Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes II. - 1. kapitola

Otevřela jsem oči a zmateně zamžourala do zvláštně fialkového světla mého pokoje. Slunce které prostupovalo závěsy na okně, zbarvovalo všechno do jemně lila. Zívla jsem a protáhla ztuhlé tělo. Čísi chladné paže, mě opatrně zezadu objaly a já slyšela tlumený, dušený smích.

„Dobré ráno, lásko." Zašeptal mi do vlasů a mě zastudil na pokožce hlavy jeho studený dech.

Jemně jsem se zatřásla a opřela se proti kamennému tělu, které leželo za mnou. Přivinul si mě těsněji a políbil mě na ušní lalůček, pak sjel opatrně rty po mém krku, což mě dokonale probralo.

Pomalu jsem se otočila a pohlédla do tváře andělovi, ležícímu za mnou. Jako bych se i po takové době bála, že to není skutečnost, ale pouhý sen. Chodila jsem s Edwardem už něco málo přes rok a můžu říct, že to byl nejkrásnější rok mého života. Trávili jsem spolu naprosto veškerý volný čas. I v noci byl Edward u nás a pozoroval mě, jak spím. Tak trochu jsem nechápala, co je tak uchvacujícího na osobě, neklidně sebou házející po posteli tam a zpět, ale Edward mnou uchvácen rozhodně byl.

Každé ráno mě s uspokojením ve tváři sledoval, jak se probouzím a pak se nepozorovaně vyplížil oknem z pokoje a běžel se domů převléci a oficiálně mě vyzvednout, na cestě do školy. Chodili jsme nyní do čtvrťáku, maturitní ročník. Alice, která tam chodila s námi, mi byla tou nejlepší kamarádkou. Prostě jsem zažívala opravdu krásné časy a nebýt občasných záchvatů hysterie, které mě popadaly, když si Alice vynutila, že s ní musím na nákupy, byla bych spokojená, doslova jako blecha.

„Co budeme dneska dělat?" Zašeptala jsem mu do hrudníku a objala ho pevněji.

„Je sobota, takže co jen chceš." Usmál se políbil mě na čelo.

„Mohli bychom jet k vám? Neviděla jsem už Esme tak dlouho. Stýská se mi." Mohu říct, že celá jeho rodina se stala i mou. Esme mi byla matkou, kterou jsem nikdy nepoznala a jeho sourozenci, mi byli bratry a sestrami. Jen Rosalie si, pro mě ze stále nepochopitelných důvodů držela odstup a Jasper byl taky trochu opatrnější, než ostatní. Ale podle Edwarda, se prostě jenom bál, aby mi neublížil. Tak nějak nedůvěřoval sám sobě, tak silně, jako ostatní z rodiny.

„Co, jenom chceš, lásko. Kdy se mám pro tebe zastavit?" Obrátil se na mě, když vstával.

„Tak za dvě hodiny. Musím dát ještě prádlo do pračky." Odpověděla jsem a snažila se vyhrabat z hromady dek, ve které jsem byla vždycky přes noc uvězněná. Není totiž nic horšího, než když nemůžete usnout, protože vám hlasitě drkotají zuby.

Podal mi ruku a pomohl mi. Objala jsem ho ještě a políbila na krk, víš jsem nedosáhla. Proskočil oknem a byl pryč. Upíří rychlost, dobrý vynález.

Sešla jsem dolů do kuchyně a po cestě ze schodů si všimla, že Charlieho věci na rybaření jsou pryč. Jeden z mála koníčků, které můj otec při práci na farmě ještě stíhal. Musel vstávat snad ještě uprostřed noci, aby obstaral koně, než vyrazil na ryby.

Uvařila jsem si kafe a namazala toust marmeládou a po rychlé snídani se pustila do úklidu. Bylo pravdou, že jsem starání se o dům, poslední dobou trochu zanedbávala.

Na příjezdové cestě se ozval zvuk motoru stříbrného Volva. Už jsem se naučila poznávat ho po zvuku a taky, kdo jiný by sem jezdil.

„Je otevřeno." Křikla jsem z koupelny, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Ani jsem se nestihla narovnat, drhla jsem vanu kartáčem a už stál za mnou a objímal mě.

