Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes 14.kapitola

Spala jsem tvrdě a těžko říct, jestli se mi zdál nějaký sen. Byla jsem hrozně unavená a tak mě ani nepřekvapilo, když jsem se ráno probudila v naprosto stejné poloze, ve které jsem večer odpadla.

Děsně jsem se na něho těšila, vběhla jsem do koupelny a celkem bez přemýšlení jsem řešila všechny ty ranní záležitosti.

Myslela jsem nyní spíše na to, co jsem se včera dozvěděla. Edward se narodil v roce 1901 v Chicagu. To se dalo unést, vždycky se mi líbili starší kluci.Musela jsem se usmát.

Carlisle ho proměnil, když mu bylo sedmnáct a umíral na španělskou chřipku. Carlisle pak proměnil ještě Esme, umírala po nějaké nehodě a prý se znali už dřívějška. Taky Rose a Emmetta, všichni byli na pokraji smrti. Alice a Jasper se k ním prý přidali později. Od té doby žijí spolu jako rodina. Občas si prý někdo z nich udělá menší prázdniny, aby si od ostatním odpočinul. Samozřejmě se docela často stěhují, aby lidem kolem nezačalo být podezřelé, že nestárnou.

Jak mi včera vysvětlil Edward, mnoho mýtů, co se týče upírů, je milných. Samozřejmě většina z nich se opravdu živý krví lidskou, těm je pak lepší jít z cesty, ale najdou se i vyjímky, přesně jako Cullenovi.

Upír je stvoření skoro nezničitelné, žádné kolíky a kříže, ani slunce jim prý neublíží. Nechodí prý ale ven, když svítí. Musím zjistit proč.

A nemohou spát. Trochu se včera pousmál, když jsem se ptala, proč má v pokoji postel.

Řekl. „Nemohu spát, ale pořád mohu snít." Páni, je toho ještě tolik, co se o něm musím dozvědět.

Zatřásla jsem hlavou, abych trošku uspořádala vlasy na hlavě a rozhodla se, že je dnes nechám jen tak.

Pak jsem rychle na sebe hodila rifle a světle modré tričko s dlouhým rukávem, bude ještě chvíli trvat, než mé ruce budou mít opět normální barvu a seběhla po schodech dolů.

Charlie už seděl u stolu a když jsem vešla do kuchyně, jen mě sjel pohledem a odložil noviny.

Zasedla jsem k snídani a nalila si z konvice čaj.

„Takže, mladá dámo." Nadhodil Charlie.

Zvedla jsem k němu oči a počkala, co z něho vypadne.

„Chodíš s Edwardem?" Nikdy nechodil kolem horké kaše a na tyhle mamko-taťkovské rozhovory, jsem si už celkem zvykla.

„Ještě nevím, tati. Mám ho ráda, je fajn." Odpověděla jsem po pravdě.

„Zdá se to být milý kluk. Je dobře vychovaný a z dobré rodiny." Charlie byl zjevně nadšený. Jen jsem přemýšlela, jak by se mezi jeho výčtem Edwardových pozitiv, vyjímalo, že je upír.

„Takže mi ho schvaluješ?" Zeptala jsem se provokativně.

„No Bello, co mělo být řečeno, řečeno bylo a teď je to na tobě. Jsi chytrá holka."

S potlačovaným úsměvem jsem vzpomínala, jak se jednoho večera otec rozhodl, že je nejvyšší čas, mi vysvětlit, jak to dělají motýlci.

Neudržela jsem se a vyprskla smíchy. Charlie se na mě jen shovívavě podíval a zajisté si pomyslel něco o bláznivých puberťácích. Ostatně měl to načteno z knihy, kterou si koupil, už když mi bylo třináct a která se pyšnila názvem - Jak přežít pubertu a nezbláznit se. Manuál pro rodiče. Od mých třinácti,měla pevně zakotvené místo, na nočním stolku, vedle Charlieho postele.

Vypila jsem čaj a mlčky spořádala i toust s marmeládou.

„Tak já letím." Řekla jsem, když jsem odnesla nádobí do dřezu a míjela otce cestou ke dveřím.

„Tak se měj Bells a ať se ti daří." Stihl Charlie křiknout, ale to už jsem si nazouvala boty a brala bundu.

Batoh jsem měla od včerejška v autě, stejně jsme neměli žádné úkoly.

Cesta mi ubíhala rychle. Netrpělivě jsem se vrtěla na sedadle a poslouchala jakousi písničku z rádia.

Konečně jsem zatočila na školní parkoviště a našla volné místečko. Vystoupila jsem, zabouchla a strčila klíčky do zámku.

V tu chvíli se mi kolem pasu obmotaly chladné paže a mě srdce radostí poskočilo.

„Dobré ráno, jak jsi se vyspala?" Opatrně jsem se o něho zády opřela a on mě políbil do vlasů. Pak si mě v náručí otočil a já se zadívala do jeho hlubokých, zlatých očí.

„Moc dobře a ty?" Zakřenil se mému vtipu a chytil mě za ruku.

Vedl mě přes parkoviště a já jen okrajově vnímala vražedné pohledy dívek ze školy.

„Závidí ti, víš." Řekl Edward, když mě nachytal,jak se rozhlížím.

„Jak to můžeš asi tak vědět." Usmála jsem se na něho.

Nahnul se ke mně a tajemně zašeptal. „Dejme tomu, že tu někdo umí tak trochu číst myšlenky."

Zírala jsem na něho s otevřenou pusou. „Ale teď si děláš legraci, ne?"

Okamžitě mě napadlo, co všechno musel slyšet v mé hlavě a polilo mě horko.

