Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

36. kapitola

Nedovolili mi vstát, že prý teď musím odpočívat. Fajn, jeden marod je zdravý, tak teď asi potřebují někoho jiného, o koho se budou starat.
Dveře se otevřely a vcouval Will, přidržujíc si je zády. V náručí nesl velikou hromadu čistých věcí, jak mých, tak jeho. Uložil je do prádelníku a do skříně, a pak si mlčky sedl na postel, zády ke mně.
„Na co myslíš, Wille?“ Zeptala jsem se tiše.
„Budeš teď muset zajít za doktorem, aby tě prohlédl, jestli je všechno v pořádku. Sol tě doprovodí a bude hrát….otce.“ Pobaveně si odfrknul, když to dořekl, ale znělo to smutně.
„Jenže, co když to dítě není tak úplně člověk, Wille? Co když bude jiné? Jak to vysvětlím?“
„Jak to myslíš, Mel, že to dítě….?“
„Co když je tvoje, Wille, co když se narodí s malinkými tesáčky? Co by na to v nemocnici asi řekli?“
Překvapeně ke mně vzhlédl. „Opravdu si myslíš, že by to dítě mohlo být mé?“
Asi o téhle možnosti ani chvilinku neuvažoval a teď ho to upřímně překvapilo.
„Můj otec je taky upír a měl mě. Proč bys ty nedokázal zplodit dítě, když to zvládl můj otec?“
„To, že se to povedlo tvému otci, je opravdu šílená hříčka osudu. Nepředpokládám, že by se to jen tak podařilo znovu.“ Jeho skeptický hlas mě zchladil a jak se patří usadil.
„Považuješ mě za šílenou hříčku osudu?“ Zeptala jsem se a nutilo mě to se pousmát.
„Ne, však víš, jak to myslím.“
„Jo, asi jo.“ Vydechla jsem. „Jsem unavená, mohli bychom jít už spát?“ Zaprosila jsem.
„Jen se skočím osprchovat, klidně si lehni, hned jsem zpátky.“ Vylétl z pokoje.
Otráveně jsem se svlékla a natáhla si kalhoty a bílý top. Neměla jsem sílu jít se osprchovat, jen jsem zalehla a zavřela oči.
Matrace vedle mne se prohnula a Will skoro neslyšně vklouzl pod deku. Bylo to zvláštní. Žádný dotyk, žádné pohlazení, žádné přání krásných snů, nic. Jen studené prázdné ticho.
Nemohla jsem usnout a on na tom byl na chlup stejně. Ležel na zádech, ruce složené pod hlavou, víčka zavřená a jeho dokonalá tvář byla prázdná, bez výrazu.
„Wille?“ Šeptla jsem. Věděla jsem, že bychom si o tom měli promluvit, ne jenom mlčet. Mlčením problém nezmizí, tedy většinou.
„Hmm?“ Brouknul bez zájmu.
„Co bude dál?“ Otočila jsem se na bok, čelem k němu. Stále ležel bez hnutí, oči zavřené.
„Nevím.“ Jeho ústa se sotva pohnula.
„Miluješ mě ještě?“
„Vždycky tě budu milovat.“ Proč jen to znělo tak chladně. Ležel vedle mne, ale bylo to, jako by byl na druhé straně polokoule. Takovou vzdálenost jsem nyní cítila.
„Chceš o tom mluvit?“
Konečně otevřel oči a podíval se na mě.
„Sol už mi to, myslím, vysvětlil dostatečně, nech to být.“
„Co ti řekl?“ Nechtěla jsem se mu rýpat v ještě nezhojených ranách, ale musela jsem to vědět.
Nahlas vzdychnul a pak našpulil rty. Jistě si teď rozmýšlel, jestli mi odpoví, nebo ne.
„Něco o tom, že si mu tím zachránila krk, že byl na dně, nebo tak…“ Zavrtěl mírně hlavou, jako by tomu nevěřil a pak upřel své smutné oči znovu na strop.
„A že tě miluje od první chvíle, co tě uviděl.“
Trhla jsem sebou, protože něco studeného a slizkého se právě pohnulo v mém žaludku.
„Nechtěla jsem ti ublížit, Wille, věř mi. Kdyby to šlo vrátit zpátky…“
„Nech to spát, Mel.“ Přerušil mě v půli věty a zavřel oči.
Jeho štíhlá bledá paže se pevně obmotala kolem mých ramen a on si mě přitáhnul na hruď. Bylo to víc, než v co jsem mohla doufat, usínala jsem v jeho objetí.

