Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Angel eyes 9.kapitola

Odpoledne se nesnesitelně vleklo. Seděl jsem na břehu řeky, která lemovala okraj našeho pozemku a zíral do vody.

Zítra je pondělí. Alice viděla déšť, což znamená, že budu muset do školy. Nevěděl jsem, jak přežiji celý den bez ní. Mluvil jsem s otcem a ten mi řekl, že pokud všechno půjde dobře, pustí Bellu do školy příští týden.

Celý týden. Pět dní školy. To nezvládnu.

Pomalu padal soumrak a já se položil do chladné trávy a civěl na tmavě šedivé nebe. Být člověkem, asi bych si to odležel minimálně se zápalem plic.

Zavřel jsem oči a nechal se pohltit vzpomínkou na ní, na její vůni, na její doteky, na to, co jsem cítil, když odjížděla. Přehrával jsem si v duchu minutu po minutě celý ten čas, co jsem s ní strávil. Včetně chvil, kdy jsem jen mlčky pozoroval, jak klidně spí.

„Edwarde, co se s tebou děje. Musíš se převléknout, je nejvyšší čas jet do školy."

Alice mě vytrhla z mého snění. Zmateně jsem otevřel oči.

„Co se děje? To už je ráno?" Nemohl jsem uvěřit, že jsem tam na břehu strávil celou noc. Celou noc jsem alespoň ve vzpomínkách strávil se svým andělem.

Škola se nepředstavitelně vlekla. Celou dobu jsme napnutě hypnotizoval ručičku velkých hodin visících nad katedrou a modlil se, aby už byl konec.

Konečně poslední zazvonění. U auta jsem byl jako první a pohledem probodával Alici, která se otravně pomalu blížila ke mně.

Konečně se opřela zády o mé auto a natáhla dlaň.

„Viděla jsem, že dneska budu řídit já. Ty půjdeš do nemocnice za Carlislem a pak spolu pojedete za Bellou."

Alespoň jsem jí to nemusel zdlouhavě přeříkávat. Ráno jsem se s otcem dohodl, jak to uděláme.

Jen jsem kývl a spustil klíčky do její otevřené ruky. Oplatila mi zářivým úsměvem.

„Já vím, běda jak ho škrábnu."

Otočil jsem se a vydal pomalu na druhou stranu školního parkoviště. Nedaleko za školou začínal les a já věděl, že budu v nemocnici desetkrát rychleji, když poběžím.

Letěl jsem lesem a mé tělo, plně vnímalo pach každičkého, i sebemenšího zvířátka. Má mysl však byla jinde, v myšlenkách jsem byl s ní. Držel její křehkou, horkou ruku ve své a díval se do jejích zázračných očí.

Na parkoviště vedle nemocnice jsem vběhl přesně ve stanovenou dobu. Carslisle tam už čekal, opřený o svého černého čtyřkolového miláčka a něco klapal do mobilu.

Vzhlédl ke mně a s úsměvem se zeptal. „Jak bylo ve škole?"

Odpovědí mu byl můj otrávený pohled.

Pochopil, sklapl telefon a nasedl do auta. Já ho následoval a za pět minut už jsme najížděli na silnici vedoucí z Forks.

Jejich farma opravdu nebyla daleko, asi 7 mil na jih. Uprostřed lesa se vyhoupl malý, dřevěný domek, nově natřený slonovinovou bílou. Nebyl moc velký, ale pro dva lidi, plně dostačující. Za domkem byly stáje a dál pár ohrad a pastviny. Nebylo to tu moc rozlehlé, ale o to víc útulné. Vedle domku stál Charlieho náklaďák a vedle něho ještě jeden malý, starý, oprýskaný červený.

Zaparkovali jsme za ním a vystoupili. Do nosu mě okamžitě uhodil pach koní, ale i přes něj jsem hned poznal tu sladkou vůni, visící ve vzduchu. Takhle voněla jenom ona.

„Zdravím vás doktore. Ahoj Edwarde. Pojďte dál."

