Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

50. kapitola

Asi jsem si v tu chvíli uvědomila, jak obrovské mám štěstí. Nikdy bych nemohla najít jiného muže, který by měl pro mě víc trpělivosti a pochopení.
„Zkus usnout, začneme zítra. Jen jedno mi ještě slib, prosím.“ Palcem mi přejel po tváři a pak můj obličej pustil.
„Co?“ Utřela jsem si poslední slané kapičky do hřbetu ruky.
„Neuděláš nic zbrklého, neuváženého a neuděláš nic beze mne.“ Jeho rty se zvlnily do mírného úsměvu.
„Nechci tě do toho zatahovat, Wille, jde o mě a o můj boj.“ Posmrkla jsem.
„Jistě, ale jsi pro mě vším, pokud budeš v nebezpečí, dovol mi, krýt ti záda. Už nikdy tě nechci vidět tak, jak jsme tě s Viv našli. Byl to šílený pohled, myslel jsem, že mi pukne srdce, když jsem tě pozoroval bez pohybu a sotva dýchající.“
Zahleděl se mi do očí. „Nepřežil bych, kdybys zemřela, Melanie. Nikdy jsem si to neuvědomil, ale to, co je mezi námi, je … tak silné. Těch jedenáct dní a jedenáct nocí bylo pro mě delších, než celých třista let. Ne, bylo to delší než věčnost. Slib mi to, přísahej.“
Jeho hlas se chvěl úzkostí a strachem.
Nemohla jsem říci ne, vlastně jsem nemohla říct vůbec nic, jen jsem přikývla.
„Děkuji.“ Políbil mě na čelo a pevně objal.
Vzbudila jsem se těsně před soumrakem. Will ležel na zádech vedle mne a upřeně pozoroval strop. Když jsem se pohnula, otočil ke mně hlavu.
„Dobré odpoledne, miláčku.“ Jeho sametový hlas mi sklouzl po kůži a chladivě ji pohladil.
Usmála jsem se na něj. „Dobré.“ Protáhla jsem se.
„Kolik je hodin?“ Zamžourala jsem na jeho rozesmátý obličej.
„Spala jsi velmi tvrdě a velmi dlouho, teda na tebe hodně dlouho.“
„Tak kolik je?“ Posadila jsem se na posteli a zamotala se mi hlava. Spadla jsem zpátky do polštářů a on se vedle mne rozesmál. „Pomalu.“
Nadzdvihla jsem se tedy na loktech a mrkla po něm. Ležel na boku, hlavu podepřenou rukou. Byl do pasu přikrytý dekou a jedna jeho bledá šlachovitá noha vykukovala z pod přikrývky.
Vcelku dráždivá pozice, pokud by ji zaujala žena.
„Budeme vstávat?“ Přejela jsem ho tázavě očima.
„Chce se ti?“ Zeptal se.
„Chci vidět Lucase.“ Kývla jsem, ale mé oči neustále sjížděly na hladkou sametovou pokožku jeho hrudníku. Připadala jsem si pitomě, takhle na něho zírat, ale prostě jsem si nemohla pomoci.
Všiml si mého pohledu a já v tu chvíli pocítila, jak se mi krev žene do tváří. Sklopila jsem oči a odvrátila hlavu.
„Ne.“ Šeptnul a položil svou dlaň na mou tvář, otočil mi hlavu tak, aby mi viděl do očí.
„Neodvracej se. Už jsem ti přeci říkal, jak moc jsi rozkošná, když se červenáš.“ Podívala jsem se na něho a on skoro zářil, jeho bledá pokožka vypadala, jakoby ji někdo nasvítil zespodu. Oči mu planuly a on jimi pomalu a spokojeně těkal po mém obličeji.
„Jsi krásná.“ Pomalu posunul svou dlaň a přejel mi lehounce palcem pod okem tam, kde jsem měla ty šílené kruhy. „Vypadáš odpočinutě a už nejsi tak strhaná. Ten dvanácti hodinový spánek ti prospěl.“
„Dvanáct hodin? Já spala tak dlouho, měl jsi mě vzbudit…“ Odhrnula jsem peřinu a začala se mátožně hrabat z postele. Jemně mě zachytil za zápěstí a posunul se po posteli směrem ke mně, aby mne zastavil v pohybu. Nechtěl mě zastavit moc tvrdě, trhnout mi rukou, aby mi neublížil.
