Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

9. kapitola

„Víš, je možná hloupé o tom teď začínat, ale nebylo by potřeba někoho uvědomit o tom zítřku?“
„Aha, ty myslíš…ne, u nás se nekoná žádná veliká rodina. Jsem poslední z dlouhé řady jedináčků. Měly jsme jen jedna druhou, nikdo další nebyl. Žádní příbuzní, žádní blízcí přátelé.“ Objala jsem hrneček oběma rukama a zkoumala bublinky na hladině. „Jsem teď sama.“
Vzdychl a podíval se na mě. „Nejsi sama, Mel, máš nás. Nejsme sice tvá rodina, ale jak jsem říkal, že tu můžeš zůstat jak dlouho budeš chtít. To platí.“
„Díky.“ Na tváři se mi objevil náznak úsměvu.
„Dnes bych ti potřeboval znovu odebrat krev, musíme to postupně kontrolovat, jestli nedochází k nějakým změnám. Jestli to postupuje a jakým směrem.“
„Jasně, to není problém. Můžeme na to jít třeba hned po snídani. Což mi připomíná, mohla bych si půjčit auto? Potřebuji si něco koupit, jen pár drobností. Přes den to snad pro mě není nebezpečné.“
Nejdřív se zatvářil nesouhlasně, ale pak pokrčil rameny. „Když slíbíš, že budeš opatrná.“
Přišlo mi, že opravdu moc lidem slibuju moc věcí, na to jsem nebyla zvyklá.
„Jasně, budu opatrná.“
Když jsem se oblékla a hodila na záda můj oblíbený černý batoh, vydala jsem se za Solem do laborky. Něco zkoumal pod mikroskopem a zdálo se, že si ani nevšiml, že jsem přišla.
„Hm, hm.“ Snažila jsem se na sebe upozornit, aby se nelekl a posadila se na jednu z vyvýšených otočných židlí.
Mrknul po mně a nádherně se usmál.
„Tak jdeme na to.“ Opakoval stejnou propichovací akci jako poprvé. Otřel bříško mého prstu o sklíčko a okamžitě ho založil pod mikroskop.
„Tak se na to mrkneme.“ Zaostřil a pak naklapal cosi na klávesnici počítače.
„No, vypadá to, že ti ta krev dělá opravdu dobře. Sice se nám percentuálně zvýšil podíl modrých segmentů, ale tvá krev vypadá mnohem silnější a zdravější.“
Stáhla jsem obočí k sobě. „Takže co? Stává se ze mě opravdu upír, ale dobré na tom je, že se budu cítit fajn?“
„Tak nějak.“ Zazubil se a opět se jal zkoumat.
„Můžu si teď půjčit to auto?“ Zeptala jsem se pro jistotu znova a nadhodila si na rameni popruh.
„Jo, samozřejmě. Klíčky jsou v zapalování. Vrať se prosím za světla, ano?“ Ani se se mnou nerozloučil a já zmizela.
Cesta do centra trvala asi hodinu. Kupodivu jsem chvíli bloudila po okolí než jsem zjistila, kde se nacházím a kudy na dálnici. Musím příště dávat větší pozor, až mě Sol někam poveze.
Zajela jsem do podzemních garáží nákupního centra a zamkla auto. Přišlo mi až směšné, jak jsem se tu cítila dobře. Mezi normálními lidmi s normálními starostmi, nic netušící o existenci upírů.
Sedla jsem si na chvíli do jedné z kaváren a jen pozorovala lidi procházející kolem. Mladé maminky s kočárky a staré lidi vodicí se za ruce.
Chvíli jsem uvažovala nad tím, jak asi vypadala Sofie, jestli je možné, že jsme se třeba někde potkaly. Krásná Sofie s malou dokonalou holčičkou v náručí.
S hrůzou jsem mrkla na hodinky a zjistila, že už tu sedím dvě hodiny. Vyskočila jsem na nohy a oběhla vše potřebné. Vyzvednou nějakou hotovost, dát příkaz k úhradě za pohřeb a nakoupit několik maličkostí, které jsem v žádném případě nemohla svěřit Solovi.
