Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Viktor 20. část

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
„Chris, jsi v pořádku? Můžu dál?“ Lu vtančila na svých extrémně vysokých podpatcích dovnitř a přisedla si na vanu. Chris se probrala, až když jí jemně pohladila po paži.
„Co se děje?“ Střelila po ní zmateným pohledem.
„Sedíš tu už hodinu. Začínala jsem se o tebe bát. Parker se šel na pár hodin prospat. Musela jsem ho vyhodit. Jinak by tu seděl do večera.“
„Už to není jen lovec?“ Usmála se Chris.
„Pořád je to lovec, ale taky je to Parker.“ Odsekla Lu a uraženě odešla.
Chris si dala konečně sprchu. Celá koupelna byla hustě zahalena do páry, jak hodinu tekla vařící voda naprázdno. Horká sprcha jí opět, tak jako tisíckrát předtím, pomohla uvolnit napětí svalů. Osušila se a oblékla. Vešla do pokoje, byl prázdný. Lucy si asi někam odběhla. Sedla si tedy na jedno z křesílek a konečně rozbalila sklenici s krví. Bylo to studené a nic moc, ale žízeň to utišilo a to bylo hlavní. Jak se tak dívala po pokoji, její oči nechtěně sklouzly ke kufru. Vstala a přešla pokoj. Chtěla znovu sevřít jemnou látku Viktorovy košile mezi prsty. Nahmatala však něco úplně jiného. Tvrdý list papíru. Zespodu zavazadla vytáhla Viktorův skicák a otevřela ho.
Hned první stránka jí vyrazila dech. Byla na ní vyobrazena krásná dívka s dlouhými blond vlasy a sinalou, nezdravě vypadající tváří. Velké kruhy pod očima a propadlé tváře naznačovaly, že se jí stalo něco zlého. Ten obličej jí přišel tak známý a přitom tak vzdálený. Takhle hrozně vypadala, když se poprvé probrala v jeho pokoji. Obrázek byl nakreslen pravdivě, ale s takovou láskou a něhou, že se to nedalo ani popsat. Opatrně přejela nakreslené dívce dvěma prsty po tváři a otočila stránku. Musela se usmát. Tenhle obrázek kreslil popaměti. Byla na něm ona, divoce dovádějící ve vodách jezera hned tu noc po přeměně. Vypadala dokonale.
Několik dalších dívek, bylo většinou spících. Opravdu si krátil dlouhou chvíli, tím že ji kreslil, když ona spala. Předposlední obrázek jí však vyrazil dech. Byla to opět ona, ale ve svatebních šatech. Tak dokonalou kresbu snad ještě v životě neviděla, byla vyvedena v těch nejdrobnějších detailech. Avšak něco ji na obrázku upoutalo. Několik zlehka rozpitých míst. Přijela je konečky prstů. Papír byl mírně zvrásněný. „Slzy.“ Hlesla a bylo jí jasné, že tohle kreslil, když ona byla pryč.
Poslední obrázek byl nedokončený. Byla to zase ona, nahá, položená na posteli a toužebně zvedající paže. Na sucho polkla, tak dokonalou ji viděl? Tak neskonale krásnou?
Její vnitřnosti se zase bolestivě převrátily a ona upustila blok, než se svezla na kolena a na zemi se rozplakala.
„Co se děje?“ Ozval se nad ní Luciin hlas a její štíhlé paže ji vytáhly na nohy.
„Páni, ten tě musí ale zbožňovat.“ Řekla uznale, když sbírala rozsypané kresby po zemi.
„Myslela jsem, že už nekreslí. Už dávno nic nevytvořil. To je překrásné, naprosto dokonalé.“ Přebírala se papíry a okem znalce hodnotila Vikovy výtvory.
„Já už to nevydržím Lu, jsem bez něho úplně ztracená. Sakra, nikdy jsem nebyla na nikom takhle závislá.“
„Asi jsi jenom nikdy nikoho takhle nemilovala. Můžeš být ráda, že jsi takový cit poznala. To mě takováhle láska asi nikdy nečeká. Přitahuju samý pitomce a arogantní kretény. Chris, máš obrovské štěstí, ani nevíš, jak vám závidím, že jste se našli.“ Lu položila změť papírů zpět do kufru a odvedla Chris do postele.
