Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

48. kapitola

Někdo klepl na otevřené dveře a do koupelny vtančila Viv. V jedné ruce nesla sklenku s krví a ve druhé asi svařené víno, podle toho, že se ze sklenky kouřilo.
„Jak je?“ Zeptala se šeptem a postavila obě skleničky na pultík umyvadla. Sedla si na okraj vany a pozorovala mé třesoucí se ruce.
„Líp…asi, ještě nepromluvila.“ Podíval se zadumaně na mou tvář a opět mi konečky prstů přejel po spánku.
„Počkám u ní, běž se převléknout.“ Pípla Viv a chytila mě za ruku, položenou na vaně.
Will souhlasně přikývl a vynořil se ven. Voda z něho jen crčela, chvilku stál nade mnou a pak vylezl. Rozepnul si rifle a stáhl si je. Sebral všechno mokré oblečení ze země a hodil ho do umyvadla. Zatajil se mi dech, když jsem sledovala jeho dokonalé nahé tělo. Tak moc jsem ho chtěla obejmout.
„Přestaň nás tu ohromovat svým vytrénovaným pozadím a běž se konečně obléknout.“ Zasmála se Viv a já se taky neubránila úsměvu.
„No vidíš, takhle ti to sluší o moc víc.“ Pohledem se vrátila ke mně.
„Luc?“ Hlesla jsem sotva slyšitelně.
„Je se Solem. Sol ho zbožňuje, nejradši by se o něho staral sám.“ Viv se celá rozzářila a v očích se jí mihotala zvláštní světýlka.
„Už jsem tu.“ Will si rukou prohrábl mokré vlasy a zatřepal hlavou. Na sobě měl jen světle modré seprané rifle a černé tričko. Byl bos. Vypadal nádherně.
Klekl si k vaně a sáhl do vody.
„Chceš už z vody?“ Podíval se mi do očí a já cítila, že by se mi v tu chvíli pod tíhou jeho pohledu podlomila kolena, kdybych stála. Jen jsem přikývla.
Vstal a z věšáku stáhl župan. Ještě jsem se celá ponořila pod vodu, abych si opláchla vlasy a pak jsem se poslušně postavila. Viv mi pomáhala, abych neupadla a Will mě okamžitě zabalil do huňatého županu.
„No, tak já jdu zkontrolovat naši chůvu a ty si lehni, ať se z toho co nejdřív dostaneš.“ Otočila se Viv na mě a pak odplula z koupelny.
„Zkusíš jít sama, nebo tě mám do postele odnést?“ Objal mě tak silně, až jsem se nemohla nadechnout.
„Wille, pusť, vždyť mě umačkáš.“ I mluvení mě unavovalo a způsobovalo mi bolest.
„Promiň mi to, Mel, já jen…tak moc jsem se o tebe bál. Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím, že už tě víckrát neobejmu. Byl to šílený pocit zmaru.“
„Jsem tu.“ Podívala jsem se mu do očí a naprosto mě dostal jeho pohled. Tolik lásky a tolik něhy jsem v životě neviděla.
Chytil mě do náručí a donesl do postele. V pokoji bylo snad padesát stupňů, ale mně to momentálně vůbec nevadilo.
Odtáhl deku a já shodila z ramen župan. Jemně klouzal po mé kůži, až dopadl s tichým žuchnutím na podlahu. Zůstala jsem před ním stát nahá. Opatrně mě sjel pohledem, jako by zkoumal, jestli jsem v pořádku a pak se zastavil na mých zápěstích.
Pozvedl pomalu jednu moji sedřenou ruku a opatrně ji políbil.
„Kdo to byl?“
Unaveně jsem si sedla na postel a on mě následoval.
„Lovec. Ten muž, co mě unesl.“ Slova se mi vzpříčila v hrdle. Do očí se mi vhrnuly slzy a já tiše popotáhla.
„To je dobrý, Mel, už jsi v bezpečí.“ Jemně mě objal a pak mi pomohl si lehnout. Přikryl mě až po krk.
„Dáš si krev, nebo víno?“ Vstal, aby přinesl skleničky z koupelny.
„Krev.“ Odpověděla jsem bez zaváhání. Usmál se a kývnul.
Vytáhla jsem se do sedu a on mi přidržel skleničku u pusy.
„Jen pij, potřebuješ nabrat sílu.“
„Wille, jak dlouho jsem…?“ Nemusela jsem to ani dopovědět, okamžitě věděl, na co se ptám.
„Jedenáct dní.“ Hlesl a sklopil oči k podlaze.
„Okamžitě mi došlo, co se stalo. Hned jak mi zavolal Sol, že ses ztratila. Věděl jsem, jak se do toho domu dostat, ale nevěděl jsem kudy. Musel jsem najít někoho, kdo tam pracoval dost dlouho na to, aby to tam perfektně znal a byl ochotný za malý úplatek mluvit. Našel jsem ho po týdnu, pak už to byla jen otázka hodin.“
„Jak jsi věděl o té zatopené chodbě?“
„Pascal se jednou rozpovídal, řekl mi možná víc než chtěl.“ Usmál se a pak se mi zadíval do očí.
