Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

19. kapitola

Kupodivu jsem totálně odpadla a vzbudila se, až s prvními paprsky zimního sluníčka, otravně mě šimrajícími do nosu. Otočila jsem se rozespale na druhý bok, a pak si plně uvědomila, jaké nepohodlí skýtá moje nová kožená sedačka. Do postele jsem se jaksi včera nedostala. Kufr ležel pořád na stejném místě, kde ho Cecil včera odložil. Pod hlavou jsem měla zmuchlanou bundu místo polštáře.
První den mého nového života.
Zpod hlavy jsem vytáhla dálkové ovládání od krbu a bolestně jsem protřela tvář. Tlačítka jsem měla otlačená přes půlku obličeje. Večer jsem si chtěla alespoň trošičku připomenout tradiční noční povídání při hřejivém světle ohně. No, nějak to nezabralo. Jak říkal Cecil, dřevo je prostě dřevo. Když necítíte smůlu a neslyšíte tiché praskání, není to ono.
Protáhla jsem se a uvědomila si, kolik mám práce. Pokud se nehodlám zbláznit, tak prostě musím něco dělat. V první řadě uzpůsobit byt, aby se v něm vůbec dalo bydlet. To znamená několik denních nákupů, a pak minimálně měsíc tvrdé práce. Chtěla jsem to vzít od podlahy. Pokud se tady mám cítit dobře, pokud zde má být můj nový domov, bude to vyžadovat pár menších úprav. Spoustu barvy a rozhodně jiný nábytek.
Vydrápala jsem se na nohy a prošla si konečně v klidu všechny místnosti. Ohromný světlý obývací pokoj byl plynule propojený s jídelnou a malou kuchyní. Vše bylo naleštěné, ze skla a nerezu. Obývák byl laděný stejně jako celý byt, ve studených pánských barvách. Obrazy na stěnách byly jedny z těch předražených moderních patlanin, u kterých ani nevíte, kde mají vrch a kde spodek. Ani bych se nedivila, kdyby každé z těch pláten stálo jako nové auto. Oklepala jsem se jen při pohledu na ně a v duchu ocenila velkou odkládací komoru. Bude se věru hodit. Z chodby pak vedly další dveře do třech pokojů, jedné velké hlavní ložnice a dvou menších. Hlavní ložnice, stejně jako obývací pokoj s kuchyní, měla výhled na park. V létě to bude naprosto dokonalé. Sedla jsem si na ohromnou kovovou postel ze stříbrných nerezových tyčí a rozhlédla se po ložnici. Stěny byly v různých odstínech šedé a ložní prádlo i doplňky většinou v barvě burgundského vína. Pokud tohle nezařizoval Adrian, tak si určitě bytový architekt myslel, že tu bude bydlet muž, asi nějaký businessman z Wall Streetu. Celé to tu spíš připomínalo luxusně a střídmě zařízenou kancelář. Jediné, co bych ještě mohla snést, byla koupelna. Byla laděna v naprostých kontrastech. Bílé a černé mramorové obkladové desky se střídaly pravidelně v šachovnicovém vzoru. Aby to tu nebylo jednotvárné, vše, včetně mýdla a ručníků, křičelo krvavě rudou, chladně modrou a studeně žlutou barvou. Tahle barevná kombinace sice nepatřila k mým nejoblíbenějším, ale pokud nechci vybourávat celou koupelnu, budu se s tím muset smířit.
Zakručelo mi v žaludku a já se rozhodla jednat. Sprcha, snídaně v nějakém blízkém bistru, a pak celý den po obchodech s barvami a potřebami pro kutily. Po sprše jsem se navlékla do starých šatů a rozhodla se, že to o den odložím a zajdu si koupit něco na sebe. Oblékla jsem si zmačkanou bundu a na hlavu narazila ručně pletenou čepici. Fajn, vypadala jsem spíš na nějakého bezdomovce, než-li na osobu bydlící teď v jedné z nejdražších čtvrtí. A co? Proč bych se měla snažit vypadat hezky. Kvůli lidem okolo? Kašlu na ně.
Strčila jsem klíče od bytu do kapsy a vyšla na chodbu. Minula jsem postarší pár, muž v luxusním mohérovém kabátě a dokonale střiženém obleku, žena s kloboukem na hlavě a v kožichu z polární lišky, sahajícím až na zem. Ta se zatvářila podezíravě a otočila se za mnou, když jsem nastupovala do výtahu. Měla jsem nevysvětlitelnou chuť vypláznout na ni jazyk, ale jen jsem se usmála a nepatrně zamávala. Žena strčila loktem do muže stojícího u dveří, hledajícího správný klíč a začala mu tiše a velmi rozhořčeně cosi povídat.
