Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

31. kapitola

Ležel tam, kde jsem ho zanechala a přepínal mezi kanály. Jen se usmál, když jsem vrazila hlavu do dveří.
„Můžu dál?“
„Jasně, jen pojď.“ Poplácal postel vedle sebe.
Sedla jsem si jen na kraj a pak se posunula k němu a uvelebila se s překříženýma nohama.
„Byl tu už Will? Říkal ti už o návštěvě?“
Kývnul a vypnul televizi. Ovládání položil s tichým usyknutím na stolek. Ten pohyb ho bolel.
„Myslíš to, že ho přijela zkontrolovat jeho stvořitelka? Jo, něco takového povídal. Snad tu nezůstane dlouho.“
„No, věcí má jako by tu chtěla strávit zbytek věčnosti, koketa jedna.“
Sol se zasmál a přitom si držel ruku opatrně přitisknutou na ráně.
„Nežárlíš ty náhodou?“ Mrknul na mě a usmál se. Tak na tomhle nebylo vůbec nic k smíchu.
Jasně, že jsem žárlila. Miss World se nastěhuje k nám a ještě jede po mým klukovi.
„Nežárlím.“ Pípla jsem a pak se usmála, znělo to příšerně, sama sobě jsem nevěřila.
„Kdybys ji viděl. Ty její upnuté šaty a boty na takhle vysokém podpatku.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Je hrozná.“
„Jo, tak něco podobného říkal i Lim. Ta ještěrka mě začíná zajímat.“ Jeho hlas nabral na smyslnosti.
„Hmm, ta by tě vycucla a odhodila. Je ten typ.“
„A s tím vycucnutím to myslíš doslovně, viď?“ Zasmál se a chytil mě za ruku.
„Jen klid, všechno bude v pořádku. Chvíli tu zůstane, navštíví přátele a odjede. Myslím, že nenabízíme zrovna ubytování srovnatelné s pěti hvězdičkovým hotelem. Tak nějak si myslím, že jí bude velmi chybět hotelová služba.“
„Ještěže tě mám.“ Hlesla jsem a zabořila pohled do deky.
„Jo, na vybrečení na rameni jsem dobrej.“
„Promiň.“
„Ne, pokud si můžu vybrat mezi tím být tvůj přítel a nebýt vůbec nic, tak beru toho přítele.“
Usmála jsem se na něj a on propletl své prsty s mými.
„Vždycky tu pro tebe budu, na to nikdy nezapomeň.“
Kývla jsem a vzdychla.
„Díky, Sole. Hned je mi líp.“
„Ne, není.“ Houknul a zmáčkl mé prsty.
„Myslíš si, že by tě Will byl vůbec schopný podvést? Že by na to měl žaludek?“
Mrkla jsem po něm a zhluboka se nadechla.
„On ji miloval a možná ještě miluje.“ Zkousla jsem spodní ret, až mě to zabolelo.
„Kromě toho si myslím, že jestli se ho Viviane rozhodne dostat, nebude k tomu mít dvakrát co říct. Prostě si ho vezme. Dostane ho svým pohledem, nebo zavlněním svých svůdných boků…“ V žaludku mi zaškrundalo a pak se bolestivě stáhl. Až teď jsem si vzpomněla, že jsem se nestihla najíst.
„Krom toho víš sám, jak jednoduché je….uklouznout.“
Věděl přesně, co tím myslím, ale nic na to neřekl. Jen se na mě podíval a jemně se usmál.
„Nejradši bych někam na pár dní zmizela. Nechala je, ať si to v klidu vyřeší mezi sebou a…“
Sol jen zavrtěl hlavou. „Za prvé nikam nemůžeš, protože po tobě půjde tvůj otec a za druhé…“ Podíval se mi upřeně do očí.
„Opravdu by ses ho vzdala tak snadno?“
Z jeho posledních slov mě zamrazilo. Samozřejmě, že jsem se nechtěla Willa vzdát. Zatvářila jsem se naštvaně.
„Tak vytas drápky a bojuj.“ Jeho hlas byl tichý, sotva slyšitelný.
Zatnula jsem čelist a přikývla.
„Ty jsi paní tohoto hradu, ona je jen nevítaný host.“ Pustil mou ruku, když jsem sevřela ruce do pěstí.
