Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

18. kapitola

„Bože.“ Zasténal pode mnou, já se svezla k němu do vody a schoulila do jeho náručí. Voda zašplouchala a já se musela usmát.
„Myslím, že bych měla trochu přibrat, po tomhle tělocviku s tebou určitě ještě zhubnu.“
„No, to se mi už úplně vytratíš.“ Zašprýmoval a já na oko naštvaně plácla do vody naproti němu. Voda mu stříkla do očí a on se uculil.
„Neprovokuj, nebo tě utopím. Nezapomeň, že nemusím dýchat a pod vodou vydržím klidně hodinu.“
Vyplázla jsem na něho jazyk.
„A teď mi řekni, o čem jste to s otcem mluvili.“ Netrpělivě se zavrtěl a protáhl nohy.
Vychrlila jsem to ze sebe na jeden nádech. Willův výraz se měnil s každým slovem a ustrnul na mírně pobaveném, když jsem skončila.
„Sol a upír? No, to si opravdu nedovedu představit. Ještě teď sebou občas trhne, když mě cítí. No nic, musíme to udělat zítra v noci. Před svítáním, aby nás nemohli pronásledovat, kdyby se něco zvrtlo. Stráže uspím, to není problém. Mám tu nějakou látku, co namíchal Sol, působí skoro okamžitě. Pak se odsud budeme muset dostat. Musíme jen doufat, že si nás nikdo nevšimne.“
„A co když všimne?“ Zamračila jsem se.
„Říkala jsi, že Sol je už v pohodě. Budeme bojovat. Ty se budeš držet za námi a nějak se odtud vysekáme. Neboj, ono to nějak dopadne.“
Tak tohle jsem mu opravdu záviděla, byl naprosto klidný, ať už se jednalo o jakoukoliv záležitost.
„Už budu muset. Bude svítat.“ Šeptnul a nadzdvihl mi ruku, aby viděl na hodinky.
Pak se velmi ladně vyhoupl z vany a vyskočil na podlahu vedle. Nabídl mi ruku a já ho následovala. Podal mi župan a sám se velmi rychle otřel a naházel na sebe oblečení.
„Když už máš povolení pohybovat se po domě, co kdyby ses přišla mrknout za mnou do kuchyně? Samozřejmě velmi nenápadně.“ Sehnul se ke mně a políbil mě na čelo.
Pak si sedl na kraj vany a oblékl si ponožky a nazul tenisky.
„No, jdu ti udělat něco k snídani, nebo k večeři. No, prostě k jídlu.“ Zavrtěl hlavou, asi zdejší zvyky nechápal stejně jako já.
Oblékla jsem si župan a vyprovodila ho až ke dveřím. Chvíli se před nimi zastavil a pak velmi pozorně poslouchal. S úsměvem a tichým „miluji tě“ se vypařil tak rychle, že jsem stačila sotva mrknout. Tohle mě štvalo. Sice jsem byla rychlá a velice silná, ale nikdy nebudu moci být jako on. Má lidská půlka mi v tom bude vždycky bránit.
Nahlas jsem vzdychla a pohodila rukama. No nic, jdu se obléci.
Na stolku vedle postele se rozezněl telefon. Jeho hlasitý, chrčivý zvuk mě vylekal, až jsem sebou trhla. Přešla jsem k němu a váhavě zvedla sluchátko.
„Ano?“
„Jen jsem si říkal, co takhle společná večeře, má drahá.“ Lucius zněl vesele a uvolněně.
„Jasně.“ Mrkla jsem na hodinky. Bylo šest ráno.
„V kolik?“
„Budu tě čekat v osm.“ Jeho stručná odpověď byla zároveň rozloučením. Zavěsil.
Trhla jsem rameny a sedla si na kraj postele. Smím chodit po domě a slunce mě nespálí. Co takhle si prohlédnout okolí? Ani vlastně pořádně nevím, kde jsem. Když mě sem dovezli, byla jsem v bezvědomí. Automaticky jsem si sáhla dozadu na hlavu a znovu nahmatala zašitou ránu. Bylo to teprve před pár dny a mně to přišlo už tak dávno.
Proběhla jsem rychle koupelnou a posbírala cáry, které zbyly z mého oblečení. Hodila jsem je do koše a pověsila župan zpět na věšáček. Následovala probírka šatny a výběr nového spodního prádla i trička. Rifle díkybohu přežily a tak jsem se oblékla a z ramínka sundala ještě bíločernou kostkovanou mikinu s kapucí. Přece jen bude ještě zima.
Vzala jsem zlehka za kliku a vyšla na tmavou chodbu. Jaká to změna, nikdo nestál u dveří a nehlídal každý můj krok.
