Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

17. kapitola

Zamrkala jsem do šera pokoje a otočila hlavu na stranu. Adrian stál u dveří. Jeho napjatý, křečovitý postoj naznačoval, že řeší něco nepříjemného. Opíral se ramenem o zárubeň a ruce měl složené na hrudi.
Na chodbě stála nejistě Liz a v ruce svírala malý tácek s ampulkou a injekcí. Vypadala naštvaně.
„Adriane, je to tvoje poslední slovo?“ Liz pevně sevřela rty do úzké linky.
„Nemůžu ji jen tak proměnit, nemůžu. Slíbil jsem, že neudělám nic, oč mi sama neřekne.“
„Ale pokud si nejsi jistý, že to byl jen obyčejný vlk. Měl jsi to tělo donést hned.“
„Promiň, ale má žena krvácela a já musel nejdřív pomoci jí a ne řešit nějakou zdechlinu.“
„Já to chápu, ale...“ Liz se zatvářila dotčeně.
„Ne.“ Odsekl vztekle Adrian.
„Nemůžu ani udělat testy a zjistit, jestli neměl vzteklinu. To do ní mám prát injekce jen tak?“
„Ne, mami. Necháme to být a uvidíme.“
Nechápala jsem, o čem se tak zarytě dohadují, ale v jejich hlasech byl slyšet vztek. Bylo to divné, Liz vždycky všechno řešila s chladnou hlavou. Nikdy na Adriana nekřičela, ale její vzrušený hlas k tomu nyní neměl daleko.
Chtěla jsem se ozvat. Říct, ať mi vysvětlí, co se děje. Pokud se jedná o mě, měla bych mít právo říci k tomu své.
Otevřela jsem pusu a zavřela oči. Spánek na mne dolehl jako těžká, neprodyšná, chlupatá a tmavá deka.
Následující dny si pamatuji jen kouskovitě a velmi rozmazaně. Liz se starala o to, abych opravdu necítila žádnou bolest, což mělo za následek mé útržkovité bezvědomí. Dala bych ruku do ohně za to, že Adrian setrval celý ten čas se mnou v pokoji. Kdykoliv jsem se malinko probrala, hned jsem viděla jeho dokonalou bledou tvář.
„Jak je ti, Šípková Růženko?“ Odložil knihu, kterou četl a přistrčil si židli blíž k posteli.
„Nebolí tě rameno? Chceš něco proti bolesti?“
„Ne, už nechci spát.“ Promnula jsem si oči. „Co je vlastně za den? Jak dlouho jsem byla mimo?“ Pokusila jsem se posadit, ale rameno bolestivě zaprotestovalo. Vstal a pomohl mi, podložil mi záda dalším polštářem.
„Za dva dny jsou Vánoce.“ Usmál se.
„Páni, málem jsem je prospala. Co dělá ta rána? Co říkala Liz?“
„Budeš v pořádku. Hojí se to velmi dobře. Možná, že až se pořádně najíš, mohli bychom zkusit vstát, co ty na to?“
„Je mi dobře. S nohama přeci nic nemám.“ Přehodila jsem nohy přes okraj postele a vyhoupla se nahoru. Sklonila jsem hlavu, abych zjistila, že jsem stále více nahá, než-li oblečená. Podívala jsem se na Adriana, a pak se mi zamotala hlava. Takovýhle kolotoč jsem zažila naposledy v Africe po místím kvašeném kozím mléku.
Jen jakoby zpomaleně jsem zaregistrovala, jak se nebezpečně blíží ten béžový koberec, co je na podlaze. Sesunula jsem se k zemi.
Ani nevím, jak se dostal za mne, najednou jsem kolem hrudníku ucítila jeho chladné ruce a on si mě přimáčkl k sobě. Nedopadla jsem na podlahu, ale skončila v jeho náručí. Snažil se být gentleman a tak koukal všude jinde, než na má obnažená ňadra.
„Říkal jsem zkusit vstát.“ Zachrčel rozladěně.