„Nespěchej.“ Šeptnul a vzhlížel ke mně něžným a toužebným pohledem. Tím, že se po mně natáhl, vymanil i zbytek svého dokonalého těla zpod přikrývky. Já napůl stála, jednu nohu už na podlaze, jednu ještě v posteli. On ležel na břiše, jednu ruku nataženou ke mně, jemně svírající mé zapěstí, o druhou se opíral. Dolní polovinu těla měl přitisknutou k posteli a od pasu nahoru se zvedal. Jednu nohu pokrčenou, jednu nataženou. Strašně mi připomínal obraz muže prosícího o vodu, viděla jsem ho kdesi v galerii.
Při pohledu na něho jsem roztála. Vzdychla jsem a posadila se zpět na postel. Pustil mě a vyhoupl se na všechny čtyři, pomalu se plazíc ke mně. Vypadal jako gepard připravený ke skoku na svoji oběť. Ten okamžik pomalého pohybu, aby gazelu nevystrašil a pak jako mávnutím kouzelného proutku vyrazí dopředu plnou rychlostí. Will ale dolezl pomalu až ke mně a těsně přede mnou si klekl na paty. Předvedl mi tak své tělo v celé své nádheře. Ledabyle se opřel o kolena a malinko naklonil hlavu na stranu.
„Neutíkej mi.“ Pozvedl ruku tak pomalu, jakoby se bál, že by mě mohl prudkým pohybem polekat a jemně mi přejel konečky prstů po spánku. Opřela jsem svůj obličej do jeho dlaně a unaveně zavřela oči.
„Měsíce jsi věnovala svou plnou pozornost lovci, co jí teď trochu věnovat i mně.“ Broukal šeptem.
Povzdychla jsem si a ucítila na čele jemný, chladný dotek jeho rtů. Když jsem znovu oči otevřela, zírala jsem z bezprostřední blízkosti na jeho sněhobílý krk.
Měla jsem naprosto neodolatelnou touhu se naklonit a políbit ho, ale nechala jsem tuhle hru plně v jeho režii. Líbal mě na oční víčka, nos, tváře, spánky, jakoby schválně se vyhýbal mým ústům. Každý jeho ledový dotyk mnou otřásl.
O kousíček se odklonil, aby na mne viděl a pak se usmál. Jednou rukou mě chytil vzadu za krk a druhou se zapřel vzadu o postel. Když se dotkl mých rtů, pomalu mě položil do polštářů.
„Wille, já…“ Políbil mě.
„Už se setmělo.“ Oznámil mi. Nevěděla jsem, co tím chce říct.
„A?“ Pozvedla jsem tázavě obočí.
„Viv vzala Lucase na procházku kolem jezera. Sol šel taky. Máme dům jen sami pro sebe.“
Někdy jsem ten jeho dokonalý sluch nenáviděla. Většinou jim to trvalo, než se z té procházky vrátili, nebo si prostě jen schválně dávali načas.
Ležela jsem uvolněně, hlavu na polštáři, Willovo chladné tělo bylo těsně nad mým. Klečel a opíral se o lokty.
„Děkuji každý den Bohu, víš.“ Šeptl mi do ucha, až mě jeho ledový dech zastudil.
„Proč?“ Chvíli mi dalo, než jsem našla vlastní hlas.
„Za tebe, lásko, za Luca a za celou naší rodinu.“ Dobře jsem věděla, že do rodiny počítá i Sola a Viv. Vlastně jsem to cítila stejně.
Položila jsem dlaně na jeho úzké boky a stáhla ho na sebe. Opřel se o mě, ale jen tak, abych nenesla jeho plnou váhu.
Sklonil se a začal mě znovu líbat. V pokoji se náhle udělalo horko, nevěděla jsem, jestli přidal topení, nebo jestli je mi horko z jeho dotyků.
