Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

38. kapitola

Tázavě jsem se podívala na Sola a snažila se uhodnout, jestli by řekl pravdu, kdyby výsledky dopadly jinak.
Zmuchlal papír a strčil ho zpátky do kapsy.
Will tomu chce věřit, kdyby nechtěl, jistě by se přesvědčil na vlastní oči.
Viv dopila a odtančila po schodech do svého pokoje. Sol ji doprovázel pohledem a klouzal hladově očima po jejích křivkách.
Jasně, zavřete muže a ženu na pustý ostrov a oni se vám nakonec dají dohromady, i kdyby se před tím k smrti nenáviděli. Náš dům byl asi roven pustému ostrovu, protože tohle nemohlo dopadnout jinak.
„No, já už jsem plná, můžeme vyrazit?“ Mrkla jsem přes stůl na Willa a on jen přikývl. Venku se sešeřilo. V zimě se stmívá velmi brzy. Dnešní schůzka byla domluvená na půl šestou a já se těšila, až to bude za mnou. Ne, že by byl doktor Lisberg špatný, ale přišlo mi, že se na mě usmívá víc, než by se slušelo.
Will mi podržel tlustý černý kabát, který původně patřil jemu a byl mi nehorázně velký a pomohl mi nazout boty. Venku mrzlo až praštilo a poletoval sníh. Studený ostrý vítr bodal do očí a štípal na tvářích.
„Vezmu asi Vivianino auto, je do téhle zimy lepší než sporťák. Opravdu s tebou nechci někde udělat hodiny.“ Will se usmál a zaběhl pro druhé klíče. Čekala jsem zatím venku a užívala si té nehorázné zimy. Sporťák byl uklizený v teple ve skladišti, ale velký Jeep stál na mrazu tak, jak ho tam Sol odpoledne nechal. Asi ještě chtěl někam jet, jinak by ho uklidil dovnitř. Pokrčila jsem rameny a přestala to řešit. Zavřela jsem oči a plně si užívala blizárdu, který se mi lepil na kůži. Poslední dobou jsem se z domu už moc nedostala a tak každá příležitost nadechnout se čerstvého vzduchu, byla vítaná.
Will otevřel dveře a opatrně mi pomohl nastoupit. Sedl za volant a nastartoval. Cesta do města chvíli trvala, vzhledem k tomu, že se mnou jel opravdu pomalu. Měla jsem hlavu pravou tváří přitisknutou na postranní okénko a sledovala, jak veliké sněhové vločky září ve světlech pouličních lamp.
K nemocnici jsme přijeli právě včas a vzhledem k našim předplaceným večerním schůzkám, nemuseli ani čekat. Čekárna byla setmělá a prázdná a i sestra se už chystala k odchodu. Byla to postarší tělnatá dáma s velkými zlatými obroučkami na tlustých brýlích. Obyčejně jsme ji potkávali na odchodu. Usmívala se, jako by věděla něco, co nám „mladým“ očividně unikalo. Říkala mi drahoušku, nebo zlatíčko, což mě dohánělo k šílenství. Zvláště, když se mi nemohla trefit jehlou do žíly při odběru krve. Mžourala pak svýma malýma očičkama a snažila se mě uklidnit.
„Už to bude, drahoušku. Trocha bolesti, co pak budete dělat při porodu, zlatíčko. Tohle přeci nic není.“
Will postával opodál a prosil mě pohledem, abych vydržela.
„Pojďte dál, drahoušku.“ Zachraptěla sestra. „Pak doktor už na vás čeká.“
Snažila jsem se usmát, ale opravdu jsem poslední dobou byla poměrně podrážděná. Will mi zlehka položil ruku na kříž a postrčil mě ke dveřím.
Sestra se s námi rozloučila a nechala nás s panem doktorem o samotě.
Seděl za svým tmavě hnědým stolem a listoval v mé složce. Když jsme vešli, vzhlédl a usmál se.
„Vítejte.“ Povstal a pokynul ke dvěma židlím stojícím naproti. Doktor Lisberg byl jeden z těch doktorů, kteří se na stará kolena nemohou rozloučit se svou milovanou dlouholetou praxí. Bylo mu už hodně přes sedmdesát a já měla dojem, že pamatoval ještě Kolumba. Byl to typický vetchý stařeček se šedivými vlasy sčesanými dozadu a starou unavenou vrásčitou tváří. Kdyby to nebyl jeden z nejlepších porodníků ve městě, asi bych s křikem utíkala.
