Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

4. kapitola

Schoulila jsem se do klubíčka a zavřela oči. Z mého napůl spánku a napůl bezvědomí mě probudily ledové ruce na spáncích.
„Nelekej se, Mel, jen ti dám ten Solův koktejl, to tě postaví na nohy.“ Ani jsem neotvírala oči, podle sametového hlasu to byl Will. Ucítila jsem ostrou bolest v loketní jamce a pak se mým tělem rozlila vlna uvolnění a já znovu usnula.
„Říkám ti, že tam byli. Nevím kolik a nevím co se tam stalo, ale asi šli po ní.“ Sol zněl naštvaně a naléhavě.
„Nevíš, kdo to byl? Nepoznal jsi to?“
„Ne, poznám vás, ale jinak váš pach nerozeznám. Vždyť to víš.“ Sol a William se dohadovali někde dole.
Vzdychla jsem a posadila se na posteli. Rozhlédla jsem se po místnosti. U obyčejného dřevěného prádelníku byli tři velké tašky, které patřili babičce a dva mé kufry, které jsem si koupila až jednou pojedu na dovolenou. Zatím ležely nevyužité na dně mé šatny.
Vytáhla jsem si jehlu z paže a děkovala bohu, že mám tak dobré žíly. Po noci se mi neudělaly ani modřiny.
Chvíli jsem civěla na dveře před sebou a pak se opatrně postavila na nohy. Přešla jsem ke kufrům a položila jeden z nich na zem. Otevřela jsem ho a s úlevou zjistila, že je naplněn, asi i jako ostatní zavazadla, mými věcmi. Bez většího přemýšlení jsem vzala do ruky jedny rifle a nějaké mně skoro neznámé tričko a sedla si zpět na postel, abych se oblékla.
Svlékla jsem si nátělník a natáhla černé tričko a rifle, na nohy ještě mé černé tenisky. Neměla jsem náladu hledat, jestli mi zabalil i kartáč na vlasy a tak jsem je jen prohrábla prsty a svázala obyčejnou gumičkou, kterou jsem měla navlečenou na zápěstí.
Dveře malinko klaply, když jsem je za sebou zavírala a oba naráz ke mně vzhlédli. Opřela jsem se o zábradlí a prohlédla si shora celou dolejší místnost. Byl to vlastně ohromný obývák spojený s jídelnou a kuchyní, kterou odděloval jen pult s barovými židličkami. Celé to tam bylo čisté a bíle vymalované, jedna z vysokých stěn byla obložena cihlami.
Obývací prostor tvořily tři mohutné sedačky, volně postavené v prostoru do písmene U. Naproti nim byla velká hifi souprava a obrovská plochá televizní obrazovka.
Sol se tvářil naštvaně a Will na mě mrknul a usmál se. „Jak je, krásko?“ Ohromným prostorem se rozezněl jeho sametový hlas.
„Líp, díky.“ Odvětila jsem bez většího zájmu a pomalu, křečovitě svírajíc zábradlí, sešla dolů za nimi.
„Dáš si něco k jídlu?“ Zeptal se Sol a přejel mě kriticky pohledem.
„Skoro zbytečná námaha, ne?“ Snažila jsem se zavtipkovat. „Kafe by nebylo?“
Sedla jsem si na sedačku vedle Willa a zapřela se o velký semišový polštář.
„A to si chceš jako uhnat žaludeční vředy?“ Solův hlas byl opravdu tvrdý a nesmlouvavý, až jsem se přikrčila. Will si mého gesta všiml a usmál se.
„Udělám ti čaj.“ Rozhodl nakonec za mne Sol a odešel do kuchyně.
„Je horší než matka, na to si zvykneš.“ Uculil se Will a sehnul se pro mé nohy, které si hodil do klína. Sedělo se mi tak mnohem líp, jako kdyby uměl číst myšlenky. Přišel mi tak nějak více uvolněný a přátelštější než při našem prvním setkání. Jako by to, že se z nás na chvíli stali spolubydlící úplně vymazalo jeho odtažitost.
„Tady to máš.“ Sol přede mne na malý konferenční stolek postavil velký hrnek horkého čaje a talířek se suchary. Znovu jsem se usmála, jako kdybych už nezkoušela úplně všechno.
Chytla jsem hrnek oběma rukama, prsty se mi třásly, ale podařilo se mi, nepolít se.
„Takže, co se tam stalo, Mel?“ Začal Sol a sedl si na protější sedačku. Trhla jsem sebou úplně bezděčně, narazil na něco, co se mi až doposud dařilo odsouvat hluboko mezi skoro zapomenuté životní průšvihy.
