Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes II. - 6. kapitola

Zastavil před starými, těžkými, dřevěnými dveřmi, potaženými ocelovými pláty a otevřel je. Já, vzhledem ke své výšce, jsem prošla bez problémů, ale Felix se musel opravdu skrčit, aby proklouznul za mnou.

Na druhé straně dveří jsem strnula. Byla to veliká, vysoká kruhová místnost. Nic útulného, tak nějak jsem si představovala, své vězení. Byla tu tma, jen malými průzory, pár metrů nad námi, dopadaly na zem úzké kužely světla. Tak nějak jsem nechápala, odkud se to světlo bere, vzhledem k tomu, že je noc, ale dál jsem to neměla náladu rozebírat. Holé, děsivě chladné kamenné stěny a nerovná podlaha, vydlážděné velikými dlaždicemi, barvy nepálené hlíny.

Nebylo tu nic, kromě třech starých opravdu velkých dřevěných židlí, skoro vypadaly jako prastaré trůny. Vzpomněla jsem si na Ara, jak říkal, že jsou starou, upírskou, královskou rodinou. Že by jejich trůní sál?

U protější stěny jsem rozeznala shluk postav, ale nebylo poznat kolik jich je.

Tři, černě oděné, postoupily kupředu a kolem nich se rozmístilo ještě několik, oblečených do úplně stejných hábitů, v různých odstínech šedi.

Felix mě postrčil blíž a já stanula v jednom ze světelných kuželů. Aro, toho jsem poznala, přistoupil ke mně a opět se usmál.„Moc ti to sluší Bello, vypadáš skoro, jako bys byla jedna z nás."

Felix za mnou nesouhlasně zavrčel. Ale Aro ho mírným pozvednutím paže zklidnil.

„Jen klid příteli, budeme se chovat slušně, ano?"

„Promiň, Bello, mohu ti představit své bratry? Tohle je Caius, pokynul k postavě stojící napravo od něho, a tohle je Marcus, pokynul k té druhé."

Oba se na mě zběžně podívali a pak si šli sednout na své trůny.Byli si navzájem opravdu podobní, jen Caius, měl vlasy sněhově bílé. Asi mnou nebyli tolik uchváceni, jako jejich bratr, nebo byli prostě jen tolik staří, že jim nic nepřipadalo, dostatečně nové a zajímavé.

„Mohu vyřídit Heidy, že se ti ty šaty líbí?" Zeptal se zdvořile a čekal, co odpovím.

„Ano, děkuji, jsou opravdu nádherné" Zašeptala jsem.

„A jinak? Ubytování, také vyhovuje?" Vypadal jako by ho to opravdu zajímalo.

„Ano, i ubytování je krásné, děkuji." Nechápala jsem, proč mě sem zavolali, uprostřed noci.

„Doufám, že jsme tě nevzbudili. Omlouvám se, to víš, neuvědomil jsem si, že bys mohla spát. Nehostíme tady lidí, zase tak často. Alespoň ne tak dlouho, aby se dostali, ke spánku." Zasmál se, ale mě to směšné nepřipadalo.

Začínala jsem být mírně nervózní a popravdě mi také byla zima. V duchu jsem si nadávala, že jsem se vysvlékla z riflí a trička a navlékla na sebe, tohle hedvábné skoro nic.

Všiml si mého neklidu a pokynul ke dveřím. „Ale proč jsme hlavně tady, Bello." Významně se odmlčel a zadíval se mi do očí. Musela jsem uhnout pohledem, nevydržela jsem to.

Za mnou vrzly dřevěné dveře, kterými jsme sem přišli a Felix mi položil ruce na ramena a pevně mě chytil.

Periferním viděním, jsem zahlédla postavu, tak dobře známou, že mě ostře bodlo u srdce. Tak moc jsem se bála, podívat přímo, aby to nebyla jen má představa. Aby se ta maličká naděje, klíčící hluboko v mém srdci, nerozpadla v prach.

„Drahý příteli." Zvolal Aro, tím svým hraně nadšeným tónem a zvedl ruce, jako by chtěl postavu stojící po mém boku, obejmout. „Tak rád tě zase vidím, jak se má otec?"

