Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

57. kapitola - konec

Zastavili jsme na odlehlé silnici vedoucí kolem kamenné zdi, lemující pozemek mého otce. Nebylo pro nás vůbec těžké zdolat ji a potichu hopnout do zahrady. Kupodivu byl klid, psi ještě asi nezaznamenali, že jsme tu, nebo byli zavření ve svých kotcích.
„Takže, jaký je plán? Pořád chcete zaklepat u hlavních dveří a poprosit o slyšení?“ Otočila jsem se na svého muže a uvědomila si, že jsem poprvé myslela na tohle nehorázně krásné stvoření jako na svého manžela. Bezděky jsem se usmála.
„Nevím, co je tu k smíchu.“ Zavrčel Sol a zavrtěl hlavou.
Will se také usmál a vypadalo to, jako by mohl číst moje myšlenky. Jako by věděl, na co právě myslím a jako by se mu to moc líbilo.
„Hlavně se uklidni, brácho.“ Vrátil mu Will stejným tónem.
„Ty nám hlavně kryješ záda, nezapomeň. Ne, že se zase necháš napůl rozsekat, nebudu pak poslouchat výčitky naší milé Viviane.“
Sol něco naštvaně zamumlal a rozepnul tašku. Jedna střelná zbraň putovala dopředu za opasek, druhá dozadu. Jedna malá už byla připravená v koženém pouzdře upevněném na lýtku. Dva dřevěné kolíky vzal do kapsy a do vysoké boty zastrčil dlouhý nůž. Konečně uchopil koženou pochvu a vytáhl svůj meč. Mrknul na nás a oddělil se, pomalu a obezřetně postupujíc podél zdi.
„Kam jde?“ Zeptala jsem se, když mi Will upevňoval na zápěstí malá pouzdra se stříbrnými noži.
„Vezme to zadem, bude to vypadat líp. My prostě přijdeme jako novomanželé navštívit tvého otce. Určitě mu chceš říct, že jsi se šťastně provdala, ne?“ Zastrčil mi do boty stříbrnou dýku s mírně zahnutou čepelí a dozadu za pásek dal odjištěnou zbraň. Nakonec mi s mírným úsměvem podal meč.
Otočila jsem se čelem k domu a i přes neproniknutelnou tmu viděla naprosto jasně i sebemenší detail na sněhově bílé fasádě.
„Máš strach?“ Přitočil se ke mně Will a pomalu mi stahoval koženou bundu z ramen.
„Má to cenu?“ Otočila jsem se k němu. Právě mi připravoval popruhy kožené pochvy, připevňující se na záda.
„Pokud tě prohledají, tak ne, ale nemůžeš tam vkráčet s mečem v ruce.“ Usmál se.
„Hmm,“ otočila jsem se k němu zády a nechala si pomoct s oblékáním popruhů.
„Připadám si v tom blbě,“ naštvaně jsem se zavrtěla. „Jako nějaká Lara Croft.“
„No, ta by určitě tak nevyváděla kvůli té trošce nepohodlí.“ Vtiskl mi letmý polibek na krk a pak mi navlékl bundu zpět.
„Jo, určitě by vrněla blahem.“ Pohodila jsem hlavou, aby mi vlasy přikryly krk a schovaly dřík meče. Cítila jsem se divně, popruhy mne pnuly a drhly mou kůži přes tenký bavlněný nátělník.
„V tomhle nebudu moct ani bojovat.“ Nervózně jsem se ošila a obrátila se k Willovi. Stál naproti mně a mlčky si mě prohlížel. Pak se usmál a pohladil mne dlaní po tváři.
„Páni, tak tohle je ta vystrašená ‘medička‘, kterou Sol zachránil v tmavé uličce před hladovým upírem.“ Podíval se na mě naprosto odevzdaně a zamilovaně.
„Ne, opravdu už nejsem to vyjukaný děvče. Prošla jsem si docela dlouhou cestou až sem, nemyslíš?“ Úsměv jsem mu oplatila.
„Ne, nejsi. Chci, aby sis to uvědomila. Teď si silná a tvrdá. Nezapomeň na to.“ Jeho oči zvláštně svítily něčím tajemným a vražedným.
