Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

52. kapitola

Nahlas si povzdychl a pak se ode mne odtáhl dost na to, aby mi viděl do očí.
„Mel, ať chceš nebo ne, je to i moje záležitost. Jdou po tobě a já to prostě musím brát osobně.“ Podíval se mi do očí.
„Ještě štěstí, že tu nebyl Lucas... nevím, co bych dělala, kdyby spal nahoře ve své postýlce a…“ Přiložil mi prst přes rty a jemně se usmál.
„Žádné kdyby, Mel. Nebyl tu, tečka. Díky bohu za to, ale nebyl tu.“
„Fajn a co když mého tatínka zase napadne, poslat mi sem dalších šest upírů, co když bude Luc v koši v kuchyni, co kdyby tam byl dnes?“ Do mého hlasu se pomalu začala vkrádat panika. Slyšel to a věděl, že je oprávněná. Taky neuměl odpovědět uspokojivě na otázku, co by bylo, kdyby….
„Musíme ho odsud dostat, Wille.“
„Fajn, odjedeme hned večer, až se setmí.“
„Ne, otec po mně půjde, on má všechen čas světa, aby mě nakonec uštval a ulovil. Wille, nechci se zbytek svého jakkoliv dlouhého života otáčet a bát se, koho za sebou uvidím.“
„Co navrhuješ?“
„Pošleme Luca pryč. S Viv, miluje ho a vím, že se o něho postará, kdyby….“ Zhluboka jsem se nadechla a pak pokračovala. „Pak hodlám papínka poctít návštěvou.“
„Zavře tě někam, odkud mu už nepláchneš.“
„Ne, pokud mu k tomu nedám příležitost.“
„Chceš ho zabít?“ Jeho oči se rozšířily hrůzou.
„Mám jinou možnost?“
„On je tvoje jediná rodina.“
„Ne, on vůbec není má rodina. Ty a Luc a Viv a Sol, vy jste má rodina, on ne.“
„Ale i tak, nemůžeš zabít svého otce.“
„Dobře, nebudeme tu teď řešit morální hledisko mého rozhodnutí. Mám právo chránit své dítě. Co si myslíš, že by můj drahý otec udělal, kdyby ho dostal do rukou?“
„Mel, to přeci nejde.“
„Nehodlám čekat, až ublíží někomu z vás a nehodlám celý život utíkat. Ne.“
„Fajn, ale slib mi, že to neuděláš ty. Že ho necháš mně. Pokud vím, slíbila jsi pomstu jinému muži, ne?“
Pevně jsem sevřela čelist, tohle byla mírná rána pod pás. Ale co, v podstatě má pravdu, mám ještě nějakou práci.
„Dobře, tak to uděláme.“
„Promluvím si s Viv a Solem.“ Kývnul Will a přivinul mě zpátky k sobě. „Už nemáš žízeň?“
„Ne.“ Odpověděla jsem naštvaně.
„Fajn, tak budeme spát.“ Tlesknul a světla zhasla.

Vzbudila jsem se a byla celá přeleželá a bolavá. Trochu jsem se protáhla a otočila se. V posteli jsem byla sama. Ruka mě bolela a cukalo mi v ní.
„Sakra.“ Otočila jsem se k oknu a přes zatažené žaluzie neviděla absolutně nic. Vylezla jsem tedy opatrně z postele. Bylo mi opravdu mnohem líp, až na tu otravnou svíravou bolest levé paže.
Oblékla jsem si jen kalhotky a jedno z Willových triček. Milovala jsem nošení jeho věcí, voněly po něm.
Vyšla jsem na chodbu a zaposlouchala se do hlasů, vzrušeně diskutujících dole. Dohadovaly se jen dva mužské hlasy, pokud tam s nimi byla Viv, mlčela.
Seběhla jsem schody a vešla do kuchyně. Tam, kde ještě včera byla skleněná výplň, byla nabitá dřevěná deska, ale jinak vůbec nic v domě neprozrazovalo, jak akční jsme měli noc. Viv si pořádně mákla, než to dala všechno do pořádku. Jen té krve, co muselo všude být.
„Dobré.“ Mrkla jsem na hodiny nad stolem. Byly tři hodiny po poledni. „Odpoledne.“ Dokončila jsem pozdrav a nenuceně se došourala ke kávovaru. Nalila jsem si plný hrneček a rozhlédla se po kuchyni.