„Tak už se nám to chýlí, slečno. Koukám, že vše je v naprostém pořádku. Poslední krevní testy vyšly na jedničku. Tak se na to podíváme.“
Vstal a vedl mě do vedlejší místnosti, kde měl vyšetřovací křeslo a taky ultrazvuk a spoustu jiných doktorských hračiček. Nevím proč, ale tahle vyšetřovna mi připomínala spíš operační sál.
Za plentou jsem se svlékla a děkovala Bohu za mikinu, která mi sahala až do půli stehen.
Doktor Lisberg si přikyvoval, když koukal na ultrazvuk a pak mě otcovsky poplácal po lýtku a svlékl si latexové rukavice.
„No, slečno, vše je tak, jak má být. Uvidíme se spolu po porodu, přijdete na kontrolu.“
Rychle jsem se oblékla a pospíchala za Willem. Seděl na židli, mírně posunutý dolů, nohy natažené a zkřížené v kotnících, ruce měl za hlavou, prsty propletené. Obrázek pohody.
Když jsme se vrátili, narovnal se na židli a usmál se na mě.
Doktor se posadil zpět za stůl a dopsal cosi černým perem do mé složky. Tomuhle človíčkovi, nejenže ušlo, že počítače už se dávno vejdou i na pracovní stůl, ale taky, že kdosi vymyslel propisky. Možná to jenom podtrhovalo jeho vyzrálost a vhodně doplňovalo zasklený diplom z Harvardu, pověšený za jeho zády.
Will se s ním s úsměvem rozloučil a já se k němu trochu míň nadšeně přidala. Oddechla jsem si až v autě.
Vyjeli jsme domů a já se mrkla na hodinky na palubní desce. Bylo vůbec možné, že jsme tam strávili celou hodinu?
Bylo právě za deset sedm, když Willovi zadrnčel mobil. Zpomalil ještě víc a já z hrůzou zjistila, že nás předjel jakýsi nadšenec na kole. Chtěla jsem prohodit nějakou uštěpačnou poznámku, ale pak jsem si to rozmyslela. Jaký blázen může jezdit v tomhle počasí na kole?
Z myšlenek mě vyrušil Willův roztřesený hlas.
„Kolik?....Dostanete se v pořádku ven?....Kde je Viv? Ne, ona se o sebe postará. Jo, jasně. Opatruj se, brácho.“
Will zaklapl telefon a najel ke straně, zastavil. Chvíli zíral mlčky před sebe a pak se ke mně obrátil.
„Sol je v průšvihu, zdá se, že si na tebe tatínek opět vzpomněl. Asi přemýšlel, co by mohlo udělat jeho Vánoce radostnějšími a vzpomněl si na zatoulanou dceru.“ Prsty se mu třásly a tak radši ruce položil na volant a pevně ho stisknul.
„Je Sol v pohodě?“ Vyjelo ze mě a můj hlas vyletěl o oktávu výš.
„Jo, s tímhle jsme tak nějak napůl počítali. Máme připravený malý překvapení.“
„Překvapení?“ Zopakovala jsem otázkou.
„Jo, podzemní kanál pro rychlou evakuaci a pár kilo výbušnin pod celým skladištěm. Upíři budou asi dost překvapení, až tam vlezou.“
Zírala jsem před sebe a snažila se, aby mi jeho slova dávala smysl.
„Jak to myslíš, výbušnin! To Sol vyhodí skladiště do povětří? To si děláš legraci, ne? Jsou tam všechny naše věci.“ Vztekle jsem pištěla a ze všech sil se snažila uklidnit. Začalo mi do sebe zapadat, proč si Will vymyslel, že nutně potřebuji bezpečnostní schránku v bance na všechny mé důležité dokumenty, fotky a drobnosti po matce a babičce.
„Vy jste blázni. To přece nemůže, nemůže…“ Hlas se mi tišil, jak mi došlo, že už je vlastně možná po všem a že na mém názoru na tuhle věc vlastně ani nezáleží.
Will mě chytl pevně kolem ramen a přitáhl si mě blíž.
„Jsou to všechno jenom věci, Mel. Nic, jen věci. Koupím ti jiné.“
Po tváři mi sjela první slza a pak další a další.
„Nejde přeci o věci.“ Vzlykla jsem a rukávem kabátu si utřela obličej.
„A o co jde?“ Očividně se z toho šoku už dostal a byl na tom líp, než já.
„Je to…byl to…váš, náš domov.“ Hlesla jsem a popotáhla.
Usmál se a políbil mě na spánek.