„Pomalu, Abby.“ Jeho dlaň mi sklouzla jako by nedopatřením na bříško, a pak se mi ovinula kolem boku. Cítila jsem jeho chladný dech na kůži a to mi moc nepomohlo. Jeho oči teď neskrývaně hltaly mé tělo. Zachvěl se, když pohledem dorazil až k ňadrům a dolů k mému klínu. Dech se mu zrychlil a on se naklonil blíž, aby si vzal, co mu právem náleží.
„Adriane, ne.“ Tak, tak se mi podařilo zastavit jeho polibek. Přitiskla jsem mu ukazováček přes rty. Nechtěla jsem do toho všeho zaplétat ještě víc, než už jsem byla. A že jsem v tom byla po uši, bylo více než zřejmé.
První, co jsem rozpoznala v jeho výrazu, byla bolest, ta nevyslovená bolest z dalšího odmítnutí.
Nesouhlasně svraštil obočí a jeho pohled se najednou změnil. Jeho oči teď nepřetékaly láskou a něhou, ale zklamáním.
„Pomůžeš mi do mého pokoje?“ Tak tohle už asi neurovnám.
„Jistě, miláčku. Všechno, co si jen přeješ.“ Jeho hlas byl najednou studený. Už jsem v něm necítila tu něžnost, ten zájem.
Zatrnulo mě někde uvnitř a srdce mi škobrtlo, když jsem si uvědomila, co se stalo. On to vzdal. Právě nyní to vzdal. Uvědomil si, že nikdy nebudu svolná. I kdyby pro mne udělal nevím co. Obětoval vše, co má. To poznání mnou projelo jako šíp a jako ledový hrot ostré dýky se zarylo hluboko do mých vnitřností. Tak tohle je zlé, i když proč zlé? Stejně jsem s ním nikdy nechtěla zůstat.
Zhluboka se nadechl a se mnou v náručí se pomalu postavil. Jeho černé studánky najednou jako by zamrzly. To úžasné a dobré srdce, tak milující a chápající, pokryla náhle tlustá vrstva ledu.
„Pomohu ti do tvého pokoje a zavolám Liz, myslím, že ráda uslyší, že už ses probrala a je ti lépe. Pak tě budu muset opustit, neboť mi otec dovezl nějaké dokumenty, se kterými potřebuje pomoct. Myslím, že budu mít do Nového roku docela dost práce.“
Posadil mne na postel jako malé dítě a zabalil mne do deky. Pak, aniž by se mě na něco zeptal, hrubě mě chytil za levou paži a vytáhl mě na nohy. Odvedl mě do mého pokoje. Bylo tu chladno, jak tu dlouho nikdo nepřitápěl. Nechal mě stát uprostřed místnosti a beze slova odešel.
A pak to celé došlo i mně. Já ho zklamala a ranila. Už nikdy to asi nebude jako dřív. Adrian je z těch lidí, kteří nedávají druhou šanci. Usiloval o mne a i když jsem ho neustále odmítala, stále se snažil. Jenže nyní, potom, co mi zachránil život, doufal ve změnu mého přístupu.
Dopotácela jsem se do postele a se zaťatými zuby vlezla pod deku. Sakra, i pod ní mi byla šílená zima. Po pěti minutách jsem byla už tak prokřehlá, že jsem drkotala zuby.
Liz opatrně otevřela dveře a vešla dovnitř.
„Jak je ti? Donesla jsem ti teplý čaj.“ Sedla si na okraj postele, a pak se otočila ke mně.
„Je ti zima? Adrian ti tu nezatopil? Blázen jeden, takhle nastydneš.“ Okamžitě se rozeběhla k topícím tělesům a zapnula je na plný výkon.
První slza mi ukápla přes spodní okraj řas, když se vrátila ke mně.
„Co se děje?“
„Asi jsem to všechno zkazila, Liz.“ Posmrkla jsem, a pak se zavrtala víc pod deku.
„Jak to myslíš, děvenko?“ Nahnula se nade mne a mateřsky mě pohladila po vlasech.
A tak jsem jí to řekla. Některé události jsem vynechala a jiné trochu poupravila, ale nakonec pochopila, jak strašně jsem to všechno zvorala.
