Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

27. kapitola

„No, můžeme počkat až se z toho Sol dostane a pak se vzít. Mohli bychom tady, nebo doma ve Skotsku, jestli…“
Utnula jsem jeho nadšené brebentění polibkem. Vždycky jsem si myslela, že takhle nadšené ze svatby mají být ženy. A ne, že kvůli tomu tady bude vyšilovat staletý upír.
„Je mi to naprosto jedno, Wille, jen když budeme spolu.“
Přejela jsem mu dlaněmi po ramenou a skončila na jeho hrudníku. Cítila jsem, jak se zdvihá, jak dýchá, ale necítila jsem nic jiného, srdce nebilo. Podržela jsem svou ruku těsně nad ním, ale nic, ani jediný záchvěv. Přiložila jsem k jeho chladnoucí pokožce ucho a otřela se o něho tváří. Jemně se zachvěl a přitiskl si mě k sobě.
„Nikdy nebude bít, Mel. Už navždy zůstane takhle potichu. Ale kdyby bilo, každý jeho úder by patřil tobě.“ Šeptal mi do vlasů a já věděla, že to myslí upřímně.
„Kdo ví, třeba to mé taky jednou přestane. Přece jen jsem taky napůl jako ty.“ Usmála jsem se a vzala jeho ruku do své. Přitiskl svou dlaň na mé ňadro, těsně nad mým srdcem a já cítila, jak se zrychlilo.
„Doufám, že ne. Tohle by mi opravdu moc chybělo.“

Zamžourala jsem do tmy a mé oči upoutalo černé saténové ložní prádlo. Napůl jsem se posadila, opírajíc se o lokty a zkoumala, kde to vlastně jsem. Nikdy jsem neměla černé povlečení a taky jsem se nechystala k jeho nákupu. Ležela jsem v posteli sama, jak jsem se sem dostala? Ten pokoj mi byl povědomý.
Musela jsem se sama sobě usmát, když mé vzpomínky sklouzly ke kouzelné předehře ve vaně a pak k ještě kouzelnějšímu dovršení ve Willově pokoji. Plácla jsem sebou do polštářů a rozhodila ruce. Ještě teď jsem mohla cítit jeho dlaně, něžně putující po mém těle. Špičky prstů hladící mi vše, co hlazeno být má.
Byla jsem ráda, že tu byla tma, určitě skryla mé začervenání. Přitáhla jsem si deku blíž k tělu a zaposlouchala se do šramotu za dveřmi. Nikdy sice nebudu mít tak dobrý sluch jako plnohodnotný upír, ale i tak dokážu rozeznat mnohem víc, než když jsem byla pouhým člověkem. Willovy kroky byly stejně sotva slyšitelné, pohyboval se tišeji než divoká kočka na lovu.
Zavřela jsem oči právě ve chvíli, kdy klaply dveře. Nic hlučného, jen tichounké cvaknutí zámku. Nasála jsem zhluboka okolní vzduch a vychutnávala si sladkou květinovou vůni Willova těla. Bylo jí sice protknuto naprosto vše, povlečení, postel, závěsy, nábytek, ale i tak jsem ucítila jasný rozdíl. Vzduch se pohnul a mne zasáhla čerstvá vlna jeho dokonalé vůně.
Donutilo mne to se pousmát. Matrace vedle mne se prohnula a pod deku vklouzlo něco děsně studeného. Will mi položil své ledové ruce na bříško a já vyjekla. Seděl vedle mne a smál se na plné kolo.
„Přinesl jsem ti něco na zub. Myslel jsem, že bys po tom všem mohla mít hlad.“
Přívětivá tma skryla další změnu mojí barvy a mě tváře zaplály jasně do ruda. Bylo to, jako by tok mé krve vycítil. Přesunul dlaně na mé líce a zchladil mě.
„Díky.“ Špitla jsem a on se otočil k nočnímu stolku a rozsvítil malou lampičku.
Seděl hned vedle mne a s hlavou mírně na stranu mě pozoroval. Pan dokonalý v celé té jeho nesmrtelné kráse.
„Jak je Solovi?“ Podepřela jsem se o lokty a vytáhla se do sedu.
Z tácu stojícího na stolku sebral sklenici s krví a podal mi ji.
„Pořád mimo, myslím, že to ještě pár hodin potrvá, než se probere.“ Vzal si jeho oblíbený hrneček a taky upíjel.
„Kolik je vůbec hodin?“ Mrkla jsem na digitální budík, jemně modře zářící do prostoru.
„Brzy bude tma, spala jsi dlouho.“ Dopil svou krev pár rychlými, velkými loky a postavil hrneček zpět na podnos.
„A ty? Spal si vůbec? Odpočinul sis?“ Skoro jsem se styděla za to, že jsem se s ním nepodělila o péči o Sola.
„Nepotřebuji spát, Mel. Rozhodně ne tolik, jako to potřebuješ ty. Jsi ještě mladá, musíš hodně odpočívat, na to nezapomínej.“
„Hmm. Takže, co bude dál? Co budeme dělat?“ Stočila jsem se mírně na bok, abych mu viděla do očí.
