Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

43. kapitola

Před domem teď stály Jeepy dva. Sporťák byl zaparkovaný dole v garáži, ale v téhle záplavě sněhu byl stejně nepoužitelný. Sol tedy koupil ještě jedno terénní auto, abychom byli v případě potřeby mobilní všichni.
Jeli jsme starým Vivieniným autem, cesta do nejbližšího města trvala asi tři čtvrtě hodiny. Schoulila jsem na sedačce spolujezdce a zavřela oči. Vyhnula jsem se tak konverzaci, která by se jinak strhnula. Prostě jsem jen vegetila a poslouchala hudbu, která se linula z cédéčka.
Sol si poklepával poklidně prsty na volant a tiše, sotva znatelně, si pobrukoval.
„Kde chceš zastavit?“ Otočil se konečně ke mně, když jsme vjížděli do města. Trhla jsem rameny a rozhlédla se. Tohle město bylo skvělé. Velké tak akorát, aby si nikdo nepamatoval nově příchozí, ale jinak velice příjemné, s usměvavými a přátelskými obyvateli.
„Já nevím, možná u obchodního střediska.“ Broukla jsem a zírala z okýnka na dlouhou řadu malých obchůdků lemujících obě strany hlavní třídy.
Sol zahnul do postranní uličky a odstavil auto na parkovišti. Tohle město bylo opravdu malinké a tak tu neměli vymoženost, jakou jsou podzemní garáže.
Vylezla jsem z auta a málem se natáhla na silné vrstvě zledovatělého sněhu. Bože, jak já nesnáším zimu. Tak tak jsem se zachytla dveří a pěkně od srdce zaklela.
Sol se usmál a nevěřícně zakroutil hlavou. Fajn, příště kašlu na kozačky na vysokých šteklech a nazuju si kanady.
„No, já potřebuju do železářství, taky do autoopravny a ….“ Sol se rozhlížel kolem a já jeho výčet zastavila pozdvižením dlaní.
„Hele, běž si zařídit, co potřebuješ a sejdeme se tady za dvě hodiny.“
Sol si očividně oddychl, že se mnou nemusí absolvovat nákup oblečení a plínek pro Lucase, ale pak se zarazil. „Neměl bych tě nechávat samotnou, Mel.“
Usmála jsem se. „Je den, co se mi může stát za dne v centru města, proboha!?“
Pokrčil rameny a mrknul na hodinky. „Tak za dvě hodiny u auta.“
Vydal se úplně opačným směrem, než jsem měla namířeno já.
Procházela jsem městem a sledovala jednotlivé obchůdky. Už jsme tu na nákupu byli několikrát, ale stejně jsem to tu ještě pořádně neznala. Věděla jsem, kde je obchod s dětským oblečením a tak jsem tam zašla. Byl to takový roztomilý, malý, útulný obchůdek naditý k prasknutí všemi těmi krásnými věcičkami na miminka. Vytáhla jsem z kapsy seznam věcí, které jsme posledně ještě zapomněli a usmála se na paní za pultem. Hned se mi ochotně začala věnovat a snášela na hromádku všechny ty titěrné věcičky. Nakonec jsem v obchodě strávila skoro hodinu a půl a opouštěla ho se šesti obrovskými taškami narvanými k prasknutí. Jelikož mi bylo hned jasné, že plínky už neunesu, vydala jsem se k autu, doufajíc, že narazím na Sola a zbavím se tak těžkých tašek. To se taky, díkybohu, stalo a po počátečním šoku, když rozdýchal množství mnou nakoupených věcí, mi tašky sebral z rukou a vzdychl.
„Odnesu to do auta a počkám tam na tebe.“
Usmála jsem se, protože jeho výraz byl komický a kývla.
„Fajn, jdu ještě pro ty plínky a hned jsem zpět.“ Vyběhla jsem z parkoviště a vydala se po hlavní silnici, někde tu přeci musí být drogerie. Začalo se stmívat a citelně se ochladilo. Stáhla jsem si čepici víc do čela a zachumlala se do bundy. Lidé, kteří mě míjeli, byli taky po uši zachumlaní v kabátech a silných péřových bundách.
Bylo těsně po Vánocích a tak vánoční výzdoba byla ještě rozvěšena všude kolem a každý volný centimetr byl neproniknutelně pokryt červenou a zlatou. Ze všech výloh se usmívaly pupkatí Santa Clausové oblečení do červeného a nad všemi vstupy do obchodů visely bohatě zdobené girlandy.