„Lehni si a odpočiň si, za chvíli je tady Parker a ty se musíš dát dohromady. Viktor tě potřebuje silnou. Vyberu ti něco na sebe. Máš svést řidiče, proboha a v tomhle se ti to asi nepodaří.“
Chris na chvíli zavřela oči a přitiskla si dlaně na obličej.
Na dveře kdosi párkrát ťukl a aniž by čekal na vyzvání, vešel. Parker svítil jako sluníčko a v pravé ruce opět svíral tácek s kelímky.
„Ty jsi naprosto úžasný.“ Zakřičela Lucy a vrhla se po kelímcích. Položil tácek na stůl a přešel k posteli. Posadil se Chris k nohám a podíval se na její zakrytý obličej. Pak ji jemně dvěma prsty zatahal za palec a vykouzlil neodolatelný úsměv.
„Tak honem. Musíš se připravit.“
„To já přece vím.“ Zakňourala do dlaní a rychle se posadila. Asi ho tím pohybem vylekala, protože sebou trhnul.
„Sakra holky, chovejte se jako lidi nebo mě trefí.“ Zaprotestoval Parker a šel si sednout na křesílko.
„Podívej, vezmi si tohle. Je to odvážné, ale ne zas tak moc, abys nemohla v případě potřeby bojovat.“ Lu podávala Chris černé úzké kalhoty a světle modrý top se spadlými ramínky. Dokonce jí ani nevnucovala střevíčky, ale držela v ruce kožené černé polobotky.
„Fajn.“ Hrábla po oblečení a vplula do koupelny, aby se převlékla. Cítila se v tom dobře a pohodlně. Nikde jí nic netlačilo ani neškrtilo.
„No vidíš, to je mnohem lepší.“ Konstatovala Lucy a vrhla se na ni se štětcem a líčením. Chris se chtěla bránit, ale nakonec rezignovala.
„Hm.“ Uznale brouknul Parker, když ji uviděl. Sám na sobě měl černé rifle a černé upnuté tričko, které perfektně zdůrazňovalo každý jeho sval. Černou teplákovou bundu s kapucí měl přehozenou přes opěradlo křesla.
Chris se hraně uklonila, jak to dělávají baletky při děkovačce a sedla si na postel. Mrkla na hodiny, byl akorát čas.
„Jedeme?“ Zeptala se a přejela je pohledem. Lu byla v ten moment na nohách a Parker se také postavil.
„Takže, kdybychom se rozdělili, sejdeme se tady. Stát se může cokoliv, jen se snažte zůstat naživu za jakoukoliv cenu.“ Dodal Parker a pokynul ke dveřím.
První vyšla Lu, za ní šel on a poslední Chris. Došli dolů do podzemních garáží a on je vedl k vcelku normálně vypadajícímu autu. Jeho kufr byl však plný zbraní.
„No páni!“ Zaradovala se Chris a sáhla po prvním dlouhém jednoručním meči. „To je něco, už jsem si odvykla.“
„Umíš s tím ještě zacházet?“ Zeptal se a Chris se neuvěřitelně rychlou a dokonale ladnou otočkou dostala až k němu a čepel meče se zastavila pár milimetrů od jeho krku.
„Myslím, že tohle se nezapomíná, je to jako jízda na kole.“ Usmála se a vytáhla ještě několik zbraní.
Lu tohle opravdu moc nezajímalo a tak se posadila na zadní sedadlo a čekala, až se ozbrojí.
„Tak jedem.“ Konstatoval Parker, když si sedal za volant. Chris se otočila a podávala Lucy malou stříbrnou pistoli.
„A co já s tím?“ Vzala si od ní zbraň a opatrně si ji prohlížela.
„Hlavně se, prosím tě nepostřel. Uvnitř jsou posvěcené stříbrné náboje. Sice je to nezabije, ale bude je to pěkně štípat.“ Usmála se Chris a otočila se na Parkera.
„Jak daleko jsme od toho casina?“
„Slabou půlhodinku. Ještě na něho budeme muset chvíli čekat.“ Odpověděl naprosto klidně a dál se věnoval řízení.
