Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

16. kapitola

„Abby, vím, že je to až přespříliš troufalé, ale mohl bych tě poprosit o jednu maličkost?“ Položil poslední dárek na hromádku k ostatním, a pak je všechny bez optaní odnesl do mé skříně.
Ležela jsem na břiše na posteli a dlaněmi si podpírala hlavu. Pomáhat s balením jsem mu přestala přesně v tu chvíli, kdy jsem zjistila, že je v tom mnohem lepší než já. Jedním okem jsem užasle sledovala, jak dokonale mu to jde a druhým se pokoušela postřehnout alespoň hrubou osu jakéhosi starého filmu, který běžel v televizi. Musela jsem sama sobě přiznat, že dívat se na Adriana, bylo mnohem zábavnější, než sledovat uhlazeného herce, který každým slovem přehrával.
„Klidně žádej, můj šlechetný zachránce.“ Usmála jsem se a provokativně se přetočila na záda. Sehnul se ke mně a ruce položil na postel podél mé hlavy. Byl tak moc blízko, že stačilo zvednout paže a přitáhnout si jeho obličej níž. Až mě svrběly ruce, jak moc jsem to chtěla udělat. Za to, jak dobře se o mne celý den staral, za to, že mi jediným slovem nevyčetl, co se stalo dole s Jasonem.
„Mohl bych zůstat nějaký čas přes noc u tebe? Vím, je to troufalé, vzhledem k naší dohodě, ale bojím se, že Jason se pokusí dostat do tvého pokoje, do tvé postele.“ Zhluboka se nadechl.
„A do mých kalhotek?“ Dokončila jsem za něj.
„Tak to bych se tolik nebál, kdyby mu šlo pouze o lásku, jenže Jason nedokáže kontrolovat své pudy. Bojím se, aby ti neublížil. Byl by schopný to udělat jen kvůli tomu, že by to ublížilo mně. Je divoký, Abby, vášnivý a nepoužívá mozek. Byl bych mnohem klidnější, kdybych tě mohl ohlídat.“
Pokrčila jsem rameny. „Pokud mi slíbíš, že se budeš chovat, jak se patří. Nevadí mi, že budeš spát u mě v pokoji, jen...“ Rozhlédla jsem se kolem. Bylo jasné, že postel je zde pouze jedna.
„To je v pořádku, nedělej si s tím hlavu, ustelu si na zemi. Je mi vcelku jedno, kde budu spát, hlavně když budu s tebou.“
„Dobře, tak fajn, nevadí mi, že tu budeš se mnou.“ Tak trošku jsem lhala, ale pokud jsem si mohla vybrat mezi Adrianem a Jasonem, Adrian vítězil na plné čáře.
„Půjdu se umýt a převléknout, a pak si půjdu lehnout.“ Zvedla jsem se.
„Dobře, taky si dojdu pro věci a dám si horkou sprchu. Po tom celodenním chození, po té spoustě lidí okolo, nemůžu se jí dočkat.“ Usmál se na mě, ještě než jsem zmizela v koupelně.
Fajn, začíná se nám to tady poněkud zamotávat. Jason je opravdu problémový spratek, jak se zdá a já bohužel nemám sílu či zkušenost mu odolávat. Velmi jsem se obávala Vánoc. To bude legrace, jestli se něco semele.
Dala jsem si velmi dlouhou a velmi horkou sprchu. Bůh ví, že po tom všem jsem neměla vůbec chuť se dávat jakkoliv dohromady, počínaje mytím vlasů a konče holením nohou, ale pokud Adrian bude setrvávat v mé ložnici, hodlám vypadat naprosto bezchybně. Ale proč vlastně?
Vypochodovala jsem do přítmí pokoje a málem se přizabila o matraci a na ní položené dokonalé chladné tělo mého muže. Zakopla jsem a přistála příčně na něm. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, co se vlastně stalo a v jak moc prekérní situaci se nyní nacházím. Začala jsem se neobratně hrabat na čtyři.
Jeho silné paže mě zachytily v pase a pomohly mi.
„Já se omlouvám, jen nečekala jsem, že... promiň mi.“ Náhle se mi jedna jeho paže omotala kolem pasu a dlaň jeho druhé ruky mi jemně přejela po tváři, tlačíc můj obličej směrem k němu.
Hned mi bylo jasné, o co se to zase pokouší.
„Ne, Adriane. Nedělej to, prosím.“ Šeptala jsem do tmy a neviděla vůbec nic. Jak já jim v téhle chvíli záviděla perfektní zrak.
Jeho štíhlé prsty mne zachytily vzadu na krku a velmi jemně mne donutily sehnout se k němu. Neviděla jsem jeho tvář a tak mne doslova překvapilo, když se mé rty dotkly těch jeho. Byl to naprosto jiný pocit, než když jsem líbala Jasona. Tady převládala něha, důvěra, láska a totální oddanost, až někde vzadu se krčil chtíč a vášeň. Jeho dotyky byly tak moc jemné, skoro jako bych si je jen vysnila. Pouhé zatřepotání motýlích křídel. Jeho jemná ústa se přimknula k těm mým. Byl sladký a chladný, jako bych ochutnávala tu nejlepší italskou zmrzlinu.
„Adriane.“ Vydechla jsem okouzleně. Bylo to tak moc nádherné, užívala jsem si jeho dotyků, koupala se v jeho sladkém dechu, než se mi před očima jako špatný sen zjevil výraz těch nelidsky žlutých očí.
Vystrašeně jsem sebou škubla a zajíkla se pod tíhou té představy.
Okamžitě mne pustil, jakmile si uvědomil, že bojuji s jeho pažemi. Potřebovala jsem se nadechnout, potřebovala jsem cítit volnost. Byla jsem jako tonoucí, žalostně prosící o jedno malé, krátké nadechnutí.
Posadila jsem se na něm a zapřela se dlaněmi o jeho hruď. Jeho ruce teď překryly ty mé. Najednou tu bylo šílené horko a mně po zádech stékal ledový pot.
„Omlouvám se, Abby.“ Šeptnul do tmy.
Jeho voňavý dech mi ovanul tvář. Byl tak moc blízko a já pod tíhou temnoty cítila, jak mi jeho srdce spokojeně tepe pod dlaní.