„Viv spí?“ Zeptala jsem se tiše a Sol kývnul. „Šla si odpočinout.“
„Co tu řešíte?“ Přisedla jsem si k Willovi a on mě chytil za ruku.
„Tvůj nápad s odjezdem Luca a návštěvou otce.“
„Je to bláznovství, Mel. Nemůžeš jen tak zabít pána největšího klanu upírů ve státech.“
„Proč?“ Zeptala jsem se s úsměvem. Popravdě, právě jsem se vůbec necítila na řešení těhle záležitostí. Nevím, co za vynález mi včera Sol píchnul, ale cítila jsem se, jako bych mohla létat.
„Co ruka?“ Zeptal se Sol a napil se za svého hrnku.
„Jo, jde to. Strašně to táhne, ale nebolí … zase tak moc.“ Pokrčila jsem rameny.
„Souhlasím s tím odklidit Luca někam do bezpečí, to je dobrý nápad. I s tím, aby ho odvezla Viv, miluje ho jako kdyby byl její, ale nesouhlasím s tím zbytkem.“
Dopila jsem kávu na jedno nadechnutí a postavila se. „Fajn, nežádám tě, abys šel s námi.“
„Sakra, lidi, vždyť je to sebevražda.“ Vyhrknul Sol a naštvaně se mi zahleděl do očí.
„Možná.“ Připustila jsem a pomalu došla až k ledničce. Ruka zaprotestovala, když jsem chtěla otevřít dvířka. Položila jsem hrnek na desku kuchyňské linky a zapřela se o pravou ruku, hlavu skloněnou. V tu samou chvíli jsem ucítila na ramenou chladnou váhu Willových dlaní. Naklonila jsem automaticky hlavu na stranu a on mě políbil na krk. Pak otevřel ledničku a nalil mi do čistého hrnečku krev. Ani se po mně neotočil, když ho vkládal do mikrovlnky.
„Tak jako tak, musíme to nějak dořešit.“ Ozval se Will, když nesl hrnek na stůl. Zvedla jsem překvapeně hlavu a přemýšlela, kdy se rozhodl být na mé straně.
„Tak všichni odjedeme, někam hodně daleko.“ Solův hlas zněl trochu tišeji, jakoby rezignoval.
„Myslím, že v tomhle má Mel pravdu, on ji nikdy nenechá na pokoji. Včera bylo jediné štěstí, že byl Luc s vámi venku. Mohlo to dopadnout zle.“
Došourala jsem se zpět ke stolu a zaujala místo vedle Willa.
„Bezva, ale jdu do toho s vámi.“ Rozhodně pokynul hlavou Sol a nastavil Willovi pěst. Ten momentík zaváhal, ale pak se usmál a ťuknul ho svou pěstí.
„Díky, brácho.“ Zašeptal.
„Kdykoliv.“ Odpověděl Sol.
Tak nějak jsem na dohadování neměla náladu a tak jsem se zvedla od stolu. Židle vrzla o dlažbu a já unaveně vzala svůj hrneček se snídaní. Will se na mě zamyšleně podíval, ale neřekl ani popel.
Zamířila jsem do ložnice. Vytáhla jsem rolety a otevřela okno. Do pokoje zavanul studený jarní vzduch. Voněl lesem a vodou. Sakra, začínala jsem to tu mít opravdu ráda.
Sedla jsem si na roh postele a zírala otevřeným oknem na poklidnou hladinu jezera, na lesy za ním a na překrásné vrcholky hor. Bouchly dveře a těsně za mou se ozvaly kroky.
„Co se děje?“ Sedl si na postel, dostatečně daleko od otevřeného okna.
Neubránila jsem se úsměvu, pouhé vědomí, že je tam se mnou, mi zvedlo náladu, nevěděla jsem co říct.
„Nevím, Wille, jen se cítím….nevím.“
Došel opatrně až k oknu a tak, aby nevstoupil do přímého světla, ho zavřel. Pak si stoupl přede mne.
Zvedla jsem hlavu. Chvilku jsme na sebe navzájem jenom hleděli a on se usmál. Vztáhla jsem k němu ruce a přitáhla ho k sobě. Položila jsem tvář na jeho břicho a objala ho kolem boků. Zlehka mi položil jednu dlaň na rameno a druhou rukou mě hladil po vlasech.
