Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes 3.kapitola

Dveře byly otevřené. Slyšel jsem cizí velmi hluboký, příjemný a obavami zbarvený hlas.

„Když myslíte pane doktore, že to tak bude nejlepší, nechám ji tu. To víte, já bych na ni neměl tolik času. Musel bych ji asi zavést do nemocnice, neměl bych čas se jí věnovat. Závisí na mně celá farma."

Pak se ve dveřích objevila otcova tvář."A tady je náš zachránce, jen pojď dál Edwarde."

Chvíli jsem zaváhal a naposledy se nadechl, než jsem pomalým, ale jistým krokem vstoupil dovnitř.

Ona ležela stále nehnutě. Její tělo vypadalo tak křehce.

Nebylo lehké se od ní odtrhnout pohledem, ale byl jsem opravdu zvědavý na jejího otce.

Byl to veliký a mohutný muž. Vysoký byl asi jako já, ale jeho kulatá a svalnatá postava, se s tou mou nemohla vůbec měřit.

Tmavé vlasy měl nakrátko zastřižené. Kdyby byly delší, vytvářely by určitě divoké vlny. I tak se teď trochu neposedně kroutily kolem jeho kulatého obličeje.

Jeho tmavě hnědé oči si mě přísně měřily, ale hluboko v nich jsem jasně viděl, ten nevýslovný vděk, který teď cítil. Nos měl výrazný, nikde v jeho tvaru jsem nepoznával ten její malinký pršáček. Asi vypadala spíš jako matka. Sám pro sebe jsem se usmál a s nataženou rukou vykročil v před.

„Těší mě pane, že vás poznávám. Jsem Edward Cullen a našel jsem vaši dceru v lese."

Rychle a na člověka velmi silně mi stiskl ruku. Pak mne přitáhl blíž a pevně mě objal.

„Děkuji ti chlapče. Nemůžu ani říct, jak jsem ti vděčný."

Byl jsem trochu v šoku, když mě pustil a usmál se na mne.

Carlisle se očividně dobře bavil, tím jak jsem byl nesvůj.

„Je neuvěřitelný, viď. Čistý a dobrácký."

Nestávalo se moc často, že bychom byly s lidmi takhle v kontaktu.

„Jmenuji se Charlie Swan a jsem její otec. Taky mě moc těší, že tě poznávám chlapče."

Charlie se otočil zpátky na Carlisla. „Děkuji vám oběma, že jste mi ji zachránili. Je to jediné co mám."

Carlisle se pousmál a zdvořile pokynul směrem ke dveřím. „No myslím, že ji teď necháme v klidu. Pojďte Charlie vyprovodím vás k autu."

Když opouštěli můj pokoj Carlisle na mne rošťácky mrknul a Charlie rychle dodal.

„Naschle Edwarde, určitě se ještě uvidíme."

A pak zmizeli a já zůstal stát sám uprostřed místnosti. Hleděl jsem na ni, na mého křehkého anděla a v tu chvíli mi něco došlo. Nechtěl jsem, aby někdy opustila tenhle pokoj, tenhle dům. Nechtěl jsem, aby někdy opustila mne.

Odpoledne se vleklo, Jasper mi přišel nahoru říct, že nenašli s Emmettem nic zvláštního. Stopa útočníka končila, když přešli řeku a že se postarali o tu mršinu. Zahrabali jí v lese.

Seděl jsem tiše vedle ní a zkoumal každičký kousek jejího obličeje. Zdála se mi pohled od pohledu krásnější. Teď, když jsem byl po lovu, bylo o něco lehčí odolávat její vůni, ale i tak mne to uvnitř spalovalo za živa.

S povzdechem jsem vzal její ruku a přiložil si ji opatrně ke své tváři. Až jsem s sebou trhl, jak byla její dlaň horká. Tohle rozhodně nebyla normální lidská teplota.

Pomalu a zlehka jsem přejel prsty po jejím opoceném čele a ona se skoro neznatelně zachvěla.

Ani trochu se mi to nelíbilo.

„Carlisle" Řekl jsem se zachmuřeným pohledem.

V tom samém okamžiku, nebo možná o zlomek sekundy déle jsem už slyšel jeho uklidňující a konejšivý hlas.

„Co se stalo Edwarde?"

V mžiku stál u postele a bral její druhou ruku do své. Zkušeně přiložil dlaň na její čelo a já s napětím pozoroval, jak se jeho klidný výraz mění na mírně ustaraný.

„Asi infekce." Pomyslel si pro sebe a zpětně probíral všechna její zranění.

„Edwarde. Nech mě na chvilinku. Musím zkontrolovat její rány. Bude to v pořádku, nasadím antibiotika."