Nezmohla jsem se na víc, než jen přikývnout. Stála jsem otupěle a pozorovala, jak z tašky vytahuje i zbytek zbraní. On nikdy nepotřeboval pomoc. Vždycky si věděl přesně rady, s každým koženým řemínkem a každou malinkatou přezkou. Za pár vteřin už nebylo co řešit. Postavil se vedle mne a uvolněně zakroužil rameny, aby na těle porovnal všechny ty otravné kožené pásky. Pak zakroužil hlavou, jako by potřeboval uvolnit krční svaly. Tak lidské a nepotřebné gesto.
„Dáma první.“ Nonšalantně se uklonil a pokynul k domu.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se vydala směrem, kterým ukázal. Tráva byla měkká a čerstvě posekaná. Bylo to jako procházet se po měkkém voňavém koberci. Až nyní jsem si všimla, jak překrásná je noc. Vlahá a teplá. Jaro o sobě dávalo už jasně vědět. Vzduch byl protknut tou nezaměnitelnou vůní vlhké hlíny a prvních jarních kytiček.
„Dnes je krásně, že?“ Jeho sametový hlas se z ničeho nic ozval vedle mne a já sebou nepřítomně trhla.
Zdusil smích.
„Nad čím přemýšlíš?“ Uchopil mou dlaň do své a palcem mi hladil hřbet ruky. Bylo to zvláštně uklidňující, jako by mi tak beze slov říkal, že všechno bude v pořádku.
To honosné, studené a smrtí páchnoucí sídlo se před námi tyčilo a připomínalo mi strašidelný hrad z pohádek, které mi čítávala babička.
„Uvolni se.“ Zašeptal ještě, než uchopil do pravé ruky ohromné kolo klepadla a udeřil jím párkrát do dveří. Samozřejmě o nás už dávno věděli, díky bezpečnostním kamerám, ale součástí téhle hry bylo i zaklepání.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla, až jsem měla dojem, že se mi zatočila hlava a pak nasadila neutrální, nic neříkající výraz.
Dveře se s vrznutím otevřely a v nich stál Pascal s jedním mužem z ochranky.
„Čemu vděčíme za tak vzácnou návštěvu, slečno?“ Dvorně se uklonil, ale neustoupil nám z cesty.
„Potřebuji si promluvit s otcem, Pascale. Dovedeš mne k němu?“ Pokusila jsem se vylepšit svůj dokonale nevinný pohled ještě nevinnějším úsměvem. Musela jsem v tu chvíli vypadat jako nevinnost sama, anděl. Asi bych si i sama uvěřila, kdyby mne na zádech, pažích, nohách a trupu netlačily zbraně.
Chvíli si mě mlčky měřil zamračeným pohledem a pak jen přikývl.
„Ale co on?“ Pohodil ledabyle hlavou směrem k mému pravému boku, kde se jako další neviňátko usmíval Will.
„To je můj doprovod. Jistě chápeš, že jsem sem nemohla jen tak přijít sama.“ Podařilo se mi udržet i nic neříkající tón hlasu. Uf, bod pro mne. Jinak jsem se klepala jako ratlík a marně se snažila přemluvit žaludek, aby se strachem počkal na dobu, až bude po všem.
„Pascale.“ Pokynul Will zdvořile na pozdrav, ale odpovědi se nedočkal. Pascal se jen ještě víc zamračil a pak se vrátil svým úsečným pohledem zpátky ke mně. Vypadal, jako kdyby se z mého výrazu snažil přečíst, co máme za lubem.
„Dobře, počkejte tady. Zeptám se vašeho otce, jestli vás přijme.“ Otočil se na patě a zmizel uvnitř domu. Člen ochranky zaujal jeho místo a svým ohromným ramenem se zapřel o dveřní zárubeň. Byl natolik mohutný, že by se kolem něho neprotáhla ani myš, natož pak dva upíři.
Snažila jsem se nepodívat na Willa, abych ani pohledem neprozradila, k čemu se tu schyluje. Radši jsem zírala na mohutný hrudník, oděný v hedvábné bílé košili a v dobře padnoucím saku. Na tohle si otec vždycky potrpěl, aby jeho zaměstnanci byli perfektně a nákladně oblečeni.
