Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

11. kapitola

Usnula jsem záhy.
Rozespale jsem se obrátila a chmátla na druhou stranu postele. Byla prázdná. Nic nenaznačovalo tomu, že se to opravdu stalo. Nebylo tu po něm ani památky.
Kdybych nebyla nahá, hádala bych se, že to byl opravdu jen sen.
Vstala jsem a oblékla si kalhoty a top, odhrnula jsem závěs z okna a mrkla ven. Bylo pod mrakem, ale jinak docela teplo. Otevřela jsem okno a vyklonila se. Vzduch voněl deštěm a hlínou. Že by konečně to slibované jaro?
Dole někdo zarachotil hrnečky a já se ohlédla ke dveřím. Nevěděla jsem, jak se mám chovat, jak se mám tvářit a tak jsem se rozhodla, nechat to na Willovi. Přece jen zná Sola líp a bude vědět, jak na něj.
Zhluboka jsem se nadechla a vyšla na chodbu. Opřela jsem se o zábradlí a mrkla dolů. Seděli naproti sobě. Sol popíjel kafe a Will četl noviny. Obrázek pohody.
Seběhla jsem dolů, držíc se letmo zábradlí a přisedla k Solovi.
„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem.
„Dobré, Melanie. Jak jsi se vyspala?“ Sol vypadal unaveně, ale usmíval se. Will měl tvář schovanou za novinami.
„Velmi dobře, jak šel lov?“ Otočila jsem se na Sola.
„Jo, o jeden problém míň.“ Vstal a syknul bolestí.
„Co se děje?“ Chytla jsem ho za ruku, ten zvuk se mi vůbec nelíbil.
„To nic, jenom malé škrábnutí.“
„Ukaž.“ Přikázala jsem.
„To není nutné, zahojí se to.“
„Ale je to nutné. Ukaž mi to.“ Chvíli stál nade mnou a pak se otočil bokem ke mně. Sám si tričko nadzdvihnout nemohl, vzhledem k tomu, že v jedné ruce držel hrneček a ve druhé talíř. Otočila jsem se na židli a opatrně mu na boku vyhrnula tričko.
Kolem břicha měl provizorně ovázaný obvaz, který místy prosakoval červenou krví. Odhrnula jsem obvaz trochu dolů a spatřila ošklivě rozšklebenou řeznou ránu, která se mu táhla přes spodní žebra.
„Blázne.“ Vydechla jsem. „Chceš se zabít? Je to hluboké, musím to zašít.“
„Nejdřív se nasnídej, tohle počká.“ Konstatoval klidně a pokračoval ve své cestě do kuchyně.
Will stáhl noviny a podíval se na mě. Nejdřív se tvářil absolutně neutrálně, jako by ta noc mezi námi ani nebyla. Pak ale povytáhl jeden koutek nahoru a mrknul na mě.
Fajn, alespoň něco. Nadechovala jsem se, že něco řeknu, ale on nesouhlasně zavrtěl hlavou, aniž by ze mě spouštěl oči. Stáhla jsem rozzlobeně obočí, ale on se jen usmál. Tahle němá konverzace mi pěkně lezla na nervy, ale prozatím jsem se rozhodla podřídit.
„Lim zase vařil. Dáš si vajíčka, Mel?“ Ozvalo se z kuchyně a Sol se otočil, aby viděl mou reakci. William k němu seděl zády, tudíž mu Sol neviděl do tváře. Will nasadil totálně pobavený výraz, když si všiml toho, jak jsem zazmatkovala. Těkala jsem očima mezi jeho andělskou tváří a Solem, čekajícím na mou odpověď.
„Dám si, díky.“ Konečně jsem za sebe dostala a naštvaně se zahleděla na Willa. Zdusil smích a opět schoval tvář za noviny.
Nemohla jsem se dočkat, až mu jednou tohle oplatím, doufala jsem, že to bude brzy. O stůl klepl talíř a taky hrneček s teplou krví. Bylo kouzelné, jak už se ani neptali, jestli si dám.
Sol si sedl vedle mě a pozoroval mě, jak jím. Nechápala jsem, jak někdo, kdo nejí vůbec, může umět tak dobře vařit.
