Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes 7.kapitola

Tak a je to, teď už mě s ní nenechají o samotě, to mi bylo jasné. Posadil jsem se na pohovku k Jasperovi, který přemítal cosi o šílencích, bláznech a že mě obdivuje. Slyšel jsem Rose s Emmettem, jak se dohadují v garáži nad maximální vůlí ventilů a holky nahoře v mé ložnici, jak se vesele smějí.

Nevěděl jsem, zda to nebylo jen přítomností Jaspera, který jistě vycítil mé prvotní podráždění a snažil se mě dostat do klidu pomocí svého daru, nebo jsem opravdu pocítil tu pohodu, která u nás teď vládla.

Cítil jsem, že naše rodina je teď tak nějak úplná. Bylo to, jako by k nám Bella odjakživa patřila.

„Edwarde, můžeš na chviličku?" Uslyšel jsem Carlislea z jeho pracovny.

Jasper se na mě tázavě podíval, ale to už jsem kráčel po schodech nahoru.

Zaváhal jsem přede dveřmi, než jsem pomalu vzal za kliku.

„Jen pojď dál, chlapče. Tohle by tě mohlo zajímat."

Otec seděl za svým stolem a před sebou měl otevřené tři tlusté knihy. Něco vyhledával v notebooku a pak pokynul na židli vedle, abych se posadil.

„Je to jenom mytologie, ale kdo jiný, než my, by měl věřit na pohádky?" Usmál se pro sebe a otočil jednu knihu směrem ke mně.

Váhavě jsem ji uchopil. Byl to nějaký velmi starý tisk, nebo možná ještě ručně psaná kniha. Zažloutlé stránky byly velmi hustě popsány latinou. Zadíval jsem se na obrázek vedle a na okamžik jsem zatajil dech. Byla tam vyobrazena žena. Mladá, krásná, s dlouhými zrzavými vlasy, ale to nebylo to, co mne na první pohled zaujalo.

Ta žena měla stejnou barvu očí, jako moje Bella, tak zvláštně modro-fialovou, která přímo zářila z obrázku.

„Pokud bychom byli ochotni uvěřit tomu, co se tam píše," začal a pokynul směrem ke knize.

„Tak je Bella ještě vzácnější stvoření, než jsme my."

Nechápavě jsem se na něho podíval.

„Ta barva jejich očí mi prostě nedala spát." Usmál se nad svým vtipem. „ Jedná se o velmi zvláštní genetickou mutaci. V moderní historii jsem nenašel nikoho, kdo by byl jako ona, ale v mytologii jsou popsáni lidé s takovýma očima. Velmi zvláštní lidé, když to shrnu, ona je něco jako ochránce."

„Ochránce?" Zopakoval jsem.

„No ano. Tato stvoření ochraňovala lidi před stvůrami a démony, zplozenci temnoty, nebo jak bys to nazval?"

„Ona má ochraňovat lidi před námi." To nebyla otázka, ale pouhé konstatování.

„Jaká ironie, viď." Pousmál se otec.

„No, jo....asi."Sklapl jsem knihu a položil ji zase na stůl.

„Ty si myslíš, že ten upír, co jí napadl, jí nenechal jen tak? Myslíš, že se mu ubránila?"Ta představa byla pro mne naprosto šílená, obzvlášť když jsem si vzpomněl na to neuvěřitelně křehké stvoření, sedící teď u mně v posteli.

„Edwarde, jsou to jen pohádky. V minulosti lidi děsilo vše co bylo odlišné, neobvyklé. Vymýšleli si, aby vysvětlili to, čemu nerozuměli. Bellu jsem vyšetřil a věř mi, není na ni nic, co bych shledal jakkoliv znepokojujícím. Je to obyčejná lidská dívka. Jen jsem chtěl, abys to viděl, nic víc.." Odmlčel se a znovu se zahleděl do notebooku.

Vzal jsem to jako konec naší konverzace a vydal se směrem ke dveřím.

„Ale řekneš mi, jestli přijdeš ještě na něco."Otočil jsem se na otce a ten s úsměvem přikývl.

Když jsem vcházel k sobě do pokoje, neubránil jsem se úsměvu. Bella seděla na posteli a živě se o něčem přela s Alicí. Esme je tiše pozorovala ze židle s velmi shovívavým úsměvem.

Tiše jsem zakašlal, aby vůbec zaregistrovaly, že jsem vstoupil.

Můj anděl ke mně zvedl hlavu a věnoval mi nešťastný úsměv.

„Edwarde, Alice se mně snaží vytáhnout na nákupy a já jí nemůžu vysvětlit, že se mi nechce."

Alice protáhla obličej. „Ale až ti bude dobře, samozřejmě. Jak by sis chtěla zkoušet oblečení, se zlomenou rukou."

Bella si jen povzdechla a poplácala kraj postele vedle sebe. „Nechceš si sednout?"

„No, asi bychom měli jít připravit něco k obědu, že Alice?" Esme vstala a sestřička jí následovala.

„Přinesu ti jídlo nahoru, hned jak ho doděláme," Mrkla na Bellu Alice.

„Ale já už bych zvládla sejít na jídlo dolů."

Musel jsem se děsně kousat do jazyka, abych v tu chvíli nevyprsknul smíchy. Jak Esme, tak Alice si v zároveň představily zmučené obličeje celé naší rodiny, jak do sebe soukají lidské jídlo u nedělního oběda. Strašná představa, to jsem musel uznat.