Za mohutnou gorilou se mihnulo seschlé tělo Pascala, a pak na mohutném rameni přistála vrásčitá ruka. Muž se otočil a beze slova s uctivým výrazem ustoupil Pascalovi z cesty.
„Jen vy, slečno. On počká v hale s naší ochrankou.“ Podíval se přísně po Willovi, který jen roztáhl úsměv.
„Dobře tedy. Will počká v hale.“ Souhlasila jsem tiše a doufala, že nebylo slyšet, jak se mi nervozitou zachvěl hlas.
Následovali jsme tedy muže z ochranky do haly a já pak Pascala nahoru po schodech. Kupodivu mne neprošacovali. Asi jsem vypadala dostatečně neškodně.
Stoupala jsem po schodech vzhůru a snažila se radši si ani nepředstavovat, co mne tam čeká. Jistě, otec bude jak jinak, sedět ve svém křesle před krbem a popíjet z vybroušené křišťálové sklínky čerstvou krev. Musím jen doufat, že bude sám. Jak říkal Will, dva by možná pro mne byli moc. Váhavě jsem následovala Pascala temnou chodbou a snažila se zachytit každý zvuk a každý pach, všechno, co by mne mohlo ohrozit. Celý dům byl nasáklý upířím pachem tak, až se mi z toho zvedal už tak poblázněný žaludek. Bylo to jako vejít do cukrárny, ale tisíckrát intenzivnější.
Pascal se zastavil u dveří otcova pokoje a dvakrát jemně zaklepal, pak dveře otevřel a aniž by vešel, pokynul dovnitř.
Zatnula jsem čelist a bez zaváhání vkročila. Pascal za mnou zavřel a já se ocitla v tmavém předpokoji. Byl prázdný. Byla jsem tu sama. Jediným zdrojem světla byly malé, uhasínající plamínky ve velkém kamenném krbu, které kreslily po tmavých stěnách strašidelné obrazce. Vše se díky mihotajícímu světlu zdálo jakoby v pohybu. Přemýšlela jsem, jestli by bylo až moc zbabělé a potupné, se otočit na místě a utéct.
„Melanie, rád tě zase vidím.“ Otec se ke mně blížil pomalu a se sebejistým úsměvem ve tváři. Na sobě měl jen černé kalhoty a sametový tmavě vínový župan, který si právě zavazoval. Utáhl kroucenou hedvábnou tkanici a pak si prohrábl pečlivě pěstěné vlasy, až si rozcuchal nagelovaný účes.
„Posaď se.“ Jako by nic přešel ke svému křeslu a usadil se na něj jedním dokonalým plynulým pohybem. Nahnul se nad stolek a nalil do dvou sklenek tmavě rudou hustou tekutinu. Zlomek vteřiny jsem zaváhala a přemýšlela, jestli mi zbraně, kterými jsem byla ověšena, dovolí usednout. No, nezbývá, než to vyzkoušet. Trochu prkenně jsem přešla k druhému z křesílek a posadila se do něj. Vypadala jsem asi trochu strojeně, jelikož meč v kožené pochvě, zavěšený podél páteře, mi bránil shrbit záda. Tak jsem si složila obě ruce do klína, protože tahle pozice mi nedovolovala přehodit nohu přes nohu.
Otec mi podal jednu sklenku a pak se schoulil do pohodlného ušáku. Bedlivě sledoval každý můj pohyb, jako had chystající se k útoku.
Upila jsem ze své sklenky, až když totéž udělal otec a pak ji položila zpět na stolek.
„Tak, za co vděčím tomu, že jsi se na mne přišla podívat?“ Usmál se na mne sladce a přejel si špičkou jazyka přes rty.
„Kdykoliv jsi tady, snažíš se uprchnout, a pak z ničeho nic sama přijdeš? Zvláštní, nutí mě to ptát se proč?“
Nahlas jsem vzdychla a pak se mu zadívala do očí.
„Chci tě jen o něco požádat. Víš, už mě to naše kočkování nebaví.“
„Kočkování?“ Usmál se nad volbou mého výrazu.