Dveře výtahu se konečně zavřely a já si oddychla. Začala hrát tlumená hudba a já se konečně podívala, v kterém že to jsem patře. Byl by to docela trapas, kdybych ani nevěděla v kolikátém bydlím.
Ani ne blok od domu jsem objevila naprosto zastrčené a tiché ponuré staré bistro, ideální pro mne a mou depresivní náladu. Jídlo bylo špatné, káva studená a naprosto nechutná, ale alespoň jsem tu byla sama. No, vlastně ani nebylo, čemu se divit. Žádní rozjásaní milenci, žádné šťastné rodinky užívající si svátků. Brr, chtělo se mi z nich křičet. Je opravdu zvláštní, že když má člověk hroznou náladu, rozjásání lidičkové kolem mu mnoho nepomůžou. Spíše ho zatlačí ještě hloubš.
Vyhýbala jsem se tedy zalidněným bulvárům a hlavním třídám, a když už jsem nezvládala neustále drcání a tlačení se lidí okolo, mávla jsem na taxi.
Postarší černoch, který si během jízdy prozpěvoval, mi připadal děsně sympatický. Nesnažil se za každou cenu navázat hovor o ničem, tak jako většina jeho kolegů. Jen pozdravil a zeptal se na cíl cesty. Pak mi ochotně zastavil u bankomatu a dovezl mne k velikému nákupnímu středisku. Vydechla jsem otráveně, když jsem si uvědomila, jak budu zápasit s papírovými taškami a jak pak budu shánět odvoz.
„Počkáte na mě, prosím?“ Pípla jsem a srolovala několik bankovek, s nadějí v očích mu je podávajíc.
„Jistě, slečinko. Nemějte strach. Budu stát tady a počkám na vás.“ Usmál se a jeho upřímný vřelý úsměv mě pohladil až tam někde uvnitř, u srdce.
Vystoupila jsem a přitáhla bundu víc ke krku. Během hodiny se zatáhlo a z nebe začal padat déšť se sněhem. Tam by jistě hustě sněžilo. Sedli bychom si ke krbu, nebo se spolu dívali na televizi. Nebo bych si lehla k němu na postel a on by mi četl knihu, kterou jsme měli rozečtenou. Vlastně jsem ani nevěděla, o čem byla. Neposlouchala jsem slova, jen klidný, pevný, hluboký a konejšivý tón jeho hlasu. Ta vzpomínka mnou projela a usadila se bodajíc mě v oblasti žaludku. Instinktivně jsem se chytila za břicho a zkroutila se, opírajíc se o taxík.
„Jste v pořádku, slečínko?“ Muž se hrabal z auta a já si až teď uvědomila, jak moc je mohutný. Sedět celý den v autě, asi nebylo pro něho to pravé.
Zastavila jsem ho mávnutím ruky a s hlubokým nádechem se narovnala. „Je mi dobře. Jen tu počkejte, prosím.“ Muž jen mlčky přikývl a vrátil se za volant.
Během dvou hodin jsem měla nakoupeno vše potřebné a to už jsem jednou tašky odnesla do auta. Měla jsem vše, od spodního prádla a ponožek, až po nový vlněný kabát a vysoké kožené kozačky, které se budou trochu více hodit ke stylu mého bydlení.
„Teda slečinko, to se nedivím, že jste potřebovala odvoz. Vždyť byste to, ani neunesla.“
Bral mi tašky z rukou a cpal je do kufru auta.
„Děkuji vám, opravdu jste mi pomohl.“ Konečně mi jeho nevtíravá a tak nějak dětsky bezelstná veselá povaha rozvázala jazyk.
„Klidně vám dám telefonní číslo, a pokud budete potřebovat někam hodit, tak stačí zavolat.“ Cpal svoji mohutnou postavu zpět za volant a culil se na mě.
Cestou jsem ještě nakoupila něco k snědku a velkou láhev červeného vína, jako umrtvovadlo na večer. Nebyla jsem si vůbec jistá, jestli budu schopná usnout.
Řidič byl úžasný. Nejen, že mne zavezl až do garáží, ještě mi pomohl s taškami až nahoru. Rozloučili jsme se a jeho mohutné mávání z výtahu mi vehnalo do tváře lehký, ale upřímný úsměv.