Zatnula jsem ruce v pěsti a slyšela svoje srdce, jak uhání rychlostí závodního koně, všichni ho slyšeli. Pár postav v šedém, stojících za Arem, zvedlo tváře a zadívaly se na mě. Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila, holý nerozum, takhle dráždit upíry.

„Otec se má dobře, mám vyřídit jeho pozdrav." Řekl.

Když jsem uslyšela, ten tolik známý, sametový hlas, nebylo už pochyb. Ze samého štěstí se mi zatočila hlava a podklesla kolena. Jen jsem koutkem oka, zaregistrovala pohyb, jako by mě ta postava chtěla zachytit, ale pak se zarazila, v půli výpadu a narovnala se zpět. Felix střelil po nově příchozím pohledem a podepřel mě.

Přesvědčila jsem se, že se mohu opět spolehnout na své nohy a přenesla na ně celou svoji váhu. Felix mě opět chytil jen za ramena. Pomalu jsem otočila hlavu, směrem k nově příchozímu a podívala se do jeho zlatých očí.

Jeho obličej byl překvapeně udivený, fascinovaný, jeho medově zlaté oči plály. Prohlížel si mě s neskrývaným obdivem. Pak se jeho výraz změnil a on se otočil zase zpět na Ara.

„Asi víš, proč jsem tady." Edwardův hlas byl tvrdý, rezervovaný.

„To vím, můj mladý příteli. Abych tak řekl, dostal jsem dvě mouchy, jednou ranou."

Vytřeštila jsem na Ara oči a pořád se zdráhala porozumět jeho slovům. Edward vypadal, jako by ho to nepřekvapilo.

„Rozumím tomu dobře, že Bellu odsud nepustíte?" Zavrčel Edward.

„Pustíme, ale ne jako člověka." Usmíval se svému dokonalému plánu Aro. „Jako člověk, takhle nadaný člověk, je pro nás moc nebezpečná. Pokud zůstane člověkem, zemře tady."

Edward se zamračil, ale neodpověděl.

„No, není to nádherné. Jsou jako ti dva milenci, taková tragedie. Jak se jenom ... Romeo a Julie, ano, to je ono. Velmi talentovaný, ten Shakespeare."Aro se otočil na své bratry.

Nechápavě jsem se podívala na Edwarda, ale ten jenom zavrtěl hlavou, ať to nechám být.

Když člověk žije několik tisíc let, tak asi století sem, století tam, neřeší.

„Pak tedy žádám, abych tu mohl zůstat s ní." Prohlásil Edward, bez náznaku emocí.

Strašně se mi ulevilo, že mě tu nenechá samotnou, ale zároveň jsem o něho dostala skoro až panický strach.

„Dobrá můj mladý příteli." Rozplýval se Aro. „Ale ještě si promluvíme chvíli o samotě."

Felixovo sevření mých ramen zesílilo a on mě násilím otočil směrem ke dveřím.

„Sbohem Bello, těším se, na naše další setkání." Slyšela jsem ještě Ara, když jsme procházeli dřevěnými dveřmi.

Mé střevíčky opět hlasitě klapaly chodbou, ale nyní mi ten zvuk přišel tak nějak veselejší.

Felix mě opět zavřel v mém pokoji a já zůstala sama. Sedla jsem si na jedno z křesel a zírala do stěny před sebou.

Edward je tu, už nebudu sama, ale co když mu něco udělají? Vzpomínala jsem s jakým uznáním mluvil Aro o Carlisleovi a tak nějak jsem doufala, že alespoň s úcty k němu, Edwardovi neublíží.

Půl čtvrté, čtyři, pět, ani jsem nepočítala, jak dlouho jsem seděla a bezcílně bloumala. Najednou jsem se cítila děsně unavená. Asi na mne zase dolehl ten stres, nebo už to bylo úplné psychické vyčerpání, musela jsem si na chvilku lehnout.

Shodila jsem střevíčky a vylezla na postel. Schoulila jsem se vedle černé, hedvábné košile a zavřela jsem oči. Vzpomínky a myšlenky se mi převalovaly v hlavě, vířily ve zběsile rychlém kolotoči. Dělalo se mi špatně od žaludku, kdykoliv jsem se snažila, jednu z nich zachytit, uchopit. Zpropadená droga.


