Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

46. kapitola

S největším sebezapřením jsem přestala sát a odtáhla se od jeho krku. Dýchal mělce, ale tep měl silný a pravidelný.
Svezla jsem se na matraci vedle něj a snažila se rozdýchat ten opojný pocit pití čerstvé krve z živého člověka.
Nejblíže by se dalo popsat jako postupný a plíživý nástup vrcholného vzrušení, jenže bez konečného vyvrcholení. I tak se mi ale ruce klepaly a na zádech jsem měla husí kůži.
„Páni.“ Vydechla jsem a otočila se na bok čelem k Billymu. Oční víčka se mu chvěla a něžně třepotala, i přes velkou ztrátu krve, měl na tváři jemný spokojený úsměv. Do háje, jemu se to snad líbilo.
Cítila jsem se plná a spokojeně unavená, chtělo se mi spát. Ještě naposledy jsem zkontrolovala Billyho tep a pak jsem zavřela oči a usnula.

Vzbudilo mě vrznutí dveří a Billyho tlumený výkřik. Otevřela jsem oči a posadila se. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, ale pak jsem vyskočila z postele, tak rychle až se mi zamotala hlava.
Dva strážní drželi Billyho a táhli ho ke dveřím. Další dva, mezi nimi i lovec, šli směrem ke mně.
Lovec se usmál a kývnul mi.
„Tvůj otec si myslel, že se z něho nakrmíš.“ Otočil se k Billymu, který sebou cukal a snažil se ze všech sil bránit.
„Pila jsem z něho, ale ne tolik, abych mu ublížila.“ Podívala jsem se na Billyho a on mi pohled upřeně vracel. V jeho výrazu byl jasně čitelný strach, nevěděl, co s ním udělají, ani já jsem to nevěděla.
„Hmm, to se tvému otci nebude moc líbit, neholduje soucitu. Neměla by sis vytvářet citové vazby se svou potravou, Mel.“ Usmál se tak, až odhalil tesáky.
„Co s ním uděláte?“ Zeptala jsem se na rovinu a nespouštěla oči z na smrt vyděšeného Billyho.
„To je na tvém otci, ale myslím, že nezemře věkem ve své posteli.“ Pokynul, aby ho odvedli. Zůstali jsem v cele sami, jeden strážný čekal u dveří.
„A co ty tady děláš? Myslela jsem, že úkol, na který tě otec najal, jsi splnil. Nechtěl jsi jet domů?“ Snažila jsem se udržet nevzrušený tón naší konverzace. Vrátila jsem se na postel a sedla si na ni.
„No, řekněme, že jsem tvému otci nabídl, že na tebe osobně dohlédnu.“ Založil si ruce na hrudi a pohodil hlavou, aby odhrnul vlasy z obličeje.
„V čem ten dohled spočívá?“ Posunula jsem se a opřela zády o zeď.
„No, řekněme, že otec z tebe chce mít poslušnou a oddanou dceru, tak se mu to přání pokusím splnit.“ Naklonil hlavu na stranu a se zájmem mě pozoroval.
„Chceš mě mučit?“ Zeptala jsem se.
Pokrčil rameny a udělal dva kroky směrem ke mně.
„To záleží jen na tobě, Mel. Stačí říct, že budeš pokorná, budeš ho poslouchat a samozřejmě se už nepokusíš utéct. Myslím, že tvůj otec tajně doufá, že dostaneš rozum, přeci jenom jsi jeho jediná dcera. Pak odsud můžeš odejít a užívat si radovánek vyšší vrstvy.“
„Neumím být pokorná a v zásadě neumím ani poslouchat.“ Skousla jsem spodní ret a podívala se upřeně na lovce.
Zamračil se. „Jak chceš, Melanie. Chtěl jsem s tebou jednat v rukavičkách, ale pokud chceš tvrdší zacházení, jsem připraven i na tuto variantu. Já mám času dost, nakonec tě stejně zlomím. Záleží jen na tobě, kolik bolesti si do té doby zažiješ.“
Vypochodoval z cely, aniž by se na mě ještě otočil. Zůstala jsem opět sama. Pokud mě tohle mělo vyděsit, musela jsem uznat, že se to povedlo. Nikdy jsem neměla ráda bolest a teď mi ji lovec sliboval v nepřeberném množství. Vzdychla jsem a položila hlavu na kolena.