Odpoledne se táhlo, ale po telefonu jsem zajistila pár nutností. V první řadě počítač a připojení k síti. Hodně nákupů budu asi provádět z domu. Alespoň co se nábytku a ostatního týče. Pak jsem vybalila všechny tašky a věci narovnala do skříní. Úplně mě ohromilo, že tu bylo vše, i náhradní povlečení do postele. No co, stejně si koupím jiné. Už byla pěkná tma, když jsem sbalila poslední igelitové tašky a hodila pytel do centrální odpadové šachty. Pak jsem otevřela láhev vína a sedla si k televizi. Zařekla jsem se, že nesmím myslet, nesmím vzpomínat, musím jít prostě dál. Hloupost, po první vypité skleničce jsem propadla v přímo nekontrolovatelný pláč a ten ustal až se skleničkou poslední. Byla jsem oficiálně namol. Díky bohu, alkohol způsobil, že hlava odmítala myslet na cokoliv, kromě veliké železné postele v neútulné šedé ložnici. Mám dojem, že poslední metry, jsem zdolávala po čtyřech, ale když jsem se vítězoslavně položila na záda a pod hlavu zmuchlala polštář, cítila jsem se fajn. Zpitá jak Dán, ale dostatečně unavená na to, abych usnula. Hurá, první den je za mnou.
Ráno přišlo prazvláštně rozmazaně a poněkud surrealisticky. S prvním pohybem se zvedla ohromná vlna nevolnosti a já jsem tak tak doběhla do koupelny. Bezva nápad s opitím se, nebyl zase až tak dobrý. Na druhou stranu, celý den mi bylo natolik zle, že jsem nemyslela vůbec na nic jiného, než jak přežít další nadechnutí. Zbytek dne, po dopoledním objímání se s mou novou záchodovou mísou, jsem strávila s mokrým ručníkem na čele, sténajíc a prosíc boha, aby mne dále netrápil a rychle ukončil mé strádání.
Těžko říct v kolik jsem usnula, protože zaostřit na velké kuchyňské hodiny, byl pro mne nadlidský výkon. Samotné jejich tichounké tikání na mě působilo, jako by někdo tloukl kladivem do velikého bubnu a to těsně u mé hlavy.
Hurá, i druhý den se dal, při dobré vůli, nazvat přežitým.
S hrůzou jsem si uvědomila, že můj poopicový stav trval celého Silvestra. Do nového roku, jsem se však probudila svěží a naprosto hladová. Celý den jsem nejedla a i to málo, co můj bolavý žaludek obsahoval, přišlo vniveč. Takže mé první ranní kroky vedly k ledničce a na pánvičce skončilo pět vajec a pěkný kousek libové slaniny. Snídaně se pomalu dala nazvat i obědem, vzhledem k tomu, že slunce stálo tak vysoko a bylo něco před polednem.
Jedla jsem a dívala se z okna a přemýšlela, co budu dělat. Po parku se procházely rodiny s dětmi i osamělí lidé se svými psy. Jasně, ledový vzduch je přesně to, co nyní potřebuji. Pročistit si hlavu na mraze a rozmyslet si, co budu dělat zítra. Oblékla jsem se a ani se neobtěžovala se sprchou. Vyrazila jsem ven a s prvním nádechem mne mráz zaštípal v plicích. Byl překrásný slunečný mrazivý den a já se toulala bezcílně parkem, až jsem byla zmrzlá jako rampouch. Do malé kavárny na druhém konci parku jsem zašla na horkou čokoládu, a pak se se soumrakem vrátila domů. Napustila si vařící koupel a strávila v ní asi hodinu, než se každičký sval v mém na kost zmrzlém těle neprohřál a neuvolnil. Když jsem lezla z vany, cítila jsem se unavená a malátná. Zalezla jsem do postele a nedovolila si myslet na nic jiného, než na samé krásné věci. Veselý dětský křik, tichý intimní rozhovor manželského páru, který šel přede mnou, lednové slunce, štípající mne do očí a ledová mlha namrzlá na větvích stromů.
Třetí den mého nového života byl za mnou.
Probudila jsem se brzy ráno s výkřikem, který napovídal, že se mi nezdálo nic hezkého. Díky bohu jsem svůj sen zapomněla v okamžiku, kdy jsem otevřela oči. Dnes je den D. Velké nákupy a začátek tvrdé práce. Zavolala jsem na číslo, které mi dal ten příjemný řidič a když mne vyzvedl před domem, vysvětlila jsem mu, co mám v plánu.
