Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

40. kapitola

Byla jsem na smrt unavená. Celé tělo mě bolelo. Třásla jsem se, ale nebylo to zimou. Ruce se mi klepaly a kolena mi samovolně vibrovala.
„No, myslím, že jsi v pořádku.“ Sol mi otřel stehna od krve jak jen to šlo a sbalil zpod mého těla špinavé ručníky.
„Placenta vyšla celá?“ S posledních sil jsem se snažila vzpomenout, co všechno se musí po porodu zkontrolovat.
„Vše je v pořádku, ale stejně si myslím, že bychom tě měli odvézt do nemocnice. Jen tak pro jistotu.“ Sol si oplachoval ruce.
Viv vepředu chovala chlapečka. Ještě mi ho nedali do náručí, stejně bych ho asi neudržela.
„Ne, do nemocnice se nejede. Potřebuju se jen osprchovat a pořádně se najíst a vyspat. Myslím, že s tímhle si má upíří půlka poradí.“ Will mě svíral za ramena a snažil se tak zmírnit samovolný třas mého těla.
„Myslím, že Sol má pravdu, Mel.“ Will mi zašeptal do vlasů.
„Ne, nechali by si mě tam a to se nesmí stát.“ Stála jsem si tvrdě za svým názorem.
„Stojím při Mel. Do nemocnice ji můžete odvézt kdykoliv.“ Viv se naklonila k nám a podala Willovi malý raneček zabalený v čisté osušce.
Will mi položil synka do náručí, ale zároveň ho pevně držel, na mé ruce jaksi nebyl spoleh.
Zatajil se mi dech. Byl to ten nejkrásnější chlapeček. Malinkatý a buclatý. Měl krásně broskvovou pokožku a místo vlásků jemné světlé chmýří. Zíral na mě velikýma modrýma očima a špulil nádherně prťavou pusinku.
Will mu vložil prst do ručičky a chlapečkovy malinkaté prstíčky se kolem něho okamžitě obtočily. Nemohla jsem dýchat, jak mnou probíhaly, vlna za vlnou, neskutečné emoce. Do očí se mi vlily slzy a já začala tlumeně vzlykat. Will mě stiskl víc a pak se usmál.
„Je nádherný, naprosto dokonalý.“
„Jak se vlastně bude jmenovat?“ Sol si stáhl rukávy a přikryl mi nohy teplou dekou.
Mrkla jsem na Willa, jasně jsme se dohodli, že pokud to bude kluk, vybírá jméno on.
„Myslím, že se bude jmenovat po mém otci.“ Shlédl na něho a jeho pohled roztál.
Zamrazilo mě, vlastně jsem ani nevěděla, jak se Willův otec jmenoval. Mohla jsem jen doufat, že to nebyl Hamisch, nebo Argyle.
„Lucas.“ Zašeptal Will, jako by vycítil můj strach.
Viv zaprskala a otočila se na nás.
„Wille, tvůj otec se jmenoval Jean-Lucas, pokud si dobře vzpomínám.“
„Tvůj otec byl Francouz?“ Můj obličej se uvolnil a já vykouzlila obdivný úsměv.
„Jen z jedné poloviny, má babička byla stoprocentní Skotka.“
„Lucas se mi líbí.“ Snažila jsem se zachránit situaci.
„Ahoj, Lucasi.“ Brouknul Will a pohladil ho palcem přes droboulinkou pěstičku.
Miminko zívlo, z pusinky udělalo velké ‚o‘ a zamžouralo očičkama. Pak zakňouralo a očička zavřelo úplně.
„Dobře, tak kam tedy pojedeme. Domů, nebo do nemocnice?“ Sol se přes sedačky hrabal na místo řidiče.
„Domů.“
„Nemocnice.“
Řekli jsme to s Willem naprosto současně a pak se rozesmáli. Malý Lucas usnul, asi byl ze svého narození stejně unavený jako já.
„Ale kdyby se ti udělalo špatně, hned mi to řekneš.“ Will vypadal nesmlouvavě.
„Slibuji, tati.“ Usmála jsem se a pohlédla na Lucase. Dudlal si spokojeně vlastní jazyk a dolní ret měl zatažený do pusinky, vypadal tak roztomile.
Viv se s úsměvem vytratila z auta, než jsem si toho vlastně stačila všimnout. Sol pomalu vyjel zpět na silnici. Nevnímala jsem čas. Bylo mi nádherně. Hověla jsem si pohodlně ve Willově náručí a držela jsem svého syna.
Auto drclo, když jsme opět sjeli na nějakou vedlejší cestu. Byla jsem ráda, že máme Jeep, normální auto by to asi nezvládlo. Jeli jsme první a dělali tak cestu Viv, která za námi jela ve sporťáku. Ujeli jsme sotva tak dva kilometry, když Sol zastavil a zatáhl ruční brzdu.
Kufr se s cvaknutím otevřel a venku už stála připravená Viv s huňatou dekou. Vzala si ode mne Lucase a teple ho zabalila. Will vystoupil a vyzvedl mě opatrně do náručí. Měsíc na obloze zářil a osvětloval tak neskutečnou scenérii našeho nového domova.