„No, promluvím s ním, ale nevím, jestli to bude něco platné. On je velmi tvrdohlavý a nenechá si do věcí moc mluvit. Pokud se rozhodl, tak s ním už nehnu. Ale neboj se, budu trvat na tom, abys tu zůstala, alespoň dokud se nezotavíš. Nemůžu tě přece pustit do světa, když jsi takhle raněná.“ Tu poslední větu řekla velmi smutně. I na ní bylo vidět, že nechce, abych odsud odešla.
Večeři mi donesla ve spěchu. Pomohla mi s umytím a oblečením, a pak mne nechala o samotě. Bylo to zlé, měla jsem spoustu času na přemýšlení. Celou noc jsem se jen dívala na nebesa postele a snažila se vymyslet, co budu dělat dál.
Ráno přišlo plíživě a líně, avšak bylo pro mne doslova vysvobozením.
Liz mi donesla snídani a tvářila se poněkud zaraženě. Sedla si na kraj postele a složila ruce do klína.
„Mluvila jsi s ním?“ Napila jsem se čaje.
„Ano.“ Pokývala.
„A?“ Chtěla jsem vědět.
„Je to zlé, Abby. Nedá si poradit. Je úplně mimo.“ Vzdychla.
„Tak jaký je verdikt?“ Pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, jaký osud mne čeká.
„Řekl, že samozřejmě počká, až se ti zranění zahojí, a pak tě odveze do města. Myslím, že ti zařídí nějaké bydlení a tak, ale nevidí už žádnou možnost, jak byste mohli být spolu.“
Bylo očividné, že samotné pomyšlení na to, že odejdu jí vadí. I mně to vadilo. Byla má nejlepší kamarádka, byla má matka.
„Moc mě to mrzí, Liz. Nechtěla jsem ho takhle naštvat.“
„O to nejde. Pokud jsi necítila, že bys ho mohla milovat, není šance.“
„Záleží mi na něm, mám ho moc ráda. Jen pořád nemůžu překonat to, kým je.“
Liz se usmála. „Nemůžeš se srovnat s tím, že je upír? No, já myslela, že už to zvládáš, chovali jste se k sobě už moc hezky.“
„Jo, tak to chovali, jenže já vždycky zazmatkuji, špatně se zatvářím, nebo ucuknu, když bych měla být v pohodě. Jsem hrozná.“
„Nejsi hrozná, jsi člověk. Jen mladá dívka postavená před opravdu velmi těžký problém. Srdci nemůžeš poručit, Abby. To prostě nejde.“ Věnovala mi přátelské objetí.
„Možná, kdyby mi dal víc času.“ Vzdychla jsem.
„Jen klid. Co se má stát, to se stane. Náš osud je daný, tak se neboj.“
Tak tohle mi dvakrát moc nepomohlo. Prostě jsem si až do morku kostí uvědomovala, jak jsem to podělala. Jenže tohle šlo prostě mimo mne. Všechny mé reakce byly víceméně podvědomé a i kdybych se ovládla, jak bych s ním pak mohla zůstat, kdybych musela přemýšlet nad každým svým pohybem a hlídat každé své gesto. Takhle by to nešlo, pokud nebudu pevně rozhodnutá, nemá cenu se o cokoliv pokoušet.
Liz mi pomohla s ranní hygienou, a pak mi zkontrolovala ránu. Některé stehy se prý už uvolňují, takže brzy vypadnou. To znamená, že má rekonvalescence tady se dá počítat na dny.
„Odpočiň si a já pro tebe přijdu, až bude čas slavit, a pomohu ti s oblékáním.“ Zavřela za sebou dveře a já se ze všech sil snažila nemyslet na to, jaké to bude, až budu sama. Chtělo se mi plakat a křičet. Dostat ze sebe ten mizerný pocit, který se mi usadil na hrudi a nedovoloval mi pořádně se nadechnout.
Stulila jsem se do klubíčka a přehodila deku přes hlavu. Nevím, co bylo v tom čaji, co mi donesla Liz k snídani, ale usnula jsem vcelku okamžitě a spala, dokud mě přišla vzbudit.
„Abby, je čas se připravit. Rodinná oslava za chvíli začne. Večeře je už skoro připravená a dárky jsou už pod stromkem.“ Její zvonivý hlas se nade mnou vznášel a tahal mne zpět do reality.