Vzbudila jsem se krátce po čtvrté hodině odpoledne. Postel vedle mne byla prázdná. Posadila jsem se a zabědovala. Udělalo se mi zle. Kůže mi najednou byla malá a já cítila, jako by mi ji někdo za krkem zmačkal. Mé tělo se připravovalo na další nával nevolnosti. Svěsila jsem nohy z postele a zlomek vteřiny přemýšlela, jestli mám šanci to stihnout do koupelny.
Známý tlak žaludečních šťáv mě vyhnal upíří rychlostí a já zaklekla k míse právě včas, abych vyhodila obsah žaludku.
Nevnímala jsem osobu ve sprše a uvědomila jsem si to, až když se mých ramen dotkly Solovy horké dlaně.
Stál nade mnou, kolem beder omotanou bílou osušku. Po kůži mu stékaly kapičky vody a vlasy měl mokré a zplihlé.
„To je normální, Mel. Po třetím měsíci by se to mělo zklidnit.“
Zakňourala jsem a svezla se do sedu.
Ve dveřích se objevil Will a přelétl pohledem od Sola ke mně a nazpět.
Neřekl nic, ale i tak jsem viděla bolest v jeho očích.
„Je ti zase zle?“ Přistoupil ke mně a klekl si naproti, takže se koleny dotýkal mých pokrčených nohou.
Sol se na mě jen usmál a nechal nás o samotě.
Koupelna byla plná horké páry a mně se špatně dýchalo. Jakoby vzduch měl větší hustotu, než byly mé plíce schopny pojmout. Další záchvat přišel hned, jak Sol za sebou zavřel dveře.
Will klečel vedle mě a podpíral mé dávící se tělo. Jednou rukou mi něžně odhrnoval vlasy z obličeje a druhou měl ovinutou kolem mého pasu.
Když už byl můj žaludek dočista prázdný, zhoupla jsem se dozadu a dosedla na paty. Zapřela jsem se rukama o kolena a svěsila hlavu.
Vzadu na krku mě zastudil mokrý ručník.
„Díky.“ Špitla jsem chraplavě.
„Chceš donést krev?“ Jeho hlas zněl zase sametově a přívětivě.
Zavrtěla jsem hlavou a s obtížemi polkla.
„Jen mi pomoz na nohy, prosím. Půjdu si vyčistit zuby a pak se dojdu dolů najíst.“
„Najíst?“ Byl překvapený.
„Tyhle nevolnosti rychle přejdou a já mám pak hlad jako vlk.“ Usmála jsem se a on mi úsměv velmi opatrně a nejistě oplatil.
Podepřel mě za paži a pomohl mi vstát. Stál za mnou, když jsem si čistila zuby, připravený zachytit mě, kdyby něco.
Ze schodů mě gentlemansky přidržoval a dokonce mi odsunul židli u stolu.
Sol už pobíhal po kuchyni a něco kutil. Will se kolem něho ladně protáhl a nalil mi krev. Donesl mi ji, až když byla ohřátá na tu správnou teplotu.
„Viv ještě spí?“ Zeptala jsem se tiše, abych prorazila to trapné ticho, přerušované jen cinkáním nádobí.
„Myslím, že ani není doma.“ Houknul Will a pak se zhluboka nadechl, jako by větřil.
„Zůstala venku?“ Ačkoliv jsem to nezamýšlela, můj hlas zněl ustaraně.
„Ona se o sebe postará, neboj.“ Plný talíř klepnul o dřevěnou desku stolu a Will si sedl naproti mně, v rukou svůj oblíbený hrneček.
Pozoroval mě přes hranu hrnku a pomalu ucucával svou večerní dávku zvířecí krve. Když jsem odstrčila prázdný talíř, zíral na mě trochu nevěřícně a koutky úst mu cukaly.
„No páni, to byl ale hlad.“
Dveře do garáže se otevřely a v nic se objevila dokonalá postava Viviane. Vlasy měla rozpuštěné a její vizáž naznačovala, že prožila pěkně divokou noc i den.
„Dobrý večer, vespolek.“ Zazpívala svým perfektním hlasem a vplula dovnitř. Střevíčky držela za pásky v jedné ruce a boa svírala v druhé.
Sol se napjal, když ji spatřil a s Willem si navzájem vyměnili mně neznámý pohled. Asi jedna z těch mužských záležitostí.
Will byl okamžitě na nohou a udělal dva rychlé kroky směrem k ní.