Setmělo se víc a po ulici se postupně rozsvítily všechny stromy. Srdce se mi zastavilo, když jsem si vzpomněla na svůj dnešní sen. Nemohla jsem popadnout dech a bylo mi zle. Nakonec jsem se ale narovnala a pomalým krokem se vydala dál. Koupím ty plínky a okamžitě jedeme domů, nezůstanu tu ani o vteřinu déle, než bude nezbytně nutné. Mé smysly zbystřily a já teď očima prozkoumávala každý tmavý kout a pozorně si prohlížela každého člověka, kterého jsem míjela. Byla jsem k smrti vyděšená, i když to nemělo žádný konkrétní důvod. Co by se mi asi tak mohlo stát na ulici plné lidí?
Když jsem vycházela z drogerie, byla už úplná tma. Sakra, měli jsme vyrazit už v poledne, to bychom potom stihli dojet za světla domů.
Ulice potemněly a lidí přibylo, každý spěchal z práce, aby si užil klidného večera v teple domova. Naráželi do mě a rvali mi z rukou tašky s plenkami. Tady snad celé město končí ve čtyři, vzdychla jsem otráveně a přimkla se blíž k domům, abych se vyhnula nejsilnějšímu proudu.
Ovanul mě studený vítr a mně vstaly zimou všechny chloupky na těle. Někdo do mě narazil a já se chtěla otočit, abych něco hezkého odsekla, když už mám tak dobrou náladu, ale něčí ruce mě chytly zezadu za ramena a vstrčily do úzkého tmavého průjezdu. Proč se jenom všechno zlé, vždycky musí odehrávat v postranních uličkách.
Upustila jsem obě tašky a snažila se útočníka odstrčit, mám přeci o hodně větší sílu než normální člověk. Jestli mě chce okrást, mile ráda mu vysvětlím, že si na to vybral špatnou ženu.
Ten muž byl asi o hlavu vyšší než já a i přes mrazivé počasí měl na sobě jen dlouhý černý kožený kabát. Pokusila jsem se vysvobodit ze sevření jeho rukou, ale jeho stisk tím jenom zesílil. Nevypadal, že by měl s mým udržením sebemenší problémy. Okamžitě mi došlo, s kým mám tu čest. Jasně, upíři jsou všude, jistě žijí i v menších městech.
Narazil mě tvrdě zády na zeď za mnou a přimáčkl mě svým tělem. Špatně se mi dýchalo, ale i přes to jsem se snažila ho od sebe odstrčit.
Zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do tváře. Jeho po lopatky dlouhé blonďaté vlasy se mu neposlušně vlnily kolem oválného obličeje a v silných pramenech spadaly přes svalnatá ramena. Hleděl na mě upřeně svýma nebesky modrýma očima a zkoumavě mě přejížděl pohledem. Měl ostré rysy a velmi výrazné lícní kosti, taky silnou a hranatou čelist s mužnou ostrou bradou. Jeho tenké bledé rty nenaznačovaly vůbec žádné emoce a nos nad nimi byl naprosto souměrný, dokonale zapadal do té andělské tváře. Proč mě nikdy nepřestane udivovat, že jsou všichni upíři tak zatraceně dokonalí?
Ohromeně jsem vzdychla a na chvilku se přestala bránit. Povytáhl pobaveně jeden koutek nahoru, asi nejsem první žena, která na něho takhle zareagovala.
„Nebraň se, Melanie. Nechci ti ublížit.“ Zašeptal mi sametovým hlasem a mě na pokožce krku zastudil jeho dech.
„Co jsi zač?“ Pípla jsem nejistě a vzdala boj úplně, akorát bych se zbytečně vysilovala.
„Jsem lovec.“ Brouknul a nasál moji vůni. Přitom se usmál a slastně přivřel oči.
„Nevím, co to znamená.“ Zaprotestovala jsem potichu a zamračila se.
„Řekněme, že někdo touží po tvé společnosti a najal si mě, abych tě v pořádku dopravil k němu.“
„Můj otec.“ Vzdychla jsem spíš jen pro sebe.
„Krásná a chytrá, hmm, vražedná kombinace.“ Sklonil se ke mně a při tom se mi neustále díval upřeně do očí. Připadala jsem si jako malá vystrašená myš, kterou se chystá právě sežrat velký zlý had. Hypnotizoval mě pohledem a já se nemohla ani hnout.
Přejel si jazykem rty a stisk jeho velkých rukou na mých ramenech ještě víc zesílil. Ještě trochu a rozdrtí mi ramenní klouby.
Tvář měl už jen pár milimetrů od mé a stále se přibližoval. Podvědomě jsem věděla, že bych měla něco udělat. Cokoliv, ale byla jsem sotva schopná dýchat.
