Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

12. kapitola

Dva týdny. Čtrnáct dní, pouhých 336 hodin. Jak rychle to uteklo. Stála jsem ve svém pokoji a prohlížela se ve velikém zrcadle, které mi sem dala přinést Liz. Šaty a všechny potřebné doklady mi Adrian zajel vyzvednout k nám domů. Pozval také tatínka i matku na naši svatbu. Ani nechci domyslet, co mu o naší roztržce musela navyprávět, že pozvání bez rozmyšlení odmítl.
Adrian mi to zdělil velmi opatrně, ale i tak jsem probrečela celou noc. Seděl u mě a svíral mě v náručí. Usnula jsem až k ránu. Další dny jsem se o to víc účastnila svatebních příprav, abych nemusela myslet na to, že na mé vlastní svatbě budu sama a k oltáři mne povede můj budoucí tchán.
Oproti běžným zvyklostem se náš obřad konal těsně po setmění. Neptala jsem se proč, ani jsem to nechtěla vědět. Jen jsem se těšila, až to bude všechno za mnou. Až budu jeho žena a vše se zaběhne do obyčejných všedních kolejí.
Adrian se mnou trávil veškerý volný čas. Sice si asi pětkrát odběhl do práce, ale nemohu říci, že bych se bez něho nudila. Do parády si mě vzala Liz a nedala mi ani chvilinku na odpočnutí, či zamyšlení. Vyplňovali mi den plně a to tak, že večer jsem pomalu usínala u večeře. Den po dni jsem poznávala jeho dobrotivou a klidnou povahu. Den za dnem si klestil cestičku k mému zmatenému srdci. Hodinu za hodinou jsem zjišťovala, že chci strávit zbytek života právě s ním.
A teď to bylo tu. Dům zaplnily hordy mně neznámých lidí a služebnictva. Hučelo to tu jako v úlu. Adriana jsem od rána neviděla. V mém pokoji se střídaly kadeřnice a kosmetičky. Uklidňovat mne chodila Liz a taky několik mých družiček. Dívky, které jsem v životě neviděla mi říkaly pořád dokola, jaké že to mám štěstí. Už mi z toho třeštila hlava.
Někdo klepnul na dveře a já se lekla tak, až jsem sebou škubla.
„Abby, už bys měla jít dolů. Všichni už čekají.“
Liz zněla rozechvěle a nervózně. No, měla na to nárok, jakožto matka ženicha. Adrian si na poslední chvíli postavil hlavu a řekl, že na procházku zahradou je po setmění moc chladno. Proto se naše svatba nekonala v místní kapličce, tak záludně ukryté mezi stoletými javory na druhé straně zahrady, ale v domě. Byla jsem ráda, nechtěla jsem se táhnout přes celou zahradu až k lesu, a pak zase zpátky. Takhle to bylo jednodušší a bude to také rychleji za námi.
Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a pomalu vyšla na chodbu. Provizorní osvětlení, které sem bylo zavedeno kvůli mně, poblikávalo a já si nemohla nevšimnout jisté podobnosti s jedním starým hororem, co jsem viděla ještě v Africe. Fajn, tak začínám bláznit.
Liz se na mě povzbudivě usmála a pokynula paží směrem ke schodišti. Celé dolní patro bylo slavnostně vyzdobené a nasvícené decentními, starožitnými lustry. Plápolavé světlo velkých bílých svící dodávalo celému prostoru dosti záhadnou atmosféru. Šla jsem pomalu a dávala pozor, abych se na vysokých podpatcích nepřizabila a nedopadla na zadek, jako při nedávném plese. Jelikož jsem byla zlatým hřebem večera, asi by to nebylo moc vhodné.
Liz mi zezadu jistila vlečku a byla připravena mne zachytit, kdybych zavrávorala. Důvěřovala jsem jí. Za těch posledních pár dní jsme se nepředstavitelně sblížily. Byla mi důvěrnicí i kamarádkou a i přes neustávající pocit, že mi všichni něco tají, jsem jí věřila.
Cecil na mne čekal u paty schodiště a tvářil se stejně hrdě, jako by se tvářil jistě i můj tatínek, kdyby tu dnes byl. Párkrát jsem mrkla, abych zahnala slzy. Rozpitá řasenka by na svatebních fotkách asi nevypadala nic moc.