„Carlisle mi teď říkal, že máš ještě odpočívat. Neměla by ses přepínat." Bleskurychle jsem zareagoval. Obě si očividně oddychly a vytratily se na chodbu.

„Takže.." Začal jsem.

„Takže?" Opáčila mi s otázkou v očích.

„Stihly jste probrat všechny ty holčičí záležitosti?"

Začala se smát. „Tvá maminka je opravdu úžasná. Máš velké štěstí Edwarde."

To jsem věděl dávno.

„A já mám taky štěstí víš." Obrátila se ke mně. „Nastoupím do nové školy a už tam budu mít známé. Není to úžasné."

Její nadšení bylo až nakažlivé.

„No vlastně bych tě měl varovat. Nepatříme zrovna mezi nejoblíbenější lidi na škole."

Nechápavě se zamračila.

„To nechápu. Každý, kdo pozná Alici, jí musí milovat. A každý, kdo pozná tebe....." Nedořekla to, ale jen zavrtěla hlavou, zabodla pohled do peřiny a do tváří se jí nahrnula krev.

Nahnul jsem se k ní a opatrně jí ukazováčkem zvedl bradu. Palcem jsem co nejněžněji přejel po jejím krku dolu a zas nahoru. Zachvěla se, ale neuhnula pohledem.

„A ten, kdo pozná mě?" Nehodlal jsem tu větu nechat nedokončenou.Držel jsem její tvář v dlani.

Její srdce nabralo na obrátkách a zrychlil se jí dech. Zaťala čelist a její tělo se napnulo.

„A ten, kdo pozná mě?" Zopakoval jsem otázku.

„Musí tě zbožňovat." Vydechla tak tiše, že jsem si ani nebyl jistý, jestli to skutečně řekla.

Celým tělem se mi rozlil příjemný pocit tepla. „A ty?" Tohle jsem prostě musel vědět. Tohle jsem musel slyšet vyřčené nahlas.

„Myslím, že odpověď už znáš." Šeptla trochu provinile a políbila mě do dlaně.

Návaly nepoznaného citu se přeze mne převalovaly jak vlny oceánu, až mne pohltily celého. Topil jsem se v poklidných a teplých vodách její lásky, a užíval si plnými doušky tohoto, pro mne tak nového pocitu.

Já miloval ji a ona milovala mne. Život už nemohl být krásnější.

„Myslím, že znám." Konečky prstů jsem ji přejel po tváři a zastavil se na čelisti. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Její srdeční tep se pomalinku vracel do normálu a dech se zpomaloval.

Obkroužil jsem její čelist až k bradě a přejel zlehka její hedvábné krvavě červené rty. Pootevřela ústa, takže jsem jasně cítil na svých prstech její horký dech.

Celkem automatický zvedla svou ruku a přiložila mi ji na tvář. V tu chvíli jsem se nadechl a pohled mi přikryla červená clona.

Krkem jako by mi projela žhavá láva. Ta nepředstavitelná bolest. Ani nestačila otevřít oči, když jsem se jí rychle vytrhl a přitlačil se zády k protější stěně.

Přestal jsem dýchat, ale vůbec to nepomáhalo. Ona byla tady, jen kousek ode mne, stačilo udělat dva kroky a.....ne, sakra musím pryč.

Její pohled byl zklamaný a nechápavý. Viděl jsem jí na očích, že neví, co se stalo, co udělala špatně. Ruku stále ještě držela ve vzduchu, v té samé pozici, jak mi ji přitiskla na tvář.

„Promiň." Vyhrkl jsem a zády přimáčknutý ke stěně se vyplížil z pokoje.

Toliko k mému bezchybnému sebeovládání. Jsem blbec, jsem blbec, jsem blbec.

Prolétl jsem domem a na schodech málem porazil Alici, které nesla Belle oběd. Nechápavě se za mnou otočila, ale než stačila říci slovo, vyběhl jsem z domu a zamířil k lesu.

Musím lovit a musím lovit hodně a pak se musím vrátit a omluvit se Belle za své hrozné chování. Doufám jen, že mi odpustí. Vlastně, mám chtít, aby mi odpustila? Málem jsem ji před chvílí zabil, jsem pro ni nebezpečný. Jsem stvůra.

Běžel jsem asi pět mil, než jsem zvolnil do chůze a sesunul se k zemi. Ležel jsem bez hnutí, uprostřed lesa a přál si aby do mě uhodil blesk, i když to by mě s největší pravděpodobnosti stejně nezabilo.

Byl jsem v tu chvíli šílený. Věděl jsem, že nemohu být bez ní, bez mého krásného anděla, ale taky jsem si plně uvědomoval, že když s ní budu, mohl bych jí ublížit.

Má nově nalezená láska a má upíří podstata se ve mně nyní praly a já nevěděl, co dělat.

Měl bych jí nechat jít, zapomenout. Což vlastně nepůjde, vzhledem k tomu, že jí budu potkávat každý den ve škole. Sedl jsem si a pěstmi sevřel hlavu. Stále jsem měl před očima její vyděšený výraz. Co to vlastně dělám, jak jen mohu takhle vystavovat celou rodinu nebezpečí, jak jen málo dnes chybělo a....Nemohl jsem na to ani myslet.

Vstal jsem a snažil se dýchat zhluboka, pročisti si plíce od její neuvěřitelné vůně. Na západě jsem zachytil stádo jelenů. Fajn, to musí stačit, jde se lovit.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one