Jeho ledové rty se jemně otřely o ty mé, jen sotva znatelný dotyk.
Zhluboka se nadechl a spokojeně se usmál.
„Hmm, tak teplá, tak krásná a tak dobře voníš. Cítím, jak ti srdce bije rychleji a rychleji.“ Konečně se narovnal asi spokojen sám se sebou a sevřel tvrdě čelist.
„Tak půjdeme.“ Houknul a otočil se, táhnouc mě za sebou.
„Počkej, co to děláš? Nechci nikam jít, počkej.“ Snažila jsem se za všech sil páčit jeho prsty z mé paže, vykroutit se mu, ale bylo to nemožné. Měl stisk rozzuřeného buldoka. Jeho prsty byly jako vrostlé do mé ruky. Vrávoravě jsem škobrtala za ním a přemýšlela, jestli by se alespoň uráčil zastavit, kdybych upadla, nebo jestli by mě i tak bezcitně vlekl za sebou.
Prošli jsem tmavým průjezdem a vyšli na jedné zastrčené vedlejší silnici. Okamžitě si to zamířil k zaparkovanému černému Mercedesu a z kapsy vytáhl dálkové ovládání. Auto píplo a zablikalo, zámky se otevřely a já skončila s pouty na rukou přivázána k ocelové smyčce, trčící mezi sedačkami.
„Kolik ti otec zaplatil? Mohu ti dát jednou tolik, když mě pustíš. Mohl bys říct, žes mě nenašel.“ Snažila jsem se seč to šlo, ale onen muž – lovec mě vůbec neposlouchal. Díval se před sebe na silnici a ani nedýchal.
Schoulila jsem se na sedačku a přitáhla pokrčené nohy k tělu, až teď mi došlo, že ten hrůzný sen mě měl varovat. Měl mi zabránit, abych dnes jela do města. Oči se mi zalily slzami a první slaná kapka stekla po mé tváři. Viděla jsem před sebou Willa, opřeného o kuchyňskou linku, ruce složené na hrudi a slyšela ho, jak znovu říká, že bude jako na trní, dokud se nevrátím. Už nikdy se nevrátím. Další slzy následovaly tu první a já se rozplakala. Nejvíc ze všeho mě bolelo myslet na Lucase, na toho malinkého drobečka, jak bude vyrůstat beze mne. Will se o něho jistě postará, ale stejně. Věděla jsem, jaké to je nemít matku, jak se člověk prodírá životem ochuzen o to nejcennější. Já si připadala jako bez nohy, jako mrzák, tak moc jsem toho pocitu chtěla ušetřit alespoň mého syna. Opravdu jsem doufala, že budeme moci žít spokojeně a nerušeně. Bláhové sny.
Venku už byla úplná tma. Těžké sněhové mraky zakryly oblohu a malá něžná peříčka se začala snášet k zemi. Sledovala jsem sněhové vločky na zadním okně auta. Vypadaly skoro strašidelně, osvětleny červenými koncovými světly. Jakoby je někdo vzal a namočil do krve.
Schovala jsem obličej v dlaních a snažila se nemyslet na to, co mi provede otec, až mě zase dostane do rukou. Nyní musí být asi řádně naštvaný, kdoví kolik jeho lidí zemřelo při tom děsivém výbuchu.
Tiše jsem vzlykala a snažila se nevnímat ubíhající silnici. Jak jsme se přibližovali k městu, padala na mě nepředstavitelná tíha. Musela jsem se alespoň pokusit něco udělat.
„Lovče, potřebuji si odskočit, opravdu už to nevydržím.“ Zakňučela jsem hraně a schoulila se na sedadle ještě víc.
On se ani nepohnul, jen volant rukama sevřel pevněji.
„Je mi to jedno, udělám to tady, jen lituji to krásné kožené sedadlo.“ Pokrčila jsem rameny a podívala se do zpětného zrcátka. Ty nádherné oči barvy letní oblohy mne upřeně sledovaly a pak jeho ruce rychle cukly volantem a on zajel ke krajnici.
Hurá, tipovala jsem správně, že tohle luxusní auto je pro něho citová záležitost. Vystoupil a rozepnul pouta. Stále mě pevně svíral za ruku a pak mě pustil.
„Běž, ale jestli se nevrátíš, bude to hodně bolet. Jestli mě donutíš, abych tě hledal….“ Nechal větu dramaticky nedokončenou a jeho oči se i v té tmě zlověstně zaleskly.