„Vysvětlím ti to později." Dodal ještě a pak mi podržel dveře školy, abych mohla projít.

Doprovodil mě až ke třídě, na mou první hodinu.

„Takže se uvidíme asi až u oběda." Řekl sklesle.

„To bude dlouhé dopoledne." Posteskla jsem si.

„Ale mysli na celé dlouhé odpoledne, které strávíme spolu." Utěšil mě. Opravdu to pomohlo.

Pohladil mě zběžně po tváři a pak rychle pustil mou ruku a ještě jednou se za mnou otočil, když odcházel.

Vzdychla jsem a vstoupila do třídy. V lavici už seděla Alice a mračila se na mě. Co jsem jí asi tak udělala?

Sedla jsem si a podívala se na její káravý obličej.

„Bello, jak jsi to mohla tomu oblečení udělat. Tak ti to v něm slušelo. Ani nevíš jakou práci dalo vybrat úplně stejný odstín mikiny, jaký mají tvoje oči."

Teď mi to došlo, Edward jí asi řekl, že jsem včera upadla.

„To nic není Alice, to se vypere." Snažila jsem se zachránit situaci a v duchu se připravovala na to, jak Edwarda sjedu, za to že musí všechno hned vyslepičit.

„No, alespoň že jste si to vyříkali a dali se zas dohromady. Víš, bylo by to s ním doma

k nevydržení. Stačilo, jak byl včera otravný." Alice protočila panenky a konečně se na mě usmála.

Zase to byla ta stará dobrá Alice. Vlastně pro mě to byla úplně nová Alice. Tak nějak mi nešlo dohromady, že tenhle malý rozpustilý skřítek by měl být upír.

„Alice, co všechno ti Edward řekl?"

„Ty myslíš, jestli vím, že už to víš?" Řekla potichu.

Pokývala jsem. „Víš Bello, u nás doma se toho moc neutají, vzhledem k tomu, že Edward umí číst myšlenky a já vidím budoucnost"

„Co že vidíš?" Vyhrkla jsem. Tak tohle mi nesmí dělat a ještě k tomu ve škole.

„Uklidni se Bello. On ti tohle neřekl?" Alice se rozhlédla kolem, jestli někdo neposlouchá.

„No jenom ráno něco naznačil, ale to o tobě..." Nedořekla jsem.

„To díky mé vizi, tě vlastně zachránil. Viděla jsem tě, jak ležíš opřená o strom, krvácíš a ..."

Nedořekla to, protože jsem vyskočila z lavice jako střela a zůstala stát. Všechno se mi v ten moment vrátilo a já celou tu nehodu viděla, jako bych se na ni dívala odněkud z výšky.

Viděla jsem toho útočníka, znova jsem se dívala do jeho karmínově červených očí. Byl to opravdu moc pěkný muž, vysoký, atletický s delšími hnědými vlasy.Viděla jsem Blacka, jak se vzpíná a snaží se mě tím ubránit, i jak mu ten upír láme jedním rychlým pohybem vaz. Jak padám i jak mě chytá a táhne do houští opodál. Jeho úsměv i řadu dokonalých bílých zubů. Jak kopu kolem sebe a mlátím rukama, ale jakoby mu to vůbec nevadilo. Táhne mě dál. Bolí mě ruka a taky žebra a děsně se bojím. Připadala jsem si jako nestranný pozorovatel celé té události.

Odhodil mě na strom a já se praštila do hlavy. Z ranky na čele, mi začala téct krev a vpíjela se mi do vlasů, jeho oči vypadaly jako ty Edwardovy u nás ve stáji. Byly nebezpečné, vražedné.

Upadla jsem a snažila se odplazit co nejdál od něho, někam do bezpečí. Děsně mě bolela noha, nemohla jsem se postavit. Nemohla jsem ani pořádně dýchat. Bylo mi jasné, že mě ten muž zabije. Pomalu mě následoval, plně si vědom toho, že mu nikam neuteču. Vychutnával si každý můj sten bolesti. Jak jen může být někdo tak moc krutý?

Rozhodla jsem se, tak to ukončíme, ale důstojně. Neuslyší mě zakřičet, ani kdyby se hodně snažil. Doplazila jsem se k širokému kmeni smrku a opřela se o něj zády. Zatnula jsem ruce v pěst a pevně sevřela čelist. Hlavně ať je to rychle za mnou.

Chtěla jsem zavřít oči, ale nešlo to. Šel velmi pomalu, ladnou kočičí chůzí. Vzdáleně mi připomínal pantera na lovu.

Náhle se naše pohledy setkaly a něco se stalo. On znejistěl a zastavil se. Chvíli na mě nevěřícně zíral a pak se pěstmi chytil za spánky. Vůbec jsem nechápala, co se děje.

Klekl si na zem přede mne a já si všimla, jeho hrůzou a bolestí zkřiveného obličeje.

Sípal a skučel a pak vrávoravě vstal a rychlostí blesku byl pryč.

Ještě jsem zvládla pootočit hlavou a podívat se směrem k mému mrtvému příteli a pak mě přepadla tak silná únava a pocit otupělosti a apatie, že jsem už prostě nemohla udržet víčka.

Cítila jsem teplý potůček krve, stékající mi po spánku a s každou kapkou jsem byla dál a dál.

Ta rudá, teplá krev sebou odplavovala mé vědomí a já se propadala tam, kde nebyla bolest, strach ani utrpení. Pak jsem cítila něčí chladné ruce, jak mě zvedají a také tu překrásnou, mně tolik známou vůni.

„Edwarde." Šeptla jsem bezděčně. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a já padala.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one