„Neomlouvej se, bylo to moc pěkné, ale už bych radši…“ Snažila jsem se z toho vybruslit jemně, abych mu nijak neublížila. „Promiň, ale jsem moc unavená. Mohli bychom teď jít spát?“ Napřímila jsem se a nechtěně tak zatlačila zadečkem na jeho jisté partie, které tím tlakem ještě zvětšily již tak narůstající objem. Bože, co jsem to jen říkala o tom, že ho nechci zbytečně trápit?
Mé oči již přivykly tmě, ale ten pohled se mi vůbec nelíbil. Zatnul zuby a zavřel oči, těžko říct, jaké pocity v něm nyní kolovaly. Zvrátil hlavu dozadu a jeho ruce vystřelily automaticky k mému pasu, přidržujíc si mne na sobě. Oddechoval tiše a klidně a jako by se snažil získat nad sebou opět kontrolu. Trvalo docela dlouho, než jsem si promyslela, co mám vlastně udělat. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem ho dostala do takovéhle situace.
„Adriane?“ Zašeptala jsem roztřeseně, jelikož mé tělo zareagovalo velmi obdobně, jako jeho. Sice jsem ho nechtěla, ale ten tlak, co jsem cítila přesně v místě, kde mi to bylo více než příjemné, umocnil narůstající vzrušení z polibku.
„Do háje.“ Vydechla jsem a vrávoravě se nadzdvihla. Jeho ruce sklouzly z mého těla, aniž by se jakkoliv snažil v tom zabránit. Nepátrala jsem v jeho tváři, co si o tom všem myslí. Naprosto přesně jsem věděla, co si myslí a naprosto přesně bych dokázala popsat zmučený pohled jeho černých očí.
Sedla jsem si na postel a rozsvítila malou noční lampičku. Byl otočený zády ke mně. Bolelo mne u srdce z toho pohledu. Ani se nepohnul, když jsem civěla na jeho vypracovaná záda.
Zhasnula jsem a vlezla pod přikrývku. Mám mu popřát dobrou noc, nebo to jen prázdně vyzní do temnoty?
„Dobrou noc, Adriane.“ Šeptnula jsem a přitáhla si deku až k bradě.
„Dobrou noc, Abby.“ Ta odpověď nebyla nic víc než jedno velké, hlasité povzdechnutí.

Byla mi zima, daleko na obloze zářil měsíc v úplňku a já ťapkala bosky po čerstvě napadaném sněhu. Nohy se mi bořily do půli lýtek a plosky chodidel mne přímo pálily mrazem.
Všude kolem byl neprostupný les a já se co chviličku zachytávala o ostré větvičky smrků stojících kolem. Objala jsem se pažemi, abych se trochu zahřála a až teď si všimla, co že to mám na sobě. Bílé, rozevláté, hedvábné šaty, na chlup stejné jako byly mé svatební. Páni, co za cvoka by si vzalo na procházku nočním lesem svatební šaty a neobtěžovalo se s botami, zimní bundou a čepicí? No, lépe řečeno, co za cvoka, by se toulalo v noci lesem??
Fajn, tak tohle byl ten druh snu, kdy víte, že je to jen sen. Nemívám je často, ale tohle bylo opravdu velmi nereálné. Pocity, které jsem nyní měla, byly ale reálné až moc. Bála jsem se. Ten strach byl až hmatatelný, jak prostupoval celým mým tělem a s každým nádechem narůstal a houstnul. Po pár krocích byl vzduch kolem tak těžký, že nabrat ho do plic, bylo skoro nemožné.
Zmateně jsem se rozhlížela kolem a neviděla nic, co by mi pomohlo najít cestu ven, někam, kamkoliv do bezpečí.
„Abby?“ Ozval se přímo za mnou hlas a já se otočila, abych se přesvědčila, že je to Adrian. Ten mi jistě pomůže, dovede mne do tepla.
Za mnou však nikdo nestál a já se otočila zpět a při dalším kroku narazila do postavy stojící přede mnou. Nevím, kdo to byl. Byl celý v černém, přes ramena přehozený černý plášť a hlavu skrytou pod černou kapucí. A pak zvedl hlavu a já zahlédla, jak z černoty, kterou měl místo tváře, září dvě velké žlutozelené oči.
„Pomoz mi.“ Postava ke mně zvedla své dlouhé kostnaté ruce a já zakřičela zděšením.
„Abby, Abby, slyšíš mě.“ Hlas postavy mizel a já zamžourala do tmy nad sebou.
Adrian mne držel za ramena a snažil se mne probudit. „Abby, no tak, něco se ti zdá.“
Vystrašeně jsem se posadila na posteli a zjistila, že pláču. Slzy se mi kutálely po tvářích a studily.
„Abby, miláčku, byl to jen sen.“ Jeho dlaň teď spočívala na mém spánku. Palcem mi stíral slané kapičky brázdící můj obličej.
„Já, vzbudila jsem tě?“ Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji.
„Nespal jsem, ale ty jsi začala děsně křičet, myslel jsem, že jsi vzhůru. Vypadala jsi, jako že jsi vzhůru.“
„Ne, spala jsem. To nic, jen špatný sen.“ Vydechla jsem unaveně a praštila sebou do nadýchaných polštářů. Seděl na kraji postele, ruce složené v klíně.
„Míváš noční můry často?“ Měl skleslá ramena, jako kdyby podvědomě tušil, že většinou je on hlavním hrdinou mých snů.
„Občas.“ Zalhala jsem, nechtělo se mi to rozebírat. Nechtěla jsem, aby to věděl.
„Co se ti zdá?“ Nenechal to spát.
„Nic.“ Odsekla jsem podrážděně.
„O nás? Zdá se ti o mně?“ Podíval se mi do očí. Rozsvítil lampičku asi ještě dřív, než mě šel vzbudit. Právě teď bych si přála, aby byla tma.
„Někdy.“ Pípla jsem a otočila se k němu zády. Chtěla jsem být sama a chtěla jsem probrečet zbytek noci až do rána, jenže to nešlo. Byl tu se mnou a zůstane.
„Myslíš, že to překonáš?“ Hlas mu přeskočil.
„Co?“
„To, kým jsem. Myslíš, že se s tím smíříš?“
„Nevím.“ Řekla jsem po pravdě.
„Abby, má to vůbec cenu? Já nejsem bez citu, vnímám tě a pozoruji, jak bojuješ sama se sebou. Nechci ti ale zbytečně ubližovat. I já tím trpím. Pokud tady není možnost, že... bylo by asi lepší, kdyby...“ A konec.