„Můj švagr má malý obchůdek se vším potřebným. Myslím, že vám dá velmi dobrou cenu.“ Rozhazoval rukama a ukusoval z bagety, kterou si koupil místo pořádné snídaně. Nechtěla jsem odporovat, bylo mi vcelku jedno, kolik to bude stát, ale chtěla jsem mu za jeho ochotu udělat radost a tak jsem nadšeně souhlasila. Po dvou hodinách jsme projížděli ulicemi plně naloženi. I na sedadle vedle mne stály plastové kbelíky naplněné barvami. Sedadlo vedle řidiče zabíraly štětce a válečky, teleskopické násady a plachty na přikrytí podlah a nábytku. Myslím, že jsem udělala v tom malinkém obchůdku tak měsíční tržbu. Prodavač, o něco starší muž než řidič, se usmíval a úslužně plnil každé mé přání.
Řidič, který se jmenoval Joe, mi pomohl se všemi věcmi nahoru a rozloučil se se mnou širokým úsměvem.
Celý zbytek dne jsem poklízela a připravovala byt na velkou malovací akci. Vše jsem si chtěla udělat sama, pěkně pomalu a vlastními silami. Navečer jsem ještě stihla poprvé vymalovat ložnici a změnila ji v útulné místo s teple laděnými barvami.
Následujících čtrnáct dní jsem věnovala mému novému hnízdečku. Barvu jsem volila v teplých a útulných odstínech oranžové, žluté a terakotové. Nábytek potom dřevěný, tmavě hnědě mořený a veškeré doplňky s alespoň minimální africkou tématikou. Trvalo mi další týden, než měly všechny polštářky naprosto dokonalý odstín a všechny obrazy se přesně hodily ke zbytku bytu. Nakonec jsem se posadila na novou pohovku do obývacího pokoje a cítila se tu konečně jako doma.
Den probíhal poklidně a já zjistila, že se nudím a začínám vzpomínat. To nebylo dobré, nesmím vzpomínat. Pustila jsem si hudební kanál a dala volume naplno. Hudba duněla a nedávala tak skoro žádný prostor na přemýšlení.
Někdo rázně zabouchal na vstupní dveře. Jistě před tím zvonil, jenže přes hlasité kvílení basové kytary, to jaksi nebylo slyšet. Vypnula jsem televizi a pomalu se přiblížila ke dveřím. Bouchání se ozvalo nanovo, doprovázeno tichým kletím.
Přitiskla jsem oko ke kukátku a ztuhla. Sice jsem viděla jen záda té mohutné postavy, ale její oblečení nedávalo mnoho možností. Jason.
„Kdo je?“ Zakřičela jsem, abych získala trochu času rozmyslet se, co udělám.
„Švagrová, otevři. Tak Abby, otevři.“ Opřel se pažemi o dveře.
„Co tu chceš?“ Nebyla jsem si jistá, jestli pustit ho dovnitř je, vzhledem k naší minulosti, dobrý nápad.
„Abby, prosím, musím s tebou mluvit.“ Sklonil unaveně hlavu a vypadal, jako by několik nocí vůbec nespal.
„O čem?“
„O něm, o Adrianovi.“ Když vyslovil to jméno, střeva se mi začala kroutit jako klubko neposedných hadů.
„Co se děje?“ Hlas jsem měla sotva slyšitelný.
„Je zle, Abby, moc zle. Prosím, otevři už.“ Bouchnul dlaní do dveří a nevypadal, že by mi právě teď chtěl ublížit.
Otevřela jsem dveře a uhnula mu beze slova z cesty. Bral to jako pozvání a vešel, aniž by pozdravil. Proplul mým bytem a ladně se usadil na pohovku v obýváku. Přehodil nohu přes nohu a jednu paži volně položil na opěradlo.
Pomalu jsem ho následovala a zůstala z opatrnosti stát na druhém konci místnosti tak, abych ho měla na očích. Sice bych asi zvládla udělat tak dva kroky, než by mě dostal, ale přeci jen jsem se cítila trochu líp, když jsem viděla každý jeho pohyb.
„Takže?“ Snažila jsem se vypadat tvrdě a nedostupně, doufajíc, že mu tak nedám ani nejmenší záminku k nekalým myšlenkám.