Charlie vystrčil hlavu ze dveří a přátelsky pokynul směrem do domu. Váhavě jsem následoval otce a vešel dovnitř. Malá chodba ústila do místnosti, stejně velké jako byl můj pokoj. Byla tam televize a pohovka. Dál byla už jen kuchyně. Naproti hlavním dveřím byly schody nahoru do prvního patra. Charlie na ně ukázal.

„Běž nahoru Edwarde, Bella na tebe už asi čeká. My si dáme kávu, ne pane doktore?"

Carslisle jen kývl a hodil po mně nešťastným pohledem.

„Říkejte mi jménem. Jsem Carlisle." Natáhl k Charliemu ruku. Ten ji s úsměvem a až moc horlivě přijal.

„Těší mě. Já jsem Charlie. Tak pojď na to kafe." Objal otce přátelsky kolem ramen a vedl ho do kuchyňky.

Zůstal jsem ještě chvíli stát s nohou na prvním schodě a rukou položenou na zábradlí a pozoroval ty dva, jak mizí.

Vyběhl jsem nahoru a podle vůně našel ty správné dveře. Zlehka jsem zaťukal.

„Dále." Ozvalo se. Poznal jsem její překrásný hlas, jak mi jen chyběl.

Otevřel jsem dveře. Seděla na posteli, na sobě staré tepláky a černé, dokonalé padnoucí tričko.

A Alice mi nevěřila, když jsem říkal, že Bella není typ na krajky.

Usmála se.

„Ahoj, pojď dál."

Vklouzl jsem do jejího malého pokoje. U stěny pod oknem ještě stály nerozbalené krabice, ale jinak to tu bylo útulně zabydlené. Stěny byly vymalovány na světle modro. Na oknech visely ručně háčkované záclony a světle fialkové závěsy.

U okna blíž ke dveřím byl starý dřevěný prádelník a naprotější straně vestavěná skříň.

Uprostřed pokoje měla postel a malý noční stolek. Psací stůl se starým počítačem byl vtěsnán do skoro neexistujícího prostoru mezi postel a stěnou s okny. Víc už by se jí toho sem asi nevešlo.

Poplácala stranu postele a odložila knížku, kterou četla, než jsem ji vyrušil.

„Tak jak ses měl?"

Poslušně jsem přešel k ní a posadil se.

„Pravdu?" Podíval jsem se na ní. Jen kývla.

„Nemohl jsem to vydržet. Ta noc a den bez tebe, byly šílený."

„Hmm." Nasadila ustaraný výraz. „Asi vím jak to myslíš."

Spojila své prsty a ruce si zamyšleně položila do klína. „Já cítila úplně to samé."

Rychle zkontrolovala můj výraz, který se změnil z neutrálního na mírně blažený.

„Kdy myslíš, že mě tvůj otec pustí do školy? Noha už mě skoro nebolí." Na důkaz nohu natáhla a propnula špičku.

Pokrčil jsem rameny. „Říkal, že příští týden, pokud všechno půjde dobře."

„Páni." Byla z toho snad ještě mrzutější než já.

„Týden v posteli. To nepůjde. To umřu nudou."

Zasmál jsem se jejímu zoufalství.

„Budu za tebou jezdit každý den po škole, jestli budeš chtít a popravdě vypadáš teď jako oběť domácího násilí." Na důkaz svých slov jsem vzal jednu její ruku a zvedl ji na úroveň jejich očí. Celá její paže byla poseta modro fialovými fleky, některá místa už nabírala žluto zelený nádech.

„Hm, asi máš pravdu. Mohla bych takhle vyděsit své spolužáky."Zasmála se a spustila ruku.

„Bello, zítra už je úterý a o víkendu, bych tě mohl vzít k nám. Alice tě zase ráda uvidí."

Její oči se rozzářily. „To by bylo fajn."

„Co čteš?" Mé oči spočinuly na odložené knížce.

„Pýcha a předsudek, je o..."

„Vím o čem je. Četl jsem ji." Trochu nevychovaně jsem ji přerušil.