„Fajn. Lucy, máš tu injekci?“ Lu kývla a odhrnula lem šatů. Pod podvazkem měla schovanou stříkačku, připravenou k použití.
Chris se usmála a nevěřícně zakroutila hlavou. „A tohle máš odkud? Z filmů?“
„Hele, nech si to, já za sebou nemám složitý vojenský výcvik jako vy dva. Musím improvizovat.“ Lu si prohrábla vlasy a důležitě se zadívala z okýnka.
Projížděli po hlavní ulici. Světla hotelů blikala a zářila. Las Vegas právě ožívalo. Parker ostře zatočil doleva a zajel za casino. Vzadu bylo docela malé, ale dobře schované parkoviště. Zastavili na jeho nejtemnějším konci. Chris se zavrtěla a pevněji sevřela meč, který držela na svém klíně.
Na parkoviště vjela velmi pomalu tmavá limuzína se zrcadlovými skly.
„To je on.“ Šeptla Lucy a otevřela dveře. „Držte mi palce.“ Zmizela ve tmě.
Limuzína zastavila blízko vchodu. Řidič vystoupil a s ním i člen ochranky. Řidič otevřel dveře auta a vystoupil James. Když ho Chris uviděla, jemně zavrčela. Parker se na ni podíval a pohladil ji po ruce, aby ji uklidnil.
Ze stínu se vynořila Lucy a přitančila k okouzlenému Jamesovi. Ladnou chůzí profesionální modelky přešla až těsně k němu a něco mu důležitě zašeptala do ucha. James se zatvářil nesouhlasně, ale nijak se nebránil, když ho Lu vlekla za ruku zpět do auta.
Muž z ochranky protočil oči a vešel do podniku. Řidič jen pokrčil rameny a sedl si znova za volant.
„A teď je řada na nás.“ Šeptl Parker a spolu s Chris opustili bezpečí jejich vozu.
„Nemáte oheň?“ Zeptala se Chris podbízivě a sehnula se k okýnku řidiče. Ten jenom zalapal po dechu a začal si prohledávat kapsy. Chris se loktem zapřela o kapotu a prostředníčkem přejela hranu napůl staženého okýnka. Kousla se do spodního rtu a významně se podívala řidiči do očí.
„Já, já asi…“ Zmateně zakoktal asi čtyřicetiletý pobledlý, hubený muž a okouzleně zíral na Chris.
„Mohla bych za vámi? Ještě nikdy jsem neseděla v takovémhle krásném autě.“ Vyzývavě se usmála a víc se nehnula, aby měl dokonalý výhled do jejího dekoltu.
„To ale nejde. To…“
„Prosím.“ Šeptla sladce a přejela muži špičkou prstu po nose.
„Tak jo.“ Rozhoupal se konečně muž a Chris ladně obešla předek vozu a sedla si na místo spolujezdce. Jedna tvrdá, přesně mířená rána mezi oči řidiče dokonale zneškodnila.
Lu stáhla zezadu přepážku a usmála se na Chris, vedle ní se na sedadle válel James a nevypadal, že by mu bylo zrovna nejlíp.
„Mám to.“ Šeptla Lucy a vítězoslavně zamávala stříkačkou nad hlavou.
Zadní dveře podniku se otevřely a člen ochranky šel zkontrolovat situaci. Když se přiblížil k autu, Chris se na něho jen omluvně usmála a pokrčila rameny s náznakem slova promiň na rtech. Než se stačil bodyguard vůbec narovnat, rozpadl se s nevěřícným výrazem v prach. Za ním stál Parker a v pravé ruce pevně držel dřevěný kolík.
„Šikulky.“ Usmál se, když posouval tělo řidiče na zadní sedadlo. „Tak jedeme.“ Sedl si za volant.
James se začal probírat tak v půli cesty, ale nezmohl se navíc než na nespokojené zachrčení.
„Klid Jamee, nic se ti nestane. Jenom potřebujeme zpátky Vika.“ Houkla Lu a odhrnula mu z opoceného čela pramínek blonďatých vlasů.
James zase něco zachrčel a dávivě se rozkašlal, asi to měl být smích. „Cože?“ Vyhrkla Lucy a naklonila se dopředu. „Parkere, zastav někde, dělej.“
„Jak si to myslel, že je pozdě? Na rituál je přeci ještě čas, ne?“ Lucy vzala Jamese za ramena a řádně s ním zacloumala.