Vystrašeně jsem přikývla, ale už teď věděla, že se stejně musím pokusit utéct. Ne kvůli mně a tomu, co mě čeká u otce, ani kvůli Willovi, ale jen kvůli Lucasovi.
Udělala jsem pár drobných krůčků směrem k lesu a pak jsem se rozeběhla mezi stromy. Nezastavila jsem se však, ale pokračovala v běhu podél silnice. Větvičky mě šlehaly do tváří a několikrát jsem měla pocit, že si ve vysokých podpatcích zlámu kotníky. Přidržovala jsem se kmenů stromů okolo a doufala, že mi lovec dá trochu času k dobru. Minula jsem zatáčku a vběhla přímo doprostřed vozovky. Auto, co jelo kolem zabrzdilo a smykem se smýkalo po zledovatělé silnici směrem ke mně. Fajn, jestli mě srazí, nepřežiju.
Zastavilo a já na nic nečekala a vrhla se k němu.
„Prosím, pomozte mi. Měla jsem nehodu a potřebuji do města.“ Vykouzlila jsem okouzlující úsměv a okamžitě poznala, že mám vyhráno. Řidič roztál hned, jak jsem se usmála.
„Jistě, slečno, nastupte si, hodím vás do města.“ Pokynul k sedadlu hned vedle a já asi moc rychle oběhla auto a nastoupila.
„Jeďte, prosím.“ Zabědovala jsem a sledovala silnici za námi. Zatím jsem nic neviděla, ale nebude trvat dlouho a lovci dojde, že je něco špatně.
Řidič se uculil a šlápl na plyn, stařičká dodávka se s rachotem rozjela a já si dovolila alespoň trochu oddechnout. Snad se z toho dostanu.
Ručička tachometru jen stěží přelezla padesátku a já po očku sledovala človíčka sedícího vedle mne. Byl možná starší než ta dodávka. Bělovlasý a jeho obtloustlé bříško naznačovalo, že holduje pivu a nezdravému jídlu. Jeho dobrácký výraz mne stále utvrzoval, že z jeho strany se opravdu nemám čeho obávat, jenže on tu nebyl ten nebezpečný. Nervózně jsem se dívala do zpětného zrcátka a svírala pěsti, jako bych tím mohla tu starou rachotinu popohnat.
„Copak se vám stalo, slečno? Měla byste být ráda, že to odneslo jenom auto a vy jste úplně v pořádku.“ Jeho hluboký chraplavý hlas mě probral z mého přemýšlení a já s hrůzou vyjekla, když jsem si všimla odrazu dálkových světel v zrcátku na boku.
Další události se seběhly až úděsně rychle. Černý Mercedes najel těsně vedle nás a začal nás vytlačovat ze silnice.
Nevšímala jsem si zděšeného ječení řidiče vedle, jen jsem se zapřela rukama o sedačku a čekala, až se to lovci podaří.
Ozvala se dutá rána a naše auto vylétlo ze silnice. Na suchém asfaltu by to možná ustálo, ale na ledovkou pokryté vozovce jsme neměli žádnou šanci.
Dodávka vyletěla na kraj lesa a s ohlušujícím hlomozem se převrátila na střechu. Ještě pár metrů popojela a její předek se se šíleným rachotem lisovaného plechu zapřel o statný kmen starého smrku.
Pás, díkybohu, nebo možná bohužel, nepovolil a tak jsem napůl visela a napůl byla zaklíněná mezi sedačkou a stropem a snažila si urovnat myšlenky. Jasně jsem vnímala, jak mi po spánku stéká teplý a lepkavý pramínek krve a jak se vpíjí do mých vlasů.
Dveře na straně řidiče se otevřely a pak odletěly úplně. Čísi bledá ruka sáhla dovnitř a řidiči, který byl nyní v bezvědomí, jedním rychlým pohybem zlomila vaz.
Dělalo se mi zle a cítila jsem, jak se o mě pokoušejí mdloby. Chtěla jsem zůstat při vědomí, chtěla jsem lovci čelit, ale s každou kapkou krve, odtékající z mého těla, se temnota kolem mne zavírala víc a víc. Ruka, kterou jsem se podpírala, abych nespadla, umdlévala a já se sesouvala ze sedačky dolů. Matně jsem vnímala chladné a tvrdé paže, které mě vytahovaly z vraku auta a dovolila své mysli, aby mě obelhávala. Temné vody bezvědomí se za mnou zavřely a já si vytvořila vlastní realitu, kde paže, co mě zachránily, patřily Willovy a kde jsme mohli zůstat šťastní navěky.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one