„Měl jsem něco udělat mnohem dřív, nechal jsem tě tam moc dlouho.“ Sebral mi z dlaní prázdnou sklenici a mou ruku chytil do své. Provinile si prohlížel hluboké jizvy na mých zápěstích.
„Zahojí se to.“ Chtěla jsem ho utěšit.
„Já vím.“ Opatrně hladil svraštělou a zkrvavenou kůži konečky prstů. „Jenže tady nejde jen o ty jizvy, že?“
Uhnula jsem pohledem, nemohla jsem o tom mluvit, teď ještě ne. Zavrtěla jsem hlavou a jemu přes tvář přelétl náznak provinění a pak neuvěřitelné bolesti.
„Je mi to moc líto, Mel.“
„Není to tvoje vina, Wille. Přišel jsi pro mě, riskoval jsi kvůli mně svůj život. Zachránil si mě.“
„Chceš mi o tom něco povědět?“ Hlas se mu chvěl náznakem viny.
„Nemůžu…možná později.“
Kývnul a na tváři vykouzlil mírný úsměv. Byl dobrý herec, ale věděla jsem, že uvnitř trpí.
„Vyspi se, lásko. Musíš odpočívat.“ Pohladil mě opatrně po nahém rameni.
„Wille.“ Zachytila jsem jeho ruku, ještě než stačil vstát. „Prosím, zůstaň se mnou.“
Hluboce se mi zahleděl do očí a pak se usmál. „Sednu si do křesla.“
„Ne…prosím.“ Odhrnula jsem deku a odhalila tak půlku svého nahého těla.
„Bude ti zase zima.“ Zaprotestoval.
„Jsi rozehřátý z teplé vody, stejně jako já. Wille, potřebuji tě cítit. Potřebuji cítit tvé tělo, tvou kůži.“ Do očí se mi zase vlily slzy. Měla jsem dojem, že bych samotná stejně neusnula.
Vstal a stáhl si tričko. Chvíli zaváhal na knoflíku riflí, ale nakonec ho rozepnul. Pomalu přetáhl kalhoty přes boky a pak je spustil ke kotníkům. Nasucho jsem polkla, opět jsem byla polapena bledou dokonalostí jeho nádherného těla.
Usmál se, když si všiml mého pohledu a ladně si ke mně lehl.
„Spinkej, miláčku, budu tu s tebou.“ Tlesknul a světla zhasnula. Objala nás tma, prozářená jen bílou září dorůstajícího měsíce. Byl skoro kulatý, skoro dokonalý.
Vzdychla jsem a otočila se na bok, přitiskl se celým tělem ke mně a políbil mě do vlasů. Zavřela jsem oči a v jeho náručí se cítila v bezpečí. Pod návalem únavy jsem usnula skoro okamžitě.

Když jsem otevřela oči, do pokoje svítilo sluníčko. Nepříjemně mě polechtalo v nose a já si pšíkla. Will za mnou se rozesmál. Otočila jsem se a setkala se s jeho něžnýma očima.
„Dobré ráno, Mel.“ Šeptnul a přitáhl si mě do náručí. Do podbřišku mě zatlačila jeho ranní erekce a mně se tělem, stejně jako tornádo, prohnal nelidský nával touhy. Tiše jsem zasténala a on mě okamžitě pustil, myslel si, že mi ublížil.
„Ne.“ Zakňučela jsem zklamaně a na jeho tváři se objevil chápající výraz.
„Mel, měla bys ještě odpočívat, jsi slabá.“
„To je jedno.“ Broukla jsem a políbila ho na krk. Přivřel oči a zachytil mě za ramena.
„Opravdu bys měla spíš…“ Nedořekl, jemně jsem ho chytla do ruky a přejela po něm něžně dlaní. Zatajil dech a zavřel oči.
Jeho kůže byla teplá, skoro jako moje. Jeho tělo se zahřívalo celou noc o to mé. Vypadal tak lidsky, tak nádherně, s mírně zakloněnou hlavou a pevně sevřenou čelistí. Na další mé jemné polaskání zareagoval tichým zasténáním.
„Prosím.“ Šeptla jsem mu do kůže a políbila ho na hrudník. Zachvěl se, když jsem sevřela ruku pevněji a palcem přejela po jeho špičce.
„Melanie.“ Zasténal tiše a překulil mě pod sebe. Jeho tíha na mém těle probudila tisíce motýlků, kteří se začaly rojit v mém podbřišku. Pokrčila jsem nohy a pustila jeho útlé boky mezi svá stehna. Objala jsem ho nohama kolem pasu a přitáhla ho k sobě blíž. Cítila jsem se opravdu hodně slabá, ale moc jsem ho chtěla cítit v sobě.