Všude ležel čerstvý sníh a překrýval okolní krajinu, jako lehká hřejivá přikrývka. Náš nový domov stál u jezera a v jeho neklidné hladině se odrážel neskutečně veliký měsíc.
Sol šel první a prošlapoval cestu k moderně vypadajícímu domu. Byl hranatý a hodně prosklený, v té tmě vypadal až strašidelně. Kolem domu nebylo vidět nic, jen husté tmavé lesy.
„Nemáme sousedy?“ Rozhlédla jsem se kolem.
„Ne.“ Brouknul Will a usmál se. „Tady je to úplná samota. Neboj, jsou tu zvyklí na prapodivné, tajemné, bohaté týpky. Nikomu to nepřijde divný.“
Viv se držela těsně za námi a na hruď si tiskla Lucase, jako by se bála, aby ho neupustila.
Sol vystoupal po třech širokých schodech ke vstupním dveřím a zadal vstupní kód. Dveře se samy otevřely a celý dům se postupně začal rozsvěcet. Nejdříve se rozzářila vstupní hala, pak schodiště, a pak i ostatní místnosti.
„Teda.“ Obdivně jsem vzdychla.
„Je to tu samota, ale rozhodně je tu úplně všechno, co si jen můžeš přát. Včetně pancéřových skel, vnitřního bazénu a sauny.“ Sol se na nás otočil.
Nevstoupil dovnitř, jen si stoupl hned vedle vchodu a galantně nám pokynul. Will mne vnesl dovnitř a já obdivně vyvalila oči, všechno tu bylo dřevěné a skleněné. Vkusně to doplňoval i železný kovaný nábytek.
Viv šla hned za námi a poslední se dveřmi protáhl Sol. Zavřel a opět zadal na malém počítači, vestavěném do zdi u dveří, nějaký kód.
„Takže za chviličku tu bude teplíčko. Jdi pomoci Mel se sprchou.“ Mrknul Sol na nás a pokynul k Viv, která stále svírala miminko v náručí.
„V obýváku je dětský koš a myslím, že by to mělo být všechno připravené. Chceš chlapečka sebou, nebo se o něho zatím může postarat Viviane?“
Mrkla jsem na Willa a ten jen neznatelně přikývl, přesně věděl, na co jsem myslela.
Je bezpečné nechávat Viv a naše miminko společně v jedné místnosti?
Pokrčila jsem tedy rameny a usmála se na Viv.
Její obličej se přímo rozzářil a ona zmizela směrem, kam ukazoval Sol. Popravdě, cítila jsem se naprosto hrozně a věděla jsem, že se musím dát nejdřív dohromady. Sol zmizel někde za rohem a Will se mnou s úsměvem vystoupal do prvního patra. Dlouhá, široká, dřevem obložená chodba vedla dál domem, ale Will se zastavil hned u prvních dveří, naproti schodišti. Jednou rukou sáhl po klice a strčil kolenem do dveří.
Pokoj byl přímo neuvěřitelný. Veliký a celý laděný do béžova. Celá zadní strana byla prosklená, s výhledem na jezero a zasněžené vrcholky hor za ním. U zdi napravo byla ohromná kovaná postel s nebesy, nočními stolky a dvoje dveře. Další dveře byly na protější straně. Stěny byly kombinací béžové výmalby a dřeva. Strop byl osázený dřevenými kazetami a na podlaze byl krásně huňatý béžový koberec. Jinak v pokoji moc nábytku nebylo. Teda na to, jak byl velký. Jen malý kovaný stolek se skleněnou deskou a dvě béžová, pohodlně vypadající křesílka. Na stěně proti posteli visela ohromná plochá obrazovka a u stěny naproti oknům byly dva dřevěné prádelníky. Víc toho tu nebylo, přesto pokoj nevypadal prázdně, ale tak nějak vzdušně a moc elegantně.
„Šatna, koupelna.“ Pokynul Will ke dveřím u postele. „Dětský pokoj.“ Pokynul ke třetím.
„Wow.“ Vypadlo ze mě. „Kdo ten dům vybíral?“
„No, každý jsme od toho něco očekával a spolu jsme pak vybrali ten dům, co se nám líbil nejvíc.“ Will trhl rameny a zamířil se mnou ke dveřím do koupelny.
Koupelna byla přesně sladěná s ložnicí, jednoduchostí a barevností. Veliká vířivka, sprchový kout, dvě umyvadla obezděná mramorovým pultíkem a veliká komoda na ručníky a lahvičky s kosmetikou. Úplně vzadu byla oddělená toaleta.
Will mě postavil na nohy, ale nepřestával mě přidržovat. Měla jsem šílenou chuť vlézt pod horkou sprchu, ale strašně jsem se styděla. Věděla jsem, že to bude děsivý pohled, na mě a krvácející.
„Zvládnu to sama, Wille.“ Snažila jsem se usmát.
