Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Viktor 17. část

Chris osiřela a její myšlenky se zatoulaly k Viktorovi. Myslela na něho, jestli je v pořádku a jestli už mu došlo, co se u nich v pokoji přihodilo. Jestli ji hledá a obávala se toho, aby kvůli ní nevyvedl nějakou hloupost.
Dveře opět cvakly a objevil se v nich Parker. „Tak můžeme. Jste schopná jít sama?“
Chris kývla a vrávoravě se postavila na nohy. Opřela se o opěradlo židle a udělala dva kroky směrem ke dveřím. Zatmělo se jí před očima a nohy jí vypověděly službu. Čísi paže ji zachytily a zmírnily tak její pád. Chytil ji pevně a vyzvedl si ji do náručí. „No, vidím, že ne.“ Sykl a nesl ji chodbou. Zavřela oči, to blikající světlo bylo příšerné.
Ušli několik dalších metrů a Parker vstoupil do nějaké místnosti. Opatrně ji postavil na nohy. Když se její chodidla dotkla podlahy, otevřela své veliké modré oči a pohlédla na něho.
„Vzal jsem i nějaké oblečení, snad vám to bude.“ Pokynul k úhledně složené hromádce na jedné z obyčejných kovových židlí.
„Díky.“ Hlesla a rozhlédla se kolem. Bíle vykachličkovaná místnost s několika židlemi a dvěma řadami kovových skříněk působila čistě a nově. Vzadu byla ještě jedna menší místnost se sprchami.
Parker ji podal bílou osušku a pokynul směrem ke sprchám. „Obávám se, že nebude možné zařídit vám až takové soukromí, na které jste asi zvyklá, ale musím zůstat s vámi a hlídat vás.“
Chris jenom kývla a sebrala kupičku s oblečením. Když byla s Gerym dvakrát moc tohle neřešila. Několikrát se musela převléknout i před ostatními muži.
Zhluboka se nadechla a udělala opatrně krok kupředu. Nohy se jí klepaly, ale věděla, že Parker je u ní a nenechá ji upadnout.
Pomalu došla až do sprch, ale on ji nenásledoval, zůstal stát za závěsem. Chris shodila košilku na zem a přešla k první sprše. Pustila na plno horkou vodu a zavřela oči. Zapřela se rukama o zeď před sebou a rozplakala se. Věděla, že on ji přes hluk vody neuslyší a ona to ze sebe prostě musela dostat. Myslela na Viktora a na Lucy a celé to kolem jí přišlo naprosto neuvěřitelné. Bylo jí tak moc špatně a cítila se tak moc sama. Svezla se na podlahu a tvrdě dopadla na zadek. Objala si rukama nohy a čelo položila na kolena. Svrchu na ni dopadaly tisíce kapiček vroucí vody a ona se snažila uklidnit.
Na kachličkách hned vedle ní se ozval čvachtavý zvuk, někdo zavřel sprchu. Nezvedla oči, ale věděla, kdo to je.
Parker jí přes ramena přehodil osušku a za paže ji vytáhl na nohy. „No tak, pojď, musíš si lehnout.“ Šeptl a posadil ji na jednu ze dvou plastových židliček. Na druhé byla kupička s oblečením.
Chris měla skloněnou hlavu a jejím drobným tělem otřásaly hlasité vzlyky. Ramena se jí třásla a po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy.
Zabalil ji do osušky a přidřepl si k ní. Položil jí ruku na koleno, až se Chris zachvěla a o kousek se odtáhla. „Neboj, nedovolím jim, aby tě zabili, ty nejsi jako ostatní. Byla by to vražda a já nejsem vrah.“
Teď, když jí vysvitla alespoň malinká jiskřička naděje, že se z toho dostane, povolila si doufat. Doufat v to, že ho ještě jednou uvidí, že ji ještě naposledy sevře ve svém náručí.
Zadívala se přímo na Parkra a on její upřený pohled opětoval.
„Jsi moc krásná, ale to asi víš, viď. Nadpozemsky krásná.“ Brouknul a konečky prstů jí opatrně přejel po čelisti v místech, kde už se ztrácela modřina po těžké vojenské botě.