„Chci ti jen říct, že jsem se vdala a …“
„Ale to já přeci vím. Vím, že jsi se vdala za toho budižkničemu a taky, že jsi mu porodila bastarda. Vím o tobě všechno.“
„Bastarda?“ Zamračila jsem se a ruka mi automaticky cukla směrem ke zbrani. Krev se mi začínala pomalu, ale jistě, vařit v žilách.
Usmál se, když zachytil, jak se mi zrychluje tep.
„Ale no tak, Mel, co tě s ním čeká za budoucnost? Nemá žádnou ctižádost, nemá mezi svými autoritu, i když je tak starý. Není nikým, jen bezvýznamným pomatencem, který přežívá ze zvířecí krve. U mne bys mohla žít jako královna. Měla bys tu vše, na co jsi ani nepomyslela. Jsi má dcera a jednou i dědička celého mého jmění. Můj koven bude jednou tvůj. K tomu ale potřebuješ silného muže, někoho, kdo ti bude oporou, kdo bude mít přirozenou autoritu a koho se budou ostatní bát. Někoho, koho budou ostatní uctívat jako svého vůdce.“
„Nechci tvůj koven, nech si ho.“ Vyprskla jsem a rukou nenápadně nahmatala střelnou zbraň za mým opaskem.
„Ale Melanie, to, že jsi má dcera sebou nese jisté výhody, ale samozřejmě také povinnosti. Možná jsem to trochu zanedbal, že jsem tě nechal tak dlouho žít s tou starou čarodějnicí, ale…“ Jeho slova utnulo mé zavrčení.
Zvrátil hlavu dozadu a hlasitě se rozesmál. „Ale dítě, nakonec tě zkrotím a když to nezvládnu já, zvládne to on.“
Pokynul bradou zlehka ke dveřím a já zalapala po dechu.
Stál tam v celé své děsivé dokonalosti, naprosto stejný, jak jsem si ho pamatovala. Jeho překrásně zlatavé lokny mu splývaly neposedně kolem oválného obličeje až na ramena a zčásti tak zakrývaly jeho mohutný a svalnatý krk. Nebesky modré oči neposedně těkaly po mém těle a hladově mě svlékaly pohledem. Neubránila jsem se zachvění a jemu to do tváře vehnalo spokojený úsměv.
„Rád tě zase vidím, maličká.“ Jeho hluboký hlas mi přejel po kůži jako rýžový kartáč, až to zabolelo.
„Lovec.“ Vydechla jsem a na chvíli dovolila svému strachu a neuvěřitelné zlobě, aby vypluly napovrch.
Když spatřil můj výraz, usmál se ještě víc. Pomalu jsem se napřímila a odstoupila od křesla i od otce.
„Domluvil jsem se s tvým otcem, že si tě mohu ponechat, pokud se mi podvolíš. Budu pro tebe mnohem vhodnějším partnerem, než ten slaboch.“
„Tak na to zapomeň.“ Vyrazila jsem ze sebe skrz zaťaté zuby a udělala další dva kroky vzad, abych je měla v zorném poli oba.
Otec se tvářil skoro nezúčastněně, jako kdyby se ho to vůbec netýkalo. Díval se na mne, ale stejně dobře by mohl pozorovat nehybnou sochu.
Lovec udělal několik kroků směrem ke mně a rozpřáhl ruce v přátelském gestu. Nevěřila jsem mu, měl na sobě svůj černý kožený plášť, který mohl skrývat až moc nebezpečných zbraní.
Černé rifle měl zakasané do vysokých kožených šněrovacích bot a blankytně modrou košili vytaženou z kalhot a zapnutou jen na několik nejspodnějších knoflíků. Při rozpažení se mu košile na hrudi rozevřela a odhalila tak nehorázně vypracované prsní svaly. Byl snad ještě mohutnější než Sol. Nasucho jsem polkla. Ne snad nad tím úžasným pohledem, nebo spíš nejen nad ním. Uvědomila jsem si, že pokud se přiblíží až ke mně, budu muset na tu horu svalů vytáhnout svůj meč. Začaly se mi potit dlaně a já jen stěží odolávala pokušení začít křičet.