Otřel se rty o ty mé a špičkou jazyka obkreslil můj spodní ret. Pootevřela jsem ústa a vyzvala ho, aby vstoupil. Zajel mi jazykem hluboko do úst a prsty zatím něžně probíral mé dlouhé vlasy.
Zdola se ozval dětský pláč, bylo to jako by mi někdo vrazil nůž do hrudi. Okamžitě jsem ztuhla a podívala se Willovi vystrašeně do očí. Jen se chápavě usmál a převalil se na bok. Bez rozmýšlení jsem vystartovala z postele ke dveřím.
„Mel, jsi nahá.“ Pobaveně mě pozoroval, ležíc na boku, jednou rukou si podpíral hlavu. Vypadal jako socha antického boha, jeho pokožku by si klidně mohli splést s bílým mramorem.
Vrátila jsem se zpět k posteli a popadla ze země Willovo tričko. Rychle jsem ho přetáhla přes hlavu a aniž bych se otočila, vyběhla jsem na chodbu a po schodech dolů.
Sol seděl na pohovce a přebaloval Luca, ten se rozčiloval a plakal tak, až byl celý červený.
„No, hned to bude, ty zbojníku. Musím ti dát čistou plenu, než tě nakrmím.“ Sol broukal tichým hlasem na mého syna a on jakoby mu rozuměl, začal se uklidňovat.
Sol vzhlédl a usmál se. „Máš tu maminku, Lucu, podívej.“ Oblékl mu overal a něžně ho vzal do náručí. Položil ho do koše a roztáhl náruč. Já se taky usmála, bylo to zvláštní, když se taková hora svalů chovala tak něžně a otcovsky.
Udělala jsem krok k němu a pevně ho objala. Políbil mě do vlasů. „Vítej zpátky, Melanie.“
Bylo mi krásně, schoval mě v bezpečném kruhu svých svalnatých paží. Jemně voněl vodou po holení a taky Vivieniným parfémem.
„Bylo to tu bez tebe hrozné. Moc jsme se o tebe báli a Lim chodil jako tělo bez duše, byl totálně mimo. Bál jsem se o tebe a taky o něho.“
Zabořila jsem mu obličej do trička na hrudníku a on spojil ruce za mými zády. Nebylo v tom nic intimního, jen dojemné přátelské gesto.
„Děkuji, že ses postaral o Lucase a o Willa.“ Pípla jsem tiše.
„To je samozřejmé, jsme přeci rodina, ne?“ Byla jsem dojatá, v očích se mi leskly slzy a já radši znovu schovala tvář.
Luc se nespokojeně zavrtěl a hněvivě se rozplakal.
„Má hlad. Mám ho nakrmit, nebo to zvládneš?“
Odtáhla jsem se od něho, abych mu viděla do očí.
„Nespal jsi určitě celou noc, běž si odpočinout. Já to zvládnu a Will mi určitě pomůže.“ Sehnula jsem se ke koši a opatrně vzala malý vrtící se uzlíček na ruce.
„Jsem tu, hned jdu na to.“ Will se usmál a aniž by se zastavil, proplul ladně do kuchyně. Na sobě měl jen seprané rifle, jeho tričko jsem měla já.
Sedla jsem si na pohovku, Luc se uklidnil okamžitě, jak pocítil hřejivé teplo mé náruče. Přestal plakat a fascinovaně si mě prohlížel svýma velkýma modrýma očkama.
Will přinesl jeho lahvičku, podal mi ji a beze slova si přisedl k nám. Díval se dojatě, jak ho krmím a vypadal tak klidně, spokojeně a šťastně.
„Wille?“ Otočila jsem se k němu a dala Luca odříhnout.
„Hmm?“ Usmál se.
„Já jen, říkala jsem si, jestli bys mě znova neučil.“
„Neučil co?“ Zvědavě svraštil obočí.
„Bojovat. Potřebuji se to naučit, abych se mohla bránit. To co se stalo, se už nikdy nesmí opakovat.“
„To se nemusíš bát, už tě nikam samotnou nepustím.“ Spokojeně se svezl do pololehu a spojil své ruce na břiše. Propletl prsty a pohrával si s palci.
„Já vím, ale stejně bych chtěla mít jistotu. Mohu požádat Sola, nebo Viv, aby mi pomohli.“ Pokrčila jsem rameny a dál se zabývala Lucem.
Will se na mě zamyšleně podíval a chvilku to vypadalo, jako že chce něco říct, pak jen zavrtěl hlavou a vzdychl.
„Máš pravdu, možná to bude lepší. Naučím tě to, jestli chceš. Bude lepší, když se budeš umět ubránit sama.“
Vítězoslavně jsem se usmála a pak políbila synka na čelo. Zatnul pěstičky a pak si zívnul. Je to až k nevíře, kolik toho malé děti prospí.
Opatrně jsem ho dala do koše, on jen zavřel oči a s pokrčenýma ručičkama za chviličku usnul.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one