„Ne.“ Šeptla a uhnula pohledem. Přitáhl si její obličej blíž a nevšímal si jejího nevěřícného a vyděšeného pohledu, když na zlomek vteřiny přitiskl svá ústa na její.
Chris zareagovala okamžitě. Vstrčila své dlaně mezi ně a bleskurychle propnula paže. Nedýchala, ale i tak dotyk jeho horké pokožky byl víc než dokázala snést. Ze všech sil se snažila neproměnit a zůstat v lidské podobě. Propletla si prsty a zaryla nehty navzájem do svých rukou.
Parker se svalil, když ho od sebe odstrčila a přistál na zadku několik stop daleko. Kupodivu se tomu začal smát, když se sbíral z podlahy.
„No jasně, asi jsem měl poprosit o svolení. Líbám tady vdanou ženu.“ Tyčil se nad ní a s úsměvem na rtech si ji měřil.
„Ne upíra, ty tupče.“ Vykřikla a odměnou jí byl tvrdý políček, který ji pleskl o tvář. Tu ránu ani necítila, ale i tak si přimáčkla ruku k obličeji.
„To jsem neměl, omlouvám se, ale musíš si uvědomit, že tady se dodržují určitá pravidla.“
„Myslím, že nejzákladnější pravidlo je přežít a ty se jím neřídíš.“ Vztekle odvětila.
„Bože Christine!“
„Jen Chris, všichni mi říkají jenom Chris.“ Zamračeně ho pozorovala.
„Dobře tedy, Chris. Jsi opravdu zvláštní, ještě nikdy mě žádná žena nepřitahovala, tak jako ty.“ Klekl si, takže teď měli obličeje ve stejné výšce.
„Jsem v první řadě upír Parkere, i kdybych chtěla, nemohla bych s tebou být. Copak nejsi schopný to pochopit? I to, že s tebou tady jenom mluvím mě stojí strašně moc sebeovládání.“ Na sucho polkla a její žaludek opět bolestivě zaprotestoval.
„Ale on s tebou byl, když jsi byla ještě člověk. Asi jste se nevodili jenom za ručičku.“ Odsekl uraženě.
„Parkere, jemu je tři sta, mně jsou tři měsíce. Měl o trošku víc času na to, aby se naučil sebeovládání.“
„No, tuhle diskuzi asi necháme na jindy.“ Řekl a podíval se na její ruce, které se samovolně klepaly jako stoletému alkoholikovi.
„Sakra.“ Zaklela. „Co jste to do mě napumpovali za sajrajt?“ Pozvedla paže a sledovala svoje vibrující prsty.
„Novinka, nějaká chemická látka, působící jako jediná na upíry. Bude ti ještě nějakou dobu špatně a pak to vyprchá. Budeme ti pak muset píchnout další dávku.“
Vytřeštila oči. „Cože, další dávku?“
„Nebude toho tolik, samozřejmě. Budeš jenom malátná a v podstatě neškodná.“
„Já chci domů.“ Knikla trochu hraně a sklopila hlavu.
„Klid Chris, jsi pod mou ochranou.“ Vzal ji za rameno, ale ona se mu vysmekla. Z vedlejší židle vzala čisté oblečení a otočila se k němu. „Chceš mi pomoct nebo mě necháš v klidu obléknout?“
Zvedl obranně paže a taktně se vzdálil za závěs. Chris shodila osušku z ramen a nasadila si obyčejná bílá bavlněná tanga a nijak zvláštní bílou bavlněnou podprsenku. Vše bylo čisté a krásně to vonělo jemným parfémem. Dále tmavě modré rifle a modré tričko s dlouhým rukávem. Nahlas vzdychla a protřela si vlasy, aby jí z nich neodkapávala voda. Odložila osušku na židli a sáhla na závěs. Stál tam a v ruce držel černé tenisky.
„Nevím jakou máš nohu, snad nebudou malé.“ Jednu jí podal a ona si ji nasadila. Byly akorát a tak si obula i druhou a pokrčila rameny na znamení, že už je připravená.
„Fajn, myslíš, že to zvládneš po chodbě po svých?“
Chvíli se mu upřeně dívala do očí a pak přikývla. Věděla, že i kdyby se měla plazit, tak od něho nechce nést.
Vyšli na chodbu, on se držel jeden krok za ní a ruku měl připravenou těsně u její paže, ale nedotýkal se jí.