„Nevím, potom co jsem se s tebou rozloučila, jsem šla domů a našla ji.“ Podívala jsem se stranou, protože mé slzné kanálky začaly opět pracovat naplno.
Will mi sundal nohy z klína a přisedl si blíž. Jeho ledově chladné paže se obtočily kolem mých ramen a on si mě přitiskl těsněji k tělu. Nasála jsem nosem jeho známě krásnou květinovou vůni a mé tělo zaplavila vlna uvolnění. Netrvalo to ovšem moc dlouho a mé oči opět zaplavila vlhkost.
„Tak já už nevím co s tebou. Sole, tohle opravdu není normální. Snažím se jak blázen a ona nic.“

Nechápavě jsem se podívala na Willovu zmatenou a naštvanou tvář a pak střelila očima na Sola. Pobaveně si mě prohlížel a na tváři měl mírný úsměv.
„Co? Co mi uniklo?“ Jelikož jsem v tu chvíli byla jediná nezasvěcená do té upíří záležitosti. Cítila jsem se dost hloupě.
Will rezignovaně vzdychl a odtáhl se ode mne dál. „Víš, Mel, máme něco jako utišující látku pro naši kořist. Když náš druh loví lidi….pro jídlo.“ Bylo zvláštní jak se snažil hledat slova, o kterých si myslel, že mě tolik nevyděsí.
„V klidu, Wille, pokud už připustím, že existují upíři, vím, co dělají po nocích.“ Snažila jsem se znít, jako že je všechno ok, ale nebylo, cítila jsem se dost divně.
„Fajn, takže abychom nemuseli nahánět vřeštící lidi po ulicích, máme něco jako mírné sedativum. Člověka to zklidní a dá mu to pocit štěstí a tak nějak to utlumí pud sebezáchovy. Nevím na jakém principu to pracuje, možná to ze sebe vyzařujeme jako feromony, nebo je to druh jakési hypnózy.“ Pokrčil rameny a pak se znovu zamračil.
„Jistý je jedno, na tebe to nepůsobí.“ Prohrábl si nervózně vlasy a vyčerpaně se zapřel do sedačky.
Sol se také opřel, podepřel si bradu rukou a dal nohu přes nohu. Chvíli na mě mlčky zíral a pak se zvedl.
„Pojď, něco zkusíme.“ Podával mi ruku.
Přijala jsem ji a on mi pomohl na nohy. Vedl mě přes obytnou část zpět do jeho garáže. Nechápala jsem kam jdeme, ale nechala jsem se vést. Zamířil k ocelovým dveřím a otevřel je, strčil mě dovnitř a rozsvítil. Řekla bych, že mi v tu chvíli spadla čelist až na podlahu. Ocitli jsme se v dokonale zařízené laboratoři. Byla to dokonalá změť kahanů, zkumavek, mikroskopů. Taky dva docela nově vypadající počítače.
Sedl si automaticky na jednu z vysokých otočných židliček a očividně se bavil mým vyděšeným výrazem.
„Vítej v mém království. Je to takový můj soukromý svět. Tady mě nikdo neotravuje, ani Will, nic mu to neříká.“ Pokynul rukou po místnosti a mně konečně došlo to o namíchané infuzi.
„Páni, ty tu máš ale vybavení.“ Hlesla jsem a přejela dvěma prsty po skleněných zkumavkách.
„Což mi připomíná. Večer budu muset do práce.“ Významně jsem pozvedla obočí.
„Což mi připomíná, že nebudeš. Volal jsem tam hned ráno. Už věděli, co se stalo a dostala jsi oficiálně tři týdny volna na zotavenou. Odklepl to šéf oddělení. Asi si taky všimnul, že nevypadáš nejlíp.“
Zhluboka jsem se nadechla, abych na něho mohla začít valit litá slova nesouhlasu, ale pak jsem se zarazila. Stejně zhluboka jsem vydechla, překvapena tím, že mi to vůbec nevadí. Tři týdny volna, to neznělo vůbec špatně.
„Takže jsi tři týdny jenom naše?“ Zeptal se a rošťácky se ušklíbnul.
Pokrčila jsem rameny a sesunula se vyčerpaně na židličku vedle něho.
„Dej mi prst.“ Řekl a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, vzal mou ruku do své a píchl mě do špičky ukazováčku silnou jehlou.
„Jau.“ Zaprotestovala jsem, ale jako by ho to absolutně nezajímalo, vytáhl sklíčko a otřel jím kapičku krve, která se mi rozlévala po prstě.
Podstrčil ho pod mikroskop a zapnul obrazovku počítače. Něco naklapal a pak chvíli zíral na monitor.
„Já to věděl. Taky mě to mohlo napadnout dřív.“ Sol se usmál a pokynul k obrazovce.