„Mel, přemýšlel jsem. Půjdu tam odpoledne s tebou. Byl bych rád po tvém boku, je to těžká chvíle, třeba budeš potřebovat mou pomoc.“
A jejda, vajíčka mi zaskočila. Vždyť já na to, pod tíhou jiných okolností, úplně zapomněla. To mi šlo vždycky moc dobře, potlačovat to špatné až na samý okraj mého myšlenkového spektra. Můj život byl plný takových chvilek, naučila jsem se s tím žít.
Will obezřetně zaváhal a nakrčil se ke stolu, Sol mě párkrát plácnul po zádech, až jsem byla opět schopná volně dýchat. Will se uvolnil a zapřel se do opěradla.
„Teda, už jsem si připravoval Heimlichův chvat, Mel. To by byla hrozná smrt, udusit se na Limových vajíčkách a nezáleží na tom, jak moc dobrá jsou.“
„Dobře, budu ráda, když půjdeš se mnou. Asi tam budeme jako jediní. Bude to velmi tichý obřad.“ Vysypala jsem ze sebe přidušeně a napila se krve, abych si pročistila krk.
Sol hlasitě zívnul a protáhnul se, zase syknul bolestí a položil si dlaň na ránu na boku.
„Fajn a jdeme na to, takhle tě přeci nemůžu nechat.“ Vstala jsem od rozjedené snídaně a chytla Sola za ruku.
Táhla jsem ho v pyžamu a bosky přes garáž do laboratoře a doufala, že si něco nevrazím do nohy.
Otevřela jsem už dobře známý šuplík a vytáhla věci na šití. Stáhl si tričko a mně se znova naskytl pohled na jeho dokonale vypracovanou hruď. Chvíli jsem zůstala civět na jeho dokonale rýsované svaly a v duchu ho srovnávala se šlachovitým tělem Willa. Bylo to nemožné, oba byli naprosto odlišní. Vzdychla jsem a namočila tampon do desinfekce.
Opatrně jsem začala omývat okolí rány a smývala tak stopy špíny a zaschlé krve.
„Takhle bys dostal akorát otravu krve.“ Zamumlala jsem a namočila další kousek vaty.
„Teď to bude bolet.“ Nahnula jsem se k jeho boku a vyčistila i ránu samotnou. Ani necekl, ale z toho jak zatínal svaly, bylo vidět, že to bolí jako čert.
„A teď bez legrace. Máš lidokain?“ Podívala jsem se mu do očí a on s úsměvem pokynul hlavou k jedné z ledniček. Přešla jsem místnost a otevřela bílá dvířka. Přejela jsem pohledem různé lahvičky, ale nikde ho neviděla.
„Vespod, ve dvířkách.“ Ozvalo se za mnou. Vzala jsem do ruky opatrně malou lahvičku a vrátila se k němu. Už držel v ruce úzkou injekční stříkačku. Nabrala jsem trochu tekutiny a vypustila opatrně vzduch. Na špičce jehly se objevila první kapka a já se hlasitě nadechla a ohnula jsem se k němu.
Horko z něho úplně sálalo. V nose mě šimrala kořeněná vůně jeho deodorantu, ale i jemná vůně jeho kůže.
„Teď drž.“ Zašeptala jsem a opatrně zapíchla jehlu do okraje rány. Zatnul čelist a zachvěl se, ale jinak byl potichu.
Když začala rána otupovat, pokračovala jsem dál po její délce. Když byla injekce prázdná, položila jsem ji na tácek.
„Kdo ti to provedl?“ Opřela jsem se o pultík loktem a dívala se na řezné poranění.
„Lucius. Jeden ze starších. S ním jsem neměl v úmyslu dát se do křížku.“ Opatrně si prsty přitlačil na bok.
„Myslím, že už.“ Usmál se zvedl paži, abych se k ráně lépe dostala.
Uchopila jsem jehlu a opatrně zkusila udělat první steh.