„Máš pravdu, Sole, nevzdám se bez boje.“
Nasadil vítězoslavný úsměv a pak sáhl po ovladači k televizi. Jasná výzva, abych ho už nechala chvíli vydechnout.
Vstala jsem a přešla pokoj. Zůstala jsem stát s rukou položenou na klice a řekla své díky, aniž bych se na něho otočila. Určitě se usmíval.

Viviane seděla nehnutě na sedačce, nohu přehozenou přes nohu a vypadala spíš jako část zařízení bytu, dokonalá figurína. Mohla bych se hádat, že snad nehýbala ani očima, když mě sledovala, jak si ohřívám večeři a usedám ke stolu. Jak řekl Sol, jsem paní tohoto hradu, ona je jen vetřelec. Neskutečně mocný vetřelec, ale s tím už se nějak vyrovnám.
Sedla jsem si zády k ní. Sice jsem měla velice zvláštní pocit, takové to mrazení v zádech, kdy cítíte, jak vás někdo upřeně pozoruje, ale nemohla jsem se při jídle dívat na ni. Přemohla jsem samu sebe a myslela jsem na něco jiného. Kupodivu jsem svou představivost převedla na naši svatbu. Těžko říct, jak taková upíří svatba probíhá, ale snad v tom nebude zase tolik odlišností. Přála jsem si mít po boku nějakou kamarádku, Sol byl moc fajn, ale nedovedla jsem si ho představit, jak se mnou přebírá svatební šaty a diskutuje o střevíčkách, účesu a make-upu.
Chtělo by to ženu, jenže většina mých známých, tedy všichni, netuší nic, o tom kdo jsem a já chtěla, aby to tak i zůstalo. Já jen přičichla k tomuhle jinému světu a moc se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem do toho zatahovat kohokoliv jiného. Hlasitě jsem vzdychla, když jsem do úst strčila poslední kousek a s hrůzou zjistila, že talíř přede mnou je prázdný.
Fajn, ani pořádně nevím, jak to chutnalo. Dopila jsem krev a nádobí odnesla do kuchyně, opláchla jsem ho a uložila na čistou utěrku oschnout. Můj pohled nechtěně zabrousil k Viv. Stále seděla bez známek života, na tváři mírně pohrdavý úsměv. Chtěla bych opravdu vědět o čem teď přemýšlí, koukla jsem se jí do ledově modrých očí a otřásla se, ne nechtěla.
„Viv, tvůj pokoj je připravený.“ Will houknul z vrchu schodiště a seběhl ladně dolů. Sledovala jsem ho, každý jeho dokonalý pohyb. Za tohohle chlapa stálo za to bojovat. Zastavil se pod schody a mrknul na mě. Musela jsem se pousmát a on mi úsměv oplatil.
Viviane se postavila takovou rychlostí, že jsem to ani nezaznamenala. Z úst se mi vydralo tiché heknutí a automaticky jsem ustoupila o krok dozadu.
Viv se spokojeně usmála, ale nepodívala se na mě a lidsky pomalu kráčela k Willovi.
„Díky, takže k té prohlídce města tě opravdu nepřemluvím?“ Její sametový hlas byl ještě podmanivější, než ten Willův, že by se v tom upíři s věkem zdokonalovali?
„Už jsme o tom mluvili, myslím, že ti nedá tolik práce najít si společnost. Jen snad ještě, nelov v blízkosti domu, nechceme tu mít problémy.“
Viv úsečně kývla a ladně se vydala po schodech nahoru.
Will strnule čekal, až se dveře pokoje zavřou a pak se usmál víc. Tohle byl můj Will, bezstarostný a krásný.
„Vypadneme odsud, hmm?“ Natáhl ke mně ruku.
Nejdřív jsem jen přikývla, ale pak se zarazila.
„Ale já nesmím ven, sám jsi mi to říkal.“
„Bez doprovodu nesmíš. Krom toho, je moc brzy po setmění, upíři se nejdřív budou muset nakrmit. Neboj, půjdeme jen kousek.“
Kývla jsem a jeho ruku přijala. Propletl své prsty s mými a pevně mě chytil.

Noc byla chladná, ale zbytky tepla ještě sálaly z tmavého asfaltu a betonových budov okolo. Byla jsem vděčná, že mi Will půjčil svou bundu, mé tričko moc tepla neskýtalo. Nebe bylo bez mráčku a bylo vidět tisíce hvězd, které se třepotaly a poblikávaly na obloze. Povíval mírný větřík, který ale nestudil, že by náznak teplých jarních dní.