„Takže.“ Opakoval po mně s náznakem pobavení na tváři.
„Říkal jsi, že je zle.“ Pokrčila jsem rameny, jako by mi na tom nezáleželo. Omyl, záleželo a hodně.
„Máme takový drobný problém, Abby.“ Zhluboka se nadechl, ještě než pokračoval.
„Adrian je na tom dost zle.“
„To on mě vyhodil s pár papíry v ruce, nechtěl mě mít už nablízku, proč by mě mělo vůbec zajímat...“
„Ale Abby,“ skočil mi do řeči. „On tě potřebuje, hodně tě potřebuje.“
„Co se děje?“ Zabalila jsem svůj „to mě nezajímá“ přístup a konečně si připustila, že udělám cokoliv.
„Je tak slabý, že se bez pomoci nepostaví ani na nohy. Je to blázen, ale rozhodl se spáchat sebevraždu. Od té doby, co jsi odešla, přestal jíst a hlavně pít.“ Řekl to tak, že bylo jasné, co tím myslí.
„Nerozumím, on se snaží vyhladovět k smrti?“ Přistihla jsem sama sebe, jak se mi klepe hlas.
„Nejen snaží, ono se mu to vcelku dost dobře daří.“ Jeho tvář najednou nevypadala tak netečně a nezaujatě.
„Proboha, proč mi Liz, nebo Cecil nezavolali?“
„On jim to zakázal.“
Trochu se mi příčila myšlenka, že právě Jason na sebe vzal roli zachránce svého bratra.
„A tobě to nezakázal?“ Nedokázala jsem skrýt zvědavost.
„Už bys mohla vědět, že já na to, co chce, nebo nechce můj bratr, zvysoka kašlu.“ Nervózně se zavrtěl.
„A?“ Neříkal mi všechno.
„Co a? Co chceš vědět?“
„Proč jste ho nedonutili vypít nějakou krev.“
„On ji vlastně nepil od doby, co tě zná.“ Zatvářil se nesouhlasně.
„Co? To si děláš srandu, ne?“
„No, koukám, že ti o sobě opomněl říci ještě jednu maličkost.“
„Poslouchám.“ Vrhla jsem na něho zvídavý kukuč.
„Upíři mají ještě jeden zdroj příjmu energie. Většinou se živíme bolestí nebo strachem. Panický křik je taky fajn, ale Adrian se jaksi živil z tebe. Tedy skrze tebe, abych byl přesnější.“
Tak, byla jsem vedle, jak ta jedle. „Co tím myslíš, že se živil skrze mne.“
„No, to, že můj bratr tak trochu parazitoval na vaší lásce, respektive na lásce, kterou cítil on k tobě. A pak, když jsi odešla… no, řekněme, že záložní baterie byla fuč a on skončil, jak skončil.“
„Ok, tak znovu, proč nezačal pít krev?“
„Tobě to nedochází, viď? Chtěl se zabít, byla jsi smyslem jeho bytí. Čekal na tebe celý život.“
Nelíbilo se mi, co to povídal, to, že já můžu za Adrianův stav.
„A co s tím mám asi udělat? Nebude mě chtít vidět. Ani se mnou pořádně nepromluvil, než jsem odešla.“
„Ale Abby, když je nejhůř a blouzní v horečkách, tak čí jméno volá? Co myslíš?“
„Fajn, pojedu s tebou a pokusím se ho přemluvit, aby se napil.“ Už jsem chtěla jít do ložnice pro oblečení, ale on mě zastavil.
„Ne.“ Jeho hlas zaburácel. „Pokud se mnou pojedeš, musíš být připravená udělat cokoliv.“
To cokoliv řekl tak, že mi bylo okamžitě jasné, jak to myslí.
„Buď ho miluješ a vrátíš se se mnou napořád nebo je ti volný, a pak ho nech radši umřít.“ Jeho pohled byl zkoumavý a tak trochu vyčítavý.
Zůstala jsem na něho civět a přemílala pořád dokola, co mám udělat. Pokud už jsem natolik zasáhla do Adrianova života, že na mně závisí jeho přežití, musím vzít na sebe plnou odpovědnost. Krom toho jsem umírala touhou moci ho znova obejmout a vychutnat si jeho sladký polibek. Chyběl mi, celý ten dlouhý čas, mi nevýslovně chyběl. Bylo těžké si to připustit, ale nedokázala bych bez něho dále být. Kdyby Jason nepřijel, asi bych zítra zavolala taxi a nechala se odvézt.