Zmateně jsem zamrkala a zezadu mě objaly dvě chladné, kamenné paže.

„Dobré ráno, lásko." Šeptl mi do ucha a já se protáhla jako kočka. Chtěla jsem mu říct, jak hrozný sen, se mi zdál, ale pak jsem si uvědomila, že to vlastně nebyl sen. Že jsem pořád vězněm ve Volteře a že je teď Edward vězněn taky.

Otočila jsem se v jeho náručí a políbila jsem ho na krk.

„To bych zakázal, víš." Zašeptal.

„Co?" zeptala jsem se zmateně a pohlédla mu do očí.

Líbezně se usmál a přitáhl si mě blíž k tělu. „Aby někdo vypadal tak kouzelně, jako ty. Nemohl jsem se v noci vůbec soustředit. Musel jsem pořád jenom koukat na tebe. Sotva jsem vnímal Arovy myšlenky."

Uvědomila jsem si, že mám na sobě pořád ty kouzelné, šedé, pavučinově hedvábné šaty. Vyskočila jsem z postele a do ruky vzala rifle a tričko, ze včerejška.

„Počkej tady." Přikázala jsem a utekla do koupelny. Rychle jsem ze sebe stáhla tu šedou krásu a oblékla se trochu decentněji. Vyčistila jsem si zuby a učesala vlasy. Byla jsem strašně rychlá, asi jsem se bála, že už tam nebude, až se vrátím.

Ležel na posteli, ruce složené za hlavou, zavřené oči. Jeho klasická pozice, když byl v pohodě a čekal na mě.

Vlezla jsem si za ním do postele a posadila jsem se do tureckého sedu, těsně vedle něho.

Usmál se, mým oblíbeným pokřiveným úsměvem, ale jinak zůstal nehnutě.

„Co se bude dít dál?" Zeptala jsem se, i když jsem vlastně ani nechtěla slyšet odpověď.

„Tak čtrnáct dní vcelku nic. Byl jsem na lovu, chvíli vydržím. Pak začnu být asi trochu nervózní." Chytil mě za ruku a přitiskl si ji k tváři. „Prosím, neber to osobně. Tak po třech týdnech se tě začnu víc stranit. Po měsíci, už bych ti mohl ublížit, kdybych byl moc blízko, nevím jak dlouho to vydržím. Pak prostě uděláš to, co jsi udělala s Peterem."

„Co?" Můj mozek se vzpouzel té myšlence, kterou mi tu Edward nabízel. Nemohla jsem pochopit, co to po mně chce.

„Počkej, jak to myslíš, že udělám to, co s Pet..." Pak mi to došlo. On mi tu říkal, že ho budu muset zabít.

„Ne" Vydechla jsem. „Jak to myslíš, co se děje?" Začala na mě útočit, ta tolik známá vlna hysterie.

Posadil se a chytil můj obličej do dlaní, aby mě uklidnil. Něžně a dlouze mě políbil na čelo a úplně klidně pokračoval.

„Aro tě chce za každou cenu, jako upíra. Bojí se ,ale co by jsi mohla provést, kdyby se tě pokusil kousnout někdo cizí. Domnívá se, že máš úžasnou moc Bello. Tak se rozhodl, že když tě proměním já....že mě prostě tak moc miluješ.... že mi neublížíš."

Zůstala jsem jako přikovaná, úplně ochrnutá, neschopná pohybu. S obtížemi jsem si vzpomněla, jak se dýchá.

Chytil mě za ramena a jemně se mnou zatřásl. „Neboj, nekousnu tě. Nic z toho se nestane."

„Ale.." Docházelo mi to opravdu pomalu. Prostě jsem se s tím nemohla srovnat. Nemohla jsem přijmout hrůznou vidinu, naší budoucnosti.

„Já tě nedokážu...." Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Rychle jsem párkrát mrkla, abych je zahnala.