„Sakra, Wille, kdepak jsi?“

Celý den jsem jen seděla opřená o zeď a bezcílně zírala na stěnu před sebou. Neměla jsem náladu vůbec na nic. Byla jsem naštvaná sama na sebe i na svět okolo. Copak já nikdy nebudu mít klid? Copak nemůžu zažít alespoň kousíček štěstí. Když už to vypadá, že se něco v mém životě povede, stane se něco, co to pokazí. Mám snad nevyčerpatelnou smůlu?
Dveře se otevřely a v nich se objevila vysoká svalnatá postava – lovec. Neměl na sobě kožený plášť, jen černé rifle a černou hedvábnou košili. Ta byla rozepnutá a odhalovala značnou část jeho vypracovaného hrudníku. Že by změnil taktiku boje, bude mě teď svádět?
Podívala jsem se na něho pozorněji, čelo měl opocené a slepené kadeře jeho zlatých vlasů se mu lepily k obličeji. Přes levou tvář měl šmouhu od krve a taky hrudník a vrchní polovinu břicha měl potřísněné drobnými tmavě červenými kapičkami.
Beze slova přistoupil až ke mně a hrubě mě za paži vytáhl na nohy. Oči se mu leskly touhou, byl vzrušený. Aniž by zaváhal přitisknul své rty na mé. Byla jsem z jeho nečekaného útoku více než překvapená. Zapotácela jsem se a nebýt jeho silných paží, upadla bych dozadu na postel. Přitiskl mě k sobě a já se zapřela dlaněmi o holou krvavou kůži na jeho hrudníku.
Nijak jsem nespolupracovala, ale ani se nebránila, nechtěla jsem schytat další tvrdý políček. Otočil mě zády ke stěně a tvrdě mě přirazil na zeď. Bouchla jsem se do hlavy a bolestně zasténala.
Vrazil mi stehno mezi kolena a posunul ho výš tak, že se mi dotěrně otíral o rozkrok. Jedna jeho ruka se posunula dolů po mé paži a podél mého ňadra sklouzla až na bok. Prsty nadzdvihl okraj mého roláku a opatrně se zkusmo dotkl mé holé pokožky. Toužebně zavrčel a pokusil se jazykem proniknout dovnitř mých úst. Co nejpevněji jsem sevřela čelist. Špičkou jazyka mi přejížděl po zubech a konečky prstů brnkal o má žebra.
Odstrčila jsem ho od sebe a zamračila se.
„To mě tu chceš znásilnit?“ Vykřikla jsem na něj a ustoupila od něho, posouvajíc se zády přitisknutá ke zdi.
„Ale Melanie, upíři neznají slovo znásilnění.“ Jeho vzrušením změněný hlas mě vyděsil.
Prohrábl si rukama vlasy a pak po mně chmátl, pevně mě držíc za ruku.
„A ne, nehodlám tě znásilnit. Jen jsem teď prováděl něco velmi příjemného a trochu mě to vzrušilo.“ Oči se mu zase zaleskly.
„Pojď, musím se ti pochlubit.“ Usmál se a vlekl mě za sebou ven z cely.
Sotva jsem mu stačila. Klopýtala jsem za ním setmělou chodbou a když jsme došli až ke starým kamenným schodům, měla jsem totálně dost. Táhl mě dolů, byla jsem překvapená, že sklepení je na patra. Nechtěla jsem vědět, co se může nacházet pod labyrintem podzemních chodeb.
Elektrické osvětlení skončilo spolu se schody a dál se o mihotavé záblesky světla staraly už jen mohutné louče, vložené do starodávných kovaných držáků připevněných ke kamenným stěnám.