„Pojedu. Pojedu s tebou a udělám cokoliv, cokoliv jen bude třeba, aby byl zase v pořádku.“ Řekla jsem to a myslela svá slova stoprocentně vážně. Byla jsem pevně rozhodnutá dát všechno a udělat, co bude třeba.
Jason se vítězoslavně usmál a kývnul, jako že se mám jít dát dohromady. Měla jsem na sobě seprané rifle, které byly místy od barvy, nešla vyprat a vytahané tričko. Tak takhle bych asi Adriana neokouzlila. Skoro jsem zalitovala, že jsem si nepořídila žádný provokativní obleček, který měl on tolik rád. No nic, bude muset stačit stará dobrá klasika.
Vytáhla jsem nové spodní prádlo, černé s jemnou krajkou. Nic lepšího jsem neměla. Rifle a tričko, ještě černá mikina a světle modrá zateplená vesta. Pletená čepice s netopýrem patřila neodmyslitelně k mé výbavě. Kolem krku jsem omotala šálu a do batůžku hodila pár drobností a doklady.
Vyšla jsem na chodbu. Jason stál opřený o vstupní dveře a už na mne čekal. Sjel mě pohledem a neskrývaně nasadil výraz „no, to snad nemyslíš vážně.“ Nic ale neřekl a jen mi uvolnil cestu, abych mohla projít kolem něho. V garáži na nás čekalo Cecilovo auto. Ani mi neotevřel dveře. Typická mužská galantnost, kterou jsem znala od Adriana, se zřejmě jeho bratrovi obloukem vyhnula. Sedl za volant a počkal, až nastoupím i já. Skoro celou cestu jsme jeli mlčky. Popravdě, ani jsem nevěděla, o čem bych si s ním měla vyprávět. Tak nějak jsem přepokládala, že nesdílíme žádné záliby a ani hudba se nám nebude líbit stejná.
„Tak povídej něco.“ Nadhodil znuděně po dvou hodinách. „Myslel jsem, že ženské mají být ukecané, je to váš hlavní znak, ne?“
Opravdu jsem se musela držet, abych nenadhodila něco, jako že jeho hlavním znakem je úplná blbost, ale pak mne přeci jen něco napadlo.
„Jasone, proč tohle vlastně děláš?“ Řekla jsem zamyšleně.
„Vždyť víš, ne?“ Odfrkl skoro uraženým tónem.
„Ne, tak to opravdu nevím.“ Nechtěla jsem to nechat jen tak.
„Je to můj bratr, ne?“ Bylo poznat, že tenhle druh konverzace mu příliš nevoní.
Uculila jsem se. „Jasone, uznávám, nebyla jsem s vámi moc dlouho, ale jediné vím jistě, pro svého bratra bys ty nehnul ani prstem.“
„Jako on pro mne, ne?“ Otočil se na mě. Tak tímhle jsem si nebyla úplně jistá, Adrian by jistě, při své šlechetnosti, zapomněl na bratrské sváry.
„No, jak říkáš. Tak tedy, co v tom je?“ Začalo mě to zajímat čím dál víc. Bavilo mě pozorovat, jak se Jason pod tíhou mých otázek kroutí a vymýšlí, co mi odpovědět.
„Adrian, při své zaslepené zamilovanosti zavolal do Paříže a řekl, že pokud tě Evropské kmeny nechají na pokoji, vzdá se následnictví.“
„Jak to myslíš? Jako že přenechá Ameriku někomu jinému?“
„Jo, přesně tak. A jistě ti dochází, co by to znamenalo.“
„Konec bezpečného lovu.“ Odpověděla jsem za něj.
„Chytrá. Tedy, na člověka.“ Složil mi poněkud kostrbatou poklonu.
„A proč to vadí zrovna tobě? Vždyť tam žiješ, ne? Právě kvůli tomu.“
„Jasně, ale když přijedu domů, chci mít prostě klid. Když mě popadnou touhy se vyřádit, tak prostě sednu na letadlo, ale tady chci klid.“
Hmm, tak to jo. Konečně jsem to pochopila. Sobeček Jason.
Zastavili jsme před domem a já počkala u dveří, až mě dojde.
„Jasone?“ Pípla jsem.
Otočil se na mě s otazníkem v očích.
