Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

51. kapitola

To, že nejsem opravdu až tak silná, jsem si uvědomila hned, jak se naše čepele zkřížily. Znovu jsem zapátrala ve své paměti, co mě učil Will. Jasně, nejsem upír, mou jedinou výhodou je, že mi nesmí ublížit. Určitě dostali jasné rozkazy od mého otce, dovést mě k němu v pořádku. Bůh ví, že radši zemřu, než stanout znovu před tím mužem.
Přestala jsem se tedy zajímat o obranu a dala všechnu svoji sílu do útoku. Stejně mi nezbylo nic jiného, než věřit Willovým slovům.
Zablokoval můj výpad a otočil se tak, že mě zády přimáčkl k prosklené stěně vedle vstupních dveří. Tiskl mě ke sklu plnou vahou svého těla a zároveň mi páčil meč z ruky. Nechala jsem ho, aby se snažil mi vzít meč a druhou rukou jsem sáhla pod rolák a pomalu, aby si toho nevšiml, vytáhla nůž. Šlo to ztěžka, jelikož jsem se musela trochu vzepřít a svá záda oddálit od stěny, jak jsem jen mohla. Když jsem nůž pevně svírala ve své levé ruce, zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Přiložila jsem ostří k jeho krku a než se stačil ke mně otočit, vrazila jsem čepel vší silou do masa. Po ruce mi teď tekla jeho chladná krev. Dokončila jsem ten pohyb tak, jak jsem to měla nacvičené. Hurá, na zvracení se mi udělalo, až když nůž vrzl o krční obratel. Váha jeho těla mizela a on se pomalu sesunul k mým nohám. Věděla jsem, že to musím dokončit. Přemlouvala jsem svůj žaludek, aby zůstal v klidu a snažila se myslet na něco hezkého. Ruka se mi třásla, když jsem do ní brala svůj meč. Jeho tělo leželo klidně, z otevřené rány vytékala krev. V téhle tmě se zdála skoro černá. Díky bohu, že poplach vyřadil světla z provozu. Udělala jsem jeden malý krok směrem k němu a pak se rozpřáhla. Meč zasvištěl vzduchem a udeřil do dlažby na podlaze. Jeho hlava se oddělila od trupu a pak jím projelo zvláštní světlo. Jeho ostatky se postupně proměnily v prach a ten se s neznatelným zašustěním snesl na zem. Zírala jsem na tu hromádku popela, utápějící se v krvavé lázni.
Ze šoku mě probral až další výstřel. Otočila jsem se čelem ke kuchyni právě v čas, abych zaregistrovala postavu, blížící se ke mně. Další upír.
Byl raněný, alespoň podle toho, že se mírně potácel a držel se za bok. Jeho oči plály hněvem, když se ke mně pomalu přibližoval. V jedné ruce svíral meč a druhou si tiskl ze strany k břichu. Pozorně jsem se zahleděla na jeho ruku a všimla si, jak mu mezi prsty protéká krev. Jasně, posvěcené stříbrné kulky, musí to pálit jako čert a hodně dlouho se to bude hojit. I přes šílenou bolest, kterou nyní jistě pociťoval, se na mě usmál. Na chviličku se opřel o svůj meč, asi aby nabral sílu, a pak opět vykročil ke mně. Jeho krok byl nyní pevný a odhodlaný. Stála jsem na místě a tak trochu vydýchávala toho prvního upíra, proboha, kolik jich tu vlastně je?
