Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

30. kapitola

„Williame.“ Zazpívala tím nejkrásnějším hlasem a její dokonalá ústa se roztáhla do hřejivého úsměvu. Jemně k němu vztáhla svou něžnou, bledou ruku a on stále ještě v šoku, došel až k ní.
Tak fajn, momentálně jsem si připadala naprosto blbě a nepřístojně. Seděla jsem u stolu a v ruce držela vidličku. Několikrát jsem se musela zkontrolovat, abych na ni nezírala s otevřenou pusou. Proč jsem si jen připadala jako někdo nadpočet, jako někdo, kdo k nim vůbec nezapadá?
„Viv, co tu děláš?“ Willův hlas se ztišil do něžného šepotu, jako by se bál na tu křehkou krásu, byť jen promluvit nahlas.
„Nejsi rád, že mě zase vidíš?“ Zasmála se a znělo to jako tisíce malých rolniček. Bože, je na ní alespoň něco, co není tak stoprocentně dokonalé?
„Jistěže jsem rád, že tě vidím. Já…“
Víc už neřekl, protože milá Viviane se k němu natáhla a políbila ho na rty. Bezva, tak jo, proč ne. Určitě je tohle všechno jen hrozný sen a za chvíli se probudím. Trhaně jsem se nadechla a zaskočila mi vlastní slina.
Rozkašlala jsem se a cítila, jak nad náporem kašle rudnu. Bohudík můj záchvat neschopnosti přerušil jejich intimní chvilku. Já se učila znova dýchat a Will se ke mně jako v mrákotách obrátil. Zdálo se mi to, nebo měl naprosto nepřítomný skelný pohled.
Zlomek vteřiny na mě zíral, jako by si snad ani nepamatoval, kdo vlastně jsem a pak se zatvářil naprosto pitomě.
„Viv, to je Melanie.“
Viviane se zamračila a konečně vypadala, že ji moje osoba začala zajímat. Těžko říct, jestli jsem z toho měla mít radost.
Will mi pokynul, abych šla k nim a já jen pokrčila rameny a vstala.
Viviane mě přimhouřenýma očima sjela od hlavy až k patě, a pak se zase zbožně zahleděla na Willa. Ó jé, to bude ještě hodně zlý.
Pomalu jsem došla až k nim a podezřívavě si měřila svou sokyni. Bylo mi předem jasné, že proti ní nemám absolutně šanci, jí by se u nohou plazily všechny modelky světa.
Will natáhl ruku a položil mi ji lehce kolem pasu.
„Mel, tohle je Viviane.“
Zadívala jsem se krásce do očí, i když to znamenalo, že jsem zírala nahoru. Mé tenisky neměly vysoké podpatky.
Viv s neskrývanou zlostí zkoumala naši blízkost a jeho paži na mém boku.
„Mel je má snoubenka.“ Vysvětlil Will a já si trochu oddechla, protože zase začínal být sám sebou.
„Snoubenka?“ Zeptala se Viv hraně a do toho slova dala tolik pohrdání, že na to, aby se to naučila, byla potřeba staletí. Možná měla jenom zvláštní talent, nebo se s tím už narodila? Ne, nikdo se nemůže mrchou už narodit. To se musí cvičit a pořád dokola trénovat a pilovat.
Upřela svá kukadla na Willa a on jen mlčky přikývl.
„Hmm, na pár let tě spustím z očí a ty se hned chceš ženit. To jsi mi to ani nechtěl oznámit?“
„Viviane, popravdě, naposledy jsem tě viděl tu noc, kdy jsem povstal a to už je pár staletí. I kdybych ti chtěl dát zprávu o tom, že se budu ženit, nevěděl bych kam.“
Konečně mi docvaklo, co je krásná Viviane zač. Je to Willův anděl z vyprávění. Ona ho zachránila před smrtí, ona ho proměnila. Je jeho stvořitelkou.
„Hmm, to už je teď jedno. Přijela jsem navštívit pár přátel. Nemám nový svět moc ráda, však víš, ale čas od času…“ Obešla nás několika ladnými kroky a nepřirozeně u toho vlnila boky.
„Jak dlouho tady zůstaneš?“ Šlehl po ní pohledem, ale nebyla v něm kapka zlosti, spíš pokora, slepá oddanost.
„Několik týdnů, možná…“ Natáhla paži a přejela mi špičkou prstu po rameni.
Cukla jsem sebou a otočila se k ní. Věnovala mi další nádherný úsměv a pak si lidsky pomalu šla sednout na sedačku.