„Mohl bych tě ještě o něco požádat?“ Do naprostého ticha našeho pokoje zazněl jeho sametový hlas. Zněl skoro až moc nahlas, nervózně. Zvědavě jsem k němu zvedla oči a on sklouzl mezi mýma rukama do kleku. Hleděli jsem si teď tváří v tvář, já byla nepatrně vyšší.
Na sucho jsem polkla, „o co?“
„O týden.“ Řekl velmi vážně.
„O týden?“ Nechápala jsem.
„Nechci se z toho vykroutit, jen … dej mi týden. Myslím, že teď tu bude bezpečno, nepošle další upíry hned zítra.“
„Na co týden?“
Zlehka mi přejel konečkem ukazováčku po prstýnku, který mi dal a mně to docvaklo. Doufala jsem, že se mé zděšení neodrazilo v mém výrazu.
„Na svatbu.“ Vydechl a jeho pohled způsobil, že jsem se cítila jako roztékající se kostka červeného želé.
Nemohla jsem najít ta správná slova a tak jsem radši mlčela. Nějak vycítil mou nejistotu a tak se ke mně přitiskl a hladově mě políbil. Když jsem začala lapat po dechu, o kousek se odklonil a klekl si na paty.
„Pokud sis to ovšem nerozmyslela.“ Jeho pohled byl teď nejistý a raněný.
„Ne.“ Naznačila jsem rty, protože jsem měla hrdlo natolik zúžené, že ze mě nevyšla ani hláska.
„Dobře.“ Oddechl si. „Co děláš ve středu?“
Marně jsem se snažila vzpomenout, co je vlastně za den.
„Dnes je sobota, Mel.“ Jeho hlas začínal být známě pobaveně podbarvený.
„Fajn, takže ve středu.“ V hlavě se mi začaly honit myšlenky na to, co se všechno bude muset stihnout, co všechno budu muset zařídit. Nemám šaty, nemám boty, nemám kytici. Sakra, vždyť nemáme ani prstýnky.
„Za čtyři dny to všechno nestihneme, Wille, to se nedá.“
„No, vlastně, já už učinil jisté… kroky.“ Podíval se stranou.
„Jisté? …Kroky?“
„No, jen jsem chtěl, aby to bylo překvapení, abys si s tím neměla žádnou práci a tak.“ Nahodil omluvný úsměv.
„Viv my s tím pomohla. Máme vše připravené. Místní kaple je zamluvená na středeční půlnoc.“
Vyvalila jsem oči, opravdu by mě zajímalo, jak Will přesvědčil stařičkého faráře, aby udělal půlnoční svatbu a jak se na to chudák tvářil.
„Šaty?“ Přikývl.
„Kytici?“ Další nesmělé kývnutí.
„Prstýnky?“
„Vše je připravené, nemusíš se ničím rozptylovat.“
„To všechno Viviane?“
„Pomáhal jsem jí vybrat šaty a prstýnky jsem kupoval sám, ale jinak je to především její zásluha.“
„Kdy, proboha? Kdy jste to všechno…?“ Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou.
„No, byla si poslední dobou tak zaměstnaná a unavená, že by sis nevšimla, ani kdyby někdo před domem postavil pyramidu.“
Chtěla jsem protestovat, ale nakonec jsem se jen zmohla na nevěřícné zírání.
Zhluboka si vzdychnul a chytnul obě mé ruce do dlaní.
„Mel, vím, že jsi mi dala slovo, ale to, dokud nás smrt nerozdělí, může v našem případě znamenat hodně dlouhou dobu. Teď se toho kolem děje hrozně moc a pokud cítíš, že nejsi připravená…“ Nenechala jsem ho to dokončit, nemohla jsem.
„Ne,“ hlesla jsem chraplavě. „Wille, opravdu neznám hodnějšího, šlechetnějšího a láskyplnějšího muže, než jsi ty.“ Svezla jsem se na kolena před něho, ruce pořád v zajetí jeho dlaní. Vypadalo to teď jako bychom se modlili. Ruce sepjaté a pozdvižené.
„Miluji tě, nedokážu si představit věčnost po boku někoho jiného.“ Usmál se a propletl mé prsty s jeho.
„Ze všech sil se budu snažit, abys byla ve svém životě šťastná, Mel.“ Vydechl a políbil mě na špičku nosu.

Ty čtyři dny utekly neskutečně rychle. Byla středa, osm hodin večer a já seděla na naší posteli a nervózně si okusovala nehet na palci pravé ruky. Viv mi nedovolila vidět mé šaty předem a tak jsem nyní seděla ve sněhobílém hedvábném spodním prádle, bílém krajkovém podvazkovém pásu a bílých hedvábných punčochách na naší posteli a nevěděla nervozitou, co dělat.
