Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

25. kapitola

Ani jsem nevnímala rychlost, jakou se Will řítil silnicemi probouzejícího se města. Instinktivně věděl, že se musí dostat do bezpečí dřív, než se první sluneční paprsky dotknou poloprázdných ulic. Křečovitě a pevně svíral volant svýma velkýma rukama a dělal překvapivě vystrašeně trhavé pohyby. Těžko říct z čeho měl větší strach, jestli z blednoucí oblohy na východě, nebo ze stále se zeslabujícího tepu Solova srdce.
Věděla jsem, že se asi spíš bojí víc o Sola, než o svou vlastní kůži, už byl prostě takový. Vždycky šlechetný a nesobecký. Stále víc se mi na povrch drala myšlenka, že jsem potkala dva nejlepší muže na týhle zatracený planetě. A jeden z nich mi právě umíral v náručí.
„Přidej.“ Šeptla jsem vyděšeně a snažila se opatrně špičkami prstů nahmatat sotva znatelný puls.
„Už tam budeme.“ Jeho hlas se třásl pod vahou šílených událostí, které se během tak krátkého času udály.
Solův dech byl slabý a s každým nádechem se někde vzadu v jeho krku ozvalo slabé zabublání. Pak se jeho tělo napjalo a z úst se mi vyřinul tenký pramínek krve. Vyděsilo mě to víc než by mělo, vzhledem k mým znalostem.
„Sakra.“ Hlesla jsem a setřela Solovi horkou voňavou krev od úst.
„Co se děje?“ Willův hlas zachvátila panika, štvalo ho, že nemůže zároveň řídit a dívat se dozadu na nás.
„Nic, jen jeď.“ Zavřela jsem oči a snažila se v duchu promlouvat k umírajícímu muži v mém náručí. Snažila jsem se mu vysvětlit, že musí žít, že nás tu nemůže jen tak nechat. Ne, mě tu nemůže jen tak nechat.
Auto zpomalilo a já vzadu na krku ucítila první paprsky ranního jarního sluníčka, právě když jsme vjížděli do skladiště. Zaskřípaly pneumatiky a s kvílivým zvukem se se smykem zastavily na hladké betonu.
Will se párkrát zhluboka nadechl a na okamžik zapřel hlavu o volant, objímajíc ho pažemi jako svou milenku. Počítala jsem nervózně vteřiny, než se dá zase dohromady a bála se cokoliv říct. Otevřel dveře u řidiče a v ten samý okamžik už bral nehybné tělo do náručí.
„Kam s ním?“ Pohlédl na mě, když jsem vystupovala.
Rozhlédla jsem se po skladišti a donutila svůj mozek, aby začal pracovat na vyšší obrátky.
„Jeho laboratoř.“ Aniž bych se na ně podívala, vydala jsem se tím směrem.
Velké ocelové dveře vrzly a já sáhla na vypínač u dveří, abych rozsvítila. Bylo tu vše přesně tak, jak jsem si to pamatovala.
Přešla jsem k prvnímu pultu a do levé ruky uchopila odpadkový koš, stojící u stěny. Jedním plynulým pohybem paže jsem smetla veškeré ampulky ze stolu a ty skončily s řinčením v koši. Utvořilo se tak místo akorát na jedno mohutné mužské tělo. Will ho opatrně položil na pult a aniž by se na mě podíval, začal snášet věci potřebné k transfuzi. Nechala jsem ho na pokoji, bylo to zřejmě jediné s čím mi mohl pomoci a já ho nechtěla rušit.
Ruce se mi děsně klepaly, když jsem brala do ruky nůžky, které se během vteřiny objevily vedle mne. Pomalým pohybem tak, abych mu neublížila, jsem rozstřihla jeho košili a dostala se tak na holou kůži.
Cáry látky se svezly z jeho dokonale vypracovaného hrudníku a odhalily tak skoro zhojenou jizvu i nové zranění.
„Desinfekci.“ Hlesla jsem, aniž bych jen na vteřinu spouštěla oči ze Solova těla.
Došlo mi, že se tu Will vyzná o poznání lépe než já, protože se u mě okamžitě objevila láhev se žlutohnědou tekutinou a pár vatových tampónů.
Zvedla jsem lahev a můj nos zaplnila tolik známá štiplavá vůně. Ještěže byl Sol bez sebe a necítil tu bolest, když se desinfekce přelila přes jeho ránu a vpila se do ní. Opatrně jsem přejela i pokožku kolem zranění a vzdychla si.