Otevřela jsem oči. Liz stála již oblečená a učesáná. V ruce držela ramínko s šaty, které vypadaly jako kdyby byly ušity z pavučinových sítí, jemně stříbřitě šedá přecházela do černé. Šaty se leskly a blyštily malými lesklými kamínky.
Všimla si, jak na ně bez dechu civím.
„Adrian ti je nechal ušít, abys dnes vypadala krásně. Je to důležitá oslava, celá rodina pohromadě.“ Opatrně položila tu hedvábnou nádheru na druhou stranu postele, a pak se naklonila ke mně, aby mi pomohla vstát.
„Kdy?“ Poposunula jsem se do sedu.
„Co kdy?“ Nechápavě zamrkala.
„Kdy mi je nechal ušít?“ Vydechla jsem a nespouštěla pohled z šatů.
„Myslím, že někdy krátce před tou nehodou.“ Pokrčila rameny. „Chtěl, aby byly dokonalé, stejně jako ty.“
„Já jsem pitomá. Já jsem tak děsně moc pitomá.“ Slzy se mi hrnuly do očí.
„Ale nejsi, Abby. Hlavně se musíš řídit srdcem. Pokud ti tvé srdce říká ne, tak ho jednoduše poslechni. Pokud váhá...“ Nedopověděla a sedla si na kraj postele.
„Jak to myslíš, jestli váhá?“ Utřela jsem si nos do rukávu. „Tys taky Cecila neznala, než ses stala jeho ženou. Láska přeci může vzniknout z přátelství.“
„Abby, sice jsem ho neznala nijak zvlášť dobře, nechodili jsme spolu roky, dokonce ani měsíce, ale znala jsem ho. Věř mi, že pokud bych si ho nechtěla vzít, tak by mě k tomu nikdo nedonutil.“
„Ale Adrian mi říkal, že váš sňatek byl dohodnutý.“
„Ano, to ano, ale nikdo by mě nedonutil vzít si ho, kdyby nepřeskočila jiskřička.“ Usmála se na své propletené prsty a najednou vypadala na šestnáct.
„Hmm, ale tys věděla, do čeho jdeš.“ Sklopila jsem hlavu.
„Ano, já pocházím z upíří rodiny. Věděla jsem, do čeho jdu.“
„Abby, já tě mám moc ráda. Miluji tě jako dceru, kterou jsem nikdy neměla, pokud cítíš, že bys ho mohla přece jenom milovat, pomůžu ti.“ Vstala a jedním rychlým pohybem si urovnala rozevlátou sukni svých nebesky modrých šatů.
„Zkusíme ho dostat.“ Mrkla na mě šibalsky.
„Okouzlíme ho tvým dokonalým vzhledem. Pokud v něm zůstalo alespoň trošičku z toho, co k tobě cítil, máme ještě šanci.“
Hodinu si hrála s mým líčením a účesem. Zlatý hřeb příprav bylo obléknout tu stříbřitou nádheru. Byla jsem díky té ráně, která mne táhla a štípala, neobratná, ale nakonec jsem se do nich dostala. Bez přispění Liz bych je určitě potrhala.
„Tak jestli ho tohle nedostane na kolena, tak už nevím.“ Spokojeně mne přejela pohledem, a pak mne otočila čelem k zrcadlu. Vypadala jsem jako víla. Šaty mi padly dokonale. Vyčesané vlasy byly ozdobeny stejnými lesklými kamínky, kterými byly pošity šaty. Rameno mi přelepila jen zlehka gázou v barvě pleti, takže nebyla skoro ani vidět.
„To je nádhera, Liz. Vážně děkuji.“ Otočila jsem se na ni a jemně ji objala.
Mrkla na budík na mém stolku. „Páni, to je hodin, musíme jít.“
„Ještě dárky.“ Podívala jsem se směrem ke skříni.
„Pošlu pro ně Adriana, teď spěcháme.“
Kývla jsem a byla ráda, že dárky pro něho jsem zabalila už před tou nehodou.