„Chris!“ Houkl mnohem dřív než byla připravena. Váhavě se podívala na dveře své původní cely a pak se poslušně vrátila o dva kroky zpět. Otevřel a pokynul dovnitř, do o mnoho kulturnější místnosti. Byla tolik podobná místnosti, ve které ji vyslýchal. Čtyři bílé, holé stěny, jedno normálně vypadající lůžko a dokonce i malý stolek s jednou židlí.
Vešla dovnitř a on ji beze slova následoval.
Rozhlédla se kolem a znovu zhluboka vzdychla. „Děje se něco?“ Zajímal se.
Zavrtěla hlavou a odevzdaně se posadila na lůžko. Každý nádech v jeho přítomnosti byl teď těžší a těžší. V krku ji pálilo a útroby se jí svíjely, jak požadovaly svoji dávku krve. Chytila se jednou rukou za žaludek a druhou se opřela o koleno.
„Je ti zle?“ Zeptal se, ale bohudík ho nenapadlo přibližovat se.
Zavrtěla hlavou a opět se ztěžka nadechla. „Jen bych se potřebovala napít. Začíná to bolet.“
„To bolí, když máš žízeň?“ Sedl si na židli a nespouštěl z ní oči.
„Jako když polykáš žiletky nebo jako když piješ kyselinu, nosohltan tě pálí jako kdybys vdechoval plameny.“ Předklonila se a začala se pohupovat tam a zpět.
„Vydrž.“ Hlesl a zmizel. Lehla si na lůžko a přitáhla si kolena k bradě. Jakou hroznou hříčkou osudu se dostala zrovna sem? Sama zatím ani z poloviny nevěděla, co to znamená být upírem a teď byla sama, opuštěná, v tomhle loveckém doupěti.
Dveře klaply a v nich se objevil Parker a v ruce pevně držel ohromnou, snad litrovou sklenici naplněnou krví.
„Tak tahle není lidská. Snad to bude lepší.“ S obtížemi se posadila a očima ho upozornila, aby se nepřibližoval víc než bylo nezbytně nutné. Oběma rukama si od něho vzala sklenici a přiložila ji k ústům. Vonělo to mírně hořce, bez diskuzí to bylo zvíře. Zavřela oči a naplnila si krví celá ústa. Rychle polkla a mírně lepkavá tekutina, protékající jí dolů hrdlem, hasila ten plamen a mírnila nesnesitelné pálení jako mávnutím kouzelného proutku.
Zhluboka se nadechla a aniž by otevřela oči, vypila celou sklenici na ex. Konečně polkla poslední doušek a podívala se na něho.
Seděl jako přimražený a přimhouřenýma očima ji pozoroval. „Díky.“ Snažila se být slušná a vstala a postavila sklenku na stůl.
„Chceš ještě?“ Jeho hlas zněl tiše, ale pevně a neochvějně.
„Ne, když tak až za chvilku, díky.“ Šeptla a sedla si až dozadu a zády se zapřela o stěnu.
„Jak dlouho tu budu muset zůstat?“ Zvedla své velké modré oči k němu a on ty své sklopil.
„To ti neřeknu. Ostatní asi nepřesvědčím, že tě máme propustit, to víš, jsi upír.“ Pokrčil rameny a prsty si silně mnul klouby na druhé ruce. „Ale já bych tě mohl odsud vyvést. Pomoci ti k útěku. Jenže se mi moc nechce.“
Pokývala, chápala, byla pro něho jako nástraha. Cítil, že ji nemůže pustit, protože by o ni přišel. Byla mucholapkou a on byl ta nebohá moucha.
„Parkere, víš, co jsem říkala. Nemůžeme být spolu, i kdybychom chtěli. Nejde to, já bych to nezvládla.“ Záměrně se nezmiňovala o Viktorovi a o tom, jak moc ho miluje. Prostě se jenom snažila vykroutit z téhle nepříjemné situace, jak jen to šlo.
„Nemůžu tě pustit s vědomím, že už tě nikdy neuvidím.“ Šeptal a byl rád, že byly dveře zavřené a nikdo ho nemohl slyšet.
Rozhodla se tedy použít těžší kalibr. Její oči zežloutly a její rysy se změnily v upíří. Chvíli na ni beze slova hleděl a pak svůj zrak odvrátil.