„No, bylo by docela dobré, kdyby ses naučila trochu bránit. S tím bych začal hned dnes. Jak to tak vypadá, nějakou tu sebeobranu budeš potřebovat.“
„Myslíš, že po nás otec půjde?“
„Nemyslím. Vím.“ Jeho odpověď byla stručná, tvrdá a tak trochu neosobní.
„Opravdu mě mrzí, že jsem vás dostala do průšvihu.“ Sklonila jsem oči a měla sto chutí zase začít brečet.
Strčil mi ukazováček pod bradu a jemným tlakem vzhůru, mě donutil pozvednout k němu svou tvář.
„Mně ne. Mě to opravdu nemrzí. Bůh mi odpusť, ale jsem nyní ten nejšťastnější upír na světě. Ne, jsem ten nejšťastnější muž na světě.“
Podala jsem mu dopitou sklenici a on ji položil pěkně vedle svého hrnečku. Pak se mi zadíval do očí a ve zlomku vteřiny vedle mě na postel dopadla jen holá deka.
„Tak pojď, nebudu tě šetřit.“ Stál teď u postele a já musela stočit svůj pohled dolů, abych na něho necivěla. Bohužel už nebyla tma a tak moje rudé tváře přímo hořely na pozadí mé světlé pokožky.
Všiml si toho a rozesmál se. Nechápala jsem to, vždyť byl za života knězem. Jedině, že už to bylo tak dlouho, že na to zapomněl.
Vzdychla jsem a vstala na druhou stranu. Stáli jsme nyní naproti sobě a mezi námi byla jen ta veliká černá postel. Já se dívala na svá chodidla a nemohla jsem se donutit pozvednout hlavu.
„Mel, podívej se na mě.“ Jeho sametový hlas zaplnil místnost. Působil na mě jako teplá náruč, objímající mne, hřející.
„Ty se teď budeš stydět?“
Lidsky pomalu obešel postel a stanul tak blízko mě, že jsem cítila jeho chlad.
„No, možná mi to chvíli potrvá. Neměla jsem moc kluků a tohle je pro mne docela změna. Mít někoho tak moc blízko a tak moc….“ Nenacházela jsem slova a jen k němu pokynula. Dotkla jsem se tím jeho ruky a on ji zachytil.
„Nahého?“ Dokončil větu za mne a pak se usmál.
„No, ráno ve vaně jsem si nevšiml, že by ses červenala, nebo když jsi mě sváděla.“ Zašeptal jako by nechtěl, aby to někdo slyšel.
„Hej.“ Snažila jsem se zaprotestovat, ale on mi jen pobaveně přiložil prst ke rtům.
„Neříkám, že se mi to nelíbí. Je krásné, že tě dovedu přivést do takových rozpaků.“
Rozhodně jsem neměla chuť mu tady vysvětlovat, že je to kvůli jeho dokonalému vzhledu. Že jeho bledá kůže a souměrné křivky jeho pružného atletického těla mi nahání do tváří ruměnec. Určitě by se mi zase smál.
Ustoupila jsem o krok a podívala se mu do očí.
„Tak, já se půjdu obléct a pak mrknu na maroda. Potom můžeme začít s tím tvým nešetřením mě.“
Nasadil spokojený úsměv a ustoupil mi stranou, abych měla volnou cestu ke dveřím. Šla jsem nahá a bojovala s nepředstavitelnou touhou, vrhnout se mu na prádelník a půjčit si jeho tričko. Ale co, jsem přeci světem protřelá žena, to zvládnu. Radši jsem se ani neohlédla. Určitě mu smíchy cukala ramena.
V mém pokoji byl šero. Mé závěsy nebyly tak tmavé, takže jimi přeci jen prosvítalo trochu světla. Rychle jsem se oblékla. Černé tepláky a modré tričko by mělo stačit, vzhledem k tomu, že mě hodlal házet po podlaze. Tryskem jsem přeběhla chodbu a vpadla do koupelny. Učesala jsem se a umyla si obličej. Vyčistila zuby a zkontrolovala se v zrcadle. Nebylo to nejhorší.
Ode dveří jsem se ještě vrátila zpátky a použila jeden z těch naprosto úžasných parfémů. Když už se mám učit bojovat, tak musím zapojit i dívčí zbraně.
Vyšla jsem z koupelny a podívala se dolů. Will stál v kuchyni a něco prováděl, určitě o mně věděl, ale nevzhlédl. Usmála jsem se a sáhla na kliku dveří Solova pokoje.
Závěsy tady byly taky zatažené, ale jako v mém pokoji, prosvítalo jimi světlo. Sol ležel na pravé straně postele, deku úhledně obtaženou kolem těla. Zakrývala ho do pasu, takže horní polovina těla byla holá. Paže měl podél těla a hlavu mírně na stranu. Nehýbal se, jen mělce trhaně dýchal. Do pravé paže měl zavedenou kapačku a na nočním stolku byl malý tácek s několika ampulkami a jehlami.
