Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

2. kapitola

Otevřela jsem oči a zuřivě zamrkala do tmy. Ležela jsem v něčí posteli a hrozně mě bolelo rameno.
„Sakra.“ Sykla jsem bolestí, pokoušejíc se posadit. Pak moje oči zabrousily k malému průsvitnému umělohmotnému sáčku, visícímu z odřeného stojanu. Do mé paže byla zavedena infuze.
„Do háje.“ Vytrhla jsem si jehlu ze žíly a ohnula paži, abych zastavila krvácení.
Mé špinavé oblečení bylo přehozené přes křeslo u protější stěny, která byla celá z matného skla. Tohle nebyl obyčejný dům.
Odněkud ke mně doléhala tlumená hudba. Snažila jsem se zhluboka dýchat a pak se pokusila postavit na nohy. Šlo to ztěžka, ale šlo to. Odplížila jsem se ke křeslu a natáhla na sebe špinavé rifle a mikinu. Gumička z vlasů zůstala asi ležet v té špinavé uličce a tak mi nezbývalo, než nechat vlasy rozpuštěné.
Bylo mi nepředstavitelně slabo a dělaly se mi mžitky před očima. Musela jsem se opírat o skleněné stěny, abych vůbec mohla jít. Otevřela jsem dveře toho zvláštního pokoje a stanula na vyvýšeném ochozu jakéhosi skladiště. Opravdu tu zněla tlumeně hudba. Byla to vážná hudba, těžko říct jaký skladatel.
Když jsem se podívala pod nohy, udělalo se mi špatně. Nikdy jsem neměla moc v oblibě výšky a pod mými chodidly teď byly jen průhledné kovové rošty. Ze stejného materiálu bylo i schodiště a já marně přemýšlela, jakého génia tohle napadlo. Než jsem slezla schody, byla jsem zpocená jako myš a bylo mi na omdlení.
„Neměla bys ještě vstávat.“ Ozval se známý hrubý hlas. Podívala jsem se směrem, odkud vycházel. Pár metrů ode mne stálo černé auto a kdosi se přehraboval v jeho motoru.
„Sotva se držíš na nohách. A tu kapačku jsi měla nechat dojet, vypadáš, jako bys půl roku nejedla.“
Zůstala jsem jako přimražená a přemýšlela co má udělat.
„O útěk se ani nepokoušej, je to tu všechno pod zámkem. Neboj, až to opravím, tak tě odvezu.“
„A co kdybych ji odvezl já.“ Nade mnou se ozval zvláštně vábivý a sametový hlas. Na jednom z ocelových nosníků těsně pod střechou, nějakých dvacet metrů nad zemí stál muž, tak stejně starý jako já a obezřetně si mě prohlížel.
„No, kdyby nějaké to kilo přibrala, nebyla by marná.“ Zazubil se víc a pak udělal něco, co mě totálně ochromilo.
Naprosto přirozeně posunul svou pravou nohu dopředu a udělal malý krok do prázdna. Skoro neslyšně dopadl vedle mě. Všechen náraz absorboval špičkami svých bosých nohou. Vytřeštila jsem oči a zatajila dech. Bylo mi jasné, že tenhle skok by nemohl normální člověk přežít. Zírala jsem na něho, až se mi udělalo černo před očima a já se sesunula směrem k podlaze.
„Sakra, já ti říkal, ať se chováš jako člověk. Copak jí musíš takhle děsit?“ Ten hrubý hlas zněl zase z dálky.
„Nevěděl jsem, že je tak lekavá.“
„Vždyť se sotva držela na nohách a ty to na ni takhle vybalíš. Chlape, někdy mě děsně štveš.“
„Neměl si ji sem brát.“
„Fajn a to jsem ji měl nechat ležet v té uličce? To si děláš srandu.“
Na sucho jsem polkla a snažila se odlepit víčka od sebe. Byla to děsně namáhavá činnost. Něco mě bodlo do paže. Automaticky jsem se snažila ucuknout, ale čísi silné a ledově studené ruce mě zachytily a pevně mě podržely. Ten chlad mnou projel a znovu mne rozklepal.
„Běž od ní, podívej se co děláš.“ Ten hrubší hlas zněl vyčítavě.