Táhl mě další z chodeb a zastavil se až před poměrně vysokými dvoukřídlými dveřmi. Vzal za jedno z křídel a vstrčil mě dovnitř. Nevím, jak tuhle místnost popsat, snad nejlépe jako mučírnu. Na zdech tu byla umístěna ocelová pouta v různých výškách a dva dřevěné kříže ve tvaru velkého X. Na jednom z nich byla připoutána polonahá bosá postava. Ve světle loučí, mihotajícím se po stěnách, to tu vypadalo opravdu strašidelně. Jakoby se stěny hýbaly a natahovaly se po mně. Mírně jsem sebou cukla dozadu, ale to už mě jeho paže vláčely dál rozlehlou tmavou místností, směrem k zhroucené postavě.
Podle vypracovaných ramen a zatnutých bicepsů, to byl muž. Hlavu měl skloněnou a přes tvář mu padala hustá záclona světle hnědých vlasů.
Po dalším nádechu už mi bylo úplně jasné, co se tu děje.
„Bille.“ Vydechla jsem a odpovědí mi bylo jen slabé, bolestné zachroptění. Po rukou, hrudníku a břiše se mu táhly dlouhé, ne moc hluboké řezné ranky, ze kterých vytékala krev. Celou přední stranu těla mu pokrývala tmavě červená krvavá skvrna. Pevné ocelové okovy měl zaříznuté do masa, asi jak se snažil vyškubnout.
„Tohle jsi tu dělal, to je podle tebe vzrušující?“ Obrátila jsem se zděšeně a znechuceně k lovci. Zrovna teď jsem nechápala vůbec nic.
„Trochu jsme si tu s panem novinářem popovídali. Byla to nadmíru podnětná diskuze, že Billy.“ Lovec přešel až k němu a prudce mu za vlasy trhl hlavou dozadu. Naskytl se mi tak bolestný pohled na Billyho zmučenou a ztýranou tvář.
„Ty seš parchant.“ Vzlykla jsem a pevně sevřela ruce v pěst.
„Chceš mu to trápení ukončit, Mel? Stačí, když ho kousneš, moc krve už nemá, bude to pro něho vysvobození. Vzpomínáš si, jak to bylo krásné, když se tvé tesáky zabořily do jeho měkké a teplé kůže.“ Natočil mu hlavu na stranu v dost bolestivém úhlu a ukázal mi tak jeho krk a dvě ranky po mých zubech.
Nasucho jsem polkla, ale ne proto, že bych měla žízeň, snažila jsem se v sobě udržet obsah žaludku. Dělalo se mi zle z toho hrozného pohledu.
„Nezabiju ho, nejde to.“ Hlesla jsem a udělala od obou jeden krok vzad. Nejradši bych se otočila a plnou rychlostí utíkala co nejdál odsud.
„Hmm.“ Brouknul lovec zamyšleně a pobaveně zavrtěl hlavou.
„Bude s tebou mnohem víc práce, než jsem si myslel.“
Chytil mě za nadloktí a dovedl k protější stěně. Kolem mých zápěstí klaply ocelové okovy a já se ani nebránila. Nemohla jsem spustit oči z Billa. Ze zakrvácené postavy, která ještě před pár hodinami kypěla životem. Teď z něho byla jen troska.
„Takže ty ho nezabiješ? Máš úctu k životu, jsi lékařka.“ Při posledním slově se divadelně uklonil a zpoza pásku vytáhl dlouhý nůž s nablýskanou čepelí. Složitě zdobený dřík se leskl v mihotavém světle loučí.
Přešel ke mně a přejel mi plochou čepele po tváři. Byla jsem tak zděšená pohledem na Billyho, že jsem ho ani nevnímala.
Špičkou nože se zastavil na mé sevřené čelisti a jemně trhl směrem dolů. Ucítila jsem mírnou řezavou bolest, to, jak ostří porušilo kůži.
Usmál se, když jsem sykla bolestí a nahnul se ke mně. Nejdřív zabořil svou tvář do mých vlasů a zhluboka se nadechl a pak oblíznul ranku, která se už hojila. Mlasknul a přejel si špičkou jazyka po zakrvácených zubech.
„Tak krásná a tak sladká.“ Zašeptal a otočil se ke mně zády. „A tak paličatá.“ Dodal, když přešel zpět k Billymu.