Jeho polibky byly hluboké, jemné, ale naléhavé. Vklouzl svým jazykem do mých úst a já si užívala jeho sladké chuti. Kdo neochutnal polibek upíra, bude opravdu umírat ochuzen o mnohé. Přivřela jsem oči a roztouženě mu zavzdychala do úst. Pod vzrušující tíhou toho zvuku se zachvěl a pomalu posouval své rty k mému krku. Věděla jsem, co bude následovat, zatímco já jsem si požitek z jeho krve nechávala na závěr, on mě měl rád coby předehru. Špičkou jazyka přejel od mé čelisti až na krční tepnu. Nekousl hned, chtěl mi ten zážitek co nejvíc zpříjemnit. Jazykem mi přejel po celé délce krku, jemně mi masírujíc tepnu. Své ruce posunul pod má ňadra a palci si pohrával mými jako kámen tvrdými bradavkami. Zvrátila jsem hlavu dozadu a zalapala po dechu, když je opatrně sevřel mezi prsty a jemně zmáčknul. Srdce se mi zrychlilo a já jasně cítila, jak tvrdě a razantně mi bije naproti hrudi. Na pokožce svého krku jsem cítila, jak se mu chvějí rty, jak záměrně protahuje ten okamžik, kdy ukojí svou chuť po mé krvi. Následoval lehký tlak a pak nevelká ostrá bolest. Jeho zuby projely skrz kůži a když se první kapka mé horké krve dotkla jeho jazyka, zasténal jako raněné zvíře a stiskl má ňadra pevněji.
Objal opatrně rty dvě úhledné krvácející ranky a sál. Polykal a krmil se ze mne než se začaly hojit a krev z rány přestala vytékat. Chvíli zůstal ještě ochable ležet na mém těle, stále se opírajíc o lokty a stále přisátý k mému krku. Pak zvedl hlavu a díval se na mě svýma žlutýma očima. Z koutku úst mu vytékala červená kapka a putujíc mu po bradě, zanechávala za sebou tenkou růžovou cestičku. Když spíte s upírem dostatečně dlouho, všechny tyhle krvavé hry vám pak přijdou jen jako běžná, normální část milování.
Usmála jsem se a zvedla hlavu. Slízla jsem tu kapičku od brady až ke koutku jeho úst. Zavrčel, ale jen tiše, spíš jakoby předl a přitiskl znovu své rty na mé. Drtil je plnou vahou a ne moc jemně se dobýval jazykem dovnitř. Byl celý roztřesený a vzrušený tak, až mě tlak jeho přirození na mém podbřišku děsil.
Domem se rozezněla siréna a já se nevědomky schoulila, abych tomu příšernému zvuku unikla. Připlácla jsem ruce na uši, ale ten zvuk byl natolik silný a vlézaný, že to nepomáhalo.
Will ztuhnul a pozvedl o kousek hlavu, aby zavětřil. Pak se mi podíval do očí a v mžiku zmizel. Fajn, další věc, kterou nesnáším, jeho rychlost.
Otočila jsem hlavu a on už stál u dveří v riflích, natahujíc si šedý nátělník s dlouhým rukávem.
„Máme společnost.“ Sykl a sáhnul za skříň, kde jsme měli ukryté zbraně, aby nebyly jen tak všem na očích.
Dva dlouhé nože se stříbrným ostřím si zastrčil vzadu za pásek, střelnou zbraň se zásobníkem stříbrných posvěcených kulek dopředu a do pravé ruky vzal meč. Byl tak rychlý, že jsem jeho pohyby skoro ani nestíhala sledovat. Dýchal zhluboka, možná ještě vzrušením, možná strachem z nadcházejícího. Jeho rysy se změnily a zhrubly, dlouhé tesáky mu teď viditelně vyčnívaly přes rty.
„Zůstaň tu.“ Přikázal mi s jedním prstem nataženým a namířeným na mě. Seděla jsem na posteli a vyděšeně sledovala, jak opatrně bere za kliku a neslyšně mizí za dveřmi. Slezla jsem z postele a přešla ke skříni. Natáhla jsem na sebe první oblečení, co mi přišlo pod ruku, černé kalhotky, tmavě modré rifle, černý rolák. Podprsenku jsem nehledala, nebyl čas. Na nohy jsem natáhla své černé tenisky a vlasy stáhla dozadu gumičkou, aby se mi nehrnuly do očí. Podle Willova vzoru jsem zpoza skříně vytáhla meč a taky poslední postříbřený nůž s dlouhou zahnutou čepelí.