Chris se otočila a setkala se s jeho skelným pohledem. Obdařil ji uštěpačným úsměvem a pak řekl něco, co mohlo být: „Kašlu na vás.“
Chvíli něco drmolil, ale jazyk se mu pletl a co chvíli vypadal, že odpadne.
„Sakra.“ Zaklela Lucy a zatnula ruce do malých pěstiček. „Musíme do sídla. James se zjevně neřídí pravidly. Dal rozkaz, aby ho zabili, už ho nebavilo si s ním hrát.“
Chris se zachvěla a střelila pohledem po Parkerovi. Jen zlehka kývnul a bylo rozhodnuto.
„Lucy, svlékni toho řidiče. Potřebuji jeho uniformu, alespoň čepici a sako.“ Parker ze sebe shodil mikinu a začal se soukat do řidičova saka. „Páni, to je mrňous.“ Vztekal se.
„Chris, vlez si dozadu za Lu a musíte nabudit dojem, že se James velmi dobře baví, aby nás pustili přes bránu. No, jestli tohle vyjde, tak se dám na modlení. Odkliďte toho řidiče.“ Nasadil si čepici a rozjel se opačným směrem přes město, do sídla místního kovenu.

Přejeli přes centrum s hotely a výškové budovy vystřídaly soukromé rezidence. Tohle tady byla velmi luxusní čtvrť. Domy tu byly hodně daleko od sebe a u každého byla překrásná rozlehlá zahrada. Obehnané byly vysokými kamennými zdmi nebo ploty.
Parker vjel k jedné z těžkých, železných, kovaných bran a zastavil.
K autu došel vrátný a posvítil baterkou do okýnka. „Co se děje, kde je Joe?“
„Joe musel domů. Úmrtí v rodině, vzal jsem to za něj.“
„A proč se vracíte?“
„Pán potkal nějaké staré známé a myslím, že jim chtěl ukázat, kde bydlí.“
Lu stáhla okýnko do půlky a obě se snažily, aby to opravdu vypadalo, jako že je James blahem bez sebe.
„Aha, chápu, jistě.“ Vrátný zakoktal a pokynul službě v domě, aby otevřela bránu.
Vjeli dovnitř. Parker stáhl clonu mezi prostorem řidiče a cestujícími. Lu si právě nasazovala šaty, které pro větší věrohodnost odložila.
„Takže zajedeme dolů do garáží. Prostě tam vlítneme, vezmeme Viktora a honem pryč. Moc upírů tu asi nebude. Všichni jsou beztak na lovu, neměla by to být až taková fuška. Doufám.“
Parker sevřel volant těsněji a dálkovým ovládáním, umístěným na palubní desce, otevřel garážová vrata. Vjeli do ohromné podzemní garáže a zaparkovali na jednom z volných míst.
Chris se rozhlédla kolem, byla tu samá drahá auta rozličných značek.
„Lu, počkej tu. Kdyby ale začalo být v domě moc živo, uteč.“ Nakázala Chris a vzala si ze sedačky meč, který si tam položila.
„Dávejte na sebe pozor.“ Šeptla Lu a chytla Chris za ruku.
„Jasně, neboj.“ Usmála se Chris a zavřela dveře.
„Myslíš, že jdeme včas?“ Zeptala se Chris, ale vlastně ani nechtěla slyšet odpověď.
„Jasně. Pojď. Pamatuješ si ten plánek?“ Parker ji postrčil kupředu.
„Jasně, každou čárku.“ Kývla.
„Fajn, takže jdeme dovnitř. Ty ho vyzvedneš a já ti budu krýt záda.“ Prošli dlouhou chodbou, která vedla do domu. Po pár schodech vzhůru stanuli ve velké vstupní hale. Tenhle konfort dobře znala, vypadalo to tu tolik podobně jako v domě v Oaklandu.
„Jdeme.“ Sykl Parker a chytil ji za ruku.
Táhl ji napříč halou dozadu ke dveřím vedoucím do suterénu. Zatím byl klid, ale i přesto se Chris vzadu na krku ježily chloupky. Otevřel a zkontroloval, jestli je opravdu všude tak mrtvo, jak se na první pohled zdálo. Němě jí pokynul, aby šla první a sám opatrně, tiše zaklapl dveře.