„Cítíš to?“
„Ne, můžeš v klidu pokračovat.“ Usmál se a pak se ke mně naklonil. „Myslím, že bych si tě měl najmout, šikovný doktor by se mi tu hodil. Vidíš, kolik bys měla práce.“
Zašila jsem ránu co nejdrobnějšími stehy, aby neměl velkou jizvu, i když jak jsem tak zblízka zkoumala povrh jeho pokožky, jedna jizva se už v tom množství ztratí.
Opatrně jsem mu na bok připevnila obvaz a přilepila ho, aby držel na místě.
„Ještě se ti mrknu na to obočí.“ Pípla jsem a on sklonil hlavu, abych se nemusela vytahovat na špičky.
„Hmm, vypadá to velmi dobře, zítra ti vytáhnu stehy.“ Mrkla jsem na něho a neopatrně udělala pohyb vzad. Zavrávorala jsem a kolem pasu se mi obmotaly dvě horké dlaně.
„Díky.“ Šeptla jsem, ale on mě nepouštěl. To bylo zlé, co teď?
Stála jsem těsně u něho a on mě pevně držel. Položila jsem mu ruce na ramena a podívala se mu do očí. Byly tak velké a tak hluboké. Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala.
„Sole, už mě můžeš pustit.“ Netrpělivě jsem přešlápla z nohy na nohu a on své sevření uvolnil.
Zabodla jsem pohled do podlahy a on mi jemně vstrčil ukazováček pod bradu, donutil mě vzhlédnout.
„Nic násilného, slibuji.“ Jeho mužný hlas byl zase tak něžný, že jsem měla sto chutí mu to okamžitě říct. V posledním okamžiku jsem se zarazila.
„Dobře, měl by ses trochu prospat.“ Naházela jsem věci na tácek a usmála se.
„Nech to být, pak se o to postarám.“ Hlesl a už jsem jen cítila žár jeho těla v zádech. Položil mi ruce na ramena a políbil mne do vlasů.
„Děkuji za záchranu života.“
Zatnula jsem čelist, tohle mu přeci nemůžu dělat, nemůžu mu dávat šanci, když žádná není.
„Tak jak jsme na tom?“ Zeptal se od dveří Will. Ten měl na tyhle okamžiky snad anténku.
„Je úžasná, zkus ji přemluvit, ať s námi zůstane už natrvalo. Šití od ní, to je zážitek, brácho.“ Sol se usmál a bouchnul pěstí Willa do ramene, když kolem něj procházel.
„Vzbuďte mě, prosím ve dvě.“ Mrknul po nás a zmizel.
Zhluboka jsem si oddechla a opřela se rukama o pultík, sklonila jsem hlavu. V ten samý okamžik se mého krku dotkly jeho ledové prsty, až jsem se zachvěla.
„Ještě si to můžeš rozmyslet.“ Jeho dech mě zastudil u ucha. Otočila jsem se a nadechla se, abych mohla začít protestovat. Jeho obličej byl však hrozně blízko. Jen jsem pootevřela ústa, chytil mě pevně v pase a přitiskl své rty na ty mé. Úplně jsem v jeho náručí ochabla, líbal mě neskonale dlouho. Zavřela jsem oči a položila jsem hlavu na jeho hruď.
„Ráno jsem tě hledala.“
„Já vím, vypařil jsem hned, jak jsem uslyšel Solovo auto.“
„Měl bys mu to říct, Wille. Cítím se vůči němu provinile. Nechci se tak cítit, je to mizerný pocit. Neděláme snad nic zlého, nevím proč by mi mělo být zle, že s tebou….“ Zase se ke mně sklonil a přitiskl svá ústa na má.
„Řeknu, jen potřebuju najít správnou chvíli. Nevíš, jak moc se těším, až se budu moct probudit vedle tebe po noci jako byla ta minulá. Mimochodem, bylo to dokonalé.“
Jeho oči byly tak upřímné a dojaté, cítila jsem to naprosto stejně.
„Nepůjdeš s námi? Myslím odpoledne?“ Úpěnlivě jsem na něho upřela oči.