„Neblázni, budeš celý mokrý." Výskla jsem, když mě bral do náručí a udělal se mnou kolečko. Byla jsem si jistá, že to, jak je ke mně pozorný a jak moc dává svou lásku najevo, mě asi nikdy neomrzí.

„Jen to dodělám a můžeme vyrazit, ano?"

Zmizel ve dveřích a já mohla v klidu domýt koupelnu. Opláchla jsem si ruce a šla k sobě do pokoje, abych se převlékla, do něčeho slušivějšího, než jsou staré tepláky na doma.

Ležel na posteli, ruce měl složené za hlavou a oči zavřené, kdybych nevěděla, kým je, skoro bych se hádala, že usnul.

Chvíli jsem ho pozorovala a pak po špičkách, velmi pomalu a potichu, přešla až k němu. Ani se nepohnul, když jsem se nad ním sklonila a lehce se otřela rty o jeho nos.

Pak se usmál a ani jsem neměla čas zaregistrovat jak, ležela jsem v jeho náručí.

„Víš, že mi tohle nemáš dělat." Zasmála jsem se a plácla ho rukama do hrudníku. Oči měl stále zavřené a zdálo se mi, že vdechuje hlouběji.

Opřela jsem se o loket, abych mu viděla do obličeje a skousla jsem dolní ret. Podíval se na mě a jeho oči byly plné něhy a oddanosti.

„Tak vyrazíme? Esme ti dělá něco k obědu, byla nadšená, když jsem jí řekl, že tě přivezu."

„A ostatní?" Věděl přesně koho myslím, všiml si, že mě trápí chování Rose.

„Emmett a Rosalie nejsou doma, jeli na lov. Alice se na tebe chystá, byla na nákupu. Myslím, že si budeš muset za chvíli pořídit novou skříň." Zasmál se a pokynul směrem k mému šatníku.

Už jsem si tak nějak zvykla, že mě Alice bere za součást rodiny a to bohužel, i když jí postihne nakupovací mánie. Několikrát jsem byla přítomna, když se domů přiřítila ověšena taškami a začala všechny nadšeně nahánět, aby si šli vyzkoušet nové oblečení. Obzvláště mužské osazenstvo domu to pak neslo se značnou nelibostí. Emmett se několikrát dokonce snažil utéct, ale Alice ho díky svému daru odchytla hned, jak se k tomu rozhodl. Hlasitě pak protestoval a naoko se bránil, když ho vlekla ze schodů do haly, aby doplnil módní přehlídku.

Nešťastně jsem vzdychla, to mluvilo samo za sebe a otevřela už tak přeplněnou skříň. Vytáhla jsem první rifle, co mi přišli pod ruku a taky ještě modré tričko s dlouhým rukávem. Od té doby, co se o můj šatník začala starat Alice, všechno ladilo k barvě mých očí. Moc dobře věděla, jak tu barvu Edward miluje a tak byla všude, včetně spodního prádla a pyžama. Někdy se mi zdálo, že to opravdu přehání a že když zavřu oči, tak snad i uvidím modře.

Rychle jsem se převlékla a trochu nabrala do červena, když jsem letmo, koutkem oka, zachytila Edwardův roztoužený pohled. Tohle mi dostávalo ruměnec do tváří, když mě takhle pozoroval. Vždycky se nevinně zazubil, když jsem protestovala a připomněl mi, že na mě čekal celé století a tudíž teď nemůže koukat stranou. Prý by to bylo proti přírodě.

Nazula jsem si oblíbené černé tenisky a udělala piruetu, aby posoudil, jestli mi to sluší. Neplýtval slovy a rovnou vyskočil, pevně mě objal a do ucha mi tiše zašeptal. „Dokonalá, jako vždy."

Tohle konstatování mi stačilo, i když se vůbec nedalo brát jako objektivní. Měla jsem dojem, že Edwardovi bych se líbila úplně ve všem.

Když mě táhl za ruku ze schodů, sebrala jsem ze zábradlí bundu a ve dveřích ji na sebe hodila. Zabouchla jsem a pomalu se vydala za ním k autu. Už startoval, když jsem nasedala a pustila se do mého obvyklého boje s bezpečnostními pásy. Jen se usmál, naklonil se nade mne a zacvakl sponu na správné místo.