Po očku jsem mrkla na otcovy dveře a po špičkách vypochodovala za první roh. Seběhla schody do přízemí a vyběhla přes ohromnou, bílým mramorem obloženou vstupní halu ven. Právě svítalo. Zima byla neuvěřitelná, ale tak nějak snadno snesitelná. Jako bych s nadšením přijímala cokoliv, co je za zdmi tohoto šíleného domu. Vytáhla jsem zip až nahoru do stojatého límce a přehodila přes hlavu kapuci.
Nevěřila jsem svým očím, na trávě se bělila jemně zajíněná místa. Byl to překrásný pohled, až mi to vyrazilo dech. Na východě se právě probouzelo slunce a nekompromisně si dralo cestu vzhůru oblohou. Centimetr po centimetru, ale s takovou nevyhnutelností, že mě to až dojímalo. Kde se trávy zlehka dotkly sluneční paprsky, jinovatka zmizela a zanedlouho zbyla už jen ve stínech velkých starobylých smutečních vrb, otevírajících bránu do přilehlého parku. Zahrada byla zlehka zahalena ranní mlhou a spolu s rozbřeskem kouzlila překrásné scenérie.
Vyšla jsem před dům a opatrně, s němou posvátností, vykročila do trávy. Bylo mi nádherně, sem za mnou nemohl ani jeden z upírů. Tady jsem se cítila kupodivu ve větším soukromí než uzamčena ve svém pokoji.
Tráva byla vlhká a ledově studená, ve stínu ještě tiše křupala pod nohama. Zhluboka jsem se nadechla a poprvé ve svém životě plně ochutnávala čerstvý, jarní, ranní vzduch. Směsice vůní, které jsem dříve vůbec nevnímala. Stoupla jsem si doprostřed trávníku a zavřela jsem oči. Sluníčko začínalo pomalu hřát, minutu po minutě nabíralo sílu a mně připadalo, že nabírám ji spolu s ním.
Ohlédla jsem se za sebe a neubránila se úšklebku. To co stálo za mnou, v celé své kolosálně nabubřelé monumentálnosti, se nedalo ani v nejmenším nazvat domem. Sídlo, zámek možná, ale rozhodně ne dům.
Až jsem se oklepala, tak moc se mi zastesklo po babiččině malém, starém a napůl se rozpadajícím domku s bílým plotem kolem zahrádky, ne větší než má dlaň. Zabodla jsem svůj pohled do země a usmála se při vzpomínce na jedno staré, špinavé skladiště, vonící benzínem a vyjetými oleji.
„Do háje.“ Vzpomínky mi vehnaly slzy do očí a já se je snažila marně zahnat přílišným mrkáním, marně.
První slaná kapička se přehoupla přes spodní řasy a stékala mi volně po tváři. Posmrkla jsem a otřela slzu do rukávu mikiny.
Rozhlédla jsem se kolem, jak zvláštní, byla jsem tu sama, nebo ne? V dáli se ozvalo děsivé štěkání a nebezpečně se přibližovalo. Vždycky jsem měla ráda psy, ale tahle zběsilá, na první pohled nebezpečně vypadající smečka, se mi moc nelíbila. Jediné, co mi proběhlo hlavou, že to byl, jak jinak v mém případě, pitomý nápad a že asi nemá cenu utíkat.
Stoupla jsem si rovně, abych vypadala vyšší a ruce složila na hrudi. Zhluboka jsem dýchala a snažila se vypadat vyrovnaně a nadřazeně.
Přes park se řítila smečka sedmi jako uhel černých dobrmanů. Cenili zuby přes šedorůžové pysky a vrčeli.
Během vteřiny mě obklíčili a štěkali tak nahlas, že by člověk neslyšel vlastního slova, i kdyby se hodně snažil.
A pak se stalo něco, co vyděsilo možná více mě než psy, ale na obé to mělo stejný odzbrojující dopad.
Mé tělo začalo tak nějak jednat samo za sebe, pudově, jako by ani nepotřebovalo impulsy z mozku. Vyhledala jsem oční kontakt s vůdcem smečky. Byl to ten největší a nejčernější pes, stojící mi čelem.
Vůbec se mu to nelíbilo, tím jsem ho v podstatě vyzvala, neprokazovala jsem mu úctu, ale snažila se ho převýšit. O krok couvnul a podle postoje jeho krásného těla bych řekla, že se chystal zaútočit.
Napodobila jsem jeho pohyby, nahrbila jsem se a pokrčila kolena, opírajíc se o ně dlaněmi. Oba dva jsme teď stáli naproti sobě a vypadali, že po sobě co chvíli skočíme.
