Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

23. kapitola

Vyšli jsme z pokoje a on šel první, zkoumajíc chodbu před námi. Dával bedlivý pozor, abychom nikoho nepotkali. Většina upírů byla samozřejmě venku na lovu. Měli jsme dobrou šanci proniknout do sklepení bez povšimnutí.
Opatrně jsme sešli po schodech do haly a on se snažil nás vést mimo zorná pole kamer rozmístěných po domě. Zatím se nám to asi dařilo, vzhledem k tomu, že po nás nešli muži z ochranky.
Will si vydechl a očividně se uvolnil, až když jsme vešli do chodby vedoucí ke dveřím do sklepa.
„Víš, je zajímavé, že muži neodolají, když jim půjčíš pár dvd s kvalitním programem pro dospělé. Upír neupír, stejně se na to dívají raději, než aby sledovali obrazovky kamer.“
Otočil se na mě a nevinně se usmál.
„Williame.“ Šeptla jsem překvapeně, když mi to došlo.
„No co, myslím, že se právě bezvadně baví. Neudělal jsem přeci nic zlého.“
„Wille, jsi kněz, proboha. Neměl bys nikomu dávat porno, ať už je to jakkoliv účelové.“
„Býval jsem knězem, má milá a to už je hodně, hodně dlouho. Krom toho, tady jde o záchranu Solova života a já udělám cokoliv, klidně shniju v pekle, když ho to odsud dostane.“
Chytil mě za paži a přistrčil ke dveřím.
„Musíš mě vést, nikdy jsem tam nebyl.“
Opatrně jsem otevřela a nahlédla dovnitř. Nevím, co jsem čekala, ale bála jsem se, jako kdyby na mě mělo vykouknout strašidlo. Začali jsme pomalu scházet po schodišti a mě ovanula známá vůně hniloby a vlhkosti.
„Hlídají ho dva.“ Řekl velmi tiše Will a mě znovu zamrzelo, že mé smysly nebudou nikdy takhle ostré a vyvinuté.
Zahnuli jsme do první chodby a opatrně se přibližovali k místu Solova věznění. Zezadu za paži mě velmi pevně chytla ledová ruka. Málem jsem se lekla, Will se choval tak tiše, že jsem na něho skoro zapomněla. Otočil mě čelem k sobě a přitlačil zády na stěnu. Prohnula jsem se v zádech, protože mě nepříjemně zatlačil meč, který jsem měla schovaný pod mikinou.
„Odtud už musíš sama, Mel. Nezapomeň, dávej na sebe pozor, lásko.“ Opatrně mi odhrnul vlasy z čela a políbil mě na spánek.
„Já budu tady.“
Beze slova odporu jsem přikývla a naposledy se mu podívala do očí. Byl tak moc nádherný, jak tam stál s mečem v pravé ruce. V jeho očích se zrcadlila neuvěřitelná bolest z toho, že mě musí pustit samotnou. Měl o mě děsný strach, to bylo bez debaty. Nasadila jsem ten nejsvůdnější pohled, který jsem svedla a vyšla do chodby, kde čekali dva upíři. Seděli na židlích a hráli karty na malém stolečku přistrčeném ke stěně.
„Dobrý večer, pánové.“ Hlesla jsem svůdně a zapřela se zády o zeď naproti nim.
„Že mohu navštívit vězně.“ Zeptala jsem se a střelila po nich pohledem.
Jeden z nich se nespokojeně ošil.
„Ale Lucius není doma, myslím, že byste měla počkat až se vrátí. Bez jeho přímého rozkazu.“
Z kapsy riflí jsem vytáhla mobil, který jsem okamžitě otevřela.
„Tak jak chcete. Budu si u tatínka stěžovat, že mi nechcete vyhovět. Přitom mi dal plné právo dělat si tu, co jen budu chtít. A já chci nyní vidět vězně.“ Houkla jsem, jako pravá rozmazlená tatínkova holčička a v seznamu hledala číslo. Sice jsem jeho číslo ani neměla, ale komu na tom sejde.
„No, tak já myslím, že pokud se chcete jenom pobavit.“ Řekl ten druhý z nich a mrknul na prvního.