„Proč ti na něm tolik záleží, je to jen člověk. Je tu pro to, aby nás nakrmil, aby pro nás zemřel.“ Jeho sametový hlas se mi otíral o kůži a příjemně hladil. Otřásla jsem se, jako by mi byla zima a snažila se do svého pohledu dát všechnu zlost, kterou jsem nyní cítila.
„Nechceš ho zabít, ale stejně ho zabiješ.“ Přešel téměř tanečním krokem kolem zakrvácené postavy a čepel bořil jemně do masa. Vytvořil tak dlouhou ránu, sahající od jednoho ramene ke druhému. Billy jen polohlasně zasténal, už neměl ani sílu, aby křičel. Do očí se mi vlily slzy. Je vůbec možné, aby byl někdo tak zlý?
„Ty sadistickej parchante!“ Sykla jsem a hlas se mi třásl zlostí.
Lovec se usmál a dlouhým pomalým olíznutím očistil čepel nože. Při tom se mi upřeně díval do očí a užíval si mého nasupeného pohledu.
„Je to jenom maso, Mel.“ Zakončil svou ukázku a přistoupil ke kříži zezadu.
„Billy, vstávej, chlapče, blížíme se k závěru.“ Skoro něžně ho pohladil po spánku, pak ho plesknul po tváři. Billy zamrkal a snažil se zvednout hlavu, po pár nevydařených pokusech se mu to konečně povedlo a on se na mě smutně a upřeně zahleděl.
Chtěla jsem, aby se díval na mě, aby si nevšiml nože, který se blíží k jeho krku. Jen vyděšený pohled jeho zelinkavých očí mi bránil, abych ty své odvrátila.
Lovec pomalu podřízl Billymu hrdlo. Ostrá čepel zajela hluboko do masa a zastavila se s nepatrným zaskřípěním o krční obratel. Z rány se okamžitě vylila neuvěřitelná hromada krve a Billyho krásné oči se mrtvolně zvrátily dozadu.
„Néééé!“ Zakřičela jsem tak, až mě zabolely hlasivky. Stejně už bylo pozdě, chvíli ještě chropěl, ale jak jeho srdeční činnost ustávala, klidnily se i záškuby jeho těla.
Po tvářích se mi řinuly slzy a já si připadala zvláštně prázdná a…zlomená. Ano, byla jsem zlomená. Měl přesně to, co chtěl. Dostal mě na kolena.
Nohy se mi podlomily, řetězy zařinčely a já se svezla k zemi, kdyby to jejich délka dovolila, svezla bych se na podlahu. Takhle jsem ale zůstala viset za paže v kleku, se svěšenou hlavou. Nestyděla jsem se, že brečím. Hlasité vzlyky otřásaly mým tělem a já jsem si přála v tu chvíli jediné. Být mrtvá, nic necítit, připojit se k nehybnému tělu, bezvládně visícímu na kříži přede mnou.
„No, nechám vás tady o samotě. Hezky si to užijte.“ Z pobaveného tónu jeho hlasu se mi dělalo na zvracení.
„Za tohle tě dostanu, ty bastarde!“ Zaskřípala jsem zuby a on se jen zvonivě rozesmál.
„Už se nemůžu dočkat, drahoušku.“ Jeho hlas se vzdaloval a pak už jen vrzly dveře. Zůstali jsme sami. Neměla jsem odvahu zvednout hlavu a podívat se na něho. Nevím proč, ale cítila jsem za to, co se tu přihodilo, přímo zodpovědná. Nebylo by lepší, kdyby umřel pokojně v mém náručí? Kdyby umřel s úsměvem na rtech?
Zavrtěla jsem hlavou a zvedla oči. Za to přeci nemůžu, udělal to lovec a taky za to zaplatí. Billy vypadal jako padlý anděl, s rukama rozpřaženýma a hlavou skloněnou. Krev stékala po jeho holých chodidlech a vsakovala se do udusané hlíny na podlaze. Tvořila tak černou skvrnu. Jeho vlasy visely přes obličej a bylo to, jako by za ním někdo zatáhl oponu. Jak říkal lovec, jeho výstup skončil.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one