Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

42. kapitola

„Páni, bude to vždycky takové?“ Zvědavě jsem zkousla spodní ret a snažila se uklidnit.
„Když budeš chtít…“ Zkoumal můj výraz a unaveně si namotával na prsty pramínky mých vlasů.
„Jen se musíš trošku krotit, vzala sis ze mě mnoho. Teď se z toho budu pár dní dostávat.“ Zívnul a protáhnul se.
„Pila jsem moc? Nevím o tom.“ Pohladila jsem ho po tváři a až teď si všimla kruhů pod jeho nádhernýma očima a mírně strhaných rysů jeho dokonalé tváře.
„Omlouvám se.“
„To nic, bylo to poprvé. Časem to budeš umět ovládat líp.“ Znovu zívnul a přivřel oči.
„Hned jsem zpátky.“ Vstala jsem velmi pomalu a opatrně, a zkoumala, jestli mě unesou nohy. Sice jsem se cítila jako po dlouhé těžké nemoci, ale zatím to šlo. Cestou do koupelny jsem zatáhla žaluzie, aby mohl klidně spát.
Zavřela jsem za sebou dveře a opřela se o umyvadlo. Dlouho jsem se pozorovala v zrcadle, má pokožka jakoby zářila a v očích jsem měla děsivý žár. Mé modré oči měly ještě sytější barvu a byly zvláštně živé, tak nějak měňavé a barevné. Byla jsem to vůbec já? Nepoznávala jsem se.
Pustila jsem vodu a opláchla si obličej. Trochu mi to pomohlo a já se opatrně vrátila do ložnice.
Will ležel na boku a klidně oddychoval. Oči měl zavřené, tvář klidnou a na rtech spokojený úsměv. Vypadal naprosto kouzelně a tak zranitelně.
Lehla jsem si k němu a neubránila se lehkému polibku na jeho chladný spánek. Zavrtěl se a unaveně si povzdychnul. Vystrašeně jsem vypískla, když jeho paže vystřelila zpod deky rychlostí blesku a vtáhla mě do jeho náručí.
Přehodil přes nás deku a položil obličej do mých vlasů. Na pokožce hlavy mě zastudil jeho dech, ale nebylo to nepříjemné, jen to lechtalo.
„Miluji tě, Mel.“ Ta slova zašeptal a podle tónu jeho hlasu bylo jasné, že už napůl spí. Nechala jsem ho být, byl unavený, ale spokojený. A já vlastně taky, tak moc jsem se bránila upířím praktikám a upínala se ke své lidské půlce, že jsem si nedokázala připustit, že i má druhá polovina by mohla skýtat netušeně krásné možnosti. Tohle byl jeden ze zážitků, které chtěl člověk prožívat znovu a znovu. Zachvěla jsem se jen při vzpomínce na tu intenzitu prožitků pod vlivem Willovy krve. Poslouchala jsem konejšivý rytmus jeho dechu a zamyšleně ho hladila po ruce, kterou měl obtočenou kolem mého těla.
„Taky tě miluji, Wille. Divím se, jak jsem kdy mohla o tobě pochybovat.“ Věděla jsem, že to už neslyšel, ale i tak jsem měla nevysvětlitelnou touhu říct to nahlas.
Usnula jsem jen pár okamžiků po něm. Sice jsem byla plná jeho krve, ale tělo jakoby si potřebovalo oddychnout po tak zničujícím a krásném zážitku.
Zdál se mi sen. Musel to být sen, protože jsem stála uprostřed lesa, oděná jen v bílých hedvábných šatech a nebyla mi zima. Všude kolem ležela vrstva čerstvého sněhu a já cítila, jak je pod mými chodidly hebký a jemný. Bylo to kouzelné, jako procházet se po zemi pokryté vatou. Nohy se mi bořily do závějí a já podvědomě klouzala očima po okolí a hledala nebezpečí. Les byl klidný, zvláštně mrtvý, bez jediného náznaku života či pohybu. Byl den, tedy alespoň to tak vypadalo. Světlo bylo prazvláštní, nevycházelo z oblohy, ale ze stromů, které mě obklopovaly.
Vzpomněla jsem si, že takhle nějak vypadaly stromy ve městě o Vánocích. Když se setmělo, nevnímal člověk drátky a malé žárovičky, ale jen neskutečnou, jakoby nadpozemskou záři.
„Melanie!“ Odněkud shora se ozval hlas, rezonoval mi v uších a nutil mě svou silou se přikrčit.
„Co je?“ Zeptala jsem se vyděšeně a snažila se najít toho, kdo ke mně promlouval.
„Mně se neschováš, Mel.“ Zase ten hlas, jako přímý zásah do mých ušních bubínků. Automaticky jsem si přitiskla dlaně na uši. Chtěla jsem uniknout tomu zvuku, který mi působil bolest.