„Stejně bychom se hned po porodu stěhovali. Ve skladišti se dítě vychovávat nedá. Mělo to být překvapení, ale…koupili jsme dům. Je to tam moc krásné, budeš to milovat. Rozhodli jsme se, že si dáme na pár let voraz, alespoň dokud mrňousek nevyroste.“
Odtáhla jsem se od něho, abych mu viděla do tváře.
„Kdy jsi mi to chtěl říct?“
„No, měl to být dárek k narození miminka. V tomhle městě nás už nic nedrží. Dům po babičce si prodala, v práci dala výpověď. Co takhle pro změnu trochu klidu, hmm?“
Prohrábl mi rukou vlasy. V jeho podání to všechno znělo náramně jednoduše. Stáhl se mi z toho už tak dost škvrklý žaludek a já rychle otevřela dveře, abych nepozvracela palubní desku. Ještěže byla tma, co by asi kolemjdoucí říkali, kdyby mě viděli dávící se sraženou krví? Dost horor.
„Kam teda teď pojedeme?“ Broukla jsem, když už jsem si byla jistá, že neznečistím Viviane její auto.
„No, vidím to tak na tři hodinky jižně, nech se překvapit.“ Usmál se víc a nastartoval. Projížděli jsme městem, které jsem znala od narození. Pozorovala jsem lidi, bezstarostně procházející ulicemi a shánějící na poslední chvíli ještě nějaké vánoční dárky. Všude byla překrásná vánoční výzdoba a město celé zářilo pod miliony maličkých blikajících světýlek.
Do očí se mi znovu vlily slzy. Nebrečela jsem nad tím, že odjíždíme, nebrečela jsem ani nad tím, že všechny mé věci skončily pod hromadami suti, nebrečela vlastně kvůli ničemu konkrétnímu, prostě jsem jen brečela.
Opouštěli jsme město po jižní výpadovce a já si nedovolila se otočit. Nechtěla jsem vidět vzdalující se výškové budovy, tak neodmyslitelně dokreslující siluetu města. Věděla jsem, že bych to prostě neunesla. Zavřela jsem oči a snažila se myslet jen na to, co mě čeká. Svou minulost jsem hodila za hlavu, nechala ji spolu se svými věcmi tiše prašivět pod sutinami skladiště.
Jeli jsme mlčky, hádala bych se, že Will snad ani nemrkal a nedýchal. Bál se byť jen pohnout a tak prázdně zíral na dálnici před sebou.
„Co Sol? Bude v pořádku?“ Musela jsem mluvit, jinak bych se utopila sama v sobě, ve své depresivní náladě.
„Jasně, že jo. Viv se o něho postará.“ Když to říkal, zatvářil se zvláštně. Velmi důležitě.
„Co se děje?“ Podívala jsem se na něj.
„Co myslíš?“
„Tvůj výraz, tak co se děje?“
Pokrčil rameny, ale nespouštěl svůj pohled z dálnice před námi. Sněžilo čím dál hustěji a stěrače jely na plno. Před světly auta se tetelily neuvěřitelně veliké vločky a narážely do předního skla.
„No, vlastně ještě jedno překvapení.“ Houknul a koutky mu vyskočily nahoru.
„Sol nechtěl, abych ti to říkal před porodem. Bál se, že by tě to mohlo rozrušit a ublížit to miminku, ale myslím, že dnes už je to jedno.“
Nasucho jsem polkla a sevřela ruce do pěstí tak pevně, že mě to až zabolelo.
„Tak už mi to řekni, nebo zešílím.“ Zavrčela jsem tiše.
„Vlastně Sol se postará o Viv a ona zase o něho. Tak to chodí, když spolu dva randí.“ Mrknul se nejistě mým směrem.
Uvolnila jsem se a zhluboka se nadechla.
„To je ono? Sol a Viviane?“ Vyvalila jsem oči a nevěděla, jestli se mám začít smát, nebo brečet.
„No, proč myslíš, že se nám Viv tak zklidnila?“ Usmál se víc.
„Jasně, protože se přestala starat o tebe a našla si jiný středobod vesmíru. Ví vůbec Sol do čeho se to pouští?“
Will přikývnul. „Dal jsem s ním o tom řeč, zdá se mi teď šťastný.“
Byla pravda, že poslední dobou byl Sol jako vyměněný. Dokonce si začal zpívat ve sprše, to se mu dvakrát moc nepodobalo. Alespoň mi to mohli říct, nemusela jsem se o něho tolik bát pokaždé, když v noci vyrážel na lov. Pokud teda vůbec lovil upíry, myslím…teda, zlé upíry…dobře, takže upíry, co nebyli Viviane.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one