Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

18. kapitola

Těžko říct, kdy jsem se ráno vzbudila. Hustě sněžilo a tak určit čas, podle polohy slunce na nebi, bylo zhola nemožné.
Náladu jsem měla pod psa a ani se mi nechtělo vylézat z postele. Jenže něco mne přeci jen přesvědčilo. V noci jsem se rozhodla, že to zkusím ještě zachránit. Omluvím se mu a třeba ještě povolí. Vylezla jsem z postele a rozhlédla se po pokoji. Na stole ležela hromada rozbalených, i jen napůl rozbalených dárků. Dva z nich ještě měli balící papír netknutý. Byly to dárky od Adriana, podle zlatého hedvábného papíru se zelenými mašličkami a červenými ozdobami.
Vzdychla jsem a nerozhodně se přišourala ke stolku. Neměla jsem vůbec vánoční náladu a ani chuť se radovat. Ale přeci jen, Adrian si dal tu práci a utratil za mne své peníze. Vzala jsem do ruky první krabičku a potěžkala ji. Pak podsunula prst pod první kousek izolepy a trhla. Zůstala jsem bez dechu zírat na nejnovější model foťáku, který musel stát doslova celé jmění. Ruce se mi roztřásly, když jsem si přečetla přiloženou kartičku, psanou úhledným a drobným krasopisem.
„Má nejdražší, abys měla všechny naše společné chvíle zdokumentované.“
Zírala jsem na tu malinkou kartičku a to, že brečím jsem si uvědomila, až když první slza dopadla na bílý voskovaný papír, rozmazala písmena a ta se slila v nejasnou modrou inkoustovou skvrnu.
Další krabička byla malinkatá a lehká. Strhla jsem papír a držela teď v dlani květ drobné sametově černé růže. Dala se otevřít a po odklopení víčka jsem se neudržela na nohou, kolena mi vypověděla službu a já se sesunula k zemi. Podpírala jsem se o levou ruku, klečíc a uslzenýma očima hleděla na malého platinového andělíčka na jemném, propracovaném řetízku. Že držel v rukou diamant ve tvaru srdce, bylo více než ironické, vzhledem k situaci.
Na spodní straně víčka bylo zlatě napsáno. „Abys věděla, čím jsi pro mne. S láskou, A.“
Děkovala jsem šťastné náhodě, že právě tyto dva dárky zůstaly nerozbaleny. Nikomu by neprospělo, kdybych se sesypala na včerejší rodinné oslavě. Takhle jsem si mohla nadávat v tichu samoty, jak dlouho jsem chtěla. Vlastně jsem se uklidnila, až když mi došly slzy. Je to hrozné, stále v sobě máte ten vztek a smutek, ale už můžete jen naprázdno vzlykat.
Utřela jsem si nos do rukávu a protřela dlaněmi obličej. Oči mne pálily a já cítila, jak mi opuchají. No, to budu dneska vypadat naprosto kouzelně. Vrávoravě jsem se postavila na nohy a položila andílka na stůl k ostatním dárkům. Cítila jsem se zrazená a podvedená. Zrazená sama sebou a podvedená celým tímhle krutým světem. Proč jsem jen nemohla vědět dřív, do čeho se ženu? Proč jsem nedostala šanci se s tím světem příšer vyrovnat?
Zranila jsem muže, který mi nikdy neublížil a zasadila mu tu nejtěžší ránu. Mé zranění se hojilo, skoro už nebolelo, ale jak dlouho se bude hojit rána Adriana? A zahojí se vůbec?
Než jsem si vůbec uvědomila, co dělám, sahala jsem na kliku jeho pokoje. Seděl již oblečený u svého počítače a něco rychle sepisoval. Otočil se při zvuku mého vzlyku a okamžitě se postavil. Jeho pohled byl zkoumavý, opatrný a ledově chladný. Kdysi by se ke mně hnal s otázkou, co se stalo, ale nyní jen stál na druhém konci místnosti a opíral se rukou o opěradlo židle.