„Zavazadla jsou venku v autě. Klíčky jsou uvnitř. Budeš tak hodný, Williame?“
Will jen kývl a táhl mě za ruku sebou do garáže. Cítil, že si se mnou musí promluvit a já to vnímala naprosto stejně. Měli jsme veliký problém, veliký blonďatý problém na vysokých jehlových podpatcích.
Zavřel za sebou posuvné dveře, i když bylo předem jasné, že nás Viv stejně uslyší. Nechala jsem se táhnout za ruku ještě několik metrů a v půli garáže jsem zaprotestovala a zůstala stát na místě.
Otočil se ke mně a schoval mě v náručí. Chvíli jsme jen tak stáli a já se kousala do jazyka, abych se donutila mlčet. Nechtěla jsem být ta první, co promluví.
„Takže.“ Brouknul mi Will do vlasů.
„Takže?“ Zopakovala jsem otázkou a vzhlédla k němu.
„Už ti asi došlo, co je Viv zač, že?“ Ustoupil o krok, abych mu viděla líp do obličeje.
„Ona tě kousla, že?“ Pokrčila jsem rameny, jako že se vůbec nic neděje.
Omyl, dělo se.
„Ano, ona je mi matkou i otcem, je mé nebe i peklo, je pro mne vším, je má stvořitelka.“ Nechápala jsem ten hluboký vztah, co spolu tihle dva sdíleli a po pravdě, byla jsem tomu ráda.
„Chceš ji tu?“ Chtěla jsem se zeptat přímo „chceš ji?“, ale tahle otázka se zdála být postačujícím ekvivalentem.
„Ne, jenže nemám na výběr. Ona si může přijít do mého domu bez pozvání a setrvat, jak dlouho bude chtít. To je jedna z těch upířích záležitostí, kterou ty, bohu díky, nejsi nikomu povinována.“
„Takže co? Ty teď budeš dělat, co si ona usmyslí? Budeš jako její … otrok?“ Při tom slově jsem se zamračila a nebyla jsem sama, jemu se to taky nelíbilo.
„No, v podstatě. Tím, že mě opustila, ztratila nade mnou mnoho ze své moci, ale i tak… Je to složité, Mel.“ Podíval se do země k mým nohám. Tohle obvykle nedělal, nikdy neuhýbal pohledem.
„Co se děje?“ Položila jsem dlaň na jeho tvář. Měl bolestný, vystrašený a naštvaný výraz.
„Zeptej se mě na to, co chceš skutečně vědět, Mel.“ Jeho oči se propalovaly do těch mých skoro hmatatelně. Bolelo to. Nechtěla jsem se ptát na to, na co jsem nechtěla znát odpověď.
„Spal jsi s ní?“ Vyklouzlo to ze mě a já viděla, jak ho ta otázka zasáhla. Jako otrávený šíp se zaryla hluboko do jeho masa a sžírala jedem vše okolo.
Zhluboka se nadechl a pak přikývl. Jen lehký pohyb jeho brady nahoru a dolu, ale i tak to stačilo. Dosti výmluvné gesto.
„Ale pokud tě opustila hned po probuzení…“
„Co chceš slyšet, Mel. Dostala mě jako člověka. Prostě mě naprosto okouzlila. Byla mou první a na strašně dlouho i poslední.“
„Takže si na tebe pořád dělá nárok.“ Tohle nebyla otázka, jen pouhé konstatování.
„Mel, miluji jenom tebe. Tohle bude pár hodně těžkých dní, ale prosím, pamatuj si to. Ona pro mne už vůbec nic neznamená.“ Jeho nádherné, upřímné, hnědé oči se zaleskly a po tváři mu stekla jedna jediná osamocená slza.
Vidět ho takhle moc trpět, mi moc nepřidalo. Zatnula jsem zuby a otřela mu palcem tu slanou kapičku z čelisti, kam tiše doputovala.
„Miluji tě, Wille.“ Usmála jsem se, ale byl to smutný úsměv.
„Dojdu pro to auto.“ Hlesnul a nechal mě stát osamocenou uprostřed garáže.
Je zvláštní, jak se vaše priority mohou během chvilky změnit. Ještě před hodinou byl mou největší starostí otec. Teď to byl už jen malinkatý problémek, krčící se v rohu. Nyní jsem měla mnohem větší problém, neuvěřitelný strach z té krásky sedící na našem gauči. Bála jsem se Viviane.

Z mých myšlenek mě probudil až zvuk motoru a skřípění garážových vrat. Will zajel dovnitř velikým černým autem, mně neznámé značky a s klapnutím otevřel kufr. Až teď jsem si uvědomila, jaký jsem břídil s těmi pár taškami, které mi zabalil Sol. Celý zadek auta byl do posledního milimetru napěchovaný luxusními koženými kufry. Jestli Viv letěla letadlem, zaplatila majlant, už jen za nadbytečná zavazadla.