Hleděl mi upřeně do očí a čekal na mou reakci. Jen jsem přikývl a vyklouzl ze dveří.

To čekání bylo absolutně nesnesitelné. Seděl jsem na chodbě, na zemi, opřený zády o zeď. Paže jsem měl pevně ovinuté kolem pokrčených nohou a bradu zlehka položenou na kolenou.

Očima jsem propaloval díru do dveří před sebou a modlil se, aby se co nejrychleji otevřely.

Bylo tu relativní ticho. Až na Emmetta hlasitě povzbuzujícího jeho oblíbeného sportovce, Alici tiše švitořící s Jasperem v jejich pokoji a taky Rose diskutující s Esme dole v kuchyni.

Někdy bylo otravné mít tak citlivé smysly. Člověk neměl ani na chvíli klid a když už konečně dům stichl, mohl jsem stejně dobře slyšet jejich myšlenky. Někdy mě to velmi unavovalo.

Připlácl jsem si dlaně na uši, jako by mi to mohlo pomoct a nespokojeně stáhl obočí.

Carlisle vyšel na chodbu a já si hlasitě oddychl, když jsem spozoroval jeho výraz. Už v něm nebylo napětí, měl zase klidný a vyrovnaný pohled.

„Můžeš za ní. Jedna z ranek se zanítila, ale není to nic hrozného." Řekl nahlas, asi aby mě trochu uklidnil i tónem svého hlasu.

Vyskočil jsem na nohy a doslova vlétl do pokoje, jako bych se bál, že už tam nebude.Koutkem oka jsem zahlédl shovívavý úsměv na tváři svého otce, ale nepřemýšlel nad tím co to má znamenat.

Nedočkavě jsem chytil její ruku do obou dlaní a vnímal její horkost. Pak jsem pravou ruku posunul dál na její předloktí. Určitě jí to poskytne alespoň nějakou úlevu, když ji mírně ochladím.

Celá hořela. Ležela neklidně a několikrát jsem ji musel jemně zatlačit za ramena zpět na postel, aby si nevytáhla kapačku z ruky.

A asi ve dvě hodiny ráno se to stalo. Neklidně s sebou hodila, její oční víčka se zachvěla a já hleděl náhle do těch nejnádhernějších očí, které jsem kdy vyděl. Za celých svých sto let jsem nevyděl takovou barvu. Její oči nebyly modré, ale pomněnkové. Jemně fialková barva svítila z jejího obličeje a vpalovala se mi do mysli.

Vypadala zmateně, nebála se, jen nevěděla, co se s ní děje. Nenápadně jsem se naklonil blíž, abych zachytil její myšlenky, ale byl jsem hluchý.

Její výraz se změnil a mně chvíli trvalo, než mi došlo, že je to pouhá reakce na můj obličej. Byl jsem totálně zděšený. Zíral jsem na ni, oči rozšířené údivem a ústa zkřivená hrůzou. Byl jsem opravdu hluchý, ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem se dostat do její hlavy.

A pak přišla zase změna.

Jak mě mlčky zkoumala koutky úst se jí mírně zvedly a ona vykouzlila ten nejkrásnější úsměv na světě.

Zuby mi hlasitě scvakly, když jsem si uvědomil, že na ni zírám s otevřenou pusou.

„Ahoj" Chraptivě, sotva slyšitelně zašeptala.

„Ahoj" Odpověděl jsem taky šeptem a přidal ten nejmilejší pohled, který jsem dokázal.

Náhle znejistěla, jako by pátrala v paměti kde se tu vzala a pak sebou trhla.

„Co se stalo? Nepamatuji se. Kde to jsem? Kdo jsi ty?"V jejím hlase se rozprostírala panika.

„Neboj se. Měla jsi nehodu, spadla jsi z koně a ošklivě ses potloukla." Nebylo nutné zabíhat do detailů. Vlastně jsem si prosebně přál a to nejen pro její vlastní dobro, aby si nevzpomněla co se jí stalo.

Visela na mně pohledem a tak jsem okamžitě poznal, když se její oči o malinký kousíček přimhouřily a pak se opět zavřely úplně. Jak náhle se probrala, tak stejně náhle upadla zpět do bezvědomí.

Dech měla vyrovnaný a její srdce tlouklo pravidelně. Nic se nedělo, prostě ještě nebyla dostatečně silná se probudit.

Opřel jsem se zpět do židle a v hlavě si přehrával posledních pět minut. Byl jsem překvapený, jak silně na mne působila. Jak to, že jsem ji nemohl slyšet? Nikdo se přede mnou neukryl, pokud šlo o můj dar. A ten pohled, ty oči, na ty už nezapomenu, nikdy.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one