Otočila jsem se na něj a málem se znovu rozbrečela, když jsem se podívala do jeho tváře. Měl v ní vepsáno tolik bolesti a tolik smutku.
„Chceš zrušit naši dohodu?“ Zeptala jsem se trošku neobratně.
Zavrtěl hlavou. „Jen, není tu moc bezpečno, a pokud by to naše snažení nemělo ani nejmenší šanci na úspěch, možná by bylo lepší, kdybychom si to přiznali a ukončili tak naše trápení.“
Páni, zůstala jsem na něho zírat s pusou otevřenou.
„Už mě nemiluješ?“ Taková blbina mohla napadnout opravdu jen mě, ale byla jsem rozespalá, tak co.
Ten úsměv, co následoval, byl spíš podoben úšklebku.
„Abby, kdybys jen věděla, kdybys dokázala vycítit... Miluji tě tak moc, že to až bolí, jenže když pak vidím, jak se trápíš.“
„Netrápím se.“ Fajn, tak teď jsem zase pravdu neříkala. Jak moc mě to vyděsilo. Kam bych měla jít, co bych vlastně měla dělat? Trávit Vánoce s bezdomovci v Centru naděje?
„Už mne tu nechceš?“ Stále víc jsem si uvědomovala, že oni jsou teď má jediná rodina, a když opustím Adriana, opustím tak i zbytek jeho rodiny. Zůstanu sama, možná budu mít peníze, ale pořád budu sama. Vlhkost se mi tlačila do očí a já ucítila další slzu, která se mi skoulela po tváři.
Jeho pohled byl v tom okamžiku ještě bolestnější, i když jsem myslela, že už to víc nejde. Byl zmatený, nevěděl, jak mne utěšit.
„Ale ne, to jsem nechtěl. Abby, odpusť mi to. Chci jen, abys byla šťastná ty, Abby.“ Jeho šepot zněl tak zmateně a zranitelně.
Pak si mě přitáhl do náručí a já se nebránila. Cítila jsem jeho mužné tělo a dělalo mi to neskutečně dobře. Byl tu a i když byl upír, mohla jsem se o něho opřít. No jo, nikdo není dokonalý.
V tenhle okamžik však on dokonalý byl. Hladil mne po vlasech a po ramenou a utěšoval mne. Říkal, že to takhle vůbec nemyslel a co všechno spolu budeme ještě dělat. Kam pojedeme a koho navštívíme. A já mu věřila, chtěla jsem mu věřit, že budeme jako normální zamilované páry. Věděla jsem sice, že to je jen sen, neuskutečnitelný, ale to mi bylo v tuhle chvíli jedno. On mi nabídl rameno k vyplakání a já ho vděčně přijala.

Ráno se přihnalo rychle jako hurikán. Bylo mrazivé a slunečné a ten chlad byl skoro viditelný. Vlhkost se srážela a namrzala na okenních tabulkách a vytvářela tak překrásné obrazce.
Rozespale jsem zamžourala proti oknu. Přes silné závěsy prostupovaly slabé sluneční paprsky a pálily mne do pláčem opuchlých očí.
Otráveně jsem se protáhla a otočila se zády k oknům, abych měla větší tmu na spaní. Obličej mi ovanula chladná sladká vůně, a když jsem se probrala dostatečně, aby mi to došlo, otevřela jsem oči a z bezprostřední blízkosti zírala do Adrianova obličeje.
Chvíli jsem přemýšlela, co mám udělat, jenže jsem nenašla dostatek odvahy na to vzbudit ho. Oplýval nepopsatelným kouzlem, které mívají jen spící nemluvňata. Byl tak roztomilý, když tam jen tak tiše ležel a pravidelně oddechoval. Byl tak bezbranný, těžko uvěřit, že tenhle dokonalý muž má přeci jen jednu nedokonalost, že je tím, kým je, je upírem. Dravou, nelítostnou a zabijáckou šelmou.
Měla jsem nyní dostatek času a soukromí k tomu, abych si ho prohlédla. Až s odstupem času mě napadlo, jak mi kdy mohl připadat jako normální člověk. Každý má nějakou vadu, jizvičku, znaménko, pihu, nebo nesouměrný nos. On ne, každá linka jeho obličeje, jako by byla před jeho narozením pečlivě navrhnuta. Jako by se ani nenarodil, ale byl stvořen velmi zručným sochařem, který se ze všech sil snažil vyobrazit dokonalou krásu.
„Abby, proč se na mě díváš?“ Zamumlal v polospánku a já se tak polekala, až to se mnou trhlo. Byla jsem přistižena, přistižena a odhalena, jak zírám na svého muže, v marné snaze najít alespoň jednu chybičku.
„Nedívám.“ Pípla jsem a podepřela si rukou bradu.
Usmál se, ještě než rozlepil oči. Ten úsměv byl spokojený. Takhle nějak se probouzí muž po noci plné vášní. Jemu ke štěstí stačilo, že jsem mu včera odpadla v náručí.
„Nezlobíš se?“ Prostřel si dlaněmi obličej a projel prsty vlasy tam a zpět. Bylo moc fajn vidět, že když se probudí, tak mu vlasy stojí na hlavě.
„Proč bych se na tebe měla zlobit?“ Tak tohle mi nedocházelo.
„Kvůli té noci a pak, že jsem si ustlal vedle tebe. Nedokázal jsem od tebe odtrhnout oči, když si usnula a potom jsem asi usnul také.“
„Nic se nestalo, tedy alespoň myslím.“ Provokativně jsem na něho mrknula, a pak si sáhla ustrašeně na krk.
Můj herecký výkon okomentoval jen otráveným zamručením a otočením se na druhý bok.
„Nechce se ti vstávat?“ Šťouchla jsem ho do ramene.
„Hmm, to je to tak moc vidět? U snídaně bude Jason a tak mne přešel hlad.“ Přetáhl si deku vzdorovitě přes hlavu, jako malé dítě.
„Tak to budu muset jít na snídani sama.“ Provokovala jsem ho a vstala, abych ze sebe mohla jít do koupelny udělat člověka.
Když jsem se vrátila, už v posteli nebyl. Buďto se urazil, nebo šel do své koupelny udělat to samé, co jsem dělala já. Nechala jsem to být a vytáhla ze skříně spodní prádlo, čisté rifle, tričko a mikinu. Možná bych se měla obléci nějak lépe, když mi bude oficiálně představen drahý Jason. Ale co, já jsem já a nehodlám kvůli nikomu dělat opičky. Hodila jsem zpátky do skříně lesklý top a vyšla na chodbu.