„Ani náhodou.“ Zavrtěl hlavou. „Mohla bys omdlít.“
Stáhl mi z ramen kabát a já pustila na zem i zakrvácenou deku. Stála jsem před ním jen v děsivě vytahané mikině a bála se podívat do zrcadla za sebou. Asi bych ten pohled nepřežila.
Will se ale jen usmál a stáhl mi mikinu. Tričko bylo taky pánské a sahalo mi do půli stehen. Díky bohu. Pak přistoupil ke sprše a pustil vodu naplno.
Stáhla jsem si tričko a cítila, jak mi mezi stehny stéká krev. Will nevypadal, že by to s ním něco dělalo a jen mi podal ruku, aby mne přidržel. Pak si svlékl bundu a vyhrnul rukávy svého nátělníku.
Já se zapřela rukama o dlažbu a strčila hlavu pod horký proud. Bylo to neskutečné. Celé mé tělo bylo rozbolavělé a potřísněné mou vlastní krví. Zírala jsem na červenou vodu, která mizela v odpadu a snažila se dýchat zhluboka a klidně. Cítila jsem zvláštní tlak vzadu v hlavě a pak jsem se svezla, opírajíc se pažemi o stěnu před sebou, na kolena.
„Ale no tak.“ V tom okamžiku už byl u mě Will a podepíral mě.
„Bude to v pořádku, jen jsem slabá.“
„Dobře. Sedni si, já tě umyju.“ Jeho štíhlé ruce mi začaly tančit po těle a po vlasech. Snažila jsem se ze všech sil zůstat při vědomí, ale tělo si dělalo, co samo chtělo. Oční víčka se mi klížila a já cítila, že už to nezvládnu. Převalila se přeze mne černá vlna bezvědomí a poslední, co jsem vnímala, byly Willovy studené paže a kluzká podlaha sprchového koutu.

Probrala jsem se a zamžourala do tmy. Kdyby mi tak někdo řekl, co se to děje. Kde to jsem? Hlasitě jsem polkla a snažila se vytáhnout do sedu.
„Jen lež.“ Tichem se rozezněl sametový šepot a chladné paže mě zatlačily zpět do polštáře.
Něco vedle mě klaplo a rozsvítila se malá lampička na nočním stolku. Will seděl na jednom z křesílek u postele a starostlivě si mě prohlížel.
„Jak dlouho jsem…?“
Přesně věděl, co chci říct. „Skoro dvanáct hodin.“
Omámeně jsem vzhlédla k oknům, ale byly bezpečně zataženy venkovními ocelovými roletami.
„Lucas…?“ Další otázka mě málem vyhnala ven z postele. Opět mě zatlačil zpět a kouzelně se usmál.
„Má se dobře. Teď spinká. Sol jel ve dne dokoupit vše potřebné a tak se nemusíš o nic starat. Jen si odpočiň, prosím.“
Uvolnila jsem se a uvelebila se pohodlněji.
„Chtěla bych ho vidět, Wille. Myslím, že bych už mohla i vstát.“
Jen se opřel do křesla a zavrtěl hlavou. „Potřebuješ si odpočinout a pořádně se najíst.“
Naklonil se ke mně a z nočního stolku mi podal sklenku naplněnou rudou tekutinou. Beze slova jsem ji na jeden nádech vypila a okamžitě se mi udělalo líp. Usmál se, když viděl můj apetit a chvíli očima upřeně pozoroval můj obličej.
„Co je?“ Neubránila jsem se otázce.
„Nic. Jen, že se teď cítím jako ten nejšťastnější muž na světě. Děkuji, Mel. Dala jsi mi všechno, po čem jsem kdy toužil.“ Nahnul se ke mně a jemně se dotkl svými rty těch mých.
Když jsem ho ucítila tak moc blízko, tiše jsem zasténala.
„Wille.“ Šeptla jsem a přitáhla si ho k sobě. Tvrdě se jazykem dobýval do mých úst a já ho konečně pozvala dál. Cítila jsem, jak se otřásl, když vnikl do mých horkých úst.
„Miluji tě.“ Zašeptal rozechvěle a pak se jemně odtáhl.
„Musíš jíst, dojdu ti ještě pro krev.“ Chtěla jsem protestovat, ale nakonec jsem ho nechala jít.
Zavřela jsem oči a snažila se uvědomit si své tělo. Nic už mě nebolelo a jen jsem cítila mírný a nepříjemný tlak na prsou. Dveře klaply a já se po nich ohlédla. Will si spokojeně sedl vedle mě na postel a podával mi skleničku s krví. Za ním stála Viv a v náručí držela mého syna.
Aniž bych o tom nějak zvlášť přemýšlela, natáhla jsem ruce k Viviane. Podívala se na mě a usmála se.
„Nejdřív se ještě napij.“ Brouknul Will a vtiskl mi do dlaně sklenici. Věděla jsem, že jinak mi Lucase nedají a tak jsem svou dávku pokorně vypila.
Will se natáhl pro bleděmodrou zavinovačku s beránky a vzal si synka do náručí. Posadila jsem se víc a natáhla paže. Položil mi malý uzlíček do náručí a já znovu šťastná pohlédla do té dokonalé tvářičky.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one