„Potřebovala bych teď nit na vnitřní stehy, tu asi nemáme, co?“ Vzhlédla jsem k Willovi a ten jen pokrčil rameny.
„Myslím, že jsem našel něco mnohem lepšího.“ V ruce třímal malý pytlík se svítivě modrou tekutinou. Položil ho na pultík a natáhl plnou stříkačku odporně modré látky.
„Co to děláš?“ Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, co chce udělat. Propíchl pytlík s krví, ze kterého dostával Sol transfuzi a vyprázdnil obsah stříkačky dovnitř.
Krev znatelně potemněla a naskákaly na ní bubliny, skoro jako by se vařila.
„Proboha, co je to za sajrajt?“ Chtěla jsem zasáhnout, vytrhnout hadičku z nehybné paže, ale Will mě zastavil. Pár vteřin jsem se cukala a snažila se ho odstrčit. Očima jsem sledovala, jak tmavá krev odkapává a jak putuje dolů k Solovu nehybnému tělu.
„Jen klid, je to jeho vlastní vynález. Pomáhá to hojení. Je to výtažek z mé krve.“
Svěsila jsem paže a zírala jak tekutina mizí někde uvnitř, v útrobách Solova polomrtvého těla.
Zdálo se, že opravdu krvácí o něco méně, jako by se s každou kapičkou modré krve samy zacelovaly krvácející žíly. Jen tak, jako mávnutím kouzelného proutku.
Will mě pustil hned, jak si uvědomil, že už se s ním neperu a nechci vytrhnout jehlu ze Solovy loketní jamky. Slyšela jsem, jak Solovo srdce nabývá na síle a jak je s každým úderem silnější a silnější. Jeho dech se prohluboval a nadzdvihoval hrudník v dlouhých, mohutných pohybech.
„Myslím, že nebude potřebovat žádné vnitřní stehy. Jen to zašij, ono se to scelí.“
Nasucho jsem polkla a nasadila si rukavice, možná to ani nebylo potřeba, ale zvyk je zvyk.
Obrátila jsem se k Solovi a do ruky vzala zahnutou jehlu. Prsty se mi klepaly, jako bych šila někoho poprvé v životě. Došlo mi to až po pár dalších úderech jeho sílícího srdce, v ústech jsem opět ucítila tlak mých špičáků.
„Wille, já nemůžu.“ Jehla mi z rukou vypadla a klepla o mramorový povrch pultu.
„Co se děje?“ Jeho chladné dlaně sevřely má ramena, vůbec mě to neuklidňovalo.
Mým krkem projela ukrutná bolest a já ucítila ohromnou žízeň. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem se napila krve, ale bylo to asi už docela dlouho.
„Nejde to, on …voní tak zatraceně dobře.“
Stisk Willových paží zesílil a on se přesunul těsně za mě.
„Zvládneš to, Mel, podívej se na něj. Je to tvůj přítel a potřebuje, abys mu zašila ránu. Nejsi přeci zvíře, umíš se ovládat. Já to nemohu udělat, neumím zalátat ani ponožky. Dal by mi jednu do zubů, až se probere.“
Neubránila jsem se úsměvu.
„Jsem tu s tebou, Mel a kdyby se k něčemu schylovalo, zastavím tě. Myslím ale, že to nebude potřeba. Máš Sola ráda, přeci bys mu nemohla ublížit.“
Kývla jsem a sebrala z bílého mramoru malou stříbrnou jehlu.
„Zvládnu to.“ Řekla jsem spíš pro sebe, ale on to samozřejmě taky slyšel.
Konejšivý tlak jeho rukou zmizel a on se zapřel o okenní parapet, hned vedle Solovy hlavy. Váhavě jsem se naklonila nad otevírající se ránu a udělala první drobný steh. Přistihla jsem se při tom, jak vzpomínám na naši společnou noc, na jeho doteky, na jeho rty přitisknuté k mé kůži. Sice jsem slíbila, že všechny vzpomínky nechám tam v té cele, ale děsně mi to pomáhalo udržet se na správné cestě.
Nůžky přestříhly nit posledního uzlíčku a já si unaveně oddechla.
„Potřebuji ještě zkontrolovat a sešít druhou stranu. Meč vyšel na zádech.“
Vstal a bez toho, aby cokoliv řekl, přetočil Sola na břicho. Opatrně přitom položil jeho hlavu na bok, aby mohl dýchat.
Neubránila jsem se zachvění při pohledu na jeho svalnatá ramena a krásné silné paže. Will byl bohu díky otočený zády, ale stejně by to připisoval jen tomu, jak moc mě Sol láká.