„Opravdu?" Podivila se. „No, v tvém pokoji byla opravdu spousta knih, čteš asi hodně, viď?

Až teď mi došlo, jak divně to asi vypadá. Zamilovaný román není zrovna nejobvyklejší čtivo pro sedmnáctiletého kluka.

„Je to klasika." Snažil jsem se to přivést na pravou míru. „A v minulé škole to patřilo mezi povinnou četbu."

Hraně jsem se ušklíbl. Zbaštila mi to i s navijákem.

„V minulé škole? Kdy jste se přistěhovali?"

„Přede dvěma roky, otec dostal práci ve zdejší nemocnici." Odpověděl jsem po pravdě.

„A kde jste bydleli předtím?"

„V Denali, je to snad ještě větší zapadákov, než Forks."

Mírně stáhla obočí. Asi jsme zrovna nezapadali do její představy maloměšťáků.

„Hm, Typovala bych vás spíš na New York."

Usmál jsem se. „No,kdyby to záviselo na Alici."

Pochopila a pokojem se rozezněl její krásný smích.

„Více značkových butiků." Poznamenala spíš pro sebe.

„Ano, to ano." Přitakal jsem.

„To tu asi trpí, jak pes, ne?"Dodala.

Pokrčil jsem rameny. „Ještě jsou zásilkové obchody."

Zase vyprskla smíchy. Po chvilce ale zvážněla a zadívala se mi do očí.

„Mám strach, víš?"

Z čeho jenom mohla mít strach? Z její nehody, si jak se zdá, nic nepamatovala a podle starých knih je bájným stvořením bojujícím proti zlu. Neměla by mít strach ani ze mě.

„Z čeho." Nedalo mi to.

„Nový dům, nová škola, noví spolužáci, nový život. Nikdy jsem neměla moc přátel, jsem spíš samotář a lidi se mi vyhýbají." Smutně se ušklíbla. „Jako by se mě báli."

Měl jsem sto chutí ji pevně stisknout v náručí, ale jen jsem ji chytil za ruku.

„Neboj, jsem tu já. Nedovolím, aby se ti něco stalo."

Podívala se na mně, jako bych řekl něco, co nechtěla slyšet. Byl jsem z toho zmatený.

„A neutečeš mi?.....Tak jako...včera?" Vydechla a já pochopil její výraz.

Jasně, omluvil jsem se jí za své chování, ale očividně chtěla víc, chtěla vysvětlení.

„Edwarde, co jsem včera udělala. Já....vypadal jsi tak....nevyznám se v tom."

A bylo to tu. Co ji mám na tohle říct, že jsem upír a že jsem měl opravdu silné nutkání ji zabít. Jak by asi reagovala na pravdu?

„Bells, nikdy už od tebe neuteču. Jen jsem na to nebyl připravený, zmátlo mě to, ale přísahám ti, že už tu pro tebe budu vždycky...."

Nenechala mě to doříct a položila jemně dva prsty přes má ústa. Políbil jsem je a pak mi přitiskla svou horkou a voňavou dlaň na tvář.

„Nepřísahej Edwarde, jen tu prostě buď."

„Miluji tě Bello Swanová." Vyjelo to za mne úplně samovolně a já si až příliš pozdě uvědomil, že vlastně ani nevím, jestli je připravená to slyšet.

Nezklamala. Nádherně se usmála a její oči teď svítily snad ještě víc, než kdykoliv předtím.

„Miluji tě Edwarde Cullene."

Měl jsem v tu chvíli pocit, že mé, už dávno mrtvé srdce se rozletí. Ale ten zvuk nepocházel z mé hrudi. To Belle teď bilo závodní rychlostí.

Opatrně jsem ji chytil za paže a zhluboka se nadechl, abych se ujistil, že se nestane další nehoda, tak jako včera. Pak jsem ji zlehka přivinul k sobě a ona mi dala ruce kolem pasu.

Věděl jsem, že to nebude dlouho trvat a ona se dovtípí, co jsem zač a pak...a pak mi uteče.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one