„Jela lodí, vždycky to dělá. Nedůvěřuje letadlům, stará škola. Je prostě už moc stará, aby se změnila.“ Vyčetl zřejmě z mé tváře, na co myslím, když uviděl můj šokovaný výraz.
„Znáš ji nějak moc dobře, vzhledem k tomu, že jste se několik staletí neviděli.“ Hned jak jsem to dořekla, přišlo mi to jako odrbané klišé, i když v trošku pokrouceném hávu.
„Všichni takhle staří jsou si podobní. Když poznáš jednoho, jako bys znala všechny.“ Konečně se uvolnil a vzal do ruky první dva kufry.
„Asi to vypadá, že se budeš muset přestěhovat ke mně. Viv zdědí tvůj pokoj. Máme tu jen tři ložnice.“
„Hurá, to znamená, že už nemůže přijet žádná další návštěva.“ Usmála jsem se.
„Jedině, že bysme Viv nastěhovali k Solovi.“
„Bože, jen to ne. Nikomu nic zlého.“ Zašeptal to tak potichu, že jsem si tím skoro ani nebyla jistá.
Vytahal z auta i zbytek kufrů a nastavěl je všechny na hromadu ke dveřím do bytu. Pak mě stáhl za ruku sebou a postavil se mi čelem.
„Hluboký nádech a výdech, miláčku. A prosím, nenech se vytočit. Viv je hodně tvrdá hráčka.“
Vešel jako první a já se držela za ním v zákrytu.
„Williame.“ Zaševelila Viviane rozkošně a koketně přehodila nohu přes nohu.
„Mel, běž si zabalit, prosím, a já ti pak půjdu pomoci s kufry.“ Otočil se na mne a já jsem po očku sledovala Viv, když jsem stoupala nahoru po schodech.
Opět vztáhla ruku k Willovi, přišla mi jako tonoucí, jako by ani neměl chudák na výběr, prostě ji musel za tu zatracenou ruku chytit. Nechtěla jsem vidět nic víc.
Třískla jsem za sebou dveřmi a skočila na postel. Teď to byla ještě má postel, za několik minut už nebude. Vytáhla jsem ze skříně kufry a nacpala do nich vše, co v tomhle pokoji bylo mé. Netrvalo to ani tak dlouho a tak jsem si sedla na postel a snažila se uklidnit. Bylo mi jasné, že to asi nezvládnu. Nemůžu být klidná, dokud tu bude ta ledová královna.
Ozvalo se tiché klepnutí na dveře a v nich se objevil Will. Zavřel za sebou a kouzelně se usmál.
„Nejsi naštvaná, že budeš teď chvíli se mnou, že ne? Jsem moc rád, že budeme sdílet jedno lože.“
„Ale vždyť to už děláme, Wille.“ Pokrčila jsem rameny.
„Jo, to už vlastně děláme.“ Jeho andělský úsměv mě zalechtal v podbřišku.
„To jsou všechny tvoje věci?“ Zeptal se a mrknul na změť zavazadel pohozených u dveří.
„Jo, všechny. Myslím, že Viv nebude na její tašky tenhle pokoj ani stačit.“
„Ona už si nějak poradí.“ Vzal do každé ruky tři má zavazadla a pokynul ke dveřím. Zbytek věcí jsem si vzala sama. Počkal na mne před jeho dveřmi a nechal mě jít první.
„Uvolnil jsem ti půlku mé skříně, aby ses mohla nastěhovat.“ Otočil se ke mně, když za námi zavřel.
„Bezva, díky.“ Smutně jsem si sedla a dlaněmi pohladila černé saténové povlečení.
„Vybal si a já jsem hned zpátky. Musím jí pomoci s kufry a taky oznámit Solovi, že máme nového spolubydlícího.“
Zmizel dřív, než jsem stihla zvednout hlavu. Dole zaklokotal rozkošný smích a mně se obrátil žaludek. Nikdo nemůže být takhle zatraceně slaďoučký.
S povzdechem jsem začala vyrovnávat své oblečení do uvolněné skříně. Voněla jako on. Odšoupla jsem dveře ještě víc a prolétla očima jeho věci. Vesměs trička, pár košil, rifle, mikiny a nějaké kožené bundy. Vše bílé, šedé a černé. Neměl moc barevných věcí, to budeme muset napravit.
Prázdné kufry jsem hodila na dno skříně a chvíli jsem jen tak postávala uprostřed pokoje. Pak jsem se zhluboka nadechla a rozhodla se navštívit Sola. Musím o tom s někým mluvit nebo prasknu.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one