Liz nás opustila a vytratila se ve velkém sále, který používali jen při důležitých oslavách. Do malého salonku by se asi nevtěsnalo všech tři sta hostů, kteří dojeli snad z celých Spojených států. Byla jsem ráda, že jsem si vydobyla „malou svatbu“ a pomohla Liz vyškrtat ze seznamu těch dalších tři sta lidí, co mělo přijet původně. Takhle tu byla „jen“ nejbližší rodina a přátelé.
„Moc ti to sluší, děvenko. Adrian má velké štěstí.“ Cecil se usmál a já v tu chvíli vypadala asi hodně překvapeně. Bylo to od něj až nečekaně osobní a procítěné. Nikdy mi nic takového neřekl, spíš jsem měla pocit, že se mě snaží celou dobu decentně ignorovat.
„Děkuji.“ Vydechla jsem skoro omámeně.
Chytil mou ruku a položil ji na svou. V sále se rozezněla tichá hudba. Libé tóny se nesly celým domem a ovíjely se kolem mne, jako by mne zvaly dál. Cecil mě mírně postrčil, když si všiml, že stojím jak zařezaná a nemohu si vzpomenout, jak posunout pravou nohu před levou.
Pomalu jsme vešli do sálu. Všechny oči teď hleděly jen na mne. V některých tvářích jsem četla nesouhlas, v některých údiv a v některých snad i znechucení. Jen Adrian vypadal, jako když nevnímá ani jednoho z těch lidí okolo. Díval se jen a jen na mne, neuhnul pohledem ani na vteřinu. Tvářil se velmi soustředěně a neskutečně šťastně. Donutila jsem se nezkoumat nesouhlasné nazlobené pohledy. Vlastně ani nevím, co jim na mně vadí, ani mě neznají. Jistě, nejsem z královské rodiny jako Adrian, ale nejsem přeci kvůli tomu něco míň.
Otec Miller se tvářil přívětivě. Již jsem se s ním setkala, když si zde byl opsat naše iniciály, kvůli zanesení do matriční knihy. Budil dojem velmi milého a hodného starého pána. Padli jsme si navzájem do oka a skončili spolu v salonku nad šálkem kávy. Naší průpravu do manželství pojal opravdu velmi moderně a nevtíravě. Dalo mi to mnohé, nejvíce však to, že když bude nějaký problém, mohu za ním přijít a poradit se.
Jen poslední krok a já stanula po boku mého budoucího muže. Nevnímala jsem pak už nic, kromě jeho černých očí. Cecilovu ruku vystřídala chladná dlaň Adriana. Musel mne napomenout, když přišla má chvíle říci své „ano“.
Trapas, ale já se nechtěla soustředit na to divadlo kolem, ale jen na jeho dokonalou tvář, smetanovou bledost jeho kůže, úzkou linii jeho sladkých rtů, ostrou křivku jeho nosu a černou propast jeho pohledu.
Adrianův obličej se nebezpečně přiblížil a jeho rty se jemně otřely o ty mé. Nejkrásnější chvíle celého obřadu, cítit jeho sladkou vůni a vychutnávat si jeho polibek.
„A tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Představuji vám pana a paní La Verve.“ Otec Miller se usmál a zavřel bibli, kterou až doteď držel otevřenou ve svých starých a vrásčitých rukou.
Sálem se rozezněl smích a tleskot. První se mi kolem krku vrhla Liz. Nechtělo se mi o ní přemýšlet jako o tchýni, byla to prostě jen úžasná žena a dobrá přítelkyně.
Opulentní večírek, který následoval, byl tou nejkrásnější slavností mého života. Sice jsem se chvílemi cítila, jen jako přívěšek svého muže, to, když mi představoval nepřeberné množství svých známých a já ta šíleně složitá jména okamžitě zapomínala. Všichni se teď ke mně chovali uctivě, ale s citelným odstupem. Fajn, takže teď budu asi jen trpěný člen rodiny, ale co.
Večeři jsme pojali formou obložených stolů. Adrian si vydupal velké množství mořských potvůrek s rozličnými omáčkami a já zase stála o pravé japonské sushi. Bylo tu tolik jídla, že by to stačilo pro jednu menší zemičku, tak na týden. Velké kusy telecího, jehněčího a skopového masa a také celé sele, právě sundané z grilu, kde se peklo dvacet čtyři hodin. Člověk snadno podléhal pokušení ochutnat úplně vše, co bohatá tabule nabízela, ale to nebylo v lidských silách. Celým sálem se linuly nádherné vůně masa a příloh a mísily se s drahými parfémy přítomných dam.