Tenhle muž byl starší, tak kolem pětatřicítky. Jeho po ramena dlouhé, jako úhel černé vlasy, měl spletené do utaženého copu, takže budil dojem, že má vlasy velmi krátké a těsně sčesané k hlavě. Měl velmi milou a jemnou tvář, tedy na to čím byl. Potkat se jinde a za jiných okolností, možná by se mi líbil. Jeho nepřirozeně světle modré oči se k jeho jinak tmavému vzhledu skoro nehodily. Byla to taková ta nepřirozeně bledá barva, beroucí do světle šedé nebo bílé. Jeho tenké, dokonale tvarované rty se zvlnily do mírného spokojeného úsměvu, ale jeho pohled zůstával chladný a ostražitý. Byl oděn celý do černé, opravdu jsem nechápala, proč je to tolik oblíbená barva všech upírů. Bylo to jakoby znali jen bílou, černou a odstíny šedé. Možná, že to hodně vypovídalo o nich samých. I když je pravdou, že pokud se hodláte ušpinit, ať krví, či čímkoliv jiným, je černá barva nejideálnější.
Udělala jsem jeden drobný krůček směrem k němu, abych mu jasně ukázala, že se ho nebojím. Jasně, že jsem se ho bála, úděsně bála, vlastně jsem se bála tolik, že můj žaludek vážil asi tunu a nepříjemně se mi obracel, chystajíc se vyskočit mi každou chvílí krkem ven.
Muž se pomalu přiblížil, až na vzdálenost taseného meče a pozvedl ke mně svou zbraň.
„Nebraňte se, má paní a nic se vám nestane.“ Překvapilo mne, jak byl jeho hlas hluboký, skoro se k němu nehodil, stejně jako jeho oči.
Usmála jsem se, nehodlala jsem se vzdát tak snadno. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Myslím, že ne.“ Můj hlas byl tenký a přiškrcený, ale nezněl tak, jako že se bojím. Spíš tak, jako že chci, aby byl tichý.
Také kývnul a tasil svůj meč. Udělala jsem jednu taneční obrátku bokem a dostala se tak do pozice za jeho zády. Sekla jsem tvrdě čepelí po jeho paži a pravděpodobně ho zasáhla, podle mlaskavého zvuku tekoucí krve.
Opět jsem se dostali do pozice, kdy jsem mu viděla do tváře. Nevypadal moc spokojeně. Ne, spíš vypadal pěkně naštvaně.
„To jsi mi neměla dělat.“ Syknul.
Pak se věci udály až moc rychle na to, abych o nich mohla přemýšlet. Vyrazil naproti mně a já nestačila uhnout, jeho čepel promáchla vzduchem a projela mou paží, pěkně jako nůž změklým máslem. Rozťala mi kůži a maso úhledným dlouhým řezem od ramene až po loket.
„Do hajzlu.“ Vykřikla jsem, protože rána nepřirozeně pálila a krvácela o moc víc, než měla. Stanul opět naproti mně a jeho úsměv se rozšířil do spokojeného.
„Svěcená ocel, vždycky to bolí.“ Zašeptal a vystřelil do dalšího výpadu. Tak tak jsem uhnula a nevím jak, podařilo se mi vyrazit mu meč z ruky. Zavrčel a vrhnul se na mě, jakoby mě chtěl ulovit. Nekultivovaně, prostě jen hladově. Přišpendlil mě svým tělem k podlaze a jak se zdálo, ani mu moc nevadilo, že mi naběhl břichem přímo na špičku a meč mu projel střevy. Zarazila jsem mu ho do břicha až po jílec. Sápal se po mně, jakoby nic kolem nevnímal, vztek je opravdu zvláštní věc.
Udeřil mě pěstí do obličeje a já ucítila v ústech sladkou, měděnou chuť vlastní krve. Na zlomek vteřiny jsem kolem viděla jen bílé hvězdičky. Když jsem opět začala vnímat, vytáhla jsem zpoza pásku nůž a vrazila mu ho přímo do srdce. Ani pak se ale nehodlal vzdát.