„Dostanu tě.“ Nepomohlo to, jako bych si ruce k uším netiskla vší silou. Ten hlas mi křičel přímo do hlavy, nebylo před ním úniku. I tak jsem si ale uvědomovala, že se o to musím alespoň pokusit, protože jestli mě ten hlas dostihne, bude to znamenat můj konec.
„Nech mě být!“ Zakřičela jsem do prázdného lesa a dala se na útěk. Nohy se mi bořily do sněhu a já si připadala, jako když běžím na jednom místě. Tak moc jsem se snažila, ale nějaká neviditelná síla mě zadržovala. Musím, musím. Pořád dokola jsem si to opakovala a snažila se rukama hrabat po kolem stojících stromech. Alespoň trochu si pomoci a dostat se tak dál.
Bála jsem se otočit, ale i tak jsem vnímala něčí přítomnost. Bylo to jako ledový závan větru, smetl mi vlasy do očí a štípal na pokožce. Poprvé mnou otřásla nepředstavitelná zima a já si objala paže, abych se zahřála. Potácela jsem se neznámým, mrtvým lesem a věděla, že nemám žádnou šanci…někdo mě chytil za rameno….
„Mel, probuď se, je to jenom sen.“
Zamžourala jsem do tmy a vystrašeně zírala do Willovy zamračené tváře, klečel u mě na posteli a pevně mě držel za ramena.
„Nic to není, jen se ti něco zdálo.“ Ustaraně si mě prohlížel a já si uvědomila, že mě na tvářích studí slzy.
Těkal nervózně mezi mýma uplakanýma očima a pak mě vytáhl do sedu a ochranitelsky sevřel v náručí. Jemně mě hladil po vlasech a chlácholivě mi broukal nějakou dětskou písničku. Nepomáhalo to. Stále mě svíral ten neuvěřitelný pocit strachu a ždímal mi střeva a žaludek.
Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava a vnitřnosti mi samovolně explodují.
Objala jsem ho roztřesenýma rukama a zabořila svůj obličej do jeho ledového hrudníku. Alespoň jeho krásná vůně a chladná kůže mi přinášely úlevu. Hlava se zklidňovala a žaludek si to nakonec taky rozmyslel. Namáhavě jsem polkla a setřela si slzy hřbetem ruky.
Odtáhla jsem se od jeho dokonalého těla a posadila se do tureckého sedu naproti němu.
„Co se ti zdálo, že jsi tak vystrašená.“ Pohladil mě něžně po tváři a já si nemohla nevšimnout bolesti v jeho očích.
„Já, omlouvám se, asi jsem tě vyděsila, hmm?“ Snažila jsem se vykouzlit ten nejlíbeznější úsměv. Bylo to zhola nemožné, vzhledem k očím zarudlým od pláče a neustálému posmrkávání.
„Ne, to je v pohodě. Není nad probuzení kopancem od zmítající se a křičící osoby.“ Ironie v jeho hlase byla nepřehlédnutelná. Výraz jeho tváře mi napovídal, že mi stejně nedá pokoj, dokud mu to neřeknu. Svěsila jsem ramena a zabodla pohled do pokrývky. Byla jsem naštvaná sama na sebe už proto, že po tak dokonalém zážitku, se mi zdají takovéhle sny.
„No, nebylo to nic konkrétního, jen byla jsem v lese a někdo tam byl se mnou. Mluvil ke mně a říkal, že mu neuteču.“ Znova mnou projel ten do morku vlézající pocit strachu. „Snažila jsem se utíkat, ale nešlo to.“ Otřásla jsem se při vzpomínce na hrozný sen.
„To nic, neboj, jsem s tebou.“ Klekl si těsně přede mne a znovu mě objal. Konejšil mě ve svém náručí a hladil po zádech.
„Byla jsem tak vystrašená, Wille.“ Vzlykla jsem.
„Já vím, já vím.“ Houpal se se mnou pomalu dopředu a dozadu. Tím monotónním pohybem a svou chladnou přítomností zaplašoval všechny mé bolestivé vzpomínky na děsivý sen.
„Kolik je vůbec hodin?“ Zamumlala jsem mu do ramene a přitiskla se k němu víc.
„Sedm ráno. Asi bychom měli už vstávat a převzít hlídání.“ Políbil mě na čelo a odtáhl se.
Vypadal už o moc líp, i když ty kruhy pod očima byly ještě znatelné. Vylezl z postele a odešel do koupelny, za chvíli byl slyšet jen zvuk tekoucí vody.
Zavrtala jsem se zpět pod deku a přetáhla si její okraj přes hlavu. Tohle jsem dělávala jako dítě a věřila, že ten zlý bubák z pod postele se za mnou pod ní nedostane.
Matrace se pohnula a já ucítila, jak se deka shrnuje dolů.