Bylo tedy na mně, abych šla za ním a já to udělala. Pomalu, zkoumajíc, jak se jeho výraz pomalu mění v tvrdou nesouhlasnou masku. Hlavou mi probíhaly tam a zpět úvahy o tom, co bych měla udělat. Co on ode mne očekává, že udělám a co nakonec doopravdy udělám. Vířily a narážely do sebe tak, že jsem se musela chytit dlaněmi za spánky, aby mi nepraskla hlava. Ale co, jestli to mám podělat ještě víc, tak ať je to alespoň rychle za mnou. Poslední krok mne dělil celou svou nepopsatelnou dálkou od jeho dokonalého těla. Vztáhla jsem ruce a objala ho. Tvář jsem mu položila na hruď a jen poslouchala trochu vyjukaný tep jeho srdce. Zadržel dech a jeho tělo se napnulo. Objímala jsem jen chladný sloup. Neschoval mne ve svém náručí, nepohladil mne konejšivě po zádech, nepolíbil do vlasů. Dlouze vydechl, a pak se jeho ruce dotkly těch mých. Sundal mé dlaně ze svého pasu a s kamenným mrtvým výrazem se na mne podíval. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, zalézt někam pod zem a zůstat tam.
„Děje se něco?“ Tón jeho hlasu bych přirovnala k učiteli, který je nesvůj, že ho rušíte, když opravuje písemky. A že já dostala nejmenší počet bodů, mi bylo nyní více než jasné.
Nastalo trapné ticho. Zmateně jsem v jeho očích hledala toho starého dobrého Adriana. Muže, který mi přísahal před bohem a svědky, věčnou lásku. Jenže ten asi zrovna nebyl doma a hodně bych se divila, kdyby se ještě někdy vrátil.
„Já,… jen jsem ti chtěla poděkovat za ty krásné dárky.“ Hlas jsem měla tichý a zhrublý pláčem. „Ten foťák je dokonalý, a pak ten...“ Jeho přimhouřené oči mi daly jasně najevo, ať už proboha mlčím. Cítila jsem se hrozně, jako malé dítě, přistižené při krádeži bonbónů.
„Nemáš zač.“ Odsekl a otočil se zpět k počítači. Ne moc jemně mi tak naznačil, že žádný happy end se konat nebude.
Kousla jsem se do rtu, abych zastavila další nával slz a rázně, se vztyčenou hlavou, vypochodovala na chodbu. Dveře jsem nezavřela opatrně, ale třískla s nimi, až se zachvěly. Pokud on může být takový, tak já také.
Dlouhá, horká sprcha byla nyní jedinou volbou. Stála jsem pod silným proudem vařící vody a cítila, jak tlak v mém nitru opět narůstá. Muselo to ven. Všechno a najednou. Z mého hrdla se vydral první bolestný výkřik a já padla na kolena, přidržujíc se zdi přede mnou. Vycházely ze mě děsivé zvuky, které se daly přirovnat stěží k něčemu, co běžně vychází ven lidským hrdlem.
Takhle nějak křičí raněná gazela, když ví, že se blíží její konec. Když cítí, že jí na krk dýchá smrt. Jenže já tolik štěstí neměla. Musela jsem žít dál, žít s tím, že jsem ztratila muže, kterého možná miluji.
Oběd byl jen trapnou fraškou, parodií na rodinnou pohodu. Nejvíc se asi bavil Jason, který odložil včerejší snahu o to vypadat jako dospělý „člověk“ a oblékl se opět... jako Jason.
Já se mlčky rýpala ve své bramborové kaši a snažila se skrýt opuchlé rudé oči za tmavými skly slunečních brýlí a můj muž vraždil brutálním, sadistickým způsobem tlustý plátek hovězího masa.