„Sakra, přeci nejsi nesmrtelný.“ Zašeptala jsem mu do rozzuřené tváře a plnou silou zatlačila na nůž. Zajel tak ještě hlouběji a dolů a muž mi ochabl v náručí. Jílec mého meče mě nepříjemně tlačil do boku a tak jsem zabrala vší silou, abych se zbavila otravné váhy jeho těla. Překul se ze mě na bok a pak na záda, ale jen šikmo, vzhledem k meči, trčícímu mu ze zad. Chvíli jsem se snažila najít svůj dech, mrtvá váha jeho těla mi dala opravdu zabrat. Pak jsem se vyhrabala na nohy a vytáhla mu meč z těla, abych dokončila, co jsem začala. Usekla jsem mu hlavu a jeho ostatky tak následovaly příkladu prvního upíra. Hlava se mi točila v omračujícím barevném kolotoči. Dělalo se mi mdlo. Opřela jsem se o svůj meč a pak se sehla i pro nůž, válející se nyní v lepkavé směsi krve a popela. Otřela jsem jeho čepel do nohavice riflí a zastrčila ho opět za pásek. Už dvakrát mi pomohl, bylo by nerozumné, nechávat ho tam ležet.
Pomalu jsem se vydala směrem ke kuchyni. Byla prázdná. Boj se zřejmě přesunul rozbitým oknem ven. Opřela jsem se unaveně o kuchyňský pult a sáhla po utěrce, mačkajíc si ji na ránu. Nevypadalo to moc dobře, krev mi stékala po paži a odkapávala mi z konečků prstů. Cítila jsem, jak se mi klepe ruka a pozvolna ochabuje. To nebylo dobré, pokud se budu muset ještě bránit. Levá ruka byla v háji, ale pravá stále pevně svírala meč. Chytla jsem ho na chvíli mezi kolena a utěrku si pevně uvázala těsně pod ramenem. Pokud ruku dostatečně zaškrtím, možná to zvládnu.
V hlavě mi hučelo a já cítila, jak mi ochabují i rysy ve tváři. Ne, teď přeci nemohu omdlít, to nejde. Snažila jsem se dýchat zhluboka. Nakonec jsem skončila klečíc na jednom koleni. Jednou rukou jsem se opírala o meč a druhou pevně svírala kuchyňskou desku.
Někdo vešel dovnitř, neměla jsem sílu zvednout hlavu a podívat se na to, kdo to je. Tiché kroky zakřupaly na rozbitém skle, okno v kuchyni bylo jediné v celém domě, které nevydrželo. Plně jsem se soustředila jenom na svůj dech. Hlavou mi probíhaly prazvláštní děsivé obrazy a vzadu na jazyku jsem měla zvláštně hořkou chuť. V hale se ozvaly hlasy. Poznala jsem hluboký hlas Sola a taky vysoký a zpěvavý hlas Viv. Chtěla jsem zakřičet, ať odsud zmizí, jenže jsem nenašla svůj hlas, měla jsem plno práce se zůstáváním při vědomí.
Od okna se ozval rachot a venkovní ocelové rolety se zatáhly. V kuchyni byla najednou totální tma. Kroky se zastavily těsně u mě. Světla v domě se postupně rozsvěcely. Sol zapojil běžný chod a vypnul tichý poplach.
Má víčka se klížila a já cítila, jak je mé tělo těžší a těžší.
Někdo si klekl těsně ke mně a tvář mi ovanul známě sladký dech.
„Mel, jsi v pořádku?“ Jeho sametový hlas způsobil, že se mi do očí vlily slzy. Kdybych jen nebyla tolik unavená.
Jemný, lehký dotek na mém rameni.
„Lásko?“ Zdálo se, že si není jistý, co má udělat.
Stočila jsem se stranou a skončila na zadku, opírajíc se zády o kuchyňskou linku. Meč se řinčením přistál těsně u mé nohy. Dýka mě nepříjemně tlačila do zad a tak jsem ji jedním rychlým pohybem hodila na podlahu k meči.
Byla jsem totálně vyřízená, ruka mě pálila a bolestivě jsem si uvědomovala všechny kosti a svaly v těle.
Zvedla jsem oči a zahleděla se do jeho vyděšené tváře. Byl rozcuchaný, celý ušpiněný a umatlaný od krve. Nebyla jeho, nikde jsem neviděla žádné zranění.