Adrian se opíral o stěnu těsně u mých dveří. Těžko říct, jak to všechno stihnul, ale byl vymydlený a čerstvě oholený. No, asi nějaké upíří tajemství.
„Můžeme?“ Nabídl mi rámě.
Chvíli jsem se na něho dívala, jako že si asi dělá legraci, ale pak jsem svou snahu vzdala a zavěsila se do něho.
„Buď v klidu, Abby. Tvař se, jako bys ho viděla poprvé. Před rodiči si nic nedovolí.“
„Já jsem v klidu. Neboj, zvykneme si na sebe.“ Poskočila jsem si.
„No, tak toho se právě obávám.“ Vzdychnul si pro sebe a vedl mne k jídelně.
Všichni již na nás čekali, usazeni na svých místech. Cecil seděl v čele stolu, po jeho pravici Liz, hned vedle ní Jason. Adrian sedával po levici otce a hned vedle něho, bylo prostřeno pro mne. Shodou náhod jsem seděla přes stůl naproti Jasonovi. No, může to být ještě horší?
Adrian mi jako obvykle pomohl s těžkou masivní židlí a já se usadila. Na klín jsem si položila ubrousek a zvedla tvář. Jason na mne hodil vyzývavý pohled a mrknul. Fajn, může to být i horší.
Snažila jsem se mu nevěnovat žádnou pozornost a radši se pozdravila s Liz a Cecilem, popřála jim krásné ráno a prohodila pár těch klasický ranních otázek, jako „co dnes budeš dělat“ a tak.
„Abby, měla bych ti představit svého druhého syna. Tohle je Jason.“ Liz se usmála a políbila ho na tvář. Mateřská láska zřejmě nezná hranic.
„Těší mě.“ Řekla jsem trochu přidušeně.
„Mne též, drahá, mne též.“ Choval se jako pravý gentleman, bylo to samé, mám ti něco podat a nechceš do kávy mléko? Skoro by člověk uvěřil v jeho dobré vychování, kdyby neměl lepší informace.
Cecil ve spěchu dojedl a jako každé pondělní ráno vyrazil do města. Vrátí se až v pátek po práci. Políbil na rozloučenou svou ženu a zmizel v hale.
„Tak a co máte v plánu vy, mládeži?“ Liz se zavrtěla na židli a klouzala nervózně pohledem z jednoho syna na druhého.
„Myslím, že my s Abby už si zábavu najdeme.“ Velice klidně a až moc sofistikovaně pronesl Adrian. Díval se přitom upřeně na Jasona, aby mu tak dal najevo, že se k nám nepřidá.
„Zajedu se podívat do města a navštívím pár přátel. Na noc budu doma.“ Jason dopil kávu a položil hrneček spořádaně na podšálek.
„Když mne omluvíte.“ Vstal a já zalapala po dechu. Jeho černý, pletený rolák, nepůsobil nijak zvláštně, ale jeho krvavě červené kožené kalhoty přímo křičely. Byly až moc upnuté, jako jeho druhá kůže, vypadalo to nepohodlně. Vysoké černé šněrovací boty měl nasazené ledabyle, nebyly zavázané a tak dolní okraje jeho kožených kalhot váhavě visely zčásti ven a zčásti byly vsunuté uvnitř bot.
Usmál se, když si všiml, jak si ho prohlížím. Zřejmě mu dělalo dobře provokovat.
Ohnul se, aby políbil matku na tvář. Vystavil mi tak na obdiv své vypracované pozadí. Kalhoty se na něho lepily a bylo jasné, že to, že byl včera naostro, nebyla pouze výjimka. Stočila jsem pohled k Adrianovi. Vraždil bratra pohledem.
Jason se narovnal a zkontroloval po očku, jestli ho sleduji, pak ladně, jako velká kočka na lovu, opustil místnost.
V tichu jsme dosnídali a já se snažila nedívat na Adriana, jak trhavými pohyby nanáší máslo na sladký croissant. Nebylo pochyb, byl vytočený skoro k nepříčetnosti.
Liz se vytratila nedlouho poté a já se konečně mohla otočit na svého muže s pár otázkami. Nejdřív jsem se, ale pokusila zachránit nebohý rohlík.
„Ten rohlík ti nic neudělal.“ Pípla jsem pobaveně, abych trošku odlehčila atmosféru.
„Já z něj zešílím.“ Zavrtěl hlavou a položil rozdrobenou trosku, která kdysi bývala nadýchaným, dozlatova okřupaným kouskem pečiva, na stůl.
„Proč? Snaží se tě vytočit a daří se mu to.“ Pokrčila jsem rameny.
„Víš, Abby, s Jasonem není nic jen tak. Kouká na tebe, jen jako na další holku, co mi přebere.“ Složil si obličej do dlaní.
„Tak to je mezi vámi? Proto na mne včera vybalil celý svůj arzenál?“
„Nebyl celý, to mi věř. Jason je typ muže, kterému se jen velmi těžko odolává.“
„Nechci ho.“ Přerušila jsem Adriana. „Jason mi nic neříká. Není to můj typ.“
„A já jsem tvůj typ?“ Podíval se mi přímo do očí. Co teď? Lhát? „Jo, ty jseš přesně můj typ.“ Vzdychla jsem a usrkla z hrníčku.
Adrian mne ještě chviličku upřeně pozoroval, a pak se mu po tváři roztáhl zvláštní spokojený výraz. Jeho rty se zvlnily do měkkého a vítězoslavného úsměvu. Opět se začal věnovat svému rohlíku a já byla ráda, že tím je tenhle nepříjemný rozhovor u konce.

Jason se navzdory svému slibu na noc nevrátil. Nikdo si s tím nedělal hlavu, asi to dělával často. No, nevrátil se vlastně ještě další tři dny.
Čtvrteční dopoledne proběhlo poměrně nudně. Adrian musel odjet do města kvůli nějaké „strašně to spěchá“ záležitosti a já se bezcílně procházela chodbami. Liz nebyla nikde v dohledu a celým domem se linula vůně vánočních sušenek. Zapadla jsem k sobě do pokoje a otevřela si rozečtenou knížku. Po půlhodině jsem čtení vzdala, když jsem asi už posté četla jednu a tutéž větu.