Náhle se mi skrz zuby začalo prodírat zvláštně nebezpečné chrčení, které během několika vteřin vyústilo ve vražedné vrčení. Cítila jsem, jak se mi do svalů vlévá neuvěřitelná síla a poprvé v ústech ucítila nepříjemný tlak dvou ostrých špičáků.
Abych svůj nebezpečný vzhled ještě vylepšila, vycenila jsem své nové zbraně a v tu chvíli měla opravdu dojem, že kdyby k boji došlo, ten pes by skončil špatně.
Dobrman udělal ještě jeden krok vzad a pak uhnul pohledem. Začal očima těkat kolem po zbytku smečky a předníma nohama přešlapoval na místě a do stran, pak stáhnul ocas a uši pevně přitiskl k hlavě. Jeho vrčení se pozvolna proměnilo v kňučení a on si přede mnou lehl.
Zbytek smečky taky okamžitě ztichnul a pozoroval svého vůdce.
Uvolnila jsem svůj postoj a hned jak jsem se zklidnila, zatáhly se i špičáky. Oddechla jsem si, bez nich to bylo mnohem příjemnější. Udělala jsem nejistě dva kroky vpřed a přistoupila ke psovi. Pomalu jsem ho rukou pohladila mezi ušima a on mě očichal. Když mi olízl prsty, věděla jsem, že už mi neublíží. Právě jsem si udělala nové přátele.
Vstala jsem a kupodivu, oni mě následovali. Fajn, tak budu mít při procházce společnost. Přešla jsem přes trávník a přišla na štěrkovou příjezdovou cestu. Prostě ten ohavně veliký barák obejdu a mrknu se kolem.
Zkontrolovala jsem čas, měla jsem ještě tři čtvrtě hodiny, ideální. Sice jsem byla ještě trochu vyklepaná z toho „upířího“ pocitu, ale na blbou náladu není nic lepšího, než to rozchodit.
Obešla jsem přední část domu a taky budovu garáží, která stála bokem tak, aby nebyla na první pohled vidět a nekazila tak celkový dojem z téhle vyumělkované krásy.
Zadní část s prosklenou zimní zahradou a velkým kamenným schodištěm se mi už líbila o trochu víc. Možná to bylo způsobeno tou záplavou květin a stromů. Vedle točitého schodiště, vedoucího na terasu spojenou prvním patrem, byl i zadní vchod do přízemí.
Chvíli jsem váhala, jestli to nemám ještě obejít z druhé strany, ale byla mi fakt zima a už se mi nechtělo. Vzala jsem za kliku a dveře povolily, vešla jsem tedy dovnitř. Ani jsem si nevšimla, že má noha přeťala červený paprsek hlásiče pohybu a v ten okamžik se rozezněl otravný pípavý zvuk. Přitiskla jsem si dlaně na uši a měla sto chutí zmizet.
Zapřela jsem se zády na zeď a čekala, až si pro mě přijdou. Objevili se dřív, než jsem to vůbec stihla domyslet. Dva upíři v černých oblecích, členové ochranky.
Jeden z nich se mračil, ale ten druhý, podle vzhledu mladší, se usmál, když mě uviděl, jak se krčím u stěny a tlačím si dlaně na uši.
Ten starší vypnul alarm a ten mladší mě chytil za paži a pomohl mi se narovnat.
„Promiňte, to jsem fakt nechtěla.“ Připadala jsem si jako malé dítě a čekala, že dostanu vynadáno.
„Vůbec nic se neděje, slečno. Jen nám příště oznamte, až budete chtít jít ven, abychom měli čas zareagovat.“ Ozval se ten, co mě stále ještě svíral za paži.
„Já myslela, že o mně víte.“ Pokynula jsem směrem ke dveřím.
„Ano, přední vchod je deaktivovaný, ale zadní byl stále hlídaný.“
„Dobře.“ Hlesla jsem a trochu drsně se vymanila z jeho sevření. Nebylo mi to moc příjemné, když na mne sahal cizí chlap a bylo mi úplně jedno, že pracoval pro otce.
„Následujte nás, dovedeme vás zpět do haly.“ Pokynul mi, abych šla první. Bez protestů jsem se zařadila za toho staršího a v zádech cítila upřený pohled toho mladšího z nich.
„Odtud snad už trefíte, nebo chcete dovést až k pokoji?“
Tak teď už se mi zdál dotěrný, začalo mě to pěkně štvát.
„Ne díky, odtud trefím docela dobře.“ Vyštěkla jsem a zamířila ke schodům. Měla jsem ještě patnáct minut.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one