„Už je to v pořádku, Mel. Všichni jsou pryč.“
„Kolik…kolik jich bylo?“ Hlesla jsem sotva slyšitelně a olízla si suché rty.
„Celkem šest. Já čtyři, ty dva. Velmi dobrý začátek.“ Chytil mě opatrně za paži a zkoumal mou ránu.
„Viv, mohla bys na chvilku?“ Jen to dořek,l skláněla se nade mnou její líbezná tvář.
„Posvěcená ocel?“ Zeptala se a on přikývl.
„Bastardi.“ Jeho slovo se mísilo se zavrčením.
„Doběhnu pro vše potřebné, musíme to zašít, jinak krvácení nezastavíme, takhle se to neuzavře.“ Její slova se vzdalovala, běžela do koupelny pro lékárničku. Měli jsme tu poměrně dobrou zásobu všeho možného, s případným útokem jsme tak nějak počítali.
Will mě opatrně sebral do náručí a já si až teď všimla, že je naboso. Bosý kráčel střepy a nesl mě opatrně k velkému dřevěnému kuchyňskému stolu.
Přesunul mou váhu na jednu ruku a druhou smetl ze stolu všechny drobnosti. Položil mě na něj a já bolestivě zaskučela. „Jsem tak moc unavená, Wille.“
„Já vím, lásko, neboj brzy si odpočineš.“
„Lime? Jak je to zlé?“ Do kuchyně vkráčel Sol a na rukou nesl Lucase.
„Mohlo by to být i horší.“ Konstatoval nevesele Will.
Za Solem do kuchyně ladně vtančila Viv, sebou táhla velký lékařský kufr. Postavila ho ke stolu, a pak převzala od Sola mého synka. „Pojď, maličký, teta ti přečte pohádku.“ Políbila ho něžně na čelo a vytratila se z kuchyně.
Sol otevřel kufr a vytáhl láhev desinfekce a čistého alkoholu. Pečlivě si opláchl ruce a přelil je alkoholem. Pak je osušil sterilní gázou a natáhl chirurgické rukavice.
Will mi zatím rozříznul rolák a pomalu mi ho stáhnul z těla. Opravdu jsem nyní litovala, že jsem si nedělala hlavu s podprsenkou. No co, oba mě již nahou viděli.
Vzal do kleští vatový tampón a namočil ho v desinfekci, zhluboka se nadechl a pak mi celou ránu pečlivě očistil.
Pálilo to, ale bylo to snesitelné.
„Lime, podej Lidokain, prosím. Je ve dvířkách ledničky.“ Sol vytáhl injekční stříkačku a počkal, než se Will vrátí. Pak natáhl plnou a začal mi postupně umrtvovat celé nadloktí, až po rameno.
Musím říct, že šil velice dobře, asi někde potají cvičil. Drobné a husté stehy pokryly mou paži. Will stál opřený o stěnu za mojí hlavou, ruce složené na hrudi. Sol si se mnou hrál dobrou hodinu, než spokojeně o krok poodstoupil a pohledem umělce zhodnotil své dílo.
„Já jsem hotov. Vezmi ji, ať si odpočine. Pak bych rád slyšel, co se tu vlastně stalo.“
Will jen přikývl a znova si mě schoulil v náručí.
„Mel, donesu ti něco na spaní a až se opláchneš, tak to zavážeme, ano?“ Naklonil se nade mne. Z posledních sil jsem přikývla. Will se mnou soustředěně manévroval do naší ložnice, byl velmi opatrný, aby zbytečně nedělal velké pohyby. Zastavil se až u postele a pomalu mě na ni položil. Chtěla jsem protestovat, protože jsem celá špinavá od upíří krve, ale jen mne utnul nesmlouvavým pohledem. Slyšela jsem, jak se napouští vana, zavřela jsem na chvilku oči a asi okamžitě odpadla, protože mě probral až pohyb. Will mi pomalu svlékal rifle a spodní prádlo. Byl tak opatrný, že se mě jeho ruce sotva dotýkaly.