„Chceš ještě spát?“ Jeho dech mi ovanul tvář. Usmála jsem se a otevřela oči. Byl už oblečený, ale z konečků vlasů mu ještě odkapávala voda.
Jedna kapka mi dopadla na nos a on mi ji s úsměvem slízl špičkou jazyka.
„Ne. Taky už budu vstávat.“ Políbila jsem ho na oplátku taky na špičku nosu a vymanila se z jeho sevření. Sebrala jsem ze země své včerejší oblečení a s plnou náručí vběhla do koupelny.
Na sprchu jsem neměla náladu, tak jsem se jen opláchla a vyčistila si zuby. Vlasy jsem stáhla do ohonu, aniž bych je před tím učesala, i tak mi to neskutečně slušelo. Být napůl upír má opravdu i spoustu světlých stránek.
Vešla jsem do ložnice. Will si hověl na ustlané posteli a mlčky mě provázel pohledem.
„Jdeme?“ Pokynula jsem ke dveřím s rukou na klice a nemohla se už dočkat, až zase sevřu v náručí Luca.
Seběhla jsem schody jako vítr a vběhla do setmělého obýváku. Sol seděl na pohovce a právě krmil Luca lahvičkou. Díval se přitom na ranní zprávy a broukal si ukolébavku.
Tenhle dům měl ještě jednu zvláštnost a pro nás bezesporu výhodu, jak mi později pánové řekli. Měl speciální povrchovou úpravu skel, zabraňující UV záření vniknout dovnitř. Prý si to nechal udělat předešlý majitel, aby slunce neznehodnotilo jeho předraženou uměleckou sbírku moderních obrazů.
Mezi námi, nechápu, proč chránit obrazy, které vypadají, jakoby je namalovalo dítě ze školky? No dobře, omlouvám se, některé pětileté děti malují líp.
Značně nám to ale ulehčovalo spolubytí, protože jsme nemuseli neustále myslet na zatemnění oken. Je fakt, že obývat dům se dvěma upíry by mohla být docela otrava, co se týče světla, samozřejmě. Tady byl problém vyřešen obdobně, ale elegantněji než ve skladišti, kde se o rozptyl slunečního záření postarala matná, neprůhledná úprava oken.
Sol k nám zvedl hlavu a usmál se.
„Kde je Viv?“ Přisedla jsem si k němu a on mi opatrně vložil miminko do náručí.
„Šla si lehnout, asi půjdu za ní.“ Zívnul a protřel si oči.
„Sole, potřebovala bych do města. Myslíš, že bys mě tam mohl vzít?“ Vzala jsem si od něho lahvičku s Lucasovou snídaní a pokračovala v jeho krmení.
„Jasně, v noci jsem na chvíli usnul, takže mě vzbuďte tak ve dvě a můžeme tam zajet.“ Usmál se a zmizel z obýváku.
Luc dopil a přitiskl se ke mně víc. Zavřel očička a vypadalo to, že bude zase spát. Položila jsem ho do koše a přikryla peřinkou.
„Pojď si dát snídani.“ Houknul Will z kuchyně a já ho více než ochotně poslechla. Měla jsem už hlad, i když žízeň jsem necítila.
Na stole v kuchyni už stál talíř plný vajíček a sklenička krve. Will svůj hrneček právě vyndaval z mikrovlnky. Musel si koupit nový, ten jeho starý skončil spolu se vším ostatním pod sutinami skladiště.
S úsměvem zasedl ke stolu a já ho následovala.
„Mel, já jen…chtěl jsem se ti omluvit.“ Jeho tichý sametový hlas se mi otřel o kůži a zanechal na ní zvláštně hebký pocit.
„Omluvit?“ Měla jsem co dělat, aby mi nezaskočila vajíčka.
„Zdá se, že jsem to včera zbytečně moc vyhrotil. Já….“ Zadíval se na své ruce, svírající hrneček.
„Měl bych s tebou více mluvit. Víš, pořád mi uniká to, že jsi upírem teprve krátce a že jsi na to všechno musíš zvyknout.“ Pousmál se. „Zdá se mi totiž, že už tě znám strašně dlouho, jako bychom spolu byli od počátku.“
Sklonila jsem své oči k talíři a polkla porci vajíček.
„To nic, já jen…byla bych ráda, kdybys mi všechno nejdřív vysvětlil, než mě zase necháš ležet nahou a samotnou v naší posteli.“ Usmála jsem se, i když při vzpomínce na včerejšek mi moc do smíchu nebylo.
„Slibuji.“ Zatnul čelist a chytil na stole mou ruku. Pohladil mě palcem po hřbetu ruky a zadíval se mi do očí. „Ne, přísahám.“

Poledne přišlo ani nevím jak, než jsem pouklidila dům, tak mě Will volal k obědu. Luc ležel ve svém koši a drnkal si do hrkaček.