„Jak je to zlé, myslím s Adrianem.“
Podíval se mi s pohrdavým úsměvem přímo do očí, a pak zasyčel: „Nejhorší.“
Zachvěla jsem se pod tíhou toho slova. Bylo zajímavé, jak Jason dokázal do jednoho, jediného slova dostat všechno a ještě víc.
Podržel mi dveře a hrdinsky mne opustil hned u schodů.
„No, dnes to bude dlouhá noc. Přeji ti hodně štěstí, švagrová.“
Mlčky jsem stoupala vzhůru a s každým schodem na mne padala větší a větší tíseň. Co mne čeká, jaké to bude? Zvládnu to vůbec.
Před dveřmi jeho pokoje jsem se zastavila a s rukou na klice zaváhala. Dělám dobře? Jasně, že dělám. Stiskla jsem kliku a vstoupila.
Pokoj byl tmavý, závěsy zatažené. Nebylo tu dost vzduchu, nebo mi možná jen panika svírala útroby. Místností se nesl zvláštně sladký zápach, tohle se nedalo nazvat vůní. Sakra, kde už jsem to cítila? Tohle přeci znám, takhle to smrdí v nemocnici, jenže tam je mrtvolný pach doprovázen zápachem dezinfekce. Musela jsem se na okamžik zastavit, udělalo se mi zle od žaludku. Hlavou mi projelo jediné slovo „nejhorší“. Jak moc zlé je to s upírem, když je to nejhorší?
Hodila jsem batoh na zem a pomalu přistoupila k posteli. Ještě pořád jsem bojovala sama se sebou. Jedna má půlka se pořád viděla, jak utíká pryč ze dveří, pryč od tohohle zápachu.
Záclonky byly zatažené a tak diskrétně zahalovaly to, co leželo za nimi.
„Adriane.“ Zašeptala jsem a váhavě pozvedla ruku, abych odhrnula průhlednou látku.
V posteli ležela sice postava, ale s Adrianem, kterého jsem znala, neměla pranic společného. Šedá, vrásčitá kůže měla strukturu papyru. Byla přetažena přes vystouplé kosti. Svaly jako by dávno zmizely v nenávratnu. On trávil sám sebe. Vypadal jako v poslední fázi anorexie.
„Do háje.“ Vydechla jsem a ustoupila o krok dozadu. Nechtěla jsem se k tomu přibližovat. Váhala jsem, nazvat to jím.
Pohnul se a tichounce zaúpěl. Pak otočil hlavu na stranu a otevřel oči. Z jeho vyschlé tváře na mě zíraly dvě smutné vyprahlé zelenožluté oči, přetékající bolestí.
Polkla jsem, chtělo se mi zvracet, tohle přeci nemůže být on, to není on.
„Abby.“ Vyschlé rty se mu sotva pohnuly. Zachroptěl, a pak oči zavřel a odvrátil se. „Prosím, nedívej se na mě.“ Sotva jsem ho slyšela.
„Nechci, abys mne takhle viděla.“ Vzlyknul a jedna jeho kostnatá paže zvedla okraj deky a přetáhla ji přes hlavu.
Píchlo mě u srdce. Panebože, jak se tohle může stát? Jak někdo může takhle vypadat po třech týdnech? Pouhé tři týdny.
Do očí se mi hrnuly slzy. Bylo mi jasné, že jestli něco neudělám, tak nepřežije do rána. Byl vlastně zázrak, že ještě dýchal.
Opatrně jsem si sedla na kraj postele a dotkla se jeho ruky. Byla ledově chladná a na dotek stejně hrozná jako na pohled.
„Adriane, prosím, neodháněj mě. Jsem tady a už nikam nepůjdu.“ Pomalu jsem při těch slovech stahovala deku z jeho tváře a centimetr po centimetru si zvykala na jeho podobu.
Ten výraz byl dostatečně bolestný, že i přes skoro neexistující svaly na tváři, se zkřivil jeho obličej do masky smutku. Kdyby se udržel na nohách, jistě by utekl. Snažil se ze všech sil odvrátit ode mne obličej, ale kam by chtěl přede mnou utéct? Neměl se kde schovat.
Deku jsem mu stáhla až k bokům. Srdce mi krvácelo z toho pohledu. Nehádala bych se, kdyby mi někdo řekl, že přede mnou leží tisíc let stará mumie.
„Adriane, prosím, podívej se na mne.“ Položila jsem mu dlaň na spánek a snažila jsem se ho mírným tlakem donutit, aby se na mne podíval.