„Tohle jsem já, Parkere. Z jedné poloviny jsem tohle já. Takhle vypadám vždycky když lovím, nebo když jsem příliš rozrušená, než aby to moje lidská půlka zvládla snést. Chtěl bys mě i takovou?“ Zamrkala a velmi jasně cítila, jak se v něm pere odpor s žádostivostí. Tak moc tomu boji rozuměla, tak moc si na to pamatovala.
„Nevadí mi to.“ Řekl asi po deseti minutách přemýšlení a vzhlédl k ní tak, že musela až zatnout pevně čelist. Jeho oči plály vzrušením a chtíčem.
„Parkere, miluji Vika, nemůžu být s tebou, nemohla bych se ho vzdát, nikdy.“ Musela teď rozbalit silnější kalibr.
„Chris, ale….“ Natáhl k ní paži.
„Prosím, dostaň mě odtud. Tady umřu a nebude to trvat tak dlouho.“

Viktor byl naštvaný a vypadal jako bůh pomsty. Pomalu se šoural směrem k požárnímu schodišti a v zádech slyšel kroky Lucy.
„Viku, počkej. Já jsem mu říkala, ať mi nedává drogy do pití, že to děsně špatně snáším.“
Viktor místo odpovědi zlostně zavrčel.
„Je mi to líto, ale James….“
Už to nevydržel a prudce se otočil. Lucy se zastavila na místě a snažila se nasadit soustředěný výraz, šlo to z tuha.
„Lu, proboha, myslel jsem, že se už budeš konečně chovat jako dospělá a ne jako puberťák. Kdo se o tebe stará v Itálii?“
„Tam není James.“ Přiznala.
Otočil se a nevěřícně zavrtěl hlavou.
„Sakra Lucy, málem jsi ty dva zabila uprostřed parketu. Nemyslíš, že by to vzbudilo trochu nechtěné pozornosti?“
„Promiň, ale oni byli tak dotěrní a já se přestala ovládat. To ty drogy.“ Hlesla mu do zad, ale věděla, že by měla raději mlčet. Viktor se vztekem klepal, ruce měl křečovitě pevně sevřené v pěst.
„Hned, jak se setmí, odjíždíme. Nebo se o nás začne mluvit a to by nebylo dobré. Lu, ty bys zasloužila.“
Lucy se beze slova smutně potácela za ním a rukama se zachytávala stěn a zábradlí, aby neupadla.
„Ale stejně si ho nemusel takhle zřídit. Rozmáznout mu obličej o stěnu jeho pracovny, to od tebe nebylo vůbec hezké.“
„Vždycky, když si s ním, tak jsi v maléru. Záměrně tě do nich tahá, a pak se děsně baví. Je to kretén a ty už by sis to měla taky konečně uvědomit.“
„Viku, ty nejsi můj otec. Nemůžeš se takhle chovat.“ Řekla umanutě, prohmátla rukou a nebezpečně se zapotácela na vrcholku schodiště. Nohy se jí podlomily a ona sjela, opírajíc se zády o stěnu, se žuchnutím na zadek.
„Je mi to opravdu líto, Viku. Zlobí se na mě Chris moc, že jsem vám překazila svatební noc?“ Natáhla si nohy a nyní seděla napříč schodiště a očima propalovala díru do zdi před sebou.
„Díkybohu, že nejsem tvůj otec. Ty jsi příšerné stvoření.“ Z povzdechem se vrátil několik schodů dolů a za paži ji vytáhl na nohy. „Tak pojď, potřebuješ si lehnout. Takhle se zřídit.“
Přehodil si jí přes rameno a pomalu začal stoupat vzhůru. Cítil, jak mu bouchá pěstičkami do zad a po pár schodech se začala neuvěřitelně smát. Otráveně zvedl obočí a stiskl její nohy pevněji. „Co je tu k smíchu?“
„Když si vzpomenu, jak se tvářil, když jsi mu rozbil nos, byla to strašná sranda. Bude teď muset vymalovat.“ Lucy si ještě chvíli něco žvatlala, ale Vik se ze všech sil snažil nevěnovat jí pozornost.