Pak mne opět nadzdvihl a přenesl do koupelny. Aniž bych se dotkla země, ocitla jsem se v horké vodě. Byla horká natolik, že na pár vteřin až pálila. Nechala jsem levou paži položenou na okraji vany. Otevřené rány neměly v oblibě koupele.
Voda kolem mne se okamžitě zbarvila do růžova.
Will si sedl na okraj, vedle mé raněné ruky a namydlil žínku. Klouzal svou chladnou rukou po mém těle a mlčky mi smýval z těla všechen zasychající sajrajt. Pak velmi opatrně omyl i mou raněnou ruku, opláchl mi vlasy. Byla jsem čistá. No, byla jsem nejčistší, jak jen to šlo. Sama bych se asi umyla důkladněji, ale na to jsem nyní prostě neměla sílu.
Ve dveřích koupelny se objevil Sol, v rukou držel nerezový tácek s čistými obvazy. Na moment se vytratil a pak se vrátil již s volnýma rukama. Sáhl po županu a podržel ho nad vanou. Will mi pomohl z vody a Sol mne zabalil do županu. Vyzvedl mne do náručí a nesl do postele. Will stáhl zkrvavený přehoz a hodil ho na podlahu, odhrnul deku a Sol mne položil.
„Půjdu si dát sprchu, hned jsem zpátky.“ Podíval se Will na Sola a pak zmizel.
„Takže, kolik jich padlo tvojí rukou, má malá amazonko?“ Sol natáhl do stříkačky nějakou bílou látku a vstříkl mi ji do ruky.
„Jen dva.“ Jazyk jsem měla natolik těžký, že mě každé slovo vyčerpávalo.
„Proč jsem tak unavená?“ Chtěla jsem slyšet odpověď.
„Krvácela jsi opravdu zle, měla jsi vidět tu kaluž krve, co byla pod tebou. Nediv se, každého by taková ztráta krve vyčerpala. Kdybys byla jen člověk, možná bys to nerozchodila.“ Ovázal mi paži a přikryl mne dekou.
„Zítra už ti bude líp, neboj. Posvěcená ocel je děsný svinstvo, nadělá hromadu škody.“ Pohladil mne po čele a pak odešel.
Zvuk tekoucí vody ustal a Will vkráčel do pokoje jen s ručníkem omotaným kolem beder.
„Za chvíli bude svítat.“ Řekl tiše.
Shodil ručník u postele a nahý se ke mně připojil. Pomohl mi stáhnout mokrý župan a uložil mě jako malé dítě.
„Musíš se napít mé krve, Mel. Udělá ti to dobře, budeš potom silnější.“ Podíval se mi do očí. Neměla jsem sílu protestovat, vlastně jsem ani nechtěla protestovat, chtěla jsem se najíst a vyspat.
Vtáhl si mě do náručí, dávajíc pozor na mou levou paži. Hlavu jsem nyní měla volně položenou v prohlubni mezi jeho ramenem a krkem.
Jeho pokožka krásně voněla mýdlem a jím samotným.
Přitiskla jsem svůj nos na jeho krk a chvíli jen vdechovala jeho omamnou sladkou vůni.
Hladil mě něžně po rameni a když ucítil na pokožce mé rty, malinko se zachvěl.
Měla jsem neuvěřitelnou žízeň. Přejela jsem špičkou jazyka po jeho tepně a pak ucítila v ústech tlak mých tesáků.
„Nepřijde ti, že tohle tu už jednou bylo? Proč jsem ta slabá a ty mě musíš pořád zachraňovat?“ Zašeptala jsem mu do kůže. Mé tesáky projely skrz jeho vlažnou kůži a má ústa naplnila chladná a sladká krev.
Přitiskl si mě k sobě a tiše se usmál. „Nejsi slabá, vůbec nejsi. Dnes jsi sama dostala dva upíry. Bylo to poprvé, příště to bude snadnější.“
Odtrhla jsem se od jeho krku a přestala sát. „Jenže já nechci, aby bylo nějaké příště.“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one