„No, nechám vás mladé chvilku o samotě, abyste si mohli v klidu promluvit.“ Otec vstal neuvěřitelně rychle, jako by ho vytáhly na nohy za provázky.
Pomalu přešel k lovci a přátelsky mu položil ruku na rameno.
„Neubliž jí, jinak budeš mít co dělat se mnou.“ Otočil se na mě a zatnul své dlouhé kostnaté prsty lovcovi do ramene. Pak se na mě uculil a odkráčel na chodbu. Nespouštěla jsem z lovce oči, snažila jsem se na něj zaměřit veškerou svoji pozornost a tak jsem sebou trhla, když se za otcem zaklaply dveře.
„Byl jsem velmi zklamaný, když jsi mi zmizela. Byl jsem skoro u cíle. Myslím, že už jsi byla těsně před hranicí, aby ses mi poddala.“
„Nikdy.“ Zavrčela jsem a pevněji sevřela rukojeť zbraně.
„Ale maličká,“ neuváženě udělal další dva kroky směrem ke mně. Cítila jsem každou buňkou svého těla, jak se vzdálenost mezi námi zkracuje. Vůbec se mi to nelíbilo. Opravdu jsem si nebyla jistá svou nově nabytou silou, ještě jsem ji neměla možnost otestovat v boji.
„Stůj.“ Vykřikla jsem a tasila zbraň.
Nasadil andělský úsměv a ukázal mi prázdné dlaně.
„Ale maličká, kulky mne nezabijí.“
„Ne, ale bude to setsakramentsky bolet.“
Přimhouřila jsem oči a zmáčkla kohoutek. První kulka ho zasáhla doprostřed hrudníku. Úsměv na tváři mu ztvrdnul.
„Posvěcené.“ Zašeptal, když se mu z rány vyřinula krev.
„Užij si.“ Vystřelila jsem znovu a přestala, až když byl zásobník prázdný. Zbraň cvakla naprázdno a já ji bez rozmyšlení odhodila ke zdi.
Lovec stále stál a pozoroval svůj proděravěný hrudník. Trvalo několik vteřin, než se začaly rány hojit. Vytáhla jsem meč z pochvy na zádech a uchopila ho pevně oběma rukama.
Zhluboka se nadechl, až když vzhlédl směrem ke mně.
„Au.“ Zašeptal hraně dotčeně a zpoza pásku vytáhl svůj meč. „Říkal jsem, že tím mi neublížíš, že maličká?“ Naklonil hlavu na stranu a pomalu vykročil ke mně.
Dech se mi zadrhl v plících. Možná jsem ho jenom víc naštvala a teď už není cesty zpět. Cítila jsem, jak se mi po zádech rozeběhly kapky potu a jedna mi stékala i podél linie vlasů, po spánku.
Lovec se zastavil tak šest stop přede mnou a zhluboka zavětřil.
„Bojíš se? Cítím tvůj strach. Voníš překrásně.“ Jeho oči se zaleskly touhou a mě ze rtů sklouzlo vyděšené vyjeknutí. Nejradši bych si nafackovala, takhle dávat soupeři najevo svou slabost.
„Dostanu tě! Po dobrém, či po zlém, ale dostanu.“ Jeho touhou zhrublý hlas mě poškrábal po kůži.
Další vteřiny jsem vnímala jen rozmazaně, asi díky neuvěřitelné rychlosti jeho výpadu. Ocelové čepele se se zaskřípěním zkřížily a mně pod tíhou toho zvuku, přeběhl mráz po zádech. Až do morku kostí jsem cítila lovcovu sílu. Tlačil čepel mého meče k podlaze a já se snažila vší silou tlačit proti němu.
„Hmm, silná a mrštná. Udivuješ mne, maličká.“ Zaskřípal zuby a přitlačil mne svým tělem ke zdi za mnou. Cítila jsem ten neuvěřitelný tlak v mých zádech i to, jak se mi tvrdá kůže pochvy zařezává do pokožky. Tlačil se na mě celou vahou svého těla. Nepospíchal. Hrál si se mnou.
„Nemůžu se dočkat, až budeš má, až tě uchvátím. Budeš křičet? Budeš se mi vzpírat?“ Dýchal mi zblízka do tváře a o mne se pokoušely mrákoty.