Stavit se mrknout v nemocnici mě napadlo, až když jsem se kolem třetí vrátila k autu. Bylo až neuvěřitelné, že jsem vydržela pět hodin lelkovat po nákupním centru, ale ta masa cizích lidí mi pomáhala. Nikdo mě tu neznal, nikdo neřešil mé problémy. Všichni mě jen mlčky míjeli, aniž by se kdokoliv na mne jen podíval. I když tohle nebyla tak docela pravda, nešlo si nevšimnout hladových pohledů mužů, kteří kolem mě procházeli. Třikrát se mi dokonce dostalo obdivného písknutí od mladých puberťáků, projíždějících kolem na kolečkových bruslích.
Další půlhodinu mi trvalo proplést se hustým odpoledním provozem až k nemocnici a najít nějaké místečko na zaparkování.

„Páni, Mel, co tu děláš? Já dostat volno, tak se tu ani neukážu.“ Marc se na mě usmíval od přijímacího pultu.
Opřela jsem se o loket a ze zvyku přejela čekárnu očima, nikdo se tu nezdál na umření, samé běžné případy.
„No, víš, asi jsi už slyšel, co se stalo babičce. Pohřeb je zítra ve čtyři. Tak jsem si myslela..“
Zatvářil se smutně.
„Mel, to bych moc rád, ale zítra jsem v práci a víš, jak se kouká šéfrezident na osobní volna.“
„Jo, jasně, jen jsem ti to chtěla říct.“ Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a zabodla pohled do podlahy.
„Pojď na kafe, vypadáš nějak jinak. Byla jsi u kadeřníka?“ Na Marca se dalo vždycky spolehnout, nevšimnul by si, ani kdyby mi vyrašilo uprostřed čela třetí oko.
Seděli jsme na šatně a popíjeli kafe z automatu, výdobytek moderní doby, bezesporu nejlepší vynález hned po splachovacím WC.
Rozebrali jsme spolu skoro všechno, kde teď jsem a jak mi je. Samozřejmě jsem neřekla ani slovo o mém prapodivném příteli ani o tom, že jsem napůl upír, ale i tak bylo dost co rozebírat. Nové případy a co kdo udělal dobře a co kdo zkazil. Když na šatnu vrazila hlavu Amanda, bylo jasné, že se odsud jen tak nedostanu.
„Páni, já fakt už musím.“ Mrkla jsem z okna a zjistila, že se smráká.
To bude doma průšvih, doufám, že nedostanu domácí vězení. Nad tou myšlenkou jsem se musela usmát, ale pak mi došlo, že vlastně není nic k smíchu, asi se opravdu budou zlobit, oba.
Mé rychlé rozloučení trvalo stejně další čtvrthodinku a než jsem vyšla velkými prosklenými posuvnými dveřmi pohotovosti, byla už skoro tma. Přitáhla jsem si bundu blíž k tělu a hodila batoh na obě ramena. Lidí chodilo ještě docel dost, takže mi snad nic nehrozí.
Auto bylo zaparkované o pár ulic dál a tak jsem se vydala tím směrem. Už jsem byla skoro u něj, když mě zezadu za ramena čaply dvě známě chladné paže a odhodily mě do první tmavé uličky. Vše se událo tak neuvěřitelně rychle, že si toho ani nikdo nevšiml.
Tvrdě jsem přistála na zadku a pár vteřin mi trvalo, než jsem se vydrápala zpět na nohy. Párkrát jsem mrkla, aby se mé oči přizpůsobily tmě a uviděla mého starého známého.
„No, nemáme my to ale na sebe štěstí?“ Jeho hlas se táhl jako med.
„Ohromné.“ Odvětila jsem a šmátrala v kapse své bundy po malé lahvičce, co mi dal Sol.
V levé ruce jsem pevně stiskla klíčky od auta a pravou vytasila před sebe, míříc mu na obličej malým sprejem.
„Ale to už přeci máme za sebou.“ Šeptl sametově a naklonil hlavu na stranu.
Bylo to zvláštní, ale vůbec jsem se nebála. Strach možná přijde až potom.
„Nemyslím si.“ Snažila jsem se znít tvrdě a nezúčastněně, kupodivu se mi to dařilo.
Usmál se a v ústech se mu zaleskly dokonalé ostré zuby. Přistoupil o krok blíž.