V noci se mi zdál dokonce šílený sen, no, spíš noční můra, v němž šaty, které mi Viv přinesla, byly samý volánek, krajka a bílá růžička. Prošité byly bílými perličkami a byly sladší a přezdobenější, než svatební dort.
Will to chudák vztáhnul na sebe, když jsem se probudila s výkřikem a hlasitým „neee.“
A tak jsem si opět vyslechla, že pokud se na to necítím a bla, bla, bla. Sakra, teď ani nevím, čeho se bojím víc, jestli dnešní noci, nebo setkání s otcem.
Naposledy jsem se nervózně podívala na hodinky, pak je sundala a položila na noční stolek. Černé, vodotěsné, sportovní hodinky by se ke svatebním šatům asi moc nehodily.
Ozvalo se tiché klepnutí a ve dveřích se objevil ohromný bílý igelitový pytel. Někde za ním jsem vytušila Viv. Zavřela špičkou své stříbrné lodičky a pověsila pytel na dveře.
Klesla mi čelist, tak tu nikdy netrumfnu. Ve světle šedých šatech ke kotníkům, dokonale obepínající její dokonalou postavu, vypadala jako anděl. Ještě jí měli na záda přidělat malá křidýlka. Lodičky a všechny doplňky byly stříbrné. Vlasy měla rozpuštěné a na konečcích přírodně zvlněné. Jako tečka za tou nádherou byl přirozený make-up s kouřově šedými očními stíny a růžovou rtěnkou. Sakra, vypadala jako panenka Barbie.
Nervózně jsem se poškrábala po obvaze, jizva mě svědila jako čert.
„No páni, vypadáš nádherně, asi ty šaty zase odnesu.“ Zazubila se a naklonila hlavu na stranu.
„Will by určitě ocenil, jak vypadáš.“ Dusila záchvat smíchu. Zhluboka jsem se nadechla, abych se zklidnila a ve skrytu duše doufala, že tohle jí jednou budu moci oplatit.
„Jo, jenže ten farář by to asi nerozdýchal. Je dost starý, infarkt by byl na místě.“
Viv pokynula k pytli a rozepnula zip. Jak jel jezdec zipu nahoru, pytel se rozevíral a jako záplava našlehané smetany se z něj vyhrnula masa bílého saténu a nadýchaného šifónu.
Viv sundala šaty opatrně z ramínka a podržela mi je, abych si je mohla prohlédnout. Obavy byly naprosto zbytečné. Viviane měla dokonalý vkus, tříbený staletími. To nebyly jen šaty, ale umělecké dílo.
„Wau.“
„Will říkal, že se ti budou líbit. Jednoduché, veškeré kouzlo v precizním střihu.“
Skoro jsem se bála přistoupit blíž a pohladit lesklý sněhově bílý satén. Pod světlem žárovky se nádherně třpytily.
Viv došla až k posteli a opatrně je hodila přes přehoz.
Vzala zpoza dveří černou lepenkovou krabici a vytáhla střevíčky. Popelka by mi měla co závidět.
Pak mě chytila za ruku a vytáhla na nohy.
„Nejdřív účes, potom make-up. Máme spoustu práce. Chci, aby při pohledu na tebe zapomněl slova slibu.“
„Nemáme slib.“ Protestovala jsem.
„To nevadí, ale říct ano bude muset, ne?“ Táhla mě do koupelny.
Nastaly snad nejhorší tři hodiny mého života. Ne, samozřejmě že nebyly nejhorší, ale byly dost hrozné. Viv mi načesala složitý drdol a přelakovala ho lakem na vlasy.
Make-up šel snadno, alespoň mi to tak přišlo, jen jsem zavřela oči a vnímala lehké, chladné doteky jejich štíhlých prstů.
V jedenáct večer jsem konečně stanula oblečená, učesaná a nalíčená před velkým oválným zrcadlem. Viv mi zlehka položila ruce na ramena a vzdychla.
„Jsi překrásná. Myslím, že zapomene i dýchat.“
Přes ramena mi lehce přehodila bílou pelerínu s kožíškem a já se otočila, abych viděla její výraz.
Spokojeně se usmívala a v očích jí svítily jiskřičky.
