a otočil si mě k sobě.

„Jsi opravdu všímavá." Usmál se, ale jeho úsměv vypadal spíš jako úšklebek.

„Carlisle chtěl, abych ti to řekl, že bys to měla vědět, ale..."Odmlčel se.

„Edwarde chci vědět, všechno, co se týká mě nebo tebe." Ujistila jsem ho a pohladila ho po tváři. Zachytil mou ruku tou svou a přitiskl si ji k obličeji pevněji.

„Je to taková legenda, opravdu nic podloženého, nebo ověřeného, ale když jsi si dnes vzpomněla, na to co se stalo...." Všiml si, že jsem se zachvěla a zřejmě si rozmýšlel, jestli má vůbec pokračovat. Zhluboka se nadechl. „Carlisle hledal v knihách, chtěl vědět jaké spojení genů, by mohlo způsobit narození dítěte, s očima, jako máš ty?"

„Co?" Vylétlo mi a já na něho zírala s otevřenou pusou.

„No, není to běžné, tvá barva, myslím. Neber to špatně, jen Carlisle se chytá každé příležitosti, najít v knihách něco nového. Víš, něco studovat, něco nového objevovat."

„On mě studuje?" Vydechla jsem nevěřícně a nevěděla v tu chvíli, jak se mám cítit. Měla jsem být naštvaná, že jsem pro něho jen pokusným králíkem, a nebo jsem měla být ráda, že se o mě někdo tolik zajímá.

„Ne, chápeš to špatně, Bello. Byl fascinován, úplně stejně jako já a jen tomu chtěl přijít na kloub." Kývla jsem. „A o čem tu celou tu dobu mluvíme?"

„Takže, jak jsem říkal, je to jen legenda, pohádka, z jedné knížky." Usmál se. „Mimochodem, měla bys vidět, co tam píšou o nás, to by ses pobavila."

„Edwarde." Sykla jsem netrpělivě.

„Dobře, píšou tam o lidech, jako jsi ty."

„Jako jsem já." V tu chvíli jsem nechápala vůbec nic.

„No měla bys být nadána nějakou silou, nebo energií, která by ti měla pomoci bránit lidi kolem, před démony a jinými zplozenci pekla."

„Před upíry." Doklaplo mi to. „Myslíš, že je vůbec něco takového možné?"

„No Bello,, myslíš, že je možné, že existují upíři?" Chápala jsem, jak to myslel. Před týdnem jsem nevěřila na upíry a teď jsem s jedním z nich stála uprostřed lesa.

„Dobře, dejme tomu." Podívala jsem se mu do jeho zlatých očí. „Dejme tomu, že jsem to, co říkáš. Jak to funguje, ta má síla?"

Usmál se. „To tam nepíšou Bello. Na to asi musíš přijít sama."

„Fajn." Hlesla jsem. Každý den se nedozvíte, že jste v podstatě genetická mutace, která má sílu bojovat s upíry.

„Jak se cítíš." Objal mě a pevně zmáčkl v náručí. Přesně to jsem v ten okamžik potřebovala, cítit, že i přes mé prapodivné geny, mě někdo miluje.

„Ráda bych si sedla. Musím to trochu rozdýchat. Víš, neuraž se, ale je toho na mě teď trochu moc. Od té doby, co jsem tě poznala, si opravdu nemůžu stěžovat na to, že bych se nudila."

Chytil mě za ruku a dovedl k padlému kmenu. Sedla jsem si a on mě následoval. Chvíli jsem jet tak beze slova zírala před sebe a snažila si v hlavě srovnat, co mi před chvílí řekl.

„Můžeme jet domů jestli chceš."Přerušil mé myšlenky.

„Ne, ne, to bude dobré Edwarde, jen mi dej ještě minutku."

Nevydržel, objal mě a přimáčkl si mě na svou chladnou, kamennou hruď.

„No tak, je to jenom pohádka." Třel mi paži a snažil se mě uklidnit.