Chris postupovala pomalu a obezřetně. Byla tu naprostá tma, ale přesto viděla naprosto dokonale. Stejně jako když zapnete kameru s nočním viděním. Stará bíle vymalovaná chodba klesala o patro níž a vzadu bylo vidět, že se rozšiřuje do sklepních místností.
Chris se zastavila a na moment zavřela oči. Nasála vzduch hluboko do plic a snažila se po čichu najít Viktora. Byl tu, to bylo jasné, ale jeho slabou vůni přebíjel pach plísně a vlhkého zdiva.
Chris sebou cukla a přimáčkla se na Parkera, až nahlas vydechl. Naznačila, aby se trochu stáhl.
„A ta kočička tak pištěla, no to ti bylo.“ Teď už i Parker zaslechl rozhovor.
„Hm a ona byla tak sladká, že jsem ji chtěl proměnit, ale nevyšlo to. No, co se dodělat…“
Byli to muži a byli dva, blížili se.
Pár stop od nich se zastavili. Chris se zašklebila, pokud nebyli úplně bez čichu, určitě si jich všimnou. Parkerova silná dřevitá vůně se nezadržitelně šířila prostorem a přebíjela postupně ostatní pachy sklepení.
Jeden z mužů ztuhnul a zmlknul, pak se zhluboka nadechl a rozhlédl se kolem.
„Jdem na to.“ Houkla Chris a vyrazila. První z upírů byl směšně překvapený, nemusela se ani nijak moc snažit, aby mu usekla hlavu. Ten druhý měl však zlomek vteřiny na to, aby se vzpamatoval a sáhl po svém meči.
„Sakra.“ Zaklel a postavil se do obranné pozice.
„Běž, toho zvládnu.“ Slyšela za sebou a tak uvolnila místo Parkerovi. Slyšela zvuk oceli, navzájem se o sebe otírajících mečů.
Vzala to mírným poklusem a snažila se našlapovat neslyšně a měkce, aby na sebe neupoutala zbytečnou pozornost. Vikova vůně sílila a jí už pomalu začínala bolet hlava ze silného pachu zatuchliny všude okolo.
Náhle se zastavila a vrátila se o dva kroky nazpět. Stála před starými, mohutnými, dřevěnými dveřmi. Chvíli je propalovala pohledem a pak vzala za ohromnou železnou petlici a s vrzáním ji odstrčila. Vešla opatrně dovnitř a přejela celu pohledem. Nebylo tu nic, jen holé kamenné zdi a na podlaze stará plesnivá sláma.
U protější stěny se krčila postava jen v černých kalhotách, přikovaná ke zdi okovy. Chris ztuhnula, když se na tu trosku před sebou podívala.
„Viku.“ Šeptla, ale on se ani nepohnul. Hlasitě vydechla a do očí se jí vlily slzy.
„Bože, ne!“ Přeběhla celu a svezla se na kolena vedle něho.
„Viku, lásko. Prober se.“ Vzala něžně jeho obličej do dlaní a až se lekla, jak moc strhaně vypadal. Jeho pokožka byla mrtvolně šedá a skoro průsvitná, bála se ho dotknout, aby mu neublížila. Po těle měl tisíce řezných ran více či méně zahojených a ty nejnovější právě přestávaly krvácet. Bylo jasné, že tolik sebeuzdravování ho stálo všechny síly.
„Prosím tě, musíme odsud. Viku.“ Pohladila ho po spánku a on otevřel oči. Ani se neusmál, jen se na ni mlčky díval, jako by ani nevěřil tomu, co vidí.
„Chris.“ Vydechl skoro neslyšně a pak zase unaveně svěsil hlavu.
„Sakra Viku, pojď.“ Sáhla si dozadu za pásek a vytáhla jednu ze dvou střelných zbraní, co měla. Pak řetěz podržela ve vzduchu a přestřelila jeden článek. Roztáhla oko a provlékla ho železným kolem přidělaným na zdi. Vikovy paže se s rachotem řetězu svezly podél jeho těla a on se skácel na podlahu. Přiklekla k němu a vzala jeho hlavu do svých dlaní. Jeho dýchání bylo mělké, sotva znatelné. Chvíli ho pozorovala a pak ji něco napadlo. Udělá přesně to, co udělal on, aby ji zachránil.