Konečně stanuli ve čtvrtém patře, Vik na moment zaváhal. Nadechl se a ucítil malý, nepatrný náznak Chrisiiny vůně. Zavrtěl hlavou, už asi blázní, co by tady dělala Chris? Vzal za kliku a vešel na chodbu. Postavil Lucy na zem. „Tak po rovině to snad už zvládneš sama, ne?“
Zamířil k jejich pokoji a Lu nechal záměrně daleko za sebou.

Projel čtečkou kartu a dveře se otevřely. Ani nemusel rozsvěcet, aby pochopil, že něco je špatně.
Z pokoje se vylinula vůně několika cizích mužů. Obezřetně vešel dovnitř a nasál vůni hlouběji do plic. Mohlo jich být tak pět, šest. Z toho nejmíň tři krváceli. V předpokoji nic nenaznačovalo, že by se něco změnilo. Rychle ho přešel a vzal za kliku ložnice. Rozrazil dveře a přejel pokoj očima. Tady byla vůně lidské krve daleko silnější. Na podlaze byly krvavé kapičky a šmouhy. Zavřel oči a snažil se oddělit její jemně květinovou vůni od všech ostatních pachů.
Udělal pár kroků a sehnul se. Na podlaze pod ním byla jedna jediná, malá, už skoro usychající kapička krve. Setřel ji ukazováčkem a přivoněl. Byla to její krev. „Chris.“ Hlesl a rozhlédl se kolem. Všude byl nepořádek, svíčky se válely po podlaze a některé kousky nábytku byly rozbité. Zaostřil na předmět, který sem očividně nepatřil. Pod jednou skříní se povalovala velmi zvláštní věc, klekl si a zašmátral. Jeho prsty se dotkly gumy a on vytáhl vojenské brýle pro noční vidění. Sedl si na paty a tupě zíral na ten předmět. „Lovci.“
„Co se to tu stalo?“ Vletěla dovnitř Lucy a zdálo se, že pod tíhou událostí totálně vystřízlivěla. Viktor klečel u skříně a vypadal jako socha, nehýbal se a ani nedýchal, jen tupě zíral před sebe a v rukou držel tmavě zelenou věc.
„Viku, co se stalo?“ Vyjekla. Takhle strhaného, ho ještě nikdy neviděla. Rozběhla se k němu a klekla si vedle. Vzala jeho ruce do svých a vytrhla mu zvláštně gumový předmět. „Co to sakra je?“ Dívala se na to, pak na Vika.
Neodpovídal, jen zíral pořád do stejného místa. „Viku.“ Křikla a zalomcovala s ním. Konečně se jí podíval do očí, ale až se lekla jeho výrazu. Byla v něm vepsaná ztráta a neuvěřitelná bolest.
„Lovci.“ Vydechl skoro neslyšně a v očích se mu zaleskly slzy. „Nebyl jsem tady, abych ji ochránil. Zase jsem zklamal.“
Lu obezřetně přejela koberec očima. Ani smítko prachu, natož popela, to bylo dobré.
„Je naživu, Viku. Jen klid najdeme ji a dostaneme ji zpět. Neboj se, dopadne to dobře.“ Kývnul a váhavě se postavil. „Lu, vezmi telefon a zavolej Jamese, potřebuji vědět, kde mají lovci v tomhle městě základnu, popřípadě, jak bych je mohl zkontaktovat, prostě všechno, co by nám mohlo pomoct.“
„Co chceš dělat?“ Zeptala se a vytahovala z kapsy malý stříbrný mobil. „Jsi na to sám a pochybuji, že by ti James vyšel vstříc, potom co jsi mu šlápnul do úsměvu. Nemáš zbraně ani lidi.“
„Žádná pevnost není tak silná, aby nemohla být dobyta penězi.“ Zacitoval Cicera, vytáhl svůj mobil a začal v něm něco vyhledávat.

Chris ležela na boku a nohy měla pevně přitisknuté k tělu, bylo to už pár hodin, co Parker odešel. Byla velmi unavená, ale natolik vyděšená, že nemohla usnout. Ačkoliv si to už několikrát zakázala, musela neustále myslet na svého muže. Muže, páni, jak krásně to znělo. Zamračila se nad sebou a otráveně se otočila na druhý bok.