Náhle se jeho ruka na mém rameni zastavila a zmáčkla ho tak pevně, že jsem měla dojem, že mi ho rozdrtí.

„Au." Zaprotestovala jsem, ale on mě nepouštěl. No, to mi přibude další krásná modřina.

Celý se napjal a pak tak rychle, že jsem ho ani neviděla vystřelil ze sedu a táhl mě s sebou na cestu. Cítila jsem se jako hadrová panenka, jak jsem se snažila kmitat nohama tak rychle, abych neupadla.

„A sakra." Zastavil se, otočil mě čelem k sobě a podíval se mi přímo do očí. Trochu jsem se lekla, protože ty jeho teď nabíraly tmavší odstín, tmavly, černaly.

„Bello."Byl vyděšený, takhle jsem ho ještě neviděla. Sáhl do kapsy a vytáhl klíčky od Volva.

Vtiskl mi je do dlaně, pevně mě chytil za ramena a přimáčkl k jednomu širokému kmeni hned u cesty.

„Máme tu problém." Byl tak moc nervózní. „Až ti řeknu, budeš utíkat jak to nejrychleji svedeš k autu a pak co nejrychleji pojedeš rovnou k nám, rozumíš?"

Zmateně jsem přikývla. „Co se.."

Přimáčkl mi dva prsty přes ústa a zašeptal. „Vrátil se pro tebe, se mnou ale nepočítal. Krouží teď kolem a přemýšlí jak zaútočí."

Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou. Můj útočník se pro mě vrátil a Edward mu jediný stojí v cestě.

„Nenechám tě tu." Hlesla jsem.

„Musíš! Až ti řeknu ano?" Rychle, tvrdě mě políbil na čelo a otočil se ke mně zády , aby mě mohl bránit.

Srdce mi teď poplašeně poskakovalo a měla jsem dojem, že ho mám až v krku. Zvedal se mi žaludek při představě, co nás asi teď čeká. Pevně jsem svírala klíčky v obou rukách a tiskla se zády ke stromu, jako by mi to mohlo nějak pomoci.

Edward se přede mnou přikrčil a pomalu roztáhl ruce v ochranitelském gestu. Sledovala jsem bez dechu, kterým směrem směřuje nyní jeho pohled.

Mezi stromy se něco pohnulo a pomalu vkročil na lesní cestu on. Byl možná ještě hezčí, než jsem si ho pamatovala. Ladně a s jistým úsměvem na rtech se k nám přibližoval. Jeho vlasy jemně vlály ve větru a jeho karmínové oči nervózně těkaly mezi mnou a Edwardem.

Ten se jen ještě víc přikrčil a z hlouby jeho těla se mu vydralo hrubé a nebezpečné zavrčení.

Muž přišel ještě blíž, ale pár stop před námi se zastavil.

„Jmenuji se Peter a přišel jsem si jen pro ni. Tobě ublížit nehodlám." Zadíval se upřeně na Edwarda.

„No, tak to tu máme asi malý problém, protože ji nedostaneš." Sykl Edward.

Peter se na mně pozorně zadíval a já jako bych viděla, že zvažuje možnosti boje. Edward pro potvrzení mé domněnky opět výhrůžně zavrčel a o krok couvl, aby mi byl blíž.

„Bello běž!"Zašeptal a vrhl se plnou rychlosti na Petera, kterého srazil stranou.

Chvíli jsem přemýšlela, jak to myslel. Jak asi mohu běžet, když absolutně necítím nohy?

Stála jsem tam u toho velikého stromu a byla jsem, skoro vrostlá chodidly do země.

S vytřeštěnýma očima jsem sledovala Edwarda a Petera, dvě nadpozemsky krásné bytosti, vrčící, kroužící kolem v smrtelně nebezpečném tanci.