„Tohle je má krev.“ Ukázal na naprosto běžný vzorek lidské krve.
„Tohle je Willova.“ Pokynul k druhému obrázku. Tahle krev byla zvláštní, mrtvá. Nebyla však sražená, jako by byla normální lidská krev, kdyby měla tak nahnědlou barvu.
„A teď se dívej.“ Zabodl prst doprostřed obrázku na monitoru a přidal na zvětšení. Mezi běžnými složkami lidské krve tu byly ještě prazvláštně modré segmenty.
„Co je to?“ Zeptala jsem se a podívala se Solovi do tváře.
„No, na to jsem ještě nepřišel, ale způsobuje to, že i když jsou mrtví, tak jejich orgány fungují dál. Jejich palivem je ovšem krev. Pijí krev, aby mohli žít.“
„Ale když jsou nesmrtelní, pak by mohli přeci žít i bez krve, ne?“
„Ne tak úplně. Extrémní vyhladovění by způsobilo negativní, skoro až destruktivní změny na jejich mozku. Je to, jako by normální člověk byl bez kyslíku.“
Na sucho jsem polkla a párkrát mrkla.
„A teď se drž.“ Houkl významně a nahodil na obrazovku můj krevní vzorek. Na první pohled byla krev jen o trochu tmavší, ale jinak zdravá a lidská. Při přiblížení jsem však měla co dělat, abych se nesesunula.
Mezi mými krvinkami se vesele proháněly ony neznámé modré segmenty.
„Ne, počkej. Musel jsi mýt špinavé sklíčko.“ Zaprotestovala jsem.
Opřel se o loket a nechal mě tu novou informaci vydýchat, pak se ke mně otočil a usmál se.
„Ber to z té lepší stránky. Alespoň už víme, proč nemůžeš strávit lidské jídlo. Taky víme, kdo byl tvůj otec. Je to úžasné, jsi první o kom vím, kdo je napůl člověk a napůl…“
„Upír.“ Dořekla jsem za něj a znovu se mrkla na monitor. „Já to nechápu, to jako teď budu muset pít krev?“ Při té představě jsem se oklepala odporem.
„No, řekl bych, že budeš moct jíst i normálně, ale prostě ti chybí to co je ti přirozené.“
„Počkej, počkej. To co se se mnou děje. Začalo to tak před dvěma měsíci. Do té doby jsem byla naprosto v pořádku. Jedla jsem a pila jako všichni ostatní. Proč teď?“
Podívala jsem se mu upřeně do očí a cítila, jak mě postupně zaplavuje panika.
„Jen klid. Prostě to v tobě jen čekalo až dospěješ. Zřejmě jsi ve svém životě dosáhla určitého bodu, nebo v tom byl možná nějaký spouštěč. Neboj, zjistíme o co jde.“
S těmi slovy vstal a došel do velké lednice v rohu. Aniž by nad tím přemýšlel, vyndal velkou sklenici krve a postavil ji přede mě.
„Co?“ Zatvářila jsem se nechápavě a pak mi to došlo.
„No, to ne. To po mně nemůžeš chtít. Vždyť to je…fuj.“ Pokrčila jsem znechuceně nos.
„Tak hele, mladá dámo. Pokud to nezkusíš, může se ti taky stát, že umřeš. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Jak dlouho myslíš, že ještě zvládneš hladovět?“ Sedl si naproti mně a vzal mé ruce do svých.
Byl to šílený nepoměr. Mé malé kostnaté ruce se v těch jeho obrovských skoro ztrácely.
„Jak jsi na to vlastně přišel?“ Zvedla jsem k němu oči.
„Jak říkal Will, že je to divný…. že ty jsi divná, že to na tebe nepůsobí. Uvědomil jsem si, že na ostatní upíry to taky nepůsobí. Prostě jsem to chtěl jenom vyzkoušet a ono to vyšlo. Je to bezva, Mel, máme už alespoň z čeho vycházet. Čeho se zachytit.“ Mluvil potichu a velmi přesvědčivě.
„Ne, hele Sole, znám tě jeden den a tohle tady, všechno mi přijde naprosto šílený. Já odsud ještě dneska vypadnu a ….“
„A? Co chceš dělat, kam chceš jít? Melanie, vím, že ti to přijde bláznivé, ale zkus se nad tím zamyslet. Neignoruj fakta. Když nic jiného, tak to alespoň zkus. Zato nic nedáš.“
Ruce se mi roztřásly ještě víc a já nechtěně očima zabrousila k oné sklenici, postavené tak blízko mě.
„Není lidská, neboj a Will se na tebe nebude zlobit, že mu ujídáš.“ Usmál se na mě.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one