„Ne.“ Zachroptěl a z koutků mu ukáply slzy. Trpěl, tak moc trpěl. A proč vlastně? Protože si vybral mě. Protože se zamiloval do špatné ženy.
Sevřela jsem čelist a cítila, jak i mně brázdí obličej chladné, slané kapičky.
„Jak ti mám pomoct? Jak ti můžu pomoct?“ Zabořila jsem obličej do deky a vzlykala.
Jeho kostnatá ruka se nadzdvihla a on mě pohladil po vlasech. Bylo to šílené, on mě ještě utěšoval. Umíral a z posledních sil mě chlácholil. Mě, která jsem to všechno způsobila.
„Řekni jak, prosím, řekni.“ Vzlykala jsem pořád dokola.
„Abby, prosím, řekni mi to.“
Zvedla jsem hlavu a podívala se upřeně do těch zvířecích očí. Plály smutkem, ale také nadějí. Věděla jsem, co mám říct. To, co mi tak špatně přecházelo přes rty. Jenže teď už jsem se toho nebála. Věděla jsem, že je to pravda. Utřela jsem nos do rukávu a posmrkla.
„Miluju tě, Adriane, strašně moc tě miluju. Neumírej mi.“ Zachytila jsem jeho ruku a přitiskla si ji k tváři.
Jeho pohled se změnil, sice pořád plakal, tiše, ne jako já, ale nyní to bylo dojetím. On byl dojatý z toho, že jsem to řekla a že cítil pravdivost mých slov.
„Děkuji.“ Vydechl.
„Nevím, co mám udělat. Udělám cokoliv.“ Šeptala jsem.
„Musím se napít.“ Zachroptěl.
„Zavolám Liz.“ Chystala jsem se vstát.
„Ne.“ Zarazil mne.
„Potřebuji živou krev.“ Nasucho polkl.
Věděla jsem, co tím myslí, potřeboval se napít a to hned. Jasně, jednoho smrtelníka má přeci na dosah.
„Použij mou.“ Navrhla jsem.
„Jsi si jistá?“
„Ano, jsem si jistá.“ Fajn, tak tohle bylo hrdinské gesto. Byla ve mně malinkatá dušička. Kdo z vás by chtěl být pokousán a vysát? Já ne.
Hluboce vzdychl, jako by se rozhodoval a pak přikývl.
„Musím mít přístup ke krční tepně.“
Stoupla jsem si a vrstvu za vrstvou odkládala oblečení. Sundala jsem si i boty a zůstala jen v riflích a tričku.
„Pojď ke mně. Nemohu vstát.“ Jeho hlas byl čím dál tišší. Každé slovo ho vysilovalo. Každý další nádech ho posouval blíž ke smrti. Každé bouchnutí jeho srdce ho zabíjelo.
Věděla jsem, že není moc času, ale i tak jsem váhala vlézt za ním do postele a nabídnout se mu. Vložit svůj život do jeho rukou.
„Nemusíš to pro mne dělat. Chápu to.“
„Ne, jsem v pohodě.“ V poslední době lžu, až si sama věřím, tedy skoro.
Klekla jsem si k němu, a pak se položila. Byla jsem tak blízko, že jsem cítila chlad jeho těla na své kůži. Nahnula jsem se nad ním tak, jako bych ho chtěla políbit, a pak nastavila svůj krk před jeho ústa.
Položil mi ruku na zátylek, a pak si mne přitáhl ke svým rtům. Bylo to zvláštní, cítila jsem jejich popraskanou strukturu. Byly tak suché a hrubé, škrábaly mne na kůži.
Zhluboka se nadechl, aby nasál co nejvíce mé vůně. Vydal při tom zvuk roztouženého povzdechnutí. „Uvolni se, Abby. Miluji tě.“ Zašeptal, a pak jsem ucítila ostrou řezavou bolest.
Předpokládala jsem, že to bude příjemné, možná erotické, ale byla to jen prachsprostá, obyčejná a surová bolest.
Slyšela jsem každé jeho mohutné polknutí. Viděla jsem, jak se mu pohybuje ohryzek, jak polyká. Už však nebylo cesty zpět.
Po pár vteřinách se svět kolem mne rozmazal a já se propadla do prapodivného stavu zamlženého vnímání. Cítila jsem se jakoby oddělená od svého těla. Volně a lehce. A pak se přese mne převalila temná a neproniknutelná vlna bezvědomí. Možná bych měla cítit strach, ale já necítila nic. Pokud je tohle má poslední chvilka, není teda nic moc.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one