Strachy jsem sotva dýchala, cítila jsem se, jako bych měla na hrudi obrovský a velmi těžký kámen, obracel se mi žaludek a bylo mi na zvracení. Strach mi svíral útroby svou neviditelnou rukou a drtil je ve svých prstech. Poslední dávka čerstvého vzduchu prošla do mých plic a já zdřevěnělá strachy vykročila na setmělou chodbu. Byla jsem vycvičená, přesně jsem věděla, co dělat, ale jen teoreticky. V praxi se mi klepala kolena a nehorázně potily dlaně, měla jsem srdce až v krku. Můj tep byl tak silný, že ho museli jistojistě slyšet až venku.
Nakračovala jsem velmi opatrně, lehce a pokud možno neslyšně. Bohužel jsem nebyla upír, tudíž jsem nebyla ani tak silná, ani tak rychlá, ani tak nehlučná, jako oni. Pomalu jsem se táhla ke schodišti, kryjíc si záda zdí a snažíc se vzpomenout, co všechno mě učil Will. Šlo to jen ztěžka, také díky tomu, že polovinu času jsem prodřímala.
Zezdola se ozval křik a zvuk tasených mečů. Přidala jsem do kroku a na moment zaváhala na vrcholu schodiště. Pokud sejdu dolů po schodech, budu tím nejjednodušším cílem. Z kuchyně se ozval zvuk řinčícího skla a o dvě vteřiny později několik výstřelů. Věděla jsem, že už není čas. Will se dostal do boje a pokud mu chci pomoci, musím se rozhodnout. Opatrně jsem přistoupila k zábradlí, pozorně pozorujíc chodbu za sebou. Chytla jsem dřevěné madlo pevně do dlaně a přehodila přes něj nohu. Do ruky jsem si připravila meč a pak jsem udělal jeden malý krok do prázdna.
Zlomek vteřiny jsem letěla vzduchem, i tak to bylo dostatečně dlouho na to, abych zhodnotila situaci před sebou. U dokořán otevřených vstupních dveří stál jeden cizí upír a díky bohu byl otočený zády, jinak vypadala vstupní hala celkem opuštěně. Z kuchyně se ozývaly výkřiky a nepříjemný ryk boje.
Dopadla jsem do kleku na jedno koleno, druhou nohu jsem s vypětím všech sil udržela u těla a noha tak dopadla na dlažbu haly ve vzpřímené poloze. Byl to přímo ukázkový postup seskoku. Sklonila jsem tvář, abych eliminovala tlak na páteř a až když celé mé tělo dopadlo dolů, pomalu jsem vztyčila hlavu.
Upír u dveří se otočil a vykulil oči, zřejmě nečekal, že by si měl krýt záda. Namířil na mě svůj meč a udělal dva kroky směrem ke mně. Usmála jsem se na něho. Dle Willova názoru, je nejlepší nepřítele rozhodit. Vstala jsem, meč stále napřažený proti útočníkovi. Nával adrenalinu způsobil, že jsem se v tu chvíli cítila nepřemožitelná. Svaly se mi napjaly a já ucítila neuvěřitelné záchvěvy síly až někde uprostřed mé hlavy.
Natáhla jsem baletně jednu ruku před sebe a jen konečky prstů pokynula k muži, stojícímu přede mnou.
Kupodivu mi úsměv oplatil. Byl to moc hezký mladý muž, tak kolem třicítky. Jeho nakrátko střižené černé vlasy byly sestříhané na ježka, jen vzadu na krku byly delší. Měl velmi krásnou souměrnou tvář, jak to bylo u upírů zvykem a naprosto dokonalé zelené oči. Ty oči mi někoho připomněli, ty zelené oči otevřely stavidlo mé zlosti. Na sucho jsem polkla a přivřela oči.
„Pro tebe, Billy.“ Vzdychla jsem a s úsměvem na rtech se vrhla proti muži.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one