Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes II. - 2. kapitola

„Bello, pojď se najíst." Zavolala Esme z kuchyně a její zvonivý hlas se rozlehl po celém domě.

Edward mi vlepil letmý, chladný polibek na čelo a vedl mě dolů, do jídelny.

Esme stála u dřevěného kuchyňského pultu a zamilovaně se usmívala na zapečené těstoviny, s tlustou vrstvou do zlatova upečeného parmazánu.

Edward mě chytil zezadu okolo pasu a zasmál se. „Je opravdu ráda, že má někoho dalšího, o koho se může starat."

Esme zvedla oči od skleněné mísy, kterou ochranitelsky svírala v rukou, až teď jsem si všimla, že neměla kuchyňské chňapky, nebyly vlastně k ničemu potřeba, upír se asi nespálí o horký pekáč.

„Bello, sedni si, hned to bude."

Kupodivu, i když už hodně dlouho nemohla jíst, lidské jídlo, vařila výborně, tedy na upíra.

Nabrala mi plný talíř, a s příborem ho donesla ke stolu. Pak mi jen popřála dobrou chuť a vytratila se někam pryč. Sedla jsem si ke stolu a Edward udělal to samé. Strašně rád mě pozoroval u jídla.

Zezačátku mi to přišlo divné, ale už jsem si na to začala zvykat. Musíte si zvyknout na spoustu zvláštností, když chodíte s mýtickým stvořením, jako je upír. Nabodla jsem těstovinu na vidličku a vložila ji do úst, pálilo to, ale bylo to výborné. Chvíli jsem hypnotizovala pohledem talíř a pak vzhlédla k Edwardovi. Seděl a prohlížel si mě, ruce měl opřené o lokty a podložené pod bradou.

„Co je?" Neubránila jsem se otázce.

Usmál se, ale neodpověděl.

„Tak co je?" Musela jsem se taky usmát.

Sklopil oči ke stolu a pak se zadíval hluboko do těch mých.

„Přemýšlím, jestli bych byl vůbec schopný, přežít tolik lásky, co teď cítím, kdybych byl ještě člověk. Je to tak silné a skoro hmatatelné. Někdy mám pocit, že mě to roztrhne."

Věděla jsem co tím myslí, cítila jsem to samé, vůči němu. Byl můj život, byl pro mě nejdůležitější na světě.

Hlasitě jsem polkla. „Znám ten pocit."

Naklonil se ke mně přes stůl a políbil mě. „Už bych bez tebe nemohl žít Bello, zabilo by mě to."

Pak se bezstarostně usmál. „Co budeme dělat po obědě? Nechceš se jít projít?"

Byla jsem trochu zmatená změnou tématu, ale takhle vážný rozhovor se k obědu opravdu moc nehodil. Nasadila jsem šťastný výraz a pokývala, když jsem si vkládala do úst další kousek.

Zbytek jídla probíhal mlčky.

Když z talíře zmizely poslední těstoviny, ve dveřích se opět objevila Esme a ladně přitančila ke stolu. Vzala mi talíř a nesla ho do myčky.

„Díky, ale já bych to udělala." Vyhrkla jsem za sebe.

Jen mávla rukou. „Doma se o všechno musíš starat ty, o dům, o Charlieho. Tak si užij trochu klidu."

Měla pravdu, ale byla jsem na to zvyklá už od malička, tak mi to zvláštní nepřišlo. Zato, když se kolem mě někdo motal a staral se o mě, cítila jsem se opravdu divně. Tak trochu mi to připomnělo můj pobyt tady, před rokem. Všichni se o mě starali a Alice mi pomáhala i s převlékáním, jako bych byla malé dítě.

Jen jsem mrkla na Edwarda a pokrčila rameny.

„Tak půjdeme?" Vstala jsem od stolu a s vrznutím přirazila židli zpět. Jako na povel vstal taky a než jsem stačila mrknout držel v rukou moji bundu a čekal na mě ve dveřích z kuchyně, které vedly přímo na verandu.

Sešli jsme po schodech a on mě vzal jemně kolem pasu. Vedl mě přes rozsáhlou zahradu, k lesu. Ještě než jsme vešli do stínu vysokých stromů, přitáhl si mě blíž, do náručí a políbil mě do vlasů. Zavřela jsem oči a přitiskla se k němu blíž. Objal mě a já cítila na kůži jeho vyrovnaný, klidný, studený dech.

Pak mě vzal rychle za ruku a vedl po pěšině hlouběji do lesa. Bylo hezky, tedy relativně. Nepršelo, což bylo hlavní.

Šli jsme podél řeky, po pár stech metrech zastavil a sedl si na veliký kámen, na břehu. Sedla jsem si k němu a dívala se na vodu.

„Je tu moc krásně, nemyslíš?" Šeptla jsem.

Jen se usmál a přitáhl mě blíž. Položila jsem mu hlavu na hrudník a užívala si toho krásného pocitu jeho blízkosti.

Nebe bylo temně šedé a odráželo se nádherně na neklidné hladině. Vítr ševelil v korunách stromů, které se vznešeně tyčily nad námi a já vnímala jeho dech. Pravidelné zvedání jeho hrudi mě uklidňovalo a uspávalo. Byl tu klid a nebylo slyšet ani malého ptáčka, který by prořízl svým veselým trylkováním zdejší mrtvolné ticho.

Položila jsem mu hlavu do klína a zavřela oči. Řeka jemně šuměla a voda sebou odnášela i moje myšlenky.

„Bello, miláčku, měli bychom jít domů." Probral mě Edward tiše a pohladil mě svými chladnými prsty po tváři.