„Do hajzlu s tebou!“ Zakřičela jsem mu do obličeje a vší silou vykopla kolenem vzhůru. Díky bohu za to, že upíři jsou muži se vším všudy. Úsměv se z jeho tváře vypařil jakoby mávnutím kouzelného proutku a on se vrávoravě zapotácel směrem dozadu. Nepustil svůj meč, ale já věděla, že by to nejradši udělal a chytil se za rozkrok.
„Ty mrcho, kdy už tě tohle přestane bavit.“ Zavrčel a jeho oči se změnily z jasně modré na křiklavě žlutou. Jeho dokonale mužné rysy zhrubly a přede mnou nyní stál jen pořádně dožraný upír, kterého nehorázně bolely koule. Ajaj.
Řezavě vrčivý zvuk z jeho plic vycházel s každým výdechem. Už jsem si vůbec nebyla jistá tím, že mi nechce ublížit.
„Za tohle budeš křičet.“
Vrhl se na mě a během několika okamžiků jsem ležela na zemi, odzbrojená a bez dechu.
„Hodně křičet a prosit o smilování.“ Jeho ostré řezáky trčely přes dokonalé úzké rty a celou vahou mne drtil pod sebou.
Došlo mi, že pokud chci vyváznou bez šrámů, musím zahrát na jeho mužskou strunu.
Vyklenula jsem hrudník a bokem se otřela o jeho rozkrok. Sice ho musel ještě bolet, ale zareagoval dle mého očekávání a okamžitě. Nemohla jsem si nevzpomenout na naše první nacvičovaní boje s Willem, kdy mi rozmlouval, že takhle nemám šanci nikoho porazit. Usmála jsem se a když jeho naštvaný výraz začal měknout, pozvedla jsem hlavu, abych ho políbila. Cokoliv, abych odvedla jeho pozornost.
Pustil mé ruce a dovolil mi, abych ho objala kolem krku. Jeho rty se dotkly těch mých a já se musela přemlouvat, abych s ním spolupracovala. Spojila jsem své ruce za jeho krkem a vytáhla ze zápěstních pouzder stříbrné nože.
Nevěděla jsem, co přesně mám dělat a opravdu ani nevěděla, jestli to zvládnu. Pevně jsem sevřela oční víčka a představila si ten nevinný a vystrašený pohled zelených očí. Ústa pootevřená, jakoby prosící o milost, které se mu nedostalo, a pak i nelidský výraz, když lovec podřezával Billymu hrdlo, i množství krve stékající po hedvábně hladkém hrudníku a odkapávající z konečků prstů na zem.
Jeden silný a rychlý řez dolů a jeho hlava se skutálela stranou. Vytékající chladná krev mi stekla na tvář a postříkala mi krk a hrudník. Zlomek vteřiny jsem zírala na krvácející tepnu na krku a snažila se najít svůj dech. Tenhle pohled by mne přeci neměl tolik šokovat, nebo možná měl, tak je to správné, tak je to lidské. Jeho ochablé torzo jsem ze sebe odvalila s jistou dávkou zhnusení.
Vyškrábala jsem se na nohy a dívala se, jak se jeho tělo pozvolna mění v prach.
„Za Billyho.“ Zašeptala jsem a oddechla si. Sice mi jeho smrt nepomohla tolik, jak jsem doufala, ale ulevilo se mi.
Dveře se rozletěly a v nich se objevil Sol. Byl potřísněný krví, ale asi nebyla jeho, vypadal nezraněný.
„Jsi hotová?“ Pokynul k hromádce popela utápějící se v kaluži krve.
„Jsem.“ Vstala jsem a sebrala ze země svůj meč. Dva malé nože jsem zasunula zpět do pouzder a rychle se vydala směrem k Solovi. Nechal mě projít a zavřel za námi dveře.
„Kde je Will?“ Otočila jsem se na něj.
„Nevím, jsi první, koho jsem našel. Willa jsem ještě neviděl.“
Sevřelo se mi hrdlo. Zaznamenal můj vyděšený pohled.
„Jen klid, jak ho znám, bude v pohodě.“
„Kolik jsi jich dostal?“ Zatahala jsem za jeho zakrvácenou mikinu.