„Nehodlám ti ublížit, jen musíš jít teď se mnou. Můj pán tě chce vidět.“
„Hm, jenže já nechci vidět jeho.“ Odsekla jsem drze a vyprázdnila mu sprej do obličeje. Okamžitě se mu začaly dělat po tváři veliké krvavé fleky a on zaúpěl něco, co mohlo být „ty děvko“ a přitiskl si dlaně na obličej.
Na nic jsem nečekala a na mě neuvěřitelně rychle udělala těch pár kroků na hlavní třídu. Než jsem však stanula na chodníku, do někoho jsem narazila. Opravdu jsem si už chtěla začít zoufat, protože to tělo bylo také ledově chladné a tvrdé.
„Klíče.“ Zavrčel známý hlas a já si málem sedla, když jsem vzhlédla a uviděla Willa, jak se mi dívá přes rameno.
Vytrhl mi klíčky z ruky a ani nevím jak, seděla jsem na sedadle spolujezdce a on startoval.
Nevím, jak mám popsat, jak se v ten moment tvářil. Byl jako bůh pomsty zkřížený s matkou Terezou.
Viděla jsem, jak moc se o mě bál a jak moc rád by mi teď vynadal. Dýchal zhluboka, aby se uklidnil a já doufala, že to zvládne než to schytám naplno. Celou cestu z města jsme mlčeli. On jen zíral na silnici před námi a já si nervózně mnula klouby na rukou.
„Ty ses asi úplně zbláznila.“ Přecedil skrz zuby, aniž by se na mě podíval.
Přikrčila jsem se na sedadle a čekala na tu bouři, co bude následovat. Šlachy na rukách měl napjaté k prasknutí a čelist pevně zaťatou.
„Neměla ses vrátit za světla?“ Jeho žluté oči po mně střelily a já se snažila tvářit opravdu provinile.
„Nějak mi to nevyšlo...“ Můj hlas byl sotva slyšitelný na pozadí řvoucího motoru.
„To bylo naposledy, co jsi šla někam sama. To si pamatuj.“ Jeho hlas zněl tvrdě a hlasitě se rozléhal po celém autě.
„Melanie, ty asi nevíš, co ti hrozí. Co všechno by se ti mohlo stát.“ Pevně svíral volant oběma rukama.
„Díky, ale dost dobře jsem to zvládala i bez vás. Nejsem už malá holčička…“
„Mel.“ Vyštěkl a přerušil tak tok mých slov. Dupl na brzdy a auto se za zakvílením pneumatik zastavilo na krajnici. Chvíli jen tak zíral před sebe a pak se otočil ke mně a pevně mě chytil za ramena.
„Jenže před tím po tobě nešel každý upír z okolí. Dovedeš si vůbec představit, jak moc jsi zvláštní, jak moc jsi vzácná a co by s tebou provedli, kdyby tě dostali?“
Vypadal opravdu zlověstně, skoro jsem se ho bála. Dívala jsem se mu zhluboka do očí a cítila, jak se mi ty moje plní slzami. Našpulila jsem vzdorovitě pusu, právě když mi první slaná kapička přejela dolů po tváři.
Unaveně vzdychnul a protočil oči. Pak se na mě podíval jinak, něžně a otřel mi ji opatrně palcem z tváře.
„Mel, nebreč. Nechtěl jsem tě rozbrečet, jen to musíš pochopit. Musíš na sebe dávat větší pozor.“ Jeho hlas byl klidný a sametový a když mluvil zvláštně u toho broukal.
„Proč?“ Našpulila jsem pusu víc a vyvlékla jsem se z jeho sevření.
Nechápal.
„Proč mám na sebe dávat pozor a co na tom vůbec tobě sejde!“ Otočila jsem se směrem ven a složila ruce na prsou.
Chvíli bylo mrtvolné ticho, tmou se rozléhal jenom zvuk mého dechu.
„Mel.“ Jeho chladná ruka se jemně dotkla mého ramene. Už jsem víc nemohla, rychle jsem vzala za kliku dveří a jemu zůstal v pěsti jen popruh mého batohu. Vyskočila jsem z auta a rozeběhla se do tmy, nevěděla jsem ani kde jsem, ani jak se dostanu ke skladišti, ale bylo mi to jedno.