„A já za to asi můžu. Vždyť se na ni podívej, anorektička potrhlá. O co se tu snažíš, stejně se zabije.“
„Lime, nech toho.“ Hrubší hlas se zlobil. Konečně jsem našla dost síly mrknout a otevřít oči.
Nade mnou se skláněli dva muži, jednoho jsem znala, byl to ten skokan. Měl zvláštně dokonalou dětsky krásnou tvář. Něco na něm, ale nebylo přirozené, něco na jeho křehkosti a skoro až dětské dokonalosti. Měl hnědé oči a tmavě hnědé vlasy rozcuchané do neposedného účesu. Kdybych ho potkala v klubu, řekla bych, že je to jeden z těch sexy hezounků, co mi nikdy moc neříkali.
Druhý obličej musel patřit tomu hlubšímu hlasu. Tenhle muž byl starší než já. Byl poměrně mohutný a svalnatý, i jeho rysy byly ostré a velmi mužné. Jeho usměvavé oči jsem už znala. Jinak měl hnědé kratší vlasy a velmi upřímný výraz.
„Co se?“ Snažila jsem se posadit, ale skokan mě zatlačil zpět do polštáře.
„A tentokrát si to infuzi nevytahuj. Jsi kost a kůže. Taky by ses mohla normálně najíst. Nevím, co ti na téhle vyzáblosti přijde krásného.“
„Nech ji chvíli vzpamatovat.“ Zase káral hrubší hlas.
Jeho postoj mě taky dost štval. Blbeček, asi si myslel, že mi dělá kdoví jak dobře, trávit volné chvíle s hlavou u mísy.
„Nemůžu jíst.“ Vyštěkla jsem naštvaně, ale nemělo to vůbec tak silný ohlas jak jsem chtěla. Můj hlas byl sotva slyšitelný šepot. Přesto se na mě oba naráz podívali.
„Jak to, že nemůžeš jíst?“Zeptal se se zájmem skokan a zadíval se mi do očí. Na moment jsem se cítila zase tak zvláštně uvolněně a šťastně, jako v té uličce. Pak jsem zatřepala hlavou a on se zamračil. Něco se mu očividně nelíbilo.
„Je divná.“ Odsekl úsečně.
„Jo, zato ty jsi vzor normálnosti.“ Vrátila jsem mu to okamžitě a ten druhý muž se rozesmál.
„Ne, počkej, to je zvláštní. Jak jsi to myslela, že nemůžeš jíst. Jsi nemocná, nebo tak něco?“ Muž s hrubším hlasem mi začínal být sympatický, nebyl tak odtažitý a neměl tolik předsudků.
„Nejsem nemocná. Prostě kromě tekutin, v sobě nic neudržím.“ Pokusila jsem se znovu posadit a tentokrát mě nechali.
„No, jsme my to ale nezdvořáci, ani jsme se nepředstavili. Mně říkají Sol a tohle je William, jinak taky Lim nebo Will, slyší skoro na všechno.“
Skokan se nahrbil a zavrčel. „Nejsem pes, ty červe.“
Musela jsem se usmát, možná mi to jen přišlo, ale choval se opravdu dost divně.
„No a ty jsi?“ Jeho čokoládové oči se zase smály.
„Melanie, těší mě.“ Řekla jsem trochu prkenně, ale ještě pořád jsem si připadala jako ve špatném snu.
„Fajn, Mel, řekneš nám teď, co jsi udělala tomu upírovi, že tě nechal na pokoji?“ Sol si sedl ke mně na postel a Lim se opřel ramenem o ocelovou zárubeň dveří.
„Komu?“ Málem jsem se udusila, jak rychle jsem se nadechla a zaskočila mi vlastní slina.
Významně se po sobě podívali a Lim přišel blíž.
„Ten upír tě chtěl zabít a neudělal to. Proč?“
„Hele, no tak.“ Obranně jsem zvedla dlaně a nevinně se na ně usmála. „Nevím, co jste zač a ani mě to nezajímá, ale…“
„Nevěříš na upíry, viď? Taky kdo by věřil takovým báchorkám.“ William přišel až ke mně a usmál se tak, až mi to bralo dech.