Vrzly dveře. Neohlédla se, nemusela. Do nosu ji praštila, známě jemně dřevitá vůně.
„Co chceš?“ Broukla a přitáhla si nohy ještě blíž.
Stál chvíli mezi dveřmi, než se konečně rozhoupal a vstoupil. „Jen jsem myslel, víš, abych tě nevzbudil.“
„Hmm.“ Dál pozorovala stěnu, která byla jen pár palců od její tváře. Pečlivě studovala strukturu omítky a každou i sebemenší prasklinku. Byla ochotná dělat cokoliv, jen aby udržela své myšlenky pod kontrolou.
Sáhl po vypínači a rozsvítil, Chris okamžitě zavřela oči. Nepotřebovala světlo, tma byla příjemnější, přívětivější, mohla se v ní schovat.
„Donesl jsem ti něco k jídlu.“ O stůl klepla sklenice a on se posadil na židli vedle, nepříjemně to zavrzalo o linoleum, které bylo na podlaze.
„Nemáš hlad?“ Začínal ji štvát, místo odpovědi zavrčela. „Fajn, jak chceš.“ Odsekl uraženě a nastalo ticho.
„Víš, přemýšlel jsem, mohli bychom odtud vypadnout oba. Prostě se vytratit. Tahle práce už mě stejně dost dlouho štve. Je to jako boj s větrnými mlýny. Zabíjíme upíry a oni pořád přibývají a přibývají. My jich deset zabijeme a oni si jich dvacet stvoří. Mají lepší zbraně a víc finančních prostředků, už mi to leze na mozek.“
Chris protočila panenky a byla ráda, že je k němu zády a on jí nevidí do tváře.
„Odjeli bychom spolu, někam kde….“ Plánoval než ho přerušila.
„Parkere, co po mně chceš?“ Konečně zareagovala a posadila se na posteli čelem k němu, nohy spustila na zem a zapřela se o ruce.
„Mezi námi, nebude nikdy, to …a žili šťastně až do smrti. Mezi námi vlastně nebude nikdy nic. Máš veliké štěstí, že jsi ještě naživu.“ Vyštěkla otráveně a nasadila výraz a la dej mi už konečně pokoj.
„Mám pocit, že kdybychom na to šli pomalu, opravdu pomalu. Zvykla by sis.“
Zavrtěla otráveně hlavou a postavila se, aby si došla pro jídlo. Než však sáhla pro sklenici, zachytil její ruku a strhnul ji k sobě. Okamžitě přestala dýchat a vší silou se od něho odtáhla. On ji však držel tak pevně, že ho vytáhla na nohy. Stáli teď naproti sobě a on ji stále držel za zápěstí. Jeho oči plály nedefinovatelným citem, zrychleně dýchal a jeho srdce uhánělo rychleji než když bojoval.
„Pusť.“ Sykla a snažila se do toho dát všechnu nenávist, kterou cítila.
„Ne.“ Silně sevřel čelist a šlachy na jeho rukách vystoupily, jak pevně ji svíral. Kdyby byla člověk, určitě by jí ruku rozdrtil.
„Říkám pusť.“ Stála si za svým a její oči pomalu pozvolna zežloutly. Cítila ten nápor, jak její tělo instinktivně volalo po přeměně. Křičelo „nebezpečí“ a snažilo se bránit. Zavřela oči a snažila se uklidnit a přesvědčit sama sebe, že jí nic nehrozí.
Znovu se na něho podívala, ale on neuhnul pohledem, díval se jí přímo do očí. „Parkere, prosím, pusť mě.“ Dýchala mělce a jen tolik, aby mohla mluvit.
Chytil ji rukama za ramena a tvrdě ji přirazil ke zdi. Bouchla se do hlavy, ale ani to necítila, protože její mysl začala silně zaplavovat panika.
Stál těsně u ní a ona vnímala každým milimetrem kůže žár jeho těla. Díval se upřeně do jejích žlutých očí a začal se k ní nebezpečně přibližovat. Chris by nejradši utekla, ale nebylo kam. Proč si, proboha, všichni mysleli, že ji mohou dostat násilím. Kupodivu byl Viktor jediný, kdo nenaléhal. Jediný, kdo ji respektoval a kdo ji nikdy nenutil do ničeho, co nechtěla. Ten starý, zlý upír, byl jediný muž v jejím životě, který ji skutečně miloval.