Prohrábl mi rukou vlasy a zašeptal. „To nejde, víš, ve dne ven nechodím. I když je zataženo, prostě to nejde. Nechceš přece, aby ti přítel shořel před očima, že ne?“
Uculila jsem se a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„To bych asi opravdu neunesla.“
Šli jsme pomalu přes garáž a pod schody na mne mrknul. Položil si prst přes ústa a naznačil, abych byla potichu. Pak mě vzal do náručí a vyletěl se mnou schody. Nezastavil se však u mé ložnice, ale přeletěl úplně neslyšně chodbou a zastavil se před dveřmi do té své. Opatrně otevřel a vešel. Byla tu tma. Jemu to zřejmě vůbec nevadilo. Než si mé oči zvykly, přešel k posteli a rozsvítil malou lampičku.
„Vítej, má paní.“ Usmál se a poplácal postel vedle sebe.
Váhavě jsem přešla až k němu.
„A co Sol, co když se vzbudí?“
„Má milá, byl venku celou noc, teď by ho nevzbudil ani výbuch.“
„A ty, nepotřebuješ se prospat?“ Natáhl ke mně paži a já ji chytla, když jsem si sedla na postel vedle něho.
„Ne. Spát opravdu nemusím. Necítím únavu.“
„Ale spal jsi, když jsem tě..“ Ukázala jsem na místo, kde jsem přistála na zemi, po mém pokusu ho vzbudit.
„Spát nemusím, ale spím a rád. Je to příjemné, člověk nemusí na chvíli nad ničím přemýšlet a občas, velmi vzácně ovšem, se mi zdají i sny.“
„Páni a o čem?“ Vystřelila jsem tak rychle, že se usmál.
„Chceš vědět o čem byl ten poslední.“ Nahnul se ke mně a rty mi přejel po krku.
„Nebo ti to mám ukázat?“ Zachvěla jsem se a slastně přivřela oči.
„Co kdybychom si chvíli povídali.“ Usmála jsem se, protože sebou trhnul a trochu prkenně se narovnal.
„Jasně a o čem?“ Trochu se zklidnil a položil se na deku. Ruce si složil pod hlavu a s úsměvem se na mne díval.
„Já o tobě vlastně ani nic nevím.“ Pokrčila jsem rameny.
„Stejně jako já o tobě.“ Oplatil mi.
„Jo, jenže já jsem obyčejný člověk, jenže...“ Zavrtěl hlavou.
„Ty rozhodně nejsi jenom obyčejný člověk a podle toho, jak mi voníš, už brzy budeš něco mnohem víc.“
„Jak to myslíš?“ Zamračila jsem se.
Zlehka mi přejel prsty po vrásce na čele a usmál se.
„Sol má sice své přístroje, ale já mám něco mnohem lepšího, Mel.“ Dotknul se dvěma prsty špičky svého nosu.
„Co se děje?“ Vydechla jsem vyděšeně.
„No, řekněme, že by sis měla v práci zařídit tak roční studijní volno.“
„Cože?“
„Věřím tomu, že se budeš umět ovládat, ale jistota je jistota, Melanie.“
„Takže co, opravdu se ze mě stává upír? Nejde tomu nějak zabránit? Nějak to zvrátit, nebo alespoň zpomalit?“
Pevně semknul rty a pak se na mne podíval jinak, něžně a soustředěně. Zastrčil mi pramen vlasů za ucho.
„Ne, máš to v sobě od narození, je to tvoje součást. Nedá se s tím nic dělat. Neboj, bude to v pohodě. Budu s tebou i Sol bude. Nedopustíme, aby se ti něco stalo.“
„A to pak budu jako ty? Nebudu moct na sluníčko?“ Opět jsem se zamračila.
„To nikdo neví, Mel, to se zjistí, až bude tvá přeměna u konce a to bude brzy.“
„Bojím se.“ Špitla jsem a do očí se mi vlily slzy.
„Ale ne, pojď sem.“ Přitáhl si mě k sobě a já se schoulila po jeho boku.
Hladil mě něžně po paži a líbal do vlasů.
„Nemusíš se bát vůbec ničeho. Ochráním tě, Mel. Ber to z té lepší stránky, třeba nebudeš stárnout, budeš mladá navěky. To není zase tak špatný.“
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one