Někdo klepl na dveře a já se nadšeně otočila. Určitě se vrátil Adrian. Kolik je vlastně hodin?
„Dále.“ Křikla jsem s úsměvem, který mi zamrzl na rtech, když se ve dveřích objevil Jason.
Vlasy měl ještě mokré ze sprchy a na sobě něco černého a stejně nepohodlně vypadajícího, jako posledně.
Vtančil do pokoje a zavřel za sebou dveře.
„Co se děje?“ Snažila jsem se na posteli alespoň posadit, aby to nevypadalo tak vyzývavě.
„Jsi sama?“ Zeptal se, jako by jen tak a přitočil se k oknu, předstírajíc zájem o zasněženou krajinku.
„Jo, proč?“ Konečně jsem si sedla a přejela své oblečení, abych se přesvědčila, že je všechno v pořádku.
„No, ty jsi sama, já jsem sám.“ Pokrčil rameny, ale zůstával otočený čelem do zahrady.
„Já nejsem sama, mám Adriana.“ Něco se mi tu nelíbilo.
„Máš?“ Protáhl to tázavě, a pak se podíval na mne. „Zvláštní, že jsem ho z tebe necítil. Vím, jak voní sex, Abby. Měsíc po svatbě a nic. Tak co je špatně?“
Přistoupil až k posteli a já bojovala s pocitem, že musím utéct.
„Nedokázal tě svést? Odmítla jsi ho?“ Položil dlaně na postel, a pak se posunul, až byl celý nahoře. Pomalu, dráždivě lezl po kolenou ke mně. Pokud bych o Adrianovi řekla, že je sexy, co bych asi měla říct o Jasonovi.
„Nech mě na pokoji.“ Vyštěkla jsem naštvaně a než jsem stačila vstát, vrhnul se po mně a uvěznil mě svým mohutným tělem pod sebou. Ležela jsem na zádech a popadala dech. Naše těla se nedotýkala, ale i tak, jako by jeho tíha spočívala na mně. Sakra, další upíří hrátky.
„Jasone, nech toho.“ Vykuckala jsem ze sebe a snažila se nadechnout. „Nemůžu dýchat, je to moc.“ Cítila jsem, jak začínám padat a ztrácím kontakt s realitou.
Když jsem opět přišla k sobě, líbal mne na krk, tak jako posledně. Chvilku trvalo, než jsem se zmátořila, ale pak jsem okamžitě chytla jeho ramena a zatlačila. Ani se nepohnul, jen zdusil smích.
„Sakra, slez ze mě.“ Zatlačila jsem znova.
Zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Takhle zblízka se zdály ještě větší a ještě krásnější. Šedá a světle ledově modrá se v těch očích mísily a prolínaly. Ale jako by se měnily, ta barva byla tak nějak živá, v pohybu.
„Řekni, jak to máš ráda. Chci tě potěšit, ne ti ublížit.“ Jeho dech mne ovanul. Voněl stejně dobře, jako Adrian, i když trošku jinak, víc po ovoci.
„Nech mě.“ Zaprosila jsem a vklínila ruce mezi naše těla. Jestli se ke mně přitiskne, tak mi je zlomí jako párátka. I kdyby byl Jason jen člověk, měl by velkou sílu, ale jako upír? Nechtěla jsem myslet na to, co by mi mohl udělat, jen kdyby trošku chtěl.
„Kam to máš ráda? Klasiku, nebo jsi na exotičtější věci?“ Zašeptal mi do ucha a já se přistihla, jak se chvěju.
O trošku se nadzdvihl a vzal jednu mou ruku do své. Než mi došlo, co hodlá udělat, přitiskl mou dlaň na svou chloubu a slastně přivřel oči. Do háje, tak s tou velikostí jsem měla svatou pravdu.
Ucukla jsem a využila jeho rozpoložení, abych ho převalila na záda. Samozřejmě to chtěl, kdyby to nechtěl, nepohnul by s ním ani traktor.
Nečekala jsem na nic a vyskočila z postele, chňapla rukou po bundě, která vysela na dveřích skříně a vyběhla na chodbu. Do zad se mi opřel hutný, mužský smích. Bavil se, já ne.
Utíkala jsem chodbou jako splašená, seběhla schody a vyběhla ven. Slunce stálo vysoko, jak jen vysoko mohlo, bylo kolem poledne. Rozeběhla jsem se směrem ke kapličce a ani se neohlédla, jestli jde za mnou.
Chtěla jsem být pryč, co nejdál. Neděsil mne tolik Jason, jako spíše zjištění, že se mi to líbilo. Nechtěla jsem být rozechvělá z jeho doteků. Vztek mnou otřásal, ne však vztek na něho, i když by si zasloužil pálkou po hlavě, ale vztek na sebe sama. Byla jsem naštvaná na sebe. Oblékla jsem si bundu a z kapsy vytáhla čepici a rukavice. Slunce svítilo a kupodivu i trošičku hřálo. Fajn, den na procházku jak stvořený.
Došla jsem ke kapličce a zjistila, že se nechci vrátit. Nechci zpět do toho domu, kde je Jason. Šla jsem dál, za kapličkou začínal les. Pod stromy nebylo tolik sněhu, většina ho ulpěla v korunách smrků a na jejich mohutných větvích. Šlo se mi dobře, pohyb mi dával zapomenout na to, co se stalo. Na jeho mohutné tělo, na pocit z jeho polibků na mé kůži, na jeho tvrdost pod mou rukou.
Zadívala jsem se na svou dlaň a pak si ji otřela o kalhoty, jako by mi to mohlo pomoci.
Trvalo asi hodinu, než jsem si připustila, že jsem ztratila směr. Les vypadal všude stejně a neprostupně. Unaveně jsem si sáhla do kapsy a zjistila, že můj mobil zůstal ležet na nočním stolku vedle postele. Tak a jsem totálně v háji.
Na chvíli jsem si sedla na starý zpráchnivělý pařez a zírala před sebe. Co bych měla dělat? Neznám to tu. No nic, počkám. Adrian se vrátí domů a půjde mne hledat. Je upír, najde mne coby dup.