Náhle se jeho vzhled dramaticky změnil. Oči mu zežloutly a jeho rysy byly nelidsky ostré a hrubé. Usmál se víc a odhalil řadu velmi ostrých špičatých zubů s vystrčenými tesáky.
Cukla jsem sebou, ale Solovy paže mě zachytily právě včas, abych si zase nevytáhla kapačku ze žíly.
„Já jsem taky nevěřil, Mel, než jsem se stal jedním z nich.“ Jeho hlas byl tolik známě vábivý. Připadlo mi, že bych šla za tím hlasem kraj světa, kdyby jen pokynul.
Otočil se ke dveřím a když se opět po očku mrknul mým směrem, byl to zase ten starý Will.
„Co, co, co…“ Nemohla jsem ze sebe dostat slovo a vše, na co jsem se chtěla zeptat mi přišlo až uboze směšné.
„V žádném případě ti nechceme ublížit, Mel. Jen bychom rádi věděli, proč na tebe nepůsobí upíři tak dokonale, jak by měli.“
„Dokonale?“ To slovo mi přišlo v tomhle kontextu opravdu prazvláštní.
„Ano, oni jsou dokonalí. Když chtějí dostat svou oběť, tak ji prostě dostanou, nikdo neunikne. Tobě se to ale podařilo. Něčím si ho musela odradit, aby tě zabil a to jeho konstatování, že si tě najde. Oni takoví nejsou.“
„Jací?“ Bylo to zvláštní. Právě jsem se dozvěděla, že tady s námi žije ještě jeden živočišný druh dokonalých predátorů.
„No, určitě by se nezajímali jen tak o nějakého člověka, Mel. Jsi něčím jiná, něčím co ho upoutalo.“ Sol se zatvářil přemýšlivě a podezíravě.
„O ničem nevím.“ Šeptla jsem tiše a podívala se do jejich ustaraných tváří.
„Smím?“ Neptal se, spíš jen upozorňoval, ani nepočkal na odpověď a naklonil se nade mne. Limova přítomnost mi nijak zvlášť nevadila, jen to bylo trochu zvláštní, obzvlášť teď, když jsem věděla, že není úplně obyčejný člověk.
Jeho obličej se přiblížil až k mému a já jsem znovu nasála tu dokonalou květinovou vůni. Ne, že bych ji už před tím necítila, ale teď, když jsem už věděla, na co se mám soustředit, bylo to mnohem intenzivnější.
Přiblížil se ještě víc a já se musela usmát tomu, jak byl velmi opatrný. Že by to nebylo jen tím, aby mě nevystrašil?
Jeho nos byl na úrovni lalůčku mého levého ucha a když se špičkou svého nosu nepatrně otřel o jeho koneček, myslela jsem, že omdlím. Byl to naprosto dokonalý pocit.
„Hmm.“ Brouknul a odklonil se, narovnal se a chvíli mě upřeně pozoroval.
„Kdo byli tví rodiče, Melanie?“
Nechápala jsem jeho otázku.
„Jak to myslíš? Kdo byli mí rodiče?“
„Nevoníš tak úplně jako člověk, Mel. Je tam ještě něco.“ Podrbal se trošku přehnaně za uchem a pak pokynul na Sola.
Odešli spolu ven a zavřeli za sebou dveře. Chvíli se o něčem hlasitě dohadovali, jenže já neslyšela ani slovo. Fakt mě štvalo, jejich prapodivný, tajuplný chování.
Infuze konečně dokapala a tak už mě nic nedrželo. Znovu jsem vytáhla jehlu a skrčila ruku. Opatrně jsem se postavila na nohy a přešla ke dveřím. Na kliku jsem sáhla úplně ve stejný okamžik jako Sol a tak jsem mu vletěla přímo do náručí.
Chvíli jsme na sebe rozpačitě zírali a já pak s velkými obtížemi začala koktat.
„No, víš, už bych potřebovala domů. Je už určitě ráno a babička o mě bude mít strach a já…“ Díval se na mě jako na úplného pitomce, nebo jsem se alespoň tak cítila, on se jen jemně usmál a kývnul.
„Jasně, hned tě hodím domů.“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one