Jen s obtížemi jsem od sebe odlepila víčka a rukama protřela bolavé oči.
"Já jsem usnula? Ne. Kolik je?" Kolem byla tma a popravdě, byla mi taky pěkná zima. Začala jsem se třást a přitáhla si bundu blíž k tělu, jakoby mi to mohlo pomoci.

„Usnula jsi. Spala jsi jako dřevo, ale je už zima, bojím se, aby si nenastydla, měli bychom jít do tepla." Slyšela jsem jeho sametový hlas. Bál se mě i obejmout, aby ještě nezhoršil ten chlad, který na mě teď útočil, snad ze všech stran.

Podal mi ruku a já se jen ztěžka vyhoupla na nohy. Měla jsem je tak dřevěné od ležení na tvrdém kameni, že jsem je skoro necítila.

Asi viděl, jak se mi kolena klepou a s pobaveným úsměvem mě vzal do náručí. Chytla jsem ho kolem krku a položila si hlavu na jeho krk. Sice teplota jeho kůže ještě zhoršovala zimu, která mi teď byla, ale neodolala jsem vůni jeho kůže.

Věděla jsem, že budeme ve vteřině u domu, tu chvíli to prostě vydržím.

Když se má tvář odlepila od jeho kamenné pokožky, stáli jsme na dřevěné verandě jejich domu. Postavil mě velmi opatrně a zdálo se mi, že se snaží uhodnout, jestli mě mé nohy unesou.

Pak otevřel dveře a vstrčil mě do haly. Přejela jsem rozlehlou místnost pohledem. Emmett s Rose seděli u televize, Esme aranžovala květiny do vázy, Carlisle seděl v křesle, na kolenou velkou knihu. Jako první u mě byla Alice. Chytla mě za paži a vyčítavě se podívala na svého bratra.

„Zbláznil jsi se? Chceš aby dostala rýmu?" Táhla mě halou ke schodům a tiše štěbetala.

„Koukej si vlézt pod sprchu, takhle promrznout. Bello, ty snad nemáš rozum. Ne Edward nemá vůbec rozum." Tlačila mě do koupelny.

„Přinesu ti pyžamo, koukej se zahřát."

Opravdu jsem si tu připadala jako malé dítě. Všichni si až moc připouštěli moji zranitelnost a tak moc se snažili, aby se mi nic nestalo, až to bylo dojemné.

Shodila jsem oblečení na podlahu a s radostí pustila hodně horkou vodu. Pára ze sprchy brzy zaplnila celý prostor koupelny.

Když jsem vodu konečně vypnula, přes skleněnou zábranu sprchového koutu byla přehozená osuška a také pyžamo jsem měla připravené. Prolétlo mi hlavou, že to není až tak zlé, nechat se takhle rozmazlovat.

Osušila jsem se a navlékla se do bílého hedvábí, které opravdu moc nehřálo. Udivilo mě, že Alice neměla vizi a nekoupila mi spíš flanelové.

Stáhla jsem vlasy do ohonu a vyčistila si zuby. Chvíli jsem se prohlížela v neuvěřitelně velikém zrcadle, co měli v koupelně a pak po špičkách vycupitala na chodbu. Asi kvůli mně zatopili. Celý dům vyloženě sálal.

Přeběhla jsem chodbu a vpadla do dveří Edwardova pokoje. Ležel na posteli, na sobě měl volné černé tepláky a šedivé tričko.

Usmál se, když mě zahlédl jak po špičkách vplouvám do pokoje a hrnu se do postele, pod deku.

Podržel mi ji a když jsem s ohromným žuchnutím skočila za ním, přikryl mě a přitulil se ke mně blíž.

„Už je ti dobře?" Zašeptal do tmy a přitiskl mi rty k čelu. Schoulila jsem se mu do náruče, ale spát se mi nechtělo. Měla jsem asi dost naspáno z odpoledne.

Odpovědí na jeho otázku bylo hlasité zabručení mého žaludku. Ještě že byla tma a on neviděl, jak se mi pod tíhou toho zvuku navalila krev do tváří.

„No páni, jasně, vždyť musíš mít hlad. Vydrž, něco donesu." Než jsem stačila jakkoliv zareagovat, zírala jsem jen na zavírající se dveře.

V mžiku byl zpět a nesl mi talíř s těstovinami od oběda. Podal mi vidličku a počkal, až se na posteli posadím.

Večeři jsem snědla, ani jsem nevěděla jak. Děsně mi to pomohlo. Teď mi bylo teplo i uvnitř. Spokojeně jsem se natáhla a zamotala se do deky. Zhasl a skočil na postel, vedle mě.

„Ani jsem se nezeptala Alice, jak dopadla s Charliem."

„Trochu se cukal, ale povolil to. Alice umí být dost otravná, když chce." Zopakoval větu z dnešního odpoledne.

Jen jsem pokývala a opřela si čelo o jeho rameno.

„A co budeme dělat teď?" Zašeptala jsem do tmy.

„Chceš se dívat na televizi?"

„Ne"

„Chceš, abych ti četl?" Mimochodem lákavá nabídka, Edward předčítal nádherně.

„Ne"

Z tónu jeho hlasu jsem poznala, že asi tuší, jakým směrem se naše konverzace ubírá.

„Tak, co chceš dělat?"

„Hmm." Zabroukala jsem, jako že usilovně přemýšlím a položila se na postel.

Tiše se zasmál a už jsem jen cítila jeho chladný dech ve tváři, jak se nade mnou skláněl.

„Ale uslyší to celý dům, jsi si toho vědoma?"
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one