I když to chtělo značnou dávku odvahy a sebezapření, neváhala ani vteřinu. Změnila se a prokousla si zápěstí. Přiložila svoji krvácející paži k jeho ústům a on zareagoval vcelku okamžitě, jak se jeho jazyku dotkla první kapička krve.
Jeho ruce vystřelily k ústům a řetěz hlasitě zarachotil. On se přisál na její zápěstí a lačně sál její krev. Chvíli to vydržela, ale pak cítila, že jí to začíná oslabovat. Cítila se unaveně a padala jí víčka.
„Fajn, to musí stačit.“ Vymanila svou ruku z jeho sevření a sledovala, jak se její rána samovolně zavřela.
Viktor si odkašlal a pak konečně otevřel s mírným úsměvem oči. „Chris.“
„Jsem tu, ale musíme vypadnout. Zkus se postavit.“ Pomohla mu do sedu a podepřela ho. S obtížemi se postavil na nohy, ale bylo jasné, že s chůzí to bude těžší.
„Opři se o mě.“ Chytila ho kolem pasu a vlekla ho na chodbu.
„Počkej, pomůžu ti.“ Křikl Parker, když si jich všiml. Přestal meditovat nad kupičkou popela a přispěchal k nim. Viktor výhrůžně zavrčel.
„Ale no tak, Viku, on je tu se mnou. Pomáhá nám.“ Chris se zamračila a nesouhlasně zavrtěla hlavou.
„Jak pomáhá. Je to lovec, Chris a unesl tě.“ Brouknul Vik a zamračil se na Parkera.
„A taky mě pak pustil. Neměla jsem se na koho obrátit. Lu by mi v tomhle asi moc nepomohla a já tě tady prostě nemohla nechat.“
„Nesmíš ale sama sebe vystavovat nebezpečí, Chris.“
Chris protočila panenky a mrkla na Parkera. To mělo za následek další Vikovo tlumené zavrčení.
Parker chytil Vika za paži a společně ho táhli chodbou do haly. Všude byl klid a naprostá tma.
Jakmile však Parker zaklapl dveře do sklepa, světla v hale se rozsvítila a Chris zavřela na moment oči, protože byla z přemíry záře oslepena. Přes halu stál James. No, spíš se skoro opilecky opíral o malou skříňku u zdi. Jeho dokonale zelený obličej naznačoval, že mu je nevýslovně zle, o tom Chris věděla své. Jeden z jeho lidí svíral za ruce Lucy a pod krkem jí držel nůž.
„Ty už nás opouštíš, Viktore? Opravdu jsem myslel, že tu pobudeš déle. Tvá návštěva tady byla velmi příjemným zpestřením mých tolik nudných a pořád stejných dní.“ Jamesův hlas zněl tiše a dávivě, avšak dostatečně ironicky na to, aby se Vik nahrbil.
„Sakra, ten parchant.“ Slyšela Parkera a viděla jeho vyděšený obličej. Upřeně pozoroval Lucy a hlavně ostrou čepel, tak nehezky se opírající o její dokonale hebkou pokožku na krku.
Lucy se docela držela, vzhledem k okolnostem. Neplakala, ale Chris věděla, jak moc se asi teď bojí.
„Pusť ji, Jamesi.“ Řekl Vik a opravdu do toho dal všechno, protože jeho hlas zněl tvrdě a výhrůžně.
James se ušklíbl a chytil se za bolavý žaludek. „Nebo co?“
Chris měla neuvěřitelnou chuť ho kopnout do toho šklebícího se obličeje. Sevřela pevněji meč, který svírala ve volné ruce a zadívala se Jamesovi do očí. Věděla, že když se k němu dostane, nebude to takový problém mu setnout hlavu. Jediný, kdo jí v tom bránil, byl chlapík z ochranky držící Lucy.
„Patová situace, že? Pohnete se, zemřete. Zůstanete, zemřete. Hm, těžké rozhodování.“ James se opřel o stěnu a zhluboka dýchal. Chris pustila Vika a udělal krok vpřed, ten se její paži snažil zachytit, ale nebyl dost rychlý.