Cecil se tázavě díval na Liz a ta vrhala zmučený pohled na všechny zúčastněné. Po několika dalších bolestných minutách už Adrian to napětí nevydržel a beze slova vstal od stolu. To bylo na další dva dny naposled, kdy jsem ho viděla. Já poprosila Liz, aby mi jídlo nosila do pokoje a on radši ani vůbec nevycházel.
A pak, bylo krátce po obědě, klepl kdosi na dveře. Nešla jsem otevřít, jen houkla dále. Adrian elegantně vtančil dovnitř a v ruce třímal tlustou složku s dokumenty.
Zastavil se naproti posteli a počkal až vstanu. Pak přistoupil ke mně a podal mi ty papíry.
„Co je to?“ Vydechla jsem a probírala se potištěnými listy.
„To jsou dokumenty k tvému bytu a taky k tvému bankovnímu účtu. Koupi auta nechám na tebe. Vybereš si sama.“
„Už mám odejít?“ Vytřeštila jsem oči a rázem si uvědomila, po jak tenkém ledě chodím.
„Vlastně jsem jen čekal, až mi dojdou doklady k bytu, účet v bance už mám pro tebe založený dávno.“
„Na to jsem se neptala.“ Hlas se mi zlomil a já se ze všech sil snažila být silná.
„Cecil řekl, že tě odveze. Bude asi lepší, když to udělá on, než abych…“ Hlasitě polkl.
„Adriane?“ Zašeptala jsem bolestně v otázce jeho jméno. To jediné tiché slovo zapůsobilo bolestněji, než kulka.
„Už půjdu.“ Otočil se k odchodu. Plně jsem si uvědomovala, jak mě zaplavuje panika. Věděla jsem, že to přijde, ale nyní, když jsem tomu stála čelem, bylo těžké tomu uvěřit.
V posledním záchvěvu naděje jsem ho zachytila za ruku, ale on se mi hrubě vysmekl.
Ani se neotočil, než došel ke dveřím.
Zahodila jsem poslední zbytky hrdosti a se slzami v očích řekla. „Prosím, Adriane.“
Zastavil se, a když jsem řekla jeho jméno, stáhl ramena a zachvěl se. Jeho ruka už sahala po klice, ale on nechal svou paži bezvládně klesnout.
„Přeji ti krásný a dlouhý život, Abby. Až budou rozvodové papíry, pošlu ti je.“ Sklonil hlavu, a pak rychle vyšel na chodbu. Dveře se za ním zaklaply a já zůstala zlomeně zírat na jejich bezchybné tmavé dřevo.
Tak tohle byl konec. Konec mého krátkého a srdce drásajícího vztahu.
Sedla jsem si na postel a tupě civěla na složku, která obsahovala celý můj budoucí život. Nikde jsem v něm neviděla Adriana, ani jeho rodinu. Jen prázdný byt a plné bankovní konto.
Balení jsem vyřešila jedním kufrem, ve kterém skončily jen osobní věci a pár drobností. Oblečení jsem nechala ve skříních, stejně ho nebudu potřebovat. Stačí mi rifle a tričko. Mikina a bunda. Zbytek si obstarám, až někdy. Nasadila jsem si čepici s netopýrem a kolem krku omotala šálu. Rukavice zastrčila do kapsy a ještě než jsem odešla, naposledy jsem se rozhlédla po pokoji. Byl neuklizený, zabydlený a vypadal, jako bych si měla jen odskočit a během pár minut se vrátit. Omyl, já se už nevrátím.
Prošla jsem naprosto tichým domem a byla ráda, že jsem nikoho nepotkala, bylo by to moc bolestné loučení.
Venku na mne čekal Cecil, vzal mi z ruky kufr a strčil ho do auta.
„Liz se ti strašně omlouvá, ale říkala, že by loučení s tebou nepřežila. Prý ti zavolá, až se z toho trochu vzpamatuje.“
Věděla jsem naprosto přesně, jak to myslí, cítila jsem to stejně.
Cecil mi otevřel dveře na straně spolujezdce, a když jsem nastoupila, opatrně je zabouchl. Sedl si za volant a ještě než nastartoval, zhluboka se nadechl.