Slunce se přehouplo přes obzor, a pak nabralo plnou rychlost směrem dolů. Pár minut před čtvrtou už byla skoro tma. Byla mi šílená zima a přestávala jsem cítit prsty na nohou. Fajn, měla jsem si vzít do bot silné ponožky, jenže na co, když jsem byla doma? Vstala jsem a rozhodla se jít dál, jen proto, abych se zahřála. Když zůstanu sedět, umrzne mi zadek. Jít dál byl dobrý nápad, i když jsem strávila více času na čtyřech, protože jen jsem se postavila, zakopla jsem o nějaký kořen, ukrytý pod tenkým sněhovým popraškem. Nakonec jsem byla tolik unavená, že jsem sotva zvedla nohu.
Dopotácela jsem se pod rozložitý smrk, který skláněl své větve skoro až k zemi a vytvářel tak pod nimi poměrně chráněné místo. Rozhrnula jsem větve a přikrčila se ke kmeni. No, teplo tu nebylo o nic větší, ale pokud bude foukat, větve mne ochrání alespoň před větrem. Na okamžik jsem zalitovala, že nejsem kuřák a nevlastním úžasnou věcičku v podobě zapalovače.
Přitáhla jsem si nohy blíže k tělu a hlavu zapřela o kmen, abych si alespoň trošičku odpočinula.
Byla mi šílená zima, ruce jsem zastrčila do bundy a udržovala si je alespoň trošku teplé, ale nohy jsem necítila vůbec. Snažila jsem se zahýbat prsty v botách, jenže ta bolest byla přímo nesnesitelná.
„Do háje.“ Ulevila jsem si nahlas a pak se stočila více do klubíčka. Někde nade mnou se ozvalo šustění a pak tiché zavrkání sýčka. No bezva, můj sen být v zimě sama v temném lese a totálně ztracená.
Další šustnutí se ozvalo někde za mnou. Musím přestat poslouchat zvuky lesa, nebo se za chvíli zblázním.
Po pravé ruce mi zapraskala větvička a ze tmy se ozvalo zavrčení. Tak tohle už jsem na sovu svést nemohla.
Přikrčila jsem se víc, ještě než jsem se ohlédla za tím zvukem. Ze tmy na mne cenil zuby mohutný bílý vlk. Oči mu svítily odrazem od měsíčního světla a já byla tak ztuhlá zimou, že jsem se ani nepohnula.
Ohromná rozevřená morda se přibližovala s každým mým nádechem. Co teď? Nemělo cenu se bránit, nemohla jsem utíkat, zbývalo jen čekat, co vlk ve své divokosti vymyslí.
Les byl najednou naprosto tichý, jak jsem se snažila naslouchat každému jeho pohybu, každému úderu jeho silného srdce. Na jednu, jedinou dlouhou vteřinu to bylo, jako by se svět zastavil a zamrznul v obraz nás dvou. Měla jsem dostatek času projít si ve vzpomínkách svůj život, dostatek času na to zamyslet se nad tím, koho má smrt zasáhne nejvíc, dostatek času na rychlou motlitbu a pomyslné rozloučení se všemi, na kom mi záleží. Kupodivu byl Adrian na čele mého kratičkého seznamu. Ani otec, ani maminka, ale jeden utrápený staromladý upír.
Nepostřehla jsem, když vlk vyrazil kupředu a někde vzadu zavyla jeho družka, či zbytek smečky. Nastavila jsem mu rameno a vlk vzal zavděk právě jím. V plné rychlosti do mne narazil a bylo to, jako by mne smetl vlak, a pak se zakousl do bundy. Prokousl tlustou vrstvu vatelíny a jeho ostré zuby proťaly mou kůži a zahryzly se do masa. Ty trhavé zvuky pak nebyly jen odrazem trhané látky. Bylo v tom víc, ozvěny prapodivného mlaskavého a křupavého zvuku. Trvalo neskutečně dlouho, než jsem si připustila, že cítím bolest, než mozek zareagoval na receptory bolesti, které určitě křičely jako o život. I já vykřikla a v tom výkřiku, jediném, který se mi vydral z hrdla, byla veškerá bolest, kterou jsem cítila.
Byla jsem smířena s tím, že ze mne zbudou jen okousané kosti, až mě někdo náhodou najde. Nezlobila jsem se na toho vlka, on přeci nemohl za to, jaký je. A pak mi něco došlo, v tom okamžiku, za zvuku mého výkřiku a zvuku trhaného masa. Ani Adrian nemůže za to kým je, třeba tím trpí víc, než může popsat a já mu to svým odmítavým přístupem nikterak neulehčuji. Další, co ze mne vyšlo, bylo pouhé zašeptání jeho jména.
Vlk mnou cloumal a mlátil ze strany na stranu. Měl neuvěřitelnou sílu, mohla bych se bránit, jak bych jen chtěla a stejně by to nebylo nic platné.
Něco velkého se kolem mne propletlo a váha vlčího těla zmizela. Vedle mne se ozvalo křupnutí a pak bolestné zavytí.
Ležela jsem na zádech a snažila se nadechnout. Pohnula jsem hlavu trochu bokem a mé oči zapátraly ve tmě. Viděla jsem jen obrys vlčího kožichu, tak huňatého, tak měkkého a někde za ním se cosi pohnulo. Bylo mi to jedno, ať už je to cokoliv. Zavřela jsem oči, byla mi zima a byla jsem tolik unavená.
Mé tváře se dotknula chladná dlaň. V obličeji jsem ucítila známě sladký dech.
„Abby, vnímáš mne?“ Ten hlas mi byl známý, měl by být.
Otevřela jsem ústa, ale neměla dost síly, abych řekla jeho jméno.
„Nemluv, miláčku, nemluv. Jen prosím, otevři oči.“ Chtěla jsem ho poslechnout. Soustředila jsem se jen na ten jediný malý pohyb. Oční víčka jsem ještě nikdy neměla takhle těžká. Zamrkala jsem a hleděla do té nejkrásnější tváře. Klečel u mne a mou hlavu jemně svíral v dlaních.
„Vydrž, hned tě vezmu domů.“ Vytáhl mne z úkrytu větví a nadzdvihl do náručí.
Mé obnažené a potrhané rameno zaprotestovalo a já se propnula jako luk. Tím pádem jsem se mu vysmekla ze sevření a on měl co dělat, aby mne položil na zem včas, abych mu nespadla.
„Takhle to nepůjde, musím to ovázat, ztrácíš moc krve.“ S těmi slovy ze sebe svlékl tričko s dlouhým rukávem a zůstal tak jen v riflích.
„Ne, je zima.“ Vydechla jsem zmoženě při pohledu na jeho obnaženou hruď.
„Možná tobě, lásko.“ Usmál se a nadzdvihl mi hlavu, aby mi mohl zatáhnout krvácející ránu.