Nutila jsem své nohy, aby se střídaly jak nejrychleji to šlo a zastavila jsem, až když mě začalo silně pálit v boku a nemohla jsem popadnout dech. Svezla jsem se na kolena a obličej skryla v dlaních.
Jeho kroky byly neslyšné, pohyboval se obratněji než šelma na lovu, přes to jsem jeho přítomnost zaznamenala.
Dopadl na kolena naproti mně a jeho výraz byl zmučený. Díval se na mě dlouho a mlčky.
Po pár minutách už nevydržel a pevně mě objal, sice jsem se snažila bránit, ale perte se s někým, kdo je o tolik silnější. Jeho dokonalá vůně, jeho chladná kůže, jeho sametový hlas, ani jedno z toho jsem teď nechtěla. Svou přítomností mi ubližoval, měla bych mu říct, aby odešel.
Hlasitě jsem vzlykala a mlátila rukama proti jeho ledovému a tvrdému tělu. Mám dojem, že jsem si tím vytvořila pěkných pár podlitin.
Beze slova snášel projev mého zoufalství a čekal až mi dojdou síly. Stalo se to velmi brzy, měla jsem dojem, že jsem do toho dala úplně všechno.
Ruce mě bolely a já se pomalu zklidňovala. Objal mě těsněji a přitiskl si mě na hruď.
„Jen se vyplač, udělá ti to dobře.“
Pitomec. Věděl, že je mi zle kvůli němu a nehnul ani brvou. Začínala mi být zima, studená vlhká zem, na které jsem klečela a ani jeho chladná náruč, tomu moc nepřispívali.
Začaly mi drkotat zuby a z mého hrdla se draly prapodivné hýkavé zvuky.
Když se mé tělo celkem silně rozkmitalo, vstal a nadhodil si mě v náručí.
„Pojď, nebo tady ještě nastydneš.“
Ani jsem si neuvědomila, jak velký kus od auta, jsem se dostala. Nesl mě pomalu a opatrně mě svíral rukama.
Rezignovala jsem. Byla jsem unavená celodenním chozením, absencí jídla i tímto záchvatem zuřivosti.
Posadil mě na sedadlo a já se automaticky schoulila do klubíčka, snažíc se malinko zahřát. Domů jsme dojeli v deseti minutách.
Sol nervózně přecházel po garáži tam a zpět. Uvolnil se, až když viděl své auto zajíždět dovnitř.
„Našel ji.“ Znělo Willovo konstatování. Sol okamžitě pochopil o kom to mluví.
„Nic ji neudělal, myslím, že bude mít pěkných pár popálenin od té tvé hračky.“ Prsty naznačil pohyb stříknutí sprejem.
Já se choulila na sedadle spolujezdce a popravdě mě děsila myšlenka, že bych měla vylézt ven. Byla mi šílená zima. Rukama jsem si objímala klepající se tělo a přemýšlela, jestli napůl upíři můžou dostat zápal plic.
Dveře se otevřely a po vlasech mě pohladila velká horká dlaň. Sol se nade mnou nakláněl a zkoumal, jestli mi opravdu nic není.
„Dáš si teplou sprchu, najíš se a bude ti zase dobře.“ Vzal mě do náručí a nesl dovnitř. Will šel těsně za námi a nesl mé tašky s nákupem. Dívala jsem se na něho Solovi přes rameno. Nedokázala jsem přečíst nic, v jeho velkých hnědých očích. Výraz měl neutrální, tak nějak tvrdý.
Sol mě posadil na postel a začal mi svlékat boty. Seděla jsem tam, jak hromádka neštěstí a snažila se neusnout v sedě.
Když jsem byla jen v tričku a riflích, popadl mě znova do náručí a odnesl do koupelny. Bez ptaní mi napustil vanu pekelně horké vody a s úsměvem se vypařil.
Ještě chvíli jsem seděla na dřevěné stoličce a přemýšlela. Tohle prostě dál nejde. Nezvládnu to. Řeknu Solovi pravdu, ať to stojí, co to stojí. Takhle se z toho zblázním.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one