Sice jsme se domluvili, že budeme vařit spolu, abych se to naučila, ale bylo předem jasné, že Will se vařečky tak lehce nevzdá, byl to jeho koníček.
Snědla jsem poslušně svou porci boloňských špaget a uklidila špinavé nádobí do myčky. Vaření bylo sice Willovou silnou stránkou, ale úklid toho šíleného nepořádku už ne.
Než jsem dala kuchyni trochu do pořádku, byl nejvyšší čas jít vzbudit Sola. Nechtělo se mi tam, vzhledem k tomu, že v jeho posteli byla i Viv, ale já prostě nutně potřebovala do města, Luc už neměl plínky.
Will seděl na pohovce a cukroval na mrňouska, chvíli jsem je ode dveří pozorovala. Byl to překrásný pohled na dva nejdůležitější človíčky mého světa.
Pak jsem si jen vzdychla a vydala se nahoru po schodech. Sol měl ložnici až na konci chodby, tak jsme se snažili si navzájem zajistit co nejvíce soukromí. Neptejte se mě, jestli to fungovalo, kolikrát jsem byla červená už jen ze zvuků, které se od něho ozývaly.
Klepla jsem na dveře a pomalu otevřela. V pokoji, který byl stejně veliký jako ten náš, jen byl celý laděný do smetanovošeda, byla tma jako v pytli. Chvíli jsem zírala do tmy, než si mé oči přivykly a já se vydala pomalu k posteli u protější stěny.
Viv ležela nalevo a Sol napravo. Spali. Ozývaly se jen rytmické nádechy a výdechy a klidný zvuk Solova silného srdce.
Přiklekla jsem k pravé straně postele a nebyla si v tu chvíli zcela jistá, co mám dělat. Pak jsem se rozhodla jít na něho jemně, abych zase neskončila na podlaze, jako tenkrát, když jsem budila Willa.
Zlehka jsem se dotkla jeho ruky a pohladila její hřbet.
„Sole, budou dvě, vstávej.“ Musela jsem se začít smát, šílená situace.
Sol se nadechl a zamžoural na mě. Pak mlasknul a zamračil se. Chvíli trvalo, než si v hlavě urovnal, co se děje a asi i kdo jsem, pak se pousmál a zívnul.
„Dej mi minutku, musím se oblíct.“ Šeptnul a já jen přikývla. Vděčně jsem se vypařila z jejich ložnice. Zapadla jsem k nám do pokoje a převlékla se.
Černé rifle, červený rolák a černočervená zimní bunda do pasu. K tomu jsem vytáhla zimní kozačky na vysokém podpatku, které mi sahaly až nad kolena. K jejich nákupu mě přemluvila Viv, nebyl to zrovna můj šálek kávy. Otočila jsem se před zrcadlem a musela si uznat, že vypadám skvěle. Napařila jsem si ještě na rozpuštěné vlasy čepici, co zakrývala uši a vydala se dolů. Nepochopím, že i když se žena snaží být oblečená rychle, tak muž to stihne vždycky dřív. Sol už do sebe házel oběd a spokojeně si u toho pomlaskával. Will se ležérně opíral o kuchyňskou linku a Luc asi opět spal.
„No páni, sluší ti to.“ Mrknul na mě Will a upil ze svého hrnečku další krev. Dneska pil opravdu hodně. No, asi musel dočerpat to, co jsem mu včera nechtěně vzala.
Vypadal jako bůh, když se tak usmíval a ruce měl založené na hrudi. Musela jsem jít k němu a políbit ho. Usmál se, když jsem se přiblížila a přitáhl si mě blíž. Objal mě pevně a políbil na krk.
„Vrať se mi brzy, lásko. Budu tu jako na trní.“ Zašeptal mi to do vlasů a já se otřásla.
„Tak jedem.“ Sol se zvedl a donesl prázdný talíř do dřezu. „Neboj, dám ti na ní pozor.“ Zavolal od věšáku, když z něho stahoval svou zimní bundu.
Nechtělo se mi nikam, chtěla jsem zůstat s nimi a užívat si zamračeného dne. Šli bysme na procházku, nebo si zaplavat do našeho krytého bazénu. Otráveně jsem vzdychla.
„Miluju tě, Wille.“ Zašeptala jsem, než jsem se od něho odtáhla. Držel stále mou ruku, než jsem byla tak daleko, že jsem se mu vysmekla, pak svou paži pomalu spustil a usmál se.
„Taky tě miluji, Mel.“
Než jsem prošla dveřmi, ještě jsem se naposledy otočila. Bylo zvláštní, jak mě každé i sebemenší odloučení od mé rodiny bolelo. Dnes to bylo však ještě bolestnější. Možná to způsobil zlý sen, který jsem měla v noci, ale byla jsem si jistá, že se něco zlého stane.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one