„Liz se o tebe postará, jen musíme rychle do tepla. Jsi hrozně studená.“ Chytil mé ruce a snažil se mi je třením zahřát. Bylo to marné snažení, vzhledem k tomu, že byl napůl nahý a jeho tělesná teplota rychle klesala, takže mne spíš studil, než zahříval.
„Chce se mi spát.“ Zamumlala jsem unaveně.
„Nesmíš spát, Abby. Teď nesmíš spát.“ Proplesknul mne jemně, abych se probrala.
„Vydrž, prosím.“ Jeho ledová ústa se přimáčkla na mé čelo, když si mě zvedal zpět do náručí.
„Co jsi tady proboha dělala?“ Vzdychnul si. „Nejsi ani pořádně oblečená.“
Pak se na chvíli zamyslel a zamračil se. „Má v tom prsty Jason? Mohlo mě to napadnout, když se tak pitomě usmíval. To on mi řekl, že jsi šla na procházku a ještě jsi se nevrátila. Já ho zabiju. Ublížil ti?“
Skoro neznatelně jsem zavrtěla hlavou. Bylo těžké držet s ním krok, všechna jeho slova šla kolem mne a já jen občas nějaké zachytila.
„Neublížil mi, já zazmatkovala a utekla.“ Nechtěla jsem mezi ně vnášet víc sváru a nenávisti, než mezi nimi už bylo.
„Nemusíš ho chránit, Abby. Znám velmi dobře svého bratra, mělo mi dojít, že se o něco pokusí hned, jak vytáhnu paty z domu.“ Pevně sevřel čelist a jeho vztek mu koukal z očí.
Blížili jsme se k domu, jeho záře na mne působila jako uklidňující světlo majáku. Už jen pár kroků, musím vydržet ještě chvilku a neusnout.
Adrian rozkopnul vstupní dveře, aniž by se obtěžoval s jejich zavíráním. Liz nám běžela po schodech vstříc.
„Co se stalo?“ Přihnala se ke mně a zkoumala zakrvácenou bundu i Adrianovo tričko.
„Napadl ji vlk, potrhal jí pravé rameno.“ Adrian ve spěchu vysvětlil, kde a jak mne našel. Nezmírnil tempo, ani když se mnou stoupal do schodů.
„Dones ji do pokoje a já přinesu vše potřebné.“ Liz zmizela někde vzadu a já cítila, jak plíživě se do mého vědomí vkrádá spánek. Bylo to jako životní potřeba, mé tělo po něm volalo. Chtěla jsem mu dovolit ulevit mi od bolesti, od reality.
A pak, ještě než jsem upadla do konejšivé náruče bezvědomí, pod zády jsem ucítila matraci. Donesl mne do svého pokoje. Svlékl mi boty a ponožky a promasíroval mi nohy. Bolelo to a bylo to nepříjemné. Necítila jsem jeho dotyky, jen divný, nepříjemný tlak.
Dveře se rozletěly a vkráčela Liz s nerezovým podnosem plným různých lékařských drobností. Já stěží poznala obvaz a nůžky. Ty také sebrala z tácu a podala je Adrianovi.
„Dostaň ji z těch šatů, jdu si umýt ruce.“
Adrian ke mně přistoupil a jedním rychlým a přesným pohybem mne zbavil riflí. Bundu stříhal opatrněji, snad se bál, aby mi neublížil. Mikina a tričko skončily na chlup stejně a já byla více než ráda, že jsem si ráno oblékla podprsenku.
„Adriane, pomoz mi, polej mi ruce dezinfekcí.“ Liz se vrátila z koupelny. Dlouhé vlasy měla sepnuté těsně u hlavy a zavinuté v pevném drdolu. Rukávy košile vykasané a ruce ještě mokré. Adrian neprotestoval a udělal přesně to, co po něm matka chtěla. Vypadal vyděšeně.
„Zbav jí toho hadříčku, potřebuji tady prostor.“ Pokynula Liz ke mně, když si navlékala tenké chirurgické rukavice.
Nyní Adrian váhal, nechtěl to udělat, nebo možná ano, nerozuměla jsem jeho výrazu.
„Adriane, dělej. Je to tvá žena a je raněná. Musím se dostat k tomu rameni.“ Liz brala do ruky velkou stříkačku s ještě větší jehlou. Panenko skákavá, ještěže necítím nohy, měla bych tendenci utéct.
Adrian přestřihl ramínka podprsenky, a pak ještě mezi košíčky ten jediný kus oblečení, který mi dával ještě pocit důstojnosti.
Ležela jsem jen v titěrných a skoro neexistujících kalhotkách a víc než cokoliv jiného, jsem se cítila neskonale trapně.
„Umrtvím ti to rameno a znecitlivým ho tak. Pak ti tu ránu prohlédnu.“ Liz se ke mně naklonila a já nedokázala v tu chvíli pozorovat nic jiného než tu dlouhou jehlu, na jejíž špičce se třepotala skoro neznatelná kapička anestetika.
První píchnutí bylo jako štípnutí od včely, jenže do otevřené rány. Zatnula jsem zuby a stiskla ruce v pěsti.
„Chyť ji za ramena, nebo se netrefím.“ Liz se zapotácela, protože jsem vykopla nohou a zřejmě ji zasáhla do kolene.
„Musíš ji znehybnit, nebo uklidnit. Adriane, buď alespoň nějak užitečný.“ Vypadalo to, že se do jejího hlasu vkrádal stejný strach a nejistota, které jsem slyšela už u Adriana.
Další píchnutí jsem už ani necítila a tak Adrian uvolnil své sevření.
„Tak jsi ji našel?“ Vrazil do dveří hlavu Jason a já jen sotva postřehla okraj deky, kterou mne Adrian přikryl, aby mne ochránil před zvědavým pohledem svého bratra.
„Vypadni.“ Zavrčel Adrian a otočil se ke dveřím.
Sebrala jsem poslední síly a chytila ho za ruku. Jeho tělo bylo napjaté a připravené k boji. Celý se vzteky klepal.
„No, vždyť jsem toho tolik neřekl.“ Dotčeně se Jason otočil k odchodu. Ale neodešel, Adrian vyskočil na nohy a vrhl se na bratra. Jason byl opravdu ještě o hlavu větší a i stavbou těla byl oproti Adrianovi mohutnější. Jenže Adriana pohánělo něco silnějšího. Strach o moji maličkost a láska tak silná, že mne to až děsilo.