Zdálo se, že společnost se velmi dobře baví a hluk a smích narůstal spolu s množstvím pokořených lahví drahých jakostních vín, které se vršily na každém stole. Půlnoc se nezadržitelně blížila a mně se začalo chtít spát. Jako správná nevěsta jsem toho v noci mnoho nenaspala a spánkový deficit se právě začínal projevovat naplno.
„Musím na chvíli na vzduch. Bolí mě hlava a chce se mi tak trochu spát. Čerstvý vzduch mě jistě probere.“ Naklonila jsem se ke svému muži a zašeptala mu do ucha.
„Jistě. Nevadí ti, když si odběhnu do otcovy pracovny a zavolám bratrovi, že jsem se oženil s tou nejúžasnější ženou, kterou jsem v životě potkal?“ Chytil mne za ruku a políbil mne na tvář. Zdálo se mi to, nebo se tvářil smutně? Že by litoval? To snad ne.
Kývla jsem a ze stolu sebrala sklenku se šampaňským. Perlilo po stěnách sklenky a příjemně šumělo.
Adrian se vytratil a já se vydala k ohromné terase lemující celé spodní patro domu. Byl odtud překrásný výhled do zahrady. Nyní vše stříbrně ozařoval dorůstající měsíc, který plul jako tichý svědek potemnělou oblohou. Sál za mnou šuměl hlasitým hovorem přítomných a hudba se skoro ztrácela v salvách smíchu.
Opřela jsem se o zábradlí a dívala se do dáli. Celá zahrada se zdála jako by namalovaná v odstínech šedé, černé a stříbrné. Skoro nepopsatelně nádherný pohled. Mohla bych tu takhle stát až do rána, jen kdyby nezafoukal ledový vítr a mnou neprojel zachvěv zimy. Roztřásla jsem se a rozhodla se jít zpět. Vypila jsem sklenku a otočila se k domu. Náhle vše ztichlo a světla v celém domě pohasla.
„Panebože, co se to zase děje.“ Zašeptala jsem naštvaně. Bylo to trochu strašidelné, ale spíše se jednalo o jedno z těch tradičních svatebních překvapení. Vejdu do sálu, světla se rozzáří a všichni vykřiknou. Něco jako při oslavě narozenin.
Sklenku jsem nechala stát na zábradlí a pomalu se vydala k domu. Ještěže svítil měsíc, jinak bych neviděla na krok a jistě se netrefila ani do dveří. Zírala jsem pod nohy, abych nezakopla o vyvýšený práh francouzských oken, které vedly na terasu. Vešla jsem dovnitř a očima zapátrala v temných stínech setmělého sálu. Spíše než viděla, cítila jsem přítomnost lidí, kolem mne. Tak tohle už začínalo být trochu divné. Pořád nepřicházelo to „překvapení!“, jen tichý poklidný dech, nesoucí se tím prázdnem kolem mne, mi byl důkazem toho, že tu opravdu někdo je.
Náhle někdo zapálil svíce ve svícnech na stěnách. Jejich slabé mihotavé světlo olízlo stěny, a pak mi dalo okusit toho nejděsivějšího pohledu mého života.
Ti, co stáli kolem mne, již nebyli těmi, co se tu bavili celý večer. Jistě, poznávala jsem bohaté róby vznešených dam, i několik šatů mých družiček se mihlo davem, ale ty tváře, co na mě civěly, zkoumajíc každý můj pohyb, ty už nebyly lidské.
Všichni ti nádherní lidé, urostlí muži a krásné vznešené dámy, všichni teď vypadali jinak. Jejich tváře byly zvrásněné, ne však stářím, spíše jakoby zjizvené popáleninami. Masky, které by se hodily spíš na svátek všech svatých, než na svatbu. Mohla bych si myslet, že jde o žert, kdyby z těch zvláštně zvrásněných tváří nesvítily rudé oči. Někteří měli oči jasně rudé, jiní spíše do oranžova a jiní zase žluto zelené. Tak tohle bylo opravdu děsivé.
„Sakra.“ Neudržela jsem se a podvědomě hledala nějakou záchranu. Světle modrou róbu Liz, nebo stříbřitě šedý smoking Cecila. Nebyl tu však nikdo z rodiny. Byla jsem v tom úplně a naprosto sama.