„Nebude Sol v nebezpečí?“ Otočila jsem se na Willa.
„Neboj, Viv ví, co se patří. Myslím, že je už dost stará na to, aby chápala lidská pravidla.“
„Nelíbí se mi.“ Zašeptala jsem, jako by mne mohla slyšet i tady, třeba opravdu mohla.
„Ona není zlá, jen je prostě už moc stará a mocná. Zvykla si, že jí všichni padají k nohám.“
„Je starší než můj otec?“
Uculil se, proč se tak usmíval?
„Je mnohem starší než tvůj otec, je mnohem starší než kdokoliv, koho jsem za svých tři sta let potkal, Mel. Ona patří k těm nejstarším upírům na světě.“
„No páni, tak kolik jí je?“
Zastavil se a pohlédl mi do očí. „Tak tisíc let, možná víc. Umí věci, nad kterými žasnu i já.“
Prohrábnul mi vlasy rukou a pak sjel dlaní na mou tvář. Zavřela jsem oči a přitulila se k té chladné dlani.
Využil mé nepozornosti a sehnul se ke mně. Jeho chladné rty se otřely o ty moje. Usmála jsem se a objala ho kolem krku. Polibek se prohloubil a já ucítila jeho ledový jazyk. Uvolnila jsem se, bylo mi nádherně. Vklouzl do mých úst a užíval si mého tepla. Tančil jazykem mezi mými rty a já pocítila známé pálení v podbřišku. Odtáhla jsem se od něho, až když se mé srdce zrychlilo a nestačil mi dech. Nechal mě, nesnažil se mě zachytit.
Ovinul mi paži kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.
„Myslím, že tě stále ještě chce.“ Jeho stisk zesílil, ale pak se uvolnil.
„Myslím, že přehodnotila svůj pohled na svět. Před třemi sty lety nebyla schopná být s někým, kdo odmítal zabíjet. Bylo to pro ni jako ponížení, že jsem se rozhodl žít jinak. Teď si je asi víc jistá sama sebou a chce mě zpět.“
Trhaně jsem se nadechla, bylo to jako by mé plíce odmítly mnou nabízený vzduch. Zatočila se mi hlava.
„Řekla ti to? Řekla ti, že tě chce zpět?“ Hlas mi přeskakoval a před očima jsem viděla černé tečky, vzadu v hlavě mě něco nepříjemně tlačilo a žaludek začal protestovat. Bylo mi na omdlení.
Podlomila se mi kolena, ale jeho paže, omotaná kolem mého pasu, mě bezpečně zachytila. Obrátil se ke mně čelem a zůstal stát bez hnutí naproti mně.
„Ano, řekla mi, abych tě opustil a odjel s ní zpět do Evropy.“ Jeho pohled se upíral na mou tvář a já neměla dost síly, abych se mu podívala přímo do očí.
„A ty?“ Můj hlas se ztratil někde mezi panikou a zoufalstvím a ze mě vyšel pouhý vzdech.
Pochopil. Naklonil hlavu mírně na stranu a svým ukazováčkem mě donutil pozvednout k němu tvář.
„To se musíš ptát? Opravdu musíš?“ Jeho šepot přehlušovalo jen šelestění větru.
Zastyděla jsem, ale jen na chviličku. Nepřežila bych, kdyby mi odešel, byl pro mne příliš důležitý.
Zatnula jsem čelist a snažila se udržet slzy, aby se mi nerozkutálely po tvářích. Pouhá představa toho, že by tu nebyl, mě drásala a pálila někde uvnitř, u srdce. Na hrudi se mi usadila tíha, která mi bránila dýchat. Ta představa mě bolela, fyzicky to bolelo.
Další pokus o nádech a první slza se přelila přes spodní řasy. Sledoval tu kapičku a pak jí nastavil do cesty své rty.
„Nikdy bych tě neopustil, Melanie. Dobrovolně a bez boje bych nikdy neodešel.“ Zašeptal mi do kůže a já se rozbrečela naplno.
Viděla jsem na jeho tváři zmatek, nevěděl co se stalo. Nechápal, proč jsem začala plakat, ale já tu tíhu z hrudníku musela dostat pryč. Tohle byla jediná cesta, tohle, nebo začít ječet na celý svět. Pláč byl kultivovanější.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one