Ohlédla jsem se a naposledy si prohlédla zářící dům, a pak mi vnitřnosti sevřela neviditelná silná ruka, mačkajíc je k zešílení. V okně Adrianova pokoje se pohnula tmavá postava. Věděla jsem naprosto přesně, že je to on. Nevzdal se posledního pohledu na mne, jak mizím z jeho osamělého, smutného života.
Cecil se na mě ani nepodíval, i když věděl, že pláču. Byla jsem mu vděčná, že nejeví snahu to rozebírat. Asi bych nebyla moc příjemná.
Brečet jsem přestala, až kousek před městem. Byla už naprostá tma a město nádherně zářilo. To jsem na tomhle přelidněném mraveništi milovala, vypadalo to tu jako na Vánoce i během roku. Miliony světel, neonů a rozzářených výkladních skříní.
„Abby.“ Ozval se tiše Cecil, aby mne nevyděsil. Zkoušel, jestli se znova nerozpláču. Jenže já se cítila otupěle a zvláštně prázdně. Opravdu jsem se obávala chvíle, až si to naplno uvědomím a to zjištění mne totálně převálcuje.
„Jo?“ Dívala jsem se z postranního okýnka.
„Víš, chci jen, abys věděla, že kdykoliv budeš cokoliv potřebovat, stačí jenom zavolat. Zůstane to mezi námi, Adrianovi nic neřeknu. Tohle město je moc veliké a nebezpečné pro samotnou dívku.“ Sevřel volant pevněji, ale pořád jen upřeně pozoroval silnici před námi.
„Díky, to je dobré vědět.“ Vzdychla jsem a doufala, že neuslyší ten otrávený podtón. Neměla jsem ani v nejmenším v plánu je kontaktovat, kdybych něco potřebovala. Už nebyli moje rodina.
„Adrian ti koupil překrásný byt, ve velmi klidné a bezpečné části. Máš přímý výhled na Central Park. Myslím, že se ti tam bude opravdu líbit. Je tam i krb, sice je to moderní plynové zařízení, já jsem na klasiku, vždyť víš."“
Bylo mi úplně jedno, kde je můj nový byt, v podstatě mě to vůbec nezajímalo.
Cecil zahnul do podzemních garáží a zaparkoval co nejblíže výtahu.
„Doprovodím tě, chci vědět, že jsi v pořádku dorazila.“ Ukázal mi svazek klíčů.
Poslušně jsem ho následovala. Nesl můj kufr a co chvilku se ohlížel přes rameno, jestli jdu za ním. Ani jsem nevnímala, do kterého patra jsme vyjeli, nebo jaké číslo má můj byt. Prostě jsem mu dělala poslušně ocásek a tak trochu se probrala, až když položil zavazadlo na podlahu.
„No, máš tu vše potřebné, byt je plně zařízen. Tak já se rozloučím.“ Byl celý nesvůj, tak roztěkaně přešlapoval z nohy na nohu.
Málem mě chytla křeč do čelisti, jak jsem se za všech sil snažila vykouzlit alespoň chabý úsměv. Nakonec jsem se zašklebila a kývla. Vtiskl mi klíče do dlaně, a pak mne rychle objal a políbil na čelo.
„Drž se, děvenko. A kdybys cokoliv potřebovala, volej.“ Doprovodila jsem ho ke dveřím a kývla, když jsem za ním zavírala.
Opřela jsem se zády o zeď a sesunula se podél ní do sedu. A bylo to tu. Byla jsem sama. Prázdnota křičela z každého čistotou zářícího kouta a mě jímala hrůza při zjištění, že vše tu nese jeho rukopis. Každý sebemenší detail mi ho tu připomínal. Vše tu bylo stroze elegantní, až mírně chladné. Připadalo mi to jako jeho pomsta, jako důmyslný způsob mučení. Kdykoliv se podívám na jakoukoliv drobnost, uvidím jeho smutnou tvář.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one