„Pár.“ Pohodil hlavou a usmál se.
„Kdy jsi Willa viděla naposledy?“ Podíval se pátravě do chodby před námi.
„No, nechtěli ho pustit se mnou nahoru a tak zůstal dole v hale.“
Sol mne pevně chytil za zápěstí a táhl mě sebou chodbou ke schodišti. Rukávem své kožené bundy jsem se snažila setřít krev z obličeje, abych se zbavila pachu lovcovy krve.
„A tvůj otec?“ Zamumlal Sol.
„Někam odešel. Nevím, kde je.“ Klopýtala jsem za ním.
Když jsme stanuli na vrcholu schodiště, došlo mi, proč jsem cítila tu tíhu na hrudi. Will stál uprostřed kruhu upírů a snažil se ze všech sil odrážet jejich útok. Jasně, otec se vzdálil, aby dal rozkaz k jeho likvidaci. Myslel si, že mě lovec dostane na kolena a pak by byl Will jen zbytečnou přítěží.
„Sakra.“ Vydechla jsem naštvaně a podívala se na Sola. Nemuseli jsme mluvit, bylo jasné, že Will potřebuje naši pomoc. Ani upír se nemůže hojit donekonečna a popravdě hojení dost vyčerpává. Jeho kožená bunda byla rozseknutá na několika místech a tak mi bylo hned jasné, že už mu moc sil nezbývá. Zatím se držel na nohách, ale vypadal unaveně.
Sol se rozběhl dolů po schodech, já to vzala kratší cestou. Pevně jsem se chytila dřevěného madla starodávného vyřezávaného zábradlí a přehoupla se do prostoru. Vnímala jsem každý zlomek vteřiny svého krátkého letu dolů. Bylo naprosto přirozené a směšně jednoduché dopadnout do podřepu, přesně na tom místě, kde jsem chtěla. Několik upírů stojících ke mne zády se otočilo a ulehčilo tak Willově obraně.
Sol byl v půli schodiště, když jsem pozvedala svůj meč a zvala přítomné pány na malý taneček. V jejich očích byl znatelný strach a já nevěděla, jestli se bojí mne, nebo reakce mého otce, pokud mi ublíží.
Usmála jsem se na Willa, abych mu dodala odvahy a síly ještě se udržet. Tak strhaného jsem ho ještě neviděla.
Sol seběhl schodiště a odlákal tak pozornost dalších upírů. Will se zdál najednou klidnější a soustředěnější, ale i tak jsem viděla, že má problémy udržet zbraň dostatečně pevně v rukou.
„Pomoz mu.“ Vykřikla jsem na Sola a doufala, že se k němu dostane včas.
První upír, který se ke mně přiblížil, skončil na zemi s useknutou hlavou, stejně tak druhý i třetí. Nepřemýšlela jsem o svých pohybech a nechávala spíš mé podvědomí, aby si razilo cestu k mé životní lásce. Bylo mi jasné, že se Willovi musím postavit po boku a pomoci mu se ubránit. Kdoví, jak dlouho je tu sám proti takové přesile.
Sol se prosekával masou mrtvých těl hlava, nehlava a po pár vteřinách, byl znovu pokrytý vrstvou chladné krve, která mu stékala po tváři dolů.
Pach nemrtvých sílil s každým tělem obráceným v prach a já zjišťovala, že zem už pokrývá souvislá vrstvička popela.
„Sakra, odkud se pořád berou.“ Vykřikla jsem jen tak do prostoru a snažila se alespoň o píď přiblížit k Willovi. Byli jako otravný a nezdolný hmyz, zabila jsem jednoho a na jeho místo nastoupil jiný. Neuvěřitelný hluk, hekání a pištění ustaly okamžitě, když se u dveří objevil můj otec se členy ochranky, coby bodyguardy.
„Dost.“ Zahřměl halou jeho autoritativní hlas a já měla nutkání mu poděkovat. Sol začínal vypadat naprosto stejně unaveně jako Will, jenže u něho bylo nebezpečí větší, jemu by se rány jen tak nezhojily.