Křečovitě zavřela oči a snažila se vnitřně připravit na to co přijde. Už cítila jeho horký dech ve tváři a samotné teplo jeho kůže, zatnula ruce v pěst a uzamkla všechny svoje svaly. Ztuhnula, jako by byla z kamene a doufala, že tohle dokáže ustát, pokud ne, pokud podlehne jeho voňavé horké krvi, podepíše si rozsudek smrti.
Jeho hedvábné, horké rty se něžně otřely o její krk. Naskočila jí husí kůže a všechny chloupky na těle se jí zježily. Políbil ji něžně na spánek, pak zasypal polibky její jako ocel ztuhlou čelist.
Kousíček se od ní odtáhl a pak se plnou silou přitiskl svými rty na její. Cuknula pod smrtelnou tíhou toho horkého polibku. Zajel jí rukama do vlasů a začal se jazykem dobývat do jejích chladných úst. Ochutnával její rty a Chris slyšela, jak se jeho srdeční frekvence zrychluje. Přitiskl se k ní ještě blíž a jednou rukou sjel po jejích perfektních křivkách. Zachvěla se, jeho dlaň byla horká a měkká. Chytil ji pevně za zadeček a přitiskl svojí pánev na její. Cítila, jak míra jeho vzrušení roste a věděla, že tohle nedopadne dobře. Konečně se jazykem probojoval přes její pevně semknuté rty. Vklouzl do jejích úst a ona ho poprvé ochutnala. Nikdy nezažila nic sladšího a víc uspokojujícího. Ta chuť byla dokonalá. Připadala si jako by poprvé ochutnávala horké jahody se šlehačkou. Její tělo s ní přestalo spolupracovat a ona se uvolnila. Chytila ho kolem krku a přitáhla se k němu. Její mozek panicky křičel, ječel, aby toho nechala, aby se odtáhla a zalezla do nejzaššího koutu. Její tělo dělalo však pravý opak, tiskla se k němu a proplétala své prsty jeho dokonalými vlasy.
„Vidíš, že to jde. Miluji tě, Chris.“ Jeho hlas zněl vzdáleně a skoro ho nevnímala. Zhluboka se nadechla a aniž by to byla schopná zastavit, proměnila se. Jeho jazyk se neopatrně otřel o její jako břitvy ostré zuby a Chris ucítila v ústech chuť jeho sladké krve. Maják v její hlavě výstražně červeně blikal a siréna zněla na plné pecky. Věděla, že tohle je poslední meta, odtud už nebylo návratu. Sála jeho jazyk a kousala ho víc a víc. Kupodivu se mu to líbilo a začal tiše sténat. Ten zvuk se jí vrýval hluboko do mozku a ponoukal ji k tomu, aby to udělala.
„Ano, ano, pojď. Pojď malá.“ Zasténal a ona prudce otevřela oči. Odstrčila ho od sebe tak silně, že přeletěl pokoj a přistál u protější zdi. Zdál se být vyděšený jejím rychlým obratem, ale ona mu byla neskutečně vděčná, že to řekl. Okamžitě ji to vrátilo zpět do reality a alespoň na zlomek vteřiny dokázala jasně myslet.
Zlostně zasyčela a zatnula ruce v pěst. „Uteč.“ Procedila skrz zuby a musela se opravdu hodně přemáhat, aby mu uvolnila cestu ke dveřím. Z úst mu vytékal pramínek krve a on si ho vyděšeně otřel do rukávu. Teprve teď mu došlo, co se tu děje a rychle se vyhoupl na nohy.
Měl rozšířené zorničky jako by byl pod vlivem drogy a asi se tak zrovna i cítil, ale obezřetně se kolem ní protáhnul a zmizel na chodbě. Zavřel za sebou dveře a zaklapnul zámek.
Chris se zhroutila na podlahu a zavřela oči. Do očí se jí vlily slzy a ona začala hlasitě vzlykat.
„Viku, proboha, kde jsi? Dostaň mě odsud.“ Vyškrábala se do sedu a přitáhla si nohy k trupu.
Právě prošla tou nejtěžší zkouškou a zvládla ji, přesto věděla, že by z toho Viktor nebyl nijak nadšený.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one