Cesta k jejich domu nám trvala rovných dvacet minut. Edward jel jako šílenec, ale už jsem si tak nějak zvykla a způsob jeho jízdy nekomentovala.

Pomohl mi z auta a pomalu mě vedl po schodech na verandu. Otočil se ke mně a já se lekla jeho výrazu, v očích měl vztek a nesouhlas. V tom se rozletěly vstupní dveře a v nich se objevila Alice. Hrnula se ke mně a škubala mou rukou, aby ji vytrhla Edwardovi. Ten hlasitě zavrčel a zatvářil se přímo vražedně, ale nebylo mu to nic platné.

Alice mě táhla do haly a já se po něm jenom nešťastně ohlédla, když jsem poslušně zvedala nohy, abych se nepřizabila.

„Ahoj Esme." Stihla jsem ještě křiknout, když jsem byla vlečena kolem dveří do kuchyně. Mimochodem, nádherně to tam vonělo.

„Alice, co blázníš, počkej." Snažila jsem se protestovat, ale ona jako by neslyšela, táhla mě do prvního patra a do svého pokoje.

S úlevou se opřela o dveře, když jsme byly uvnitř a tím je zabouchla.

„Já jsem tak moc ráda, že jsi tady. Viděla jsem, že zítra spolu pojedeme nakupovat do Olympie. Moc si to užijeme, uvidíš." Tancovala po pokoji a mě se začala zmocňovat známá vlna zoufalství a hysterie, která mě zaplavovala pokaždé, když s něčím podobným přišla.

Pak vše najednou opadlo a já se cítila zvláštně otupěle a smířeně. Musela jsem se usmát, v tomhle domě nemohl mít člověk ani pořádný vztek.

„Díky Jazzi." Křikla jsem a odněkud ze zdola se ozvalo Emmettovo uši rvoucí zařehtání. Už se asi vrátili z lovu.

„Ale mě se nechce jet nakupovat. Nechce se mi běhat celou neděli po nákupním středisku." Začala jsem nešťastně protestovat.

„No přeci mě v tom nechceš nechat samotnou. To bys mi neudělala, nebo ano?" Nahodila takový pohled, že jsem měla dojem, že se každou chvílí rozbrečí. Samozřejmě upíři brečet nemohou, ale ona tak opravdu vypadala.

„Dobře Alice, ale pak mi dáš nejmíň na půl roku pokoj." Řekla jsem rozhodně a chystala se odejít. To by však nebyla Alice, kdyby mě nezastavila a neodtáhla k posteli. Jemně mě zatlačila za ramena, abych se posadila a zmizela v její nemožně veliké šatně.

Přihnala se, se dvěma taškami a začala mi ukazovat, co mi koupila. Nasadila jsem neutrální pohled, a lá, mě je všechno jedno a půl hodiny jí sledovala jak všechno rozkládá, nadšeně mi to ukazuje a pak zase skládá zpět do tašek.

„A tohle máš na dnešní noc." Podala mi pyžamo z bílého hedvábí a ještě náhradní sadu spodního prádla.

„Kartáček a ostatní už máš připravené v koupelně."

Tak teď už jsem byla totálně mimo. Můj pohled musel být asi dost nechápavý, když se ušklíbla a začala mi to vysvětlovat jak pětiletému dítěti.

„Večer zavolám Charliemu a přemluvím ho, abys mohla u nás zůstat přes noc, že vyrazíme brzy ráno na nákupy."

Spadla mi čelist, co jsem znala Alici, připadala jsem ji jen jako nezaujatý pozorovatel, svého vlastního života.

Ozvalo se tiché zaklepání a vešel Edward.

„Tak už ti to řekla?" Uculil se mému napůl vyděšenému a napůl otrávenému pohledu a podal mi ruku, aby mě vysvobodil z tohohle nakupovacího pekla.

Když jsme už konečně stáli na chodbě, zavřel za námi dveře, opřel se o stěnu vedle a přitáhl si mě blíž.

„Nemusíš ji na všechno kývat, Alice umí být dost otravná." Zašeptal mi potichu do ucha.

„Edwarde, já jsem tě slyšela." Ozvalo se z pokoje a já se, jako na povel, začala nahlas smát.

Oni si nemuseli na rodinu hrát, oni prostě byli rodina a to se vším všudy.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one