„Viv, chci ti poděkovat. Za to, že vezmeš Luca odsud a že se mi o něho postaráš.“ Sklopila jsem oči, abych se nerozplakala. Vždycky, když jsem si vzpomněla, že budu bůhví jak dlouho bez něho, sevřelo se mi hrdlo a nemohla jsem se pořádně nadechnout.
„To je přeci samozřejmé.“ Chytila mne za ruce a jemně stiskla. „Vyřídíte to a pak přijedete. Seženu nějaký hezký dům a pak na vás spolu budeme čekat.“
Neubránila jsem se a oči se mi zalily slzami. Jedna se přehoupla přes spodní řasy a razila si klikatou cestičku dolů po mé tváři.
„Nebreč, rozmažeš si líčení.“ Šeptla a opatrně mi papírovým kapesníčkem osušila koutky.
„Už musíme jet, přece ho nechceš nechat čekat?“

Venku bylo chladno, ale jasně bylo znát, že zima už je pryč. Byl konec března a v okolních lesích už rašily první kytičky. Byla překrásná jasná noc a hvězdy svítily jako soukromé osvětlení z tisíců a tisíců malinkatých světýlek.
Viv mi pomohla dozadu a opatrně mi naskládala sukni k nohám, abych si ji moc nepomačkala. Dělala mi řidiče. Muži odjeli první, všichni muži, tedy všichni tři muži. Nechtěla jsem se Lucase vzdát, ale prostě jsem byla sama proti třem.
Viviane jela pomalu a tak cesta do města trvala čtyřicetpět minut, místo obvyklých dvaceti. Město bylo absolutně klidné a prázdné. Ulice vylidněné a tiché. Objal mě zvláštní a strašidelný pocit.
Projížděli jsme kolem místního baru, i tady byl vcelku klid, jen pár potácejících se opilců. Kostel byl ještě dva bloky odtud. Na tak malé městečko, to byl docela velký kostel. S nádhernou a vysokou věží se zlatým křížem na špičce. I když teď v černočerné tmě vypadal jako strašidelný hrad z béčkového hororu. Nemusíte se bát strašidel, když máte za bodyguarda upíra.
Usmála jsem se hned, jak jsem zahlédla náš druhý vůz zaparkovaný před kamennými schody kostela.
Viv zastavila těsně vedle a pak vypnula motor. Seděla jsem poslušně, dokud mi nepomohla z auta. V těch šatech bych to asi sama nezvládla. Pohádkové střevíčky klapaly po černém asfaltu kostelního parkoviště a Viv mě opatrně podpírala za loket, abych neupadla. Byla jsem jí za to vděčná.
Zdolat schody bez její pomoci, by pro mě bylo asi nadlidským výkonem. Možná i nadupířím. Viv otevřela menší postranní dřevěné dveře a vstrčila mne dovnitř. Ocitly jsme se tak v kamenném předsálí. Ze stropu visel ohromný kovaný lustr a osvětloval tak celou místnost poměrně jasným světlem. Začaly se mi nervozitou potit dlaně.
„Kolik je?“ Hlas jsem měla o něco vyšší a písklavý.
„Ještě chvilinku, jdu za nimi. Až začne hrát hudba, otevřou se tyhle dveře a ty vejdeš, ano?“ Mluvila podivně pomalu a taky dávala důraz na každé slovo. Možná jsem vypadala stejně otupěle, jak jsem se cítila. Zvláštně, jakoby neskutečně. Jakoby tohle všechno bylo jen snem, či výplodem mé vlastní fantazie. Fajn, budu se držet toho, že to není skutečné, tak se možná přemluvím udělat první krok uličkou. Viv se vytratila a zanechala mne samotnou v chladném kamenném prostoru.
Na kostelní věži začali odbíjet půlnoc. Hluboké dunění se neslo kostelem ve vibrujících vlnách a já měla dojem, že se mi rozskočí hlava. Jen veliká svatební kytice z bílých růží a břečťanu mi zabránila panicky si přitisknout dlaně k uším.
Vysoké dřevěné dvoukřídlé dveře přede mnou se pomalu otevíraly a lustr nade mnou zhasnul. Proč se mi jenom klepou kolena? Kostelní lodí se rozezněla tichá hudba. Rozhodně to nebyl svatební pochod, ale něco mnohem, mnohem staršího. Mé oči si pomalu přivykaly tmě a já vstoupila po tmavě zeleném běhounu dovnitř. Celý kostel byl osvětlen pouze svícemi, dlouhými, tlustými, které stály na bílými růžemi ozdobených, ohromných, kovaných svícnech. Viv se spletla, to já teď nedýchala. Jenže já dýchat potřebuji, a jejda.