„Viviane?“ Pozvedl k ní paži a obrátil ruku dlaní nahoru. Viv se uculila a vložila svou dlaň do jeho.
Bylo zvláštní ty dva pozorovat. Jejich gesta i pohyby se nyní zdály tak staré a mírně omšelé.
„Viv, chci ti někoho představit.“ Zavedl ji až před Sola.
„Sol, můj nejlepší přítel a můj bratr.“ Will to přednesl velmi klidně a se zvláštním náznakem povýšenosti v hlase.
„Těší mě, že vás poznávám.“ Sol se usmál a udělal jeden drobný krůček kupředu.
Viv spustila ruku, kterou doteď držel Will a podala ji Solovi. Ten se mírně uklonil a políbil ji na hřbet ruky.
„I mně je potěšením.“ Šeptla a mně se udělalo znova na zvracení. No co, každý má někde své meze a ty mé byly právě překročeny.
„Pánové, omluvte mě, jdu si připravit relaxační koupel.“ Z tónu jejího zvonivě vábivého hlasu jsem málem sjela pod stůl.
Otočila se na patě a neuvěřitelnou rychlostí vyplula nahoru po schodech a zapadla do mé bývalé ložnice.
Sol tlumeně písknul a já k němu šokovaně vzhlédla.
„Tak na tu nemáš, kamaráde! Ta by tě zaživa stáhla z kůže. Vím, o čem mluvím.“ Will poplácal Sola po rameni a já se připomněla mírným pokašláním. Vůně testosteronu ve vzduchu sílila a houstla.
„No, tak já mám ještě nějakou práci. Jestli nic nepotřebujete?“ Sol se po nás kouknul a my s Willem nastejno zavrtěli hlavou.
Sol vzal do ruky opatrně hrnek horké kávy a ztratil se v garáži.
Will si přisedl naproti mně a chvíli mě jen mlčky pozoroval.
„Budu muset do města a zařídit pár věcí. Slib mi, že nebudeš vyvádět žádné hlouposti, Mel.“
Jen jsem trhla rameny.
„To je v pohodě. Půjčím si Solův počítač a zkusím poslat tu výpověď do práce přes net, taky si začnu zjišťovat nějaké informace o mém...stavu. Neboj, nějak už se zabavím.“
Kývnul a sebral z opěrky židle černou koženou bundu a ještě než odešel, sehnul se ke mně a políbil mě lehce na tvář. Jen letmý, lehký, téměř cudný polibek.
Usmál se a odešel.
Zůstala jsem v kuchyni sama. Sklidila jsem nádobí a došla si k Solovi do pokoje pro notebook. Sedla jsem si zpět ke stolu a začala plodit oficiální dokument s mojí výpovědí.
Přiložila jsem taky dopis pro vedoucího oddělení, ve kterém jsem se omluvila a tak nějak vysvětlila situaci. Lhala jsem jako když tiskne, ale napsat, že jsem teď poloviční upír a v jiném stavu, mi přišlo nepřístojné.
Odeslala jsem email s prosbou o odpověď a najela si na stránky o těhotenství. Sice jsem byla několikrát přítomna u porodu, ale to co se dělo těch devět měsíců před tím, jsem nijak zvlášť nezkoumala.
Zabrala jsem se do čtení a ani si nevšimla Viv, která se objevila za mnou a nahlédla mi přes rameno.
Ohlédla jsem se, až když se mi nad hlavou ozvalo nesouhlasné zavrčení.
„Jsi těhotná?!“ Její hlas najednou vůbec nezněl zvonivě a přitažlivě. Zavrčela a ustoupila ode mne, v jejích očích se zračilo cosi nepopsatelně zlého, byla překvapená.
„Proč tě to zajímá?“ Ani mě nenapadlo to popřít. Vstala jsem a došla si do ledničky pro další dávku krve.
Zavřela jsem dvířka a otočila se.
„Proboha.“ Vydechla jsem, když se za mnou objevila. Neslyšela jsem absolutně nic, prostě se tam zjevila, jako by tam stála odjakživa.
Dívala se mi zblízka do tváře a já cítila na kůži její chladný dech.
Její bledá paže se vymrštila a chytila mě pevně za krk. Tvrdě mě přirazila na ledničku a sevřela své prsty. Její dlouhé nehty se mi bolestivě zaryly do kůže.
Nemohla jsem dýchat, džbánek mi vypadl z ruky a roztříštil se o podlahu. Tisíce malých střípků se červenalo v záplavě krve. Velká rudá kaluž se rozlévala po podlaze.