Liz mne vzala opatrně za levou ruku, aby mne zachytila, kdyby se mi udělalo zle, a pak mě vedla do salónku. Slavnostní večeře se podávala tam. V rohu u krbu stál krásný košatý stříbrný smrk, hustě ozdobený lesklými ozdobami a malými světýlky. I zbytek místnosti byl slavnostně vyzdoben. Vše, včetně stromku, bylo laděno do zlaté a barvy šampaňského. Takovou krásu jsem ještě neviděla. Když jsem byla malá, dělávala jsem s maminkou ozdoby z barevného papíru a řetězy z kukuřice. Tohle bylo ale překrásné.
Muži již seděli oblečeni do smokingů v křeslech u krbu a každý měl v ruce sklenku s pitím. Vidět Jasona v obleku mne skoro porazilo.
Cecil povstal a obdivně pokýval. Jason na mne mrknul, ale Adrian se ani nepodíval. Seděl zadumaně, nohu přes nohu, rukou si podpíral bradu a zíral do hřejivých plamenů.
Liz mne postrčila do teplého přítmí salonku a povzbudivě mne pohladila po ruce.
„Dámy, tedy já nemám slov.“ Cecil se uklonil a pokynul ke stolu. Bylo zde bohatě prostřeno.
Pomohl usadit Liz a já čekala, až se zvedne můj muž a pomůže mi. Adrian vstal a položil dopitou sklenku na římsu krbu, pak se konečně podíval na mne.
Snažila jsem se tvářit mile a omluvně, ranitelně, jak to jen šlo. Na malinkatý zlomek vteřiny ztratil kontrolu nad svýma očima a já viděla, jak led z jeho pohledu zmizel. Ty černé studánky opět zářily a hřály mne. Jenže pak sklopil zrak k podlaze, a když se na mne znovu podíval, byl jeho pohled opět ledově chladný.
Nejsem si jistá, že se na mne Adrian ještě podíval, protože celou večeři přešel se skloněnou hlavou. Jídla se skoro ani nedotkl, i když já mám co povídat, byla jsem na tom podobně.
„Adriane, mohl bys dojít Abby pro dárky, prosím? Myslím, že budeš vědět, kde je má schované.“ Liz si utřela koutky úst, a pak složila ubrousek vedle zlatého talíře.
Adrian jen bezduše přikývl a vstal od stolu. Vlastně za celou dobu neřekl jediné slovo. Byl tichý, jen jeho bolest křičela z každého jeho pohledu a pohybu.
Liz se snažila zachránit situaci, jak se dalo a tak vyprávěla příhody z dob, kdy byli chlapci ještě dětmi. Byl by to přímo dokonalý večer, kdyby...
Adrian donesl plnou náruč dárků a položil ji pod stromek k ostatním. Liz mi vysvětlila, že u nich se nečeká až na ráno, že tohle slaví postaru. Bylo mi to vcelku jedno, stejně jsem se nemohla na nic soustředit. Trhala jsem lesklý balící papír s motivy zimy a Vánoc a nedokázala se dívat jinam, než na zmučenou tvář svého „zatím“ manžela.
Myslím, že mezi dárky byly nějaké šperky a doplňky k oblečení. Vánoce jsem zkazila všem, i když se celá rodina, kromě nás dvou, snažila hrát „šťastné a veselé“.
Zůstali jsme sedět hodně dlouho do noci. Poslouchali jsme Cecilovo vyprávění o starých dobrých časech a mě dostávalo, jak moc staré ty časy v jeho podání jsou.
Někdy kolem třetí ráno jsem se omluvila a odpotácela se do svého pokoje. Byla jsem tak moc unavená, že prosté uvedení se do stavu, kdy je možno vlézt do postele, aniž by si člověk vypíchl oko sponkou, mi dalo docela dost zabrat.
Šaty byly nakonec mnohem pevnější, než se zdály být. Bez většího zjevného poškození skončily, po naprosto šíleném výkonu, před kterým by smekl i slavný Houdini, na zemi. Jeho útěk ze svěrací kazajky v nádobě plné vody byl jen slabý odvar.
Jenže noc je příliš dlouhá a i když jsem umírala únavou, mimochodem nevím proč, když jsem část dne prospala, nešlo mi usnout. Opět jsem jen zírala na tmavou látku nad postelí, která se v tomhle nočním šeru zdála skoro černá.
Přemýšlela jsem pořád dokola, co bude dál. Co budu dělat. Bože, co já vlastně budu dělat?
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one