Zašila jsem i výstupní ránu meče a poprosila Willa, aby ho ještě jednou přetočil na záda. Opět beze slova přistoupil k nehybnému tělu a udělal to.
„Díky.“ Zaznělo tichem a já přestřihala nitě na jeho skoro zahojené ráně. Pomalu jsem vytáhla první steh a Solovo tělo bolestivě zaprotestovalo. Začal sebou zmítat a házet, až jsem měla strach, že si rány opět otevře.
Něco se kolem mě mihlo a na holé zakrvácené hrudi se objevily dvě sněhově bledé ruce. Will ho tlačil k chladnému mramoru a jeho oči byly vyděšené.
O krok jsem ustoupila.
„Co se s ním děje?“
„Nevím. Jeho tělo nepřijímá mou substanci. Vypadá to, jako by se ani nechtěl zahojit. Jako by jeho tělo protestovalo proti blahodárným účinkům mé krve.“
Pevně ho držel přitisknutého k bílému mramoru a já se choulila opodál držíc si ruce na hrudi přitisknuté, skoro umdlévající.
„Sakra, Wille, uklidni ho, nebo si potrhá stehy. Mohl by vykrvácet.“ Můj hlas se nesl panicky napříč místností a odrážel se od holých vykachlíčkovaných stěn místnosti.
Will už skoro klečel na jeho hrudníku, aby udržel jeho tělo co nejvíce nehybné, ale i tak se mu údy chvěly a házely sebou do stran. Jeho trup se prohýbal a vypadalo to, jako by ani neměl páteř.
Po mých tvářích se nekontrolovaně rozlily slzy. Cítila jsem, jak mi horké, slané kapičky putují dolů po tváři a jak mi pozvolna odkapávají z hrany čelisti.
Když konečně smrtelné záškuby jeho dokonalého těla ustaly, Will se postavil na nohy a vzhlédl ke mně. Tvář měl prázdnou, jako by bez citů, jen stál a neustále si mě prohlížel.
Ruce se mi třásly a já přes to v prstech křečovitě svírala zahnutou stříbrnou jehlu.
„Už je dobře, dej mi to.“ Jeho hlas prořízl neuvěřitelné ticho, které na mne dopadalo a obepínalo moje tělo. Skoro jsem ho mohla cítit na kůži, klouzat po mé pokožce. Dívala jsem se do jeho krásných, nyní žlutých očí. Vzpomínala jsem na dobu, kdy mě právě tato barva děsila. Zvláštní, hypnotická, sexy, ale rozhodně ne lidská.
„Lásko, podej mi tu jehlu.“ Jeho slova mne probrala a já konečně shlédla do svého náručí. Chovala jsem ten nebezpečný a ostrý předmět ve svém náručí jako dítě, jako krásnou malou panenku. Ten dotyk kovu mne uklidňoval a konejšil.
Natáhla jsem k němu svou ruku a ten nepatrný pohyb ve mne evokoval další bolestivý záchvěv a další nevysvětlitelný příval hořkých slz. Musela jsem to ze sebe dostat. Všechno to zlo a všechnu zvrácenost, které jsem byla během posledních dnů svědkem. Všechny ty dotyky popáleného upíra na mém těle, tlak jeho prstů, dech na mé tváři. Pohled mého otce a jeho zraňující slova.
Klesla jsem na kolena, vzlykajíc a mé prsty se bezděčně zaryly do Willových ramen. Klesl spolu se mnou na podlahu a objímal mě ve svém náručí. Choval mě jako novorozence, opatrně, ale přitom pevně.
„Copak se stalo?“ Odhrnul mi jemně prsty pramen vlasů z obličeje. Pomalým a táhlým pohybem své sněhově bílé ruky ho zastrčil za mé ucho. Zachvěla jsem se, když se konečky prstů nepatrně otřely o mou šíji.
„Jsem tu s tebou. Sol se uzdraví, neboj.“ Jeho šepot se rozléval po místnosti a plnil každý i ten nejzašší kout.
Jeho tělo bylo ledově chladné, ale i přes to jsem pociťovala na své kůži záchvěvy tepla. Možná to nebylo na jejím povrchu, ale těsně pod ním. Jako by Willovo tělo vyzařovalo temný a hebký proud tepla, který mne obepínal a utěšoval.
„Miluju tě, Mel, tak strašně moc tě miluju.“ Jeho chladné rty se dotkly mého čela. Byl to jen letmý dotek, ale i tak to pro mě znamenalo strašně moc.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one