„Udělala jsi chybu, Melanie.“ Zašeptala mi do ucha a já sebou škubnula. Její prsty se sevřely ještě víc a já se začala dusit.
Snažila jsem se rukama páčit její prsty pryč z mého krku, ale bylo to jako bojovat s kamenem.
„Pusť.“ Vydechla jsem bezhlesně.
„Budu tvůj soudce i kat, Melanie. Ublížíš mu a já tě zabiju.“
Začala jsem před očima vidět tisíce malých světýlek. Nohy i ruce mi ochabovaly, ještě chvíli a ztratím vědomí.
„Viviane, pusť ji.“ Will stál ve dveřích a v ruce držel velikou sklenici čerstvé krve.
Viv se po něm ohlédla a zlostně zasyčela.
„Ona tě podvedla.“ Nevypadala, jako že by ho hodlala poslechnout.
Will položil sklenici na okraj kuchyňské linky a přistoupil k nám. Na můj vkus až příliš pomalu.
„Viv, pusť ji. Co je mezi námi, je jen náš problém, nepleť se do toho.“ Položil ruku na její propnutou paži.
„Jsi můj, Wille. Cokoliv ti vyvede, jako by to provedla mně.“ Viviane se mi dívala zpříma do očí.
„Nejsme si už povinováni vůbec ničím, Viviane. Nemáš právo tohle dělat. Rozhodla jsi o tom sama, když si mě opustila a nechala jako novorozeného, abych se postaral sám o sebe. Nic ti nevyčítám, ale nepleť se mi do života.“ Jeho hlas byl tvrdý a nekompromisní.
Viviane znovu zlostně zavrčela, ale stisk jejích prstů zeslábnul. Pustila mě najednou a bez předchozího varování. Rychle jsem zalapala po dechu a svezla se podél ledničky dolů na zem. Učila jsem se znovu dýchat. Objala jsem si rukama krk, bolelo to.
„Teď nás nech, prosím.“ Znělo to sice jako rozkaz, ale Viviane bez protestů poslechla.
Will si klekl vedle mě a jemně se dotkl mého ramene. Asi si nebyl jistý, jak zareaguji. Točila se mi hlava a každý nádech bolel, jako bych vdechovala kyselinu.
„Je mi to líto, Mel. Nevěděl jsem, že bude reagovat tak podrážděně.“
„Wi..Wille.“ Vydechla jsem a do očí se mi vlily slzy. „Odpusť mi to, prosím.“
Klečel teď naproti mně a sledoval slzy, které mi stékaly po tvářích.
„Nemám ti co odpouštět.“ Naklonila jsem se k němu a on mě pevně objal. V jeho náručí jsem se cítila bezpečně.
„Miluji tě, Mel a nic to nezmění.“ Hladil mě po vlasech a já věděla, že to překonal. Možná mu pomohl strach, který cítil, když mě Viv škrtila a jestli ano, byla jsem jí za to vděčná.
„Bojím se, Wille.“ Zašeptala jsem mu do hrudníku a on mě stiskl víc. Pak mě pustil a odtáhl se, aby mi viděl do očí.
„Budu s tebou, Mel. Nejsi na to sama. Jestli budeš chtít, abych mu byl otcem, příjmu to rád. Je to štěstí, ve které jsem ani nedoufal. Nikdy jsem nepřemýšlel o dětech. Mé povolání mi to znemožňovalo a potom tu byla ta věc s mým upírstvím. Prostě jsem tuhle věc zastrčil někam hluboko.“
„Wille,..“ Chtěla jsem mu toho říct tolik, ale on mě jen umlčel lehkým přiložením dvou prstů na má ústa.
„Nikdy jsem nedoufal v to, že budu mít opravdovou rodinu a teď se to zdá být tak skutečné. Jsem šťastný muž.“ Otřel mi palci slzy z tváří a políbil mě na špičku nosu.
„Odpustil jsi mi?“
„Víš, Mel, třista let je dost dlouhá doba na to, aby si člověk urovnal priority a rozhodl se, co je pro něho důležité. Nebudu ti říkat, že to, co se stalo mezi tebou a Solem, mě neštve, protože to by byla lež, ale věřím, že mě opravdu miluješ.“ Nadechl se a pak potichu pokračoval. „Nechci, aby jeden zkrat zničil všechno, co je mezi námi…takže, jestli hledáš někoho, kdo ten džob vezme, hlásím se dobrovolně.“ Pokynul k mému bříšku a laškovně se usmál.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one