Parker podal Vikovi jeden z mečů, který sebral upírům dole, aby se mohl alespoň pokusit bránit a podíval se na něj. „Zvládneš to?“
Vik kývl. „Běž jí pomoct.“
Do haly vběhli další tři muži. Všichni byli ozbrojeni.
„Já zvládnu ty tři a ty se musíš postarat a Lu.“ Mrkla Chris na Parkera a ten kývl. Věděla, že by stejně na nic jiného nepřistoupil. Nemohl z Lucy spustit oči.
Chris vyrazila a prvnímu opovážlivci v běhu usekla hlavu. Další dva byli těžším oříškem. Parker se dostal až k Lu a upír, který ji svíral, ji odstrčil stranou a začal se sám bránit.
„Ne.“ Zařval James, ale bylo už pozdě. Lucy přistála na koberci pár stop od nich a schoulila se u stěny.
Chris se přikrčila a vyrazila dopředu. Vypnula mozek a nechala pracovat instinkty. Vik na ní mohl oči nechat, vypadala jako by tančila a ne bojovala. Její dlouhé vlasy vlály při každém pohybu a doplňovaly tu krásu jejích ladných pohybů. Všiml si, že ani James nemohl koukat jinam.
Parker se už vypořádal s upírem, který ohrožoval Lu a vrhl se na pomoc Chris. James se ohnul a sebral ze země dlouhý samurajský meč, který patřil jednomu z mrtvých. Chris dorazila upíra jednou přesně mířenou ránou. Otočila se k Parkerovi a na okamžik ztuhnula. James se blížil k němu zezadu a v rukou třímal meč.
„Parkere.“ Zařvala Chris a vrhla se před Jamese. Věděla, že on jako člověk, by ránu nepřežil, ona měla šanci, už byla mrtvá.
Parker usekl upírovi hlavu a otočil se. James udělal vetchý výpad právě v okamžik, kdy se postavila Chris do cesty ostré čepeli.
Meč jí projel břichem a ona ucítila ostrou řezavou bolest. Myslela si, že jako upíra ji to nebude tolik bolet, ale to byl omyl. Němě otevřela ústa a rukou objala čepel trčící jí z břicha. Nohy se jí podlomily a ona se sesunula k zemi. Viděla ještě, jak Parker něco zakřičel a v momentě usekl Jamesovi hlavu.
Dopadla na podlahu a pokrčila nohy. Až teď jí došlo, jak stupidní to byl nápad. Cítila, jak jí po zádech a po břiše stéká krev. Byl to divný pocit. Bolest způsobená mečem se stupňovala.
Vik k ní poklekl a v očích se mu zračil vztek a strach. „Co to zase vyvádíš?“
Otočila hlavu a musela se usmát. Parker klečel u Lucy a něžně ji objímal. Pomohl jí vstát a pak se vrátil ke Chris.
„Co teď?“ Zeptal se Viktora.
„Teď ji drž. Musíme to z ní dostat.“ Vik sáhl na rukojeť meče a pevně ji objal oběma rukama. Parker ji chytil za ramena a přitiskl ji k zemi.
To už se nad ní skláněla i Lucy. „Seženu něco na ovázání.“ Vypískla a zmizela Chris ze zorného pole.
„Vydrž lásko, už to bude.“ Vik zavřel oči, nezvládal vidět, jak jí ubližuje. Chris se soustředila na jeho obličej, sice byl strhaný a špinavý, ale i tak byl naprosto božský. Tak moc ho milovala.
„Sakra!“ Vyrazila ze sebe, když jí Vik vytáhl čepel z těla a zahodil meč vedle na podlahu. Okamžitě přimáčkl ruku na její ránu.
„Lu, pospěš si.“ Křikl. Chris se usmála, protože bolest zmizela a jí se začala klížit víčka. Zavřela oči, musela si na chvíli odpočinout.
„Ne Chris, neusínej! Musíš se napít, slyšíš, neusínej!“ To bylo poslední co slyšela. Cítila velmi ostře jemně dřevitou vůni Parkera, jak ji bral do náručí a i sladkou vůni Viktora, který šel vedle ní a držel ji za ruku.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one