Pomalu jsem přešla až k němu a posadila se na kraj postele.
Podlitiny na jeho obličeji se už ztrácely a byly sotva znatelné, jen pár modřin pod klíční kostí se ještě vybarvovalo do žlutozelena. Stará rána na jeho břiše byla volná a stehy byly vytažené. Will to musel dodělat za mne, když já toho nebyla schopná. Nová rána na boku byla čistě ovázaná a stažená. Musel ho omýt, protože na jeho kůži nebylo žádných stop krve.
Dívala jsem se na jeho bledý obličej a hledala v něm známky života. Kdybych neslyšela pravidelný tep jeho silného srdce, řekla bych, že je mrtvý. Pomalé nádechy sotva zvedaly jeho mohutný, svalnatý hrudník.
Dotkla jsem se hřbetu jeho ruky. Byla měkká, vláčná a studená. Zvedla jsem ji ke své tváři a přiložila si ji na spánek. Zavřela jsem oči a chvilku si jen tak užívala toho pocitu, že jsem s ním.
Konečky jeho prstů se zachvěly a pak mi jeho palec přejel po nose. Můj úlek byl asi děsně zábavný, jelikož se usmíval, když jsem otevřela oči.
„Sole.“ Můj hlas se chvěl a byl tak tichý a nejistý.
„Ahoj.“ Jeho chraplavý šepot zněl pobaveně.
„Jak je ti? Bolí tě něco?“ Hloupá otázka, měl rozpáraný bok skrz naskrz.
„Bylo mi i hůř.“ Nasucho polkl.
Jeho rty byly bledé, vysušené a rozpraskané. Určitě měl děsnou žízeň.
„Počkej momentík. Přinesu ti něco k pití.“ Chtěla jsem se zvednout, ale on mě zastavil.
„Nechoď nikam.“ Ten prosebný pohled jeho očí, byl odzbrojující.
„Nepůjdu, jen houknu na Willa, že už jsi v pořádku. Hned jsem tady.“ Chtěla jsem vstát, jenže v ten samý okamžik mne zastudila na rameni Willova dlaň.
V druhé ruce nesl kelímek s tlustým brčkem.
„Jak je, brácho?“ Usmál se a přistrčil židli, stojící u psacího stolu, blíž k posteli.
„No, pamatuji si něco málo, ale mám dost velký okno. Pamatuji si boj a taky bolest a všude byla krev.“ Bezděčně si sáhl na ránu a tiše syknul.
„Kdo mi to..? Kdo mě dostal?“ Podíval se na Willa a pak na mě. Nevěděla jsem, co mu v tu chvíli říct. Promiň, můj otec je fakt drsnej upírskej zabiják, to asi ne. Nechala jsem to na Willovi.
„Vlastně tě dostal Meliin tatík, je docela dobrej, na to kolik mu je.“ Will se zasmál a Sol povytáhl jen jeden koutek.
„Jo, to asi jo. Je dost dobrej.“ Nadzdvihl hlavu, ale jen trošičku, aby si viděl na ránu.
„Takže, kdo mě zašil, asi naše paní doktorka, hmm? Will šije úděsně, podle většiny jizev co mám.“
„Hele, myslím, že než si měl v domě specialistu, byl jsi vděčný i za moje zalátání.“
Will si sedl na židli a podal mi kelímek. Poposedla jsem si blíž a pomohla Solovi se napít. Bylo vidět, že ho každý i sebemenší pohyb vysiluje. Asi kvůli ztrátě krve.
„Moc si krvácel, dal jsem ti ten tvůj lék. Zabralo to docela rychle.“ Will se opřel a přehodil si nohu přes nohu.
„Nějaké vedlejší účinky?“ Zeptal se Sol, když polkl a já položila kelímek na stolek vedle něho.
„No, kromě svalových křečí, nic. Trochu jsem se bál, abych tu dávku nepřehnal.“
„Ale jsem pořád člověk, ne?“ Sol si sáhl na bok.
„Jo, brácho, pořád jsi člověk.“ Will ho poplácal po ruce.
„Nechcete mi říct, že to byl nevyzkoušený lék? Že jste stříleli na slepo?“ Mrkla jsem po Willovi a nemohla uvěřit, že by mohl být tak nezodpovědný.
„Ne, že by to bylo nevyzkoušené, jen jsem mu nikdy nepíchal takovou dávku. Masivně krvácel, potřebovalo to zastavit.“
„Ale mohl umřít.“ Snažila jsem se zaprotestovat.
„Ale neumřel.“ Odsekl mi Will a střelil po mně naštvaným pohledem.
Zatnula jsem čelist a stáhnula dlaně do pěstí. Takhle se mnou nebude mluvit.
„Fajn, takže až zase příště budete potřebovat doktora, volejte 911.“ Vyštěkla jsem, trochu hystericky a rázně vypochodovala na chodbu.
Pak jsem práskla dveřmi od svého pokoje, tak nahlas, aby to pánové slyšeli a skácela se na postel, tváří do polštářů. Byla jsem na ně na oba naštvaná, takhle riskovat.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one