Ruka mi bezvládně klesla na deku vedle boku. Liz sebou cuknula, viděla jsem jí na očích, že řeší, co udělat. Roztrhnout od sebe své syny, nebo ošetřovat mne.
Asi jsem vyhrála, protože naprosto klidně podložila pod mé rameno čistou bílou osušku a jala se ránu dezinfikovat. Jason stál přitisknutý zády ke stěně a Adrian ho držel pod krkem. Něco si velmi tiše sdělovali, jako by ani jeden z nich nechtěl, abych cokoliv slyšela.
V rameni mi samovolně cukalo a já cítila, jak se má pravá ruka hýbe, aniž bych zatínala svaly, tedy pokud mi tam ještě nějaké zbyly.
Liz vzala vatový tampon a vysušila zbytky růžovohnědé tekutiny. Zvedl se mi žaludek. Začalo to tu být cítit po nemocnici. Až doteď jsem se držela, abych se nepodívala na ránu ani na krev, crčící mi z rozervané kůže. Teď jsem udělala chybu a otočila se ke své ruce. Ten pohled by porazil snad každého. Mezi kusy roztrhané kůže, prapodivně svraštělé na koncích, se poměrně zřetelně rýsovalo živé maso a bílý výstupek holé kosti. Okolo rány bylo pár drobných ranek, zřejmě od zubů, ale tahle rána zela otevřená a odhalená, skoro nestydatě, světu.
Protočil se mi žaludek a já děkovala bohu, že jsem nestihla oběd. Jenže pak nastal ten zvláštní tupý tlak vzadu v hlavě a já cítila, jak na mne jdou mdloby.
„Abby, holčičko, prober se.“ Liz zatuhla v jedné dosti nepřirozené pozici a zmateně sledovala moji blednoucí tvář.
„Adriane.“ Zakřičela tak, že to na malou chvilku vzpamatovalo i mne.
Adrian pustil svého bratra a vrhl se na postel za mnou.
„Udrž ji při vědomí, ať neomdlí.“ Vrazila mu do ruky malou lahvičku s čichací solí, nebo čpavkem, či co to do pekla bylo.
Adrian mi to na kratičkou chvilku strčil pod nos a štiplavá, pálící vůně prošla mými dutinami, až někam hluboko do hlavy. Pokud mi bylo na omdlení, tak to po tomhle dokonale přešlo.
„Vypadá to dobře. Kost není zlomená a ani tkáň není nijak zvlášť porušená. Myslím, že to zvládneme i tady.“ Liz se očima neodtrhnula od zranění a tak nemohla vidět můj vyděšený pohled, směrem k Adrianovi.
Pokojně se usmál a pohladil mne po spánku. „Nic se neboj. Liz má lékařské vzdělání. Je taková naše první pomoc.“
„Někdy se spíše cítím jako poslední pomoc.“ Řekla naštvaně spíš jen sama pro sebe.
„To se musíte rvát, zrovna když zašívám tvé ženě takovéhle zranění? Měl bys tu sedět a držet ji za ruku a ne svého bratra pod krkem.“ Byla hodně naštvaná. Docela jsem jí rozuměla.
„Dej si záležet, mami. Nechci, aby někdo poznal, čím si musela projít.“ Jeho pohled směrem ke mně byl něžný a smutný. Slzy měl jistě na krajíčku, a pokud ne, vypadal tak.
Dvě hodiny si Liz hrála se šitím. Udržovala mé rameno znecitlivělé, takže jediné, co jsem cítila, bylo nepříjemné cukání a popotahování, to jak utahovala nit.
Adrian celou dobu seděl vedle mne a pevně mě držel za ruku. Hladil mne a utěšoval.
„Jen klid, miláčku, postaráme se o tebe.“ Jeho slova zněla tiše a konejšivě.
„Možná bych měl zavolat tvému otci, že se ti stal úraz. Je lékař, určitě by tě rád viděl, že jsi v pořádku a...“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nikam nevolej.“ V ústech jsem měla sucho a jazyk se mi nepříjemně lepil na patro.
„Dobře, jak chceš.“ Usmál se a políbil mne na čelo.
„Tak hotovo.“ Liz se narovnala, aby si srovnala záda.
Adrian se natáhl přese mne a konstatoval, že odvedla výtečnou práci. Nechtěla jsem vědět, jak moc výtečnou a tak jsem radši koukala na druhou stranu.
„Píchnu ti antibiotika a taky něco na spaní, potřebuješ si odpočinout.“
Už jsem chtěla zajásat, že všechny útrapy jsem zdárně přežila.
„A ty se od ní nehneš, a pokud by se jí přitížilo, hned mi zavoláš. Kdyby dostala horečku, nebo zimnici, nebo se ti něco nezdálo.“ Sundávala si rukavice celé rudohnědé od dezinfekce. Elegantním způsobem tak zajistila, že bude sedět u mne a nepůjde dokončit to, co s Jasonem začali.
„Adriane?“ Ujistila se, jestli ji vnímal.
„Ano, mami. Jistěže zůstanu s Abby.“ Adrian se zatvářil dotčeně.
Liz si sklidila všechny věci, co měla rozházené kolem, a pak mi píchla další, menší injekci.
„Odpočiň si, děvenko.“ Chlácholivě mne pohladila po vlasech a odešla. Zůstala jsem s Adrianem sama. Bolelo mě celé tělo a byla mi navzdory všemu ještě zima. Chtělo se mi spát.
„Je ti ještě chladno? Přinesu ohřívače a taky ještě deku navíc.“ Zvedl se.
„Nechoď pryč.“ Zamumlala jsem unaveně.
„Nikam nejdu, jen sáhnu do skříně.“ Naplnil ohřívače horkou vodou a vsunul je po deku. Další, o něco silnější deku hodil ještě na mne, a pak si lehl na druhou stranu postele, čelem ke mně.
Chtěla jsem zůstat vzhůru, jenže injekce začala působit. Víčka mi těžkla s každým nádechem.
„Jen si odpočiň.“ Zašeptal. Slyšela jsem jeho slova už jen jako by z dálky.
„Zůstaň.“ Vzdychla jsem si ještě před tím, než mne přemohl spánek.
Jeho chladná ruka se dotkal mého čela, opatrně mi odhrnul vlasy z obličeje.
„Jistěže s tebou zůstanu.“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one