Mozek mi začal pracovat na nejvyšší obrátky. Nevím, co mě přivedlo k tomu, že na mě zírají, jen jako na jídlo. Možná určitý výraz, který sem viděla u šelem, chystajících se skočit na svou kořist. Něco mi říkalo, že si musím krýt záda a taky nesmím ukázat svůj strach. Na to však už bylo pozdě. Dech sem měla sotva znatelný a tlukot svého srdce jsem cítila až v krku. Svaly mě začaly pálit, jak se mé tělo podvědomě připravovalo na úprk.
Adrenalin se mi vyplavoval do krve v celých kbelících a po pár vteřinách ho bylo snad více, než krve samotné. Stála bych tam asi jako socha až do rána, kdyby se nezvedla něčí ruka, tedy to, co bývalo rukou, a nepřejela mi po rukávu.
To odpoutalo mé nohy od země, neutíkala jsem však, jen jsem se velmi pomalu přesouvala ke schodišti. Musím přeci najít Adriana, vysvětlí mi, co se tu děje.
Kdosi za mnou zavrčel. Další zvednutá paže a setmělý pařát proťal temnotu. Žena stojící mi po boku mi zasekla své nehty do paže.
Vytrhla jsem se z jejího sevření a jí v dlani zůstal zkrvavený cár bílého hedvábí. Paže mě pálila a já cítila, jak mi teplá krev stéká po nadloktí a odkapává mi z lokte na podlahu.
Teď už bylo v sále vrčení víc. Všichni se zdáli být tou nehodou velmi zaskočeni, ale i vzrušeni. S každou kapkou, dopadající na bílý mramor podlahy, narůstal i neklid přítomných.
Nadzdvihla jsem sukni šatů a přitiskla si cíp látky na poraněnou ruku. Do haly jsem se přesunula podél stěny. Oni zůstali v sále, ale až sem bylo slyšet pronikavé vrčení.
Shodila jsem střevíčky a pevně sevřela zábradlí. Plíce mě pálily, když jsem vyletěla schody. Teď už nešlo o důstojnost, ale o pud sebezáchovy. Za zády jsem zaznamenala pohyb a něco se mi otřelo o kotníky. Nezkoumala jsem, co se děje, bylo mi to jedno. Musela jsem se dostat k Adrianovi.
Vletěla jsem do pracovny a přirazila dveře s takovou razancí, že se zachvěly v zárubni. Opřela jsem se o ně zády a snažila se uklidnit. Třeba je všechno jenom zlý sen. Hloupý výmysl mého chorého mozku. Stačí se jenom probudit a všechno bude opět v pořádku.
Přelétla jsem pohledem setmělý pokoj. Jediné světlo poskytovala malá stolní lampa. Úzký kužel světla osvětloval pouze desku stolu a malý prostor kolem něho.
Adrian stál otočený zády ke mně, bokem opřený o ohromné okno, vedoucí do zahrady. Jednu paži měl zdviženou a opíral si o ni čelo. V měsíčním světle jsem viděla sotva jeho siluetu.
Vypadal klidně a smířeně. Ani se nepohnul, když jsem vpadla do místnosti a zabouchla za sebou dveře. Jako by přesně věděl, čím jsem si dole prošla.
„Je to jenom sen, jenom sen. Musím se probudit.“ Šeptala jsem si sama pro sebe, jako motlitbu. Jako mantru, která mi může pomoci.
Konečně se pohnul a obrátil se čelem ke mně.
„Není to sen Abby, kéž by byl.“ Hlas se mu chvěl. Do tváře jsem mu neviděla, byl ukryt ve stínu, jako by mi chtěl dát čas na to, abych se smířila s tím, co bylo očividné. Jak se ale smíříte s tím, že jste si před pár hodinami vzaly zrůdu?
Postoupil dopředu a jednu svou ruku položil na desku stolu. Jeho dlouhé, jako břitvy ostré nehty se zaryly do vzácného dřeva, které se se zasténáním poddalo.
„Do háje, co jste lidi zač? Co jste ksakru zač?“ Mou mysl opanovala nepropustná mlha hysterie. Celé tělo se mi chvělo pod tíhou jediného zjištění. Není kam utéct. Jediný záchranný bod se mi rozplynul, když jsem prošla těmi dveřmi, ke kterým jsem se nyní tiskla.
„Víš, kým jsme, Abby. Jsi chytrá, víš to.“ S těmi slovy se posunul ještě o kousek dopředu a odhalil mi svou tvář. Nevypadal jako ti dole. Jeho obličej byl skoro normální, ale i tak jsem v sobě zadusila výkřik.