Ani jsem si nevšimla, že to byli stejní strážci, jako tu byli posledně. Zatnula jsem čelist a jen doufala, že nestihli nikomu nic vyžvanit, o tom co se dělo za těmi dveřmi.
„No, dobře, na chvilinku by to snad nevadilo.“ Přitakal ten první a vstal, aby odemkl.
Rychle jsem se otočila kolem něho, abych zbytečně neupozorňovala na svá záda a vtančila se žádostivým úsměvem do cely. Dveře se zase přibouchnuly a já na chvíli zavřela oči, abych si přivykla na tmu. Z rohu místnosti se ozvalo hlasité vydechnutí a já se zadívala tím směrem. Okamžitě jsem měla dojem, že mi nohy vypoví službu. Seděl tam a odevzdaně mě pozoroval.
„Sole.“ Šeptla jsem a cestou k němu svlékala mikinu a vytahovala zbraň ukrytou pod ní.
„Proč tě sem posílal, proboha?“ Snažil se mi dívat do očí, když jsem přiklekla k němu na matraci a brala do rukou jeho řetězy.
„Protože tak to bude nejlepší. Teď musím vyřešit tohle.“ Zvedla jsem řetězy jednou rukou do vzduchu a druhou položila meč vedle něho.
Chytil mé ruce do svých a pár vteřin je svíral.
„Sole, pusť, musím se soustředit.“ Sklopila jsem oči a pozorovala jednotlivá očka řetězu, snažíc se najít to nejslabší místečko.
„Řekla jsi mu to?“ Ozvalo se náhle do tmy a já sebou cukla.
„Ne, přece jsem slíbila, že to neudělám.“ Nahlas jsem vzdychla.
„Jsem moc velký zbabělec, nemám k tomu dost odvahy. Moc se bojím, že by mě opustil a to bych nepřežila.“
Položila jsem si ruce na kolena a prsty mnula studené železo jeho řetězů. Vzhlédla jsem, až když jsem na tváři ucítila jeho teplé prsty.
„Moc se mi po tobě stýskalo, Mel.“
Fajn, tak to jsem právě teď potřebovala, znova do toho spadnout.
„Sole ne, já už si vybrala. Nebudu ti říkat, že to mezi námi byla chyba, protože to bylo překrásné a já jsem ti za to vděčná, ale…“ Hlas se mi zlomil a já se musela zhluboka nadechnout, abych se zase uklidnila.
„Já vím, promiň, už budu zticha. Nechci tě trápit, miluji tě.“ Stáhnul své ruce a posadil se o kousek dál, opřel se o stěnu. Sice to bylo pouhé gesto, ale i tak bylo dost výmluvné. Chvíli jsem uvažovala o tom, jestli se mu třeba nemám omluvit, ale vědomí toho, že Will čeká na chodbě, mi to nedovolilo. Museli jsme spěchat.
„Fajn, takže… Will říkal, že by to neměl být tak veliký problém.“ Opět jsem nadzdvihla jeden z řetězů.
„Modli se, aby nebyl.“
Vzala jsem ho do obou rukou a zadívala se Solovi do očí. Plála v nich naprosto stejná láska a oddanost, přesně tak, jak jsem si to pamatovala.
Zatnula jsem čelist a zavřela oči, jako by mi to mělo dodat více síly. Spíše jsem jen nechtěla vidět, až se mi to nepovede. Zlehka jsem zabrala prsty a začala ruce oddalovat od sebe. Pár vteřin se nic nedělo, ale pak se konečně ozvalo duté cinknutí a jeden z článků řetězu povolil. Udiveně jsem otevřela oči a pozorovala, jak se malá prasklinka na okraji kovu zvětšuje a jak se oko začíná rozevírat.
„Páni.“ Hlesla jsem překvapena sama sebou. „A to jsem do toho ani nedala úplně všechno.“
Seděl stále zapřený o stěnu a sledoval mě se zvláštním výrazem na tváři. Bylo v něm pobavení a taky obdiv a jistá známka zadostiučinění.
„Jsi dokonalá, Mel.“ Šeptnul a podával mi druhou ruku.
„No, k dokonalosti mám určitě hodně daleko, ale tohle mě baví.“ Musela jsem se usmát sama sobě. Konečně jsem zvládla něco, o čem jsem tolik pochybovala.