„Budeš muset, jinak ublížím já tobě. Udržím se opravdu dlouho, ale po nějaké době, prostě mozek přestane fungovat a tělo ovládne žízeň a základní zvířecí pudy. Pud sebezáchovy je opravdu silný, to mi věř. Nebudu to stejně už já, Bello. Bude to jen zlá stvůra, co tě bude chtít vysát do poslední kapky. Budu zrůda."

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. „To je jedno, prostě ti neublížím." Svůj slib, který jsem si dala, že ve Volteře už brečet nebudu, jsem porušila. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Edward stáhl obličej do bolestného úšklebku a přitáhl si mě na hruď. Objala jsem ho a snažila se nemyslet na příští měsíc, na náš poslední měsíc.

„Edwarde?" Zašeptala jsem.

„Hm?" Brouknul a odtáhl mě, aby mi viděl do tváře.

„Tak to udělejme." Otřela jsem si oči do rukávu a přejela si tvář dlaněmi. „Proměň mě, jestli nás potom pustí, udělej to hned."

Jeho dokonalá tvář se roztáhla do nešťastného úsměvu. „Nikdy bych ti to neudělal, Bello. I kdyby to nebyl tak šíleně bolestivý proces, i kdybych ti tím nevzal všechno krásné, lidské. Vše, co je přirozené..." Polkl a nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Nejde to. A mezi námi, nemyslím si, že by nás pustili, kdybych tě proměnil. Tebe určitě ne, Bello. Aro je tebou fascinován, tvou sílou, tvými schopnostmi. Nenechá tě odejít."

„Ale ty bys mohl, ne? Tak běž. Nebudu ti muset ublížit. Vrátíš se ke své rodině. K Esme."

Věděla jsem, že musela nevýslovně trpět, když Edward odjížděl. Sám si to nepřipouštěl, ale byl jejím nejoblíbenějším synem. Opravdu ho milovala, jako vlastního.

Nesouhlasně zatnul čelist. „Mám tě tu nechat samotnou?"

Pokrčila jsem rameny a podívala se stranou. „Stejně budu za měsíc zase sama."

Místo odpovědi, jen hlasitě zavrčel. „Nenechám tě tu a neproměním tě. Pokud nebudeš mít sílu, aby ses mi ubránila, nějak to vyřeším, dokud budu ještě při smyslech. Teď to nebudeme řešit ano?"

Ten jeho sebevražedný podtón se mi vůbec nelíbil.Vztekle jsem se mu vymanila a slezla s postele, přešla pokoj a sedla si na zem, k protější stěně.

„Jak to uděláš? Hmm? Skočíš Arovi po krku? Nebo jsi se rozhodl naštvat něčím Felixe, nebo někoho jiného z gardy?" Naštvaně jsem těkala očima po místnosti.

Díval se na mě smutnýma očima, náhle jako by všechno tekuté zlato, v jeho pohledu, ztuhlo. „Ještě nevím."

Už jsem měla po krk, jeho sebeobětování. „Edwarde, nech toho. Přestaň takhle mluvit. Nesnesu už ani jedno slovo o tvé smrti. Nikdo tu neumře, rozumíš." Ani jsem si neuvědomila, že tón mého hlasu se zvýšil a já na něho ječela.

Potřebovala jsem se uklidnit, být chvíli sama, ale kde? Vletěla jsem do koupelny, právě v ten okamžik, když mi po tváři stekla první slza. Práskla jsem dveřmi a otočila zámkem.

Svezla jsem se opřená zády o zeď, na studenou, vydlážděnou podlahu. Skrčila jsem nohy a pevně jsem je objala rukama. Musela jsem se soustředit na dýchání a na to, abych udržela své srdce ve správném rytmu.

I když mi to přišlo skoro nemožné, teď když tu byl se mnou, cítila jsem se ještě hůř. Byl tak klidný, když mi popisoval, jak ho za měsíc sprovodím ze světa. Jak o tom jenom mohl vůbec uvažovat. Jak si jenom mohl myslet, že bych toho vůbec byla schopna. Tvrdě jsem si prsty třela čelo, jako bych si je chtěla vdrásat do hlavy, vyrvat to, co mě nenechalo v klidu přemýšlet, ven.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one