Jeho oči, takové oči musí mít ďábel.
Není přeci možné, abych přes celou místnost a přes šero, co tu bylo, viděla každičký malý detail. Svítící zelenožluté duhovky s jemným rudým žilkováním a podlouhlou svislou zorničku, protínající celé oko.
Obrátil se mi žaludek a já znechuceně spolkla první dávku žaludečních šťáv, co se mi drala jícnem nahoru.
„Co jste? Nějaká potrhlá satanistická sekta? To mě teď rozkrájíte na kousíčky, nebo obřadně podříznete?“ Bezmocně jsem se svezla podél dveří do sedu. Kolena se mi klepala, neunesla už dál moji váhu.
„Věř mi, že o ďáblu nic nevím. Ovšem někdy si skutečně připadám jako padlý anděl. To až s tebou dostal můj život smysl, je tak těžké tomu uvěřit?“
Udělal jeden krok směrem ke mně, ale okamžitě se zastavil. Kdybych mohla projít skrz to dřevo za mnou, v tu chvíli bych to udělala. I tak jsem sebou naprázdno cukla a praštila se do hlavy, až to zadunělo.
Viděla jsem to zoufalství, které mu přímo křičelo z těch odporných očí, ale co ode mne vlastně očekával? Že se mu vrhnu kolem krku a řeknu, že mi to nevadí?
Zlomen mým očividným odporem, který jsem se ani v sebemenším nesnažila skrývat, dopadl na kolena s rukama pozdviženýma, jako kdyby vzýval boha. Jenže v koho tohle stvoření vlastně věří? Věří-li vůbec v něco.
Krev z mé paže pomalu odkapávala a já se nedokázala odvrátit od toho muže, spíš stvoření, se kterým jsem nyní byla spojena až do smrti.
„Není moc rozumné pobíhat po tomhle domě a krvácet.“ Pokusil se zažertovat a při smutném úsměvu odkryl své dlouhé jehličkovité špičáky.
„Upír.“ Vzdychla jsem nevěřícně a nedokázala zastavit potok slz, který se mi hnal do očí.
Mlčel, proboha proč mlčel? Složil si ruce rezignovaně do klína a jen čekal. Čekal na rozsudek, který měl zpečetit náš společný život.
„Ach můj bože! Sakra! Do háje!“ Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a stočila se do klubíčka, jako by mi to mohlo nějak pomoci.
„Tak co, vysaješ mě teď? Nebo mne kousneš a proměníš na jednoho z vás?“ Nevím, kde se ve mně vzala všechna ta odvaha, uvažovat nahlas. Možná už jsem vyčerpala všechen svůj strach a už jen žádný nezbyl. Nebylo by lepší nevědět, že se blíží váš konec? Zemřít rychle a neočekávaně? Proboha, snad pracují rychle.
Sklonil smutně hlavu.
„Abby, já tě miluji. Nikdy bych ti nemohl ublížit. Radši bych zemřel, než abys ty trpěla tím, kým jsem.“ Neodvážila jsem se mu podívat do očí, ale vsadila bych se, že plakal.
„Já nemůžu. Nemůžu. Chci domů. Prosím.“ Mumlala jsem si potichu a kolíbala se při tom dopředu a dozadu.
„Prosím, počkej do zítřka a v klidu to spolu probereme. Abby, lásko, prosím.“
Otřásla jsem se při tom oslovení. Nemá přeci právo na to mě takhle oslovovat. Nebo snad má?
„Miláčku, to jediné, o co tě tu prosím, je jedna noc. Dej mi šanci ti to všechno vysvětlit.“ Položil své ruce před sebe tak, že skončil skoro na čtyřech.
„Abby, pokud mne miluješ, alespoň trošičku, dej mi šanci.“ Pomalu se přibližoval. Zvláštními táhlými pohyby se přesouval směrem ke mně.
Oči jsem měla uslzené a tak jsem je otřela do rukávu šatů. No co, trocha řasenky. Už jsou potrhané a celé od krve, tohle už jim neublíží.
Zastavil se tak metr ode mne.
Zamrkala jsem a zjistila, že už je to opět ten kouzelný starý Adrian. V jeho tváři jsem ale stále viděla tu stvůru, kterou je doopravdy.