„Ani jsem nevěděla, že mám takovou sílu.“
„Větší než si myslíš…“ To si řekl spíš jen pro sebe a tak jsem necítila povinnost jakkoliv reagovat. Stejný krátký proces jsem udělala i s druhým řetězem a s úsměvem mu pomohla na nohy.
„A teď ty.“ Sehnula jsem se pro meč a podala mu ho.
Vzal si ho ode mne a jemně mě při tom pohladil po ruce.
„Díky.“
Stoupl si ke dveřím a já ho napodobila a udělala jsem totéž, jen z druhé strany. Vytáhl meč z pochvy a tu zahodil na zem. Objal dřík oběma rukama a mírně se přikrčil v kolenou, pak se zhluboka nadechnul a kývnul na mě.
Kývla jsem mu nazpět a věděla, že až klepnu na dveře, nepůjde už nic z toho vzít zpátky. Opatrně jsem se naklonila ke dveřím a několikrát ťukla.
„To jsem já, pusťte mě ven.“
Za dveřmi se ozvalo hlasité bručení a unavené šoupání nohou po kamenné podlaze. Pak v zámku zarachotil klíč a já si všimla, jak se v ten okamžik Sol napjal, až jsem měla strach, že mu šlachy na rukou popraskají.
Dveře známě zavrzaly a jeden za strážných vstoupil dovnitř. Než si však stihl vůbec jen uvědomit, co se vlastně děje, ohnal se Sol zkušeně mečem a hlava upíra dopadla s prapodivně čvachtajícím zvukem k jeho vlastním nohám. Ve zlomku vteřiny jeho tělo zčernalo a změnilo se v prach. Ten se s tichým šelestem sesunul na podlahu a o zem břinknul upírův meč.
„Co se…?“ Slyšeli jsme z druhé strany dveří, ale to už zakročil za zálohy Will a stejným způsobem se zbavil i druhého strážného.
Ani jsem nad tím dvakrát moc nepřemýšlela a sáhla po meči, který ležel na podlaze. V mém případě budu šťastná, když si s ním nepřivodím sama nějaké vážné zranění, ale zbraň mi dodávala odvahy a cítila jsem se víc chráněná.
Sol vyšel z cely a já ho tiše následovala. Sol skupinu vedl, zřejmě tudy taky párkrát procházel a tak si pamatoval cestu z katakomb. Will sáhl s úsměvem na špičku mého meče a mírným tlakem prstů mě donutil, abych ho sklonila k podlaze.
„Neubliž si, lásko.“
Jeho pobavený tón mě naštval a já se v tu chvíli rozhodla, že až se z toho dostaneme, začnu se učit. Budu se učit bojovat a budu v tom dobrá.
Mlčky jsem následovala Sola a Will skupinu uzavíral, aby nám kryl záda. Prošli jsme sklepením a potichu vystoupali po schodech nahoru. Konečně jsem se zase mohla nadechnout čistého vzduchu, když jsme stanuli na známé chodbě, vedoucí do haly.
„Není tu jiný východ?“ Šeptnul Sol a mrknul po nás. Will automaticky zavrtěl hlavou a pokynul mečem před sebe.
„Tohle je jediné cesta ven.“
„Čekáš nějaké komplikace?“ Naklonil se k nám Sol.
„Ne, mělo by to jít hladce, auto je přistavené u garáží. Oznámil jsem, že pojedu nakoupit zásoby.“ Will mě něžně chytil v pase a tlačil mě chodbou dopředu.
Všude byla pekelná tma a tak se Will přesunul do čela skupiny a Sol si s ním ochotně vyměnil místo. Jen já zůstávala stále uprostřed, z obou stran chráněna.
William opatrně nakouknul do haly a hluboce zavěřil, zdálo se, že zaváhal. Pak se ale ohlédl a pokynul nám, abychom ho následovali.
Se zatajeným dechem jsem vstoupila do ohromné haly a snažila se zaostřit na jednotlivé předměty ukryté ve tmě a zhodnotit, jestli nám nehrozí nebezpečí. Docela jsem chápala Willovu nervozitu, taky jsem nic necítila, ale vzadu na krku mi naskočila husí kůže. Byl to zvláštní, neodbytný pocit toho, že se v brzkých okamžicích něco semele.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one