„Odejdi, ještě je čas." Vrčel Edward a po očku pokukoval nechápavě po mně. Došlo mi, že se snaží získat trochu času na můj útěk, ale já prostě nemohla. Splynula jsem s kmenem, o který jsem se opírala a smířila se s osudem. Tak tu dneska umřu, pokud to nebude nic horšího.

Pak jsem se, ale probrala a došlo mi to, když tu dnes umřu já, umře Edward se mnou a to jsem, nemohla připustit. Byl ochotný mě bránit i za cenu vlastního života.

„Ne." Zašeptala jsem. Pak to byla jen otázka vteřin. Edward se na mě podíval, jeho chvilkové nepozornosti využil Peter a skočil mu po krku. Pár stop letěli vzduchem a narazili do velké jedle. Ta se Prudkým nárazem přelomila a s uši trhajícím rachotem spadla. Vrčeli, cenili zuby a já si uvědomila, že je po nás, když Peter jedním tvrdým úderem srazil Edwarda k zemi a přišpendlil ho tam silou svých paží.

Konečně jsem zase našla spojnici mezi mozkem a mýma nohama a klopýtavě se vydala směrem k nim.

Nemohla jsem myslet na nic jiného, než že Edward teď kvůli mně zemře a jakou obrovskou bolest to způsobí celé jeho rodině.

Adrenalin mi v žilách putoval místo krve a já necítila ani špetku strachu. Jako bych úplně ztratila pud sebezáchovy.

„Dost." Zašeptala jsem. Mluvit nahlas byl pro mě nyní nadlidský výkon. Byla jsem už jen pár stop od nich, když se mi podlomila kolena a já padla na zem. Klečíc jsem zaryla své prsty do měkkého pichlavého jehličí a snažila se plně soustředit na to, že takhle to prostě nesmí skončit.

Pevně jsem sevřela oční víčka a vnímala každý zvuk kolem. Každý jejich nádech a zavrčení. Pohyb větví v korunách vzrostlých stromů, ševelení větru, každý úder mého láskou přetékajícího srdce.

Cítila jsem ten příval síly, která mnou prostupovala a třásla mým tělem. Byl to úžasný pocit naplnění. Vše co mi v životě chybělo, jsem měla nyní. Nebyl ve mně už ani jeden kousíček pochybnosti, takhle to má být.

Prudce jsem otevřela oči a zadívala se upřeně na Petera. Jeho sevření Edwardových paží povolilo a on se postavil. Chtěl se vydat směrem ke mně, udělal tři kroky a jeho tělo zůstalo stát jako přimražené. Viděla jsem tu otázku v jeho očích, než je sežehl plamen. Celé jeho tělo teď hořelo. Bláznivě mlátil rukama kolem sebe, ale nemohl se ani hnout. Z jeho hrdla vycházelo zděšené ječení podbarvené smrtelnou bolestí.

Hrůzostrašné divadlo skončilo, když jeho bezvládné tělo dopadlo na zem a on už se nehýbal.

Na nic jsem nečekala a běžela jsem k Edwardovi.

Jeho šaty byly celé potrhané a měl otevřenou ránu na rameni a taky na čele. Nevytékala z nich však krev, vypadalo to spíš, jako když rozetnete kámen. Jen na okrajích se třpytily kapičky průhledné tekutiny.

Podepřela jsem mu hlavu a on zmateně otevřel oči.

„Co se? Bello, kde je?" Pohlédl na mne a pak jeho zrak skočil na ohořelou kupku čehosi, co před chvílí bylo Peterem.

„Jak si to ....?" Nevěřícně zakroutil hlavou a posadil se.

„Ani nevím, není to jedno? Jen jsem si nedokázala představit, že bys už nebyl. Byl to horší pocit, než smrt."

Zadíval se mi hluboko do očí a jemně mi položil svou ruku na spánek. Přitáhl si můj obličej blíž a velmi něžně mě políbil. Pak se odtáhl a kouzelně se usmál.

„Víš Bello, tvé oči jsou andělské, ty jsi anděl, můj strážný anděl." A znovu mě líbal.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one