„A co ostatní? Dole je plný sál, který se jen třese na to, aby mne prozkoumal zevnitř.“ Posmrkla jsem a nahlas vzlykla.
„Toho se už nemusíš bát. Tím, že tě nechali dojít až sem, uznali tě jako svou paní a budou tě ode dneška chránit i za cenu svého vlastního života.“
„To byla zkouška?“ Vytřeštila jsem oči. „Tys je jen tak nechal, jestli si mě někdo nedá k večeři? To mi tu přísaháš, že mě miluješ a vystavil si mne takovému nebezpečí.“ Byla jsem čím dál víc přesvědčená, že odtud musím vypadnout. Čím dřív, tím líp.
„Nesouhlasil jsem s tím, věř mi. Pohádal jsem se s otcem, ale nebylo mi to nic platné. Jinak bys tu nebyla v bezpečí. Věřil jsem tomu, že si nikdo z nich nedovolí ti ublížit.“
Místo odpovědi jsem si sevřela poraněnou paži a nevěřícně jsem zavrtěla hlavou.
„A byl sis tím opravdu tak moc jistý?“
„Za to se ti omlouvám, hned najdu a potrestám viníka.“ Hlesnul a podíval se mi přímo do očí.
„Já nechci, abys kohokoliv trestal, jen se chci probudit z téhle noční můry a jít domů.“ Vzlykla jsem.
„Tak to ti věřím, i já bych chtěl. Věř mi, že se o to snažím od chvíle, kdy jsem začal chápat, kdo vlastně jsem.“
Tak teď mě donutil přemýšlet o mém postoji k němu.
„Jen do zítřka? A slibuješ, že se mě nikdo ani nedotkne?“ Fajn, tak jsem prostě pitomá.
„Zítra tě osobně odvezu do města, pokud budeš chtít. Jen mi dej čas do zítřka, ano?“
Po chvilce zaváhání, jsem neochotně přikývla.
„Ale nechci se už vracet dolů, mezi ně.“ Unaveně jsem zvrátila hlavu dozadu a zavřela oči. Pokud má se mnou nějaké nekalé úmysly, tak bude lepší, když to ukončí hned teď.
Nedělo se ale naprosto nic. Byl těžký znepokojivý klid. To bylo více než divné. Měly by být přeci slyšet hlasy těch dole, nějaký pohyb, nebo hudba, ale nebylo slyšet nic. Zmateně jsem zamrkala a vyhledala pohledem jeho smutné oči.
„Dole už nikdo není. Tvým odchodem svatba skončila. Matka všechny požádala, aby odešli. Nemyslím si, že by se někdo opovážil protestovat.“ Nahlas vzdychl a vrávoravě vstal.
„Dovolíš mi, abych tě doprovodil do pokoje? Když ti slíbím, že se tě ani nedotknu, že se nemáš čeho bát?“ Automaticky ke mně vztáhl ruku, aby mi pomohl na nohy. Pak si uvědomil, co udělal a zase ji volně spustil podél těla.
Neměla jsem na výběr. Co teď? Bude bezpečnější strávit další noc tady, kde se mi nikdy nic nestalo, nebo se vydat sama do chladné noci, ve které právě zmizelo na tři sta zubatých příbuzných. Snadná volba.
S hroznými obtížemi jsem se vydrápala na nohy. Jen mlčky stál opodál a ani ho nenapadlo mi pomoci. Chytrý chlapec, tedy upír. Po cestě se držel v uctivé vzdálenosti dvou kroků za mnou. I tak jsem měla dosti nepříjemný pocit, že ho nemám na očích. Zastavila jsem a požádala ho, jestli by nemohl jít první. Podle výrazu, který nasadil, by v tu chvíli určitě bral spíš pěstí do břicha. Ale i tak mlčky splnil mé přání a nezastavil se, až před mými dveřmi.
Nezvykle pomalu se na mne otočil, a pak si zlehka jazykem olízl vyschlé rty.
„Abby, prosím, slib mi, že neuděláš nějakou nerozvážnost. Noc je chladná a velmi nebezpečná, pro... samotnou dívku.“ Jeho hlas zněl velmi hrubě a při každém druhém slově mu přeskočil.
„Slibuji, že když zítra budeš chtít odejít, odvezu tě. Počkej do rána, prosím.“ Ani nepočkal na mé ujištění a zmizel ve svém pokoji. Stejně by asi žádné nedostal. Sama jsem ještě nevěděla, co udělám.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one