První dva kroky a pak další a další. Strach mi bránil zabloudit pohledem k oltáři. Podvědomě jsem na sobě cítila jejich pohledy. Obzvláště jeden pohled mě propaloval skrz.
Kostelní ticho a linoucí se hudbu přerušil vysoký dětský hlásek a pak zvonivý smích. Automaticky jsem očima vyhledala odkud ten zvuk přichází a poprvé tak pohlédla na mé blízké.
Faráři mohlo být tak šedesát, měl husté světle šedivé vlasy a oválnou upřímnou tvář s velkýma hnědýma očima. Na sobě dlouhou černou sutanu. Stál na vyvýšeném stupínku těsně před oltářem, v rukou svíral starou a ohmatanou bibli. Podobnou mívala babička na nočním stolku u postele. Vždy si z ní čítávala před spaním. Co by asi říkala, kdyby tu mohla být s námi? Vzpomínka na ni mi na tvář vetkla smutný úsměv.
Nalevo od faráře stála Viv a v rukou držela mého chlapečka. Usmívala se i Luc se smál. Oblečen v malém smokingu, přesně pasujícím k mužům, vypadal jako malý gentleman.
Sol stál krok za Willem a povzbudivě mě popoháněl očima. Byli oblečeni v šedém smokingu se stříbrnou vestou a světloulince šedou košilí. Na hlavách měli oba šedý cylindr se stříbrnou krempou. Byl to pohled nad pohledy, strašně jim to slušelo.
Na úplný konec jsem si nechala jeho, protože pak už bych se asi nedokázala podívat na nikoho jiného. Pomalu jsem se přibližovala uličkou osvětlenou plápolavým světlem svící a v jeho očích s každým mým krokem narůstala nevýslovná radost, veliká pýcha a naprosté okouzlení. V jeho pohledu bylo cosi, co jsem vídávala v očích mého syna, naprostá, bezvýhradná a nekonečná láska.
Zhluboka jsem se nadechla, než jsem stanula před ním. Jeho oči plály vzrušením a očekáváním.
Když mi vzal ruce do svých, nemohla jsem vnímat nic jiného, než jeho dokonalou dojatou tvář a slzami se lesknoucí oříškové oči.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale já stejně nevnímala, co říkal farář, bylo mi to jedno. Středobod mého vesmíru stál teď přede mnou.
„Ano.“ Odpověděl pyšně Will a to mě probralo ze snění.
„A nyní se ptám vás Melanie Carterová, zda si berete zde přítomného pana Williama McCoye? Budete ho milovat a ctít, v bohatství i v chudobě, v nemoci i ve zdraví, dokud vás smrt nerozdělí?“ Podívala jsem se na faráře a usmála se. Možná se mi to jen zdálo, ale on mi úsměv vrátil. Pak jsem se zahleděla na Willa.
„Ano.“ Úlevou mu klesla ramena.
„Děkuji.“ Šeptnul tak, že jsem ho slyšela jen já. Neznatelně jsem zavrtěla hlavou, to já bych měla děkovat.
Sol mu podal malou krabičku se dvěma prstýnky. Byly překrásné, ten můj měl bílé kamínky, jeho byl hladký. Navlékl mi kroužek na prst a já navlékla prstýnek jemu. Když nás farář slavnostně představil jako pana a paní McCoyovi, Viv radostně vypískla a vrhla se mi do náručí. Vzala jsem si od ní Luca, tak moc jsem ho teď chtěla mít u sebe. Cítit jeho maličké tělíčko v bezpečí svých paží.
Sol mě srdečně objal a popřál mi mnoho štěstí. Will mne vzal opatrně kolem pasu a vedl k východu. Za námi šli Sol a Viviane.
Noc se mi najednou zdála jasnější a veselejší. Kostel už nebyl strašidelný a ve stínech už nebyly bubáci. Teď jsem byla vdaná za třista let starého upíra. Páni, kdo by to byl řekl?
Luc si zívnul a unaveně zakňoural. Will mi ho vzal s úsměvem z náručí a políbil ho na čelíčko.
„Už jedeme domů, piráte, jen vydrž.“
Mám dojem, že Luc usnul, ještě než ho Will uvázal do sedačky.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one