Okamžitě nastalo hrobové ticho, přerušované pouze zrychleným dýcháním a zběsilým tlukotem dvou srdcí. Jedno z nich patřilo mně a právě se pokoušelo prokousat si cestu ven mým hrudníkem.
„Vpustil jsem vás do svého domu a vy tu, jak jinak, způsobíte takovouhle spoušť.“ Otec se zakabonil a zdálo se mi, že se dívá pouze na Willa. Ten byl opřený o svůj meč a sotva stál na nohou. Sama se sebou jsem zápasila, cítila jsem neuvěřitelnou potřebu se k němu rozeběhnout a obejmout ho.
„Žádám satisfakci.“ Zahřměl otec a přistoupil o krok blíž, coby výzvu.
„Vyzývám tě.“ Ozval se Will a pokusil se narovnat. Zapotácel se, ale neupadl.
Zmateně jsem se na něho zahleděla, ale on mi nevěnoval vůbec žádnou pozornost. Očima visel pouze na mém otci. Propaloval ho pohledem.
„Přijímám.“ Kývl otec a jeden ze členů ochranky mu podal svůj meč. Nechápala jsem, co se tu děje, ale asi to byla další z těch upíří záležitostí, o které jsem ještě nic nevěděla. Bylo mi, ale jasné, že pokud se Will postaví otci v tomhle stavu, bude to pro otce velmi snadné vítězství.
„Ne!“ Vykřikla jsem do ticha haly a všechny oči pátravě spočinuly na mně.
I Will se otočil, ale v jeho žlutých očích jsem vyčetla pouze zlost. Vykročil směrem ke mně a všichni mu ustupovali z cesty. Stanul krok přede mnou a jeho obličej konečně zbrázdil chlácholivý úsměv.
„On je můj.“ Zašeptal a pak mě dlaní pohladil po spánku.
„Já vím, ale sotva se držíš na nohách. Wille, nějak se odtud dostaneme, nebojuj s ním sám.“ Do očí se mi tlačily slzy a já se ze všech sil snažila neplakat.
„Neboj se, bude to dobré.“ Setřel mi palcem jedinou slzu, která mi stekla po líčku, a pak se otočil k otci.
„Oni budou mít cestu ven volnou, ať už boj dopadne jakkoliv.“ Will se ode mne vzdaloval a já cítila, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama.
„Jistě. Své dceři neublížím a i lidský lovec bude mít zajištěný bezpečný odchod.“ Otec kývnul a postoupil do kruhu, který vytvořili zbylí upíři. Bylo to jako primitivní bojová aréna z živých, vlastně neživých těl.
I Will zaujal své místo, na protější straně kruhu.
Sol se přesunul ke mně, asi aby mi zabránil udělat něco neuváženého, třeba jako jít bránit svou lásku.
Pevně mi sevřel zápěstí a já se ani nesnažila bránit. Připadala jsem si spíše jako ve zlém snu.
Otec vybídl Willa k boji a jejich meče se zkřížily. Viděla jsem, jak moc je můj muž unavený i jak se mu klepou nohy. Bezděky jsem se po milimetrech přibližovala ke kruhu, až mne zastavil tlak Solovy paže, na mé.
„To nesmíš, Mel. Will přijal nabídku tvého otce. Zachránil nám tím krk, ale teď je to jen na něm. Nesmíš do toho zasáhnout, i kdybys chtěla.“
Vnímala jsem vlhkost, která se mi drala do očí a cítila slzy, které my kanuly po tvářích a odkapávaly z hrany mé čelisti. Neuměla jsem si představit, co budu dělat, jestli se Willovi něco stane. Jak jen budu žít, bez něho, opuštěná, sama a na věky.
Will zavrávoral a otec využil situace a ohnal se plnou silou po Willově hrudníku. Ostří proťalo kůži a zarylo se hluboko do masa, než narazilo na žebra. Will sevřel pevně čelist, aby nevykřikl bolestí a já jsem se otočila k Solovi, visíc pohledem na jeho zakrvácené mikině. Nemohla jsem se dívat, jak můj otec zabije mého muže. Jak ho rozseká na kousky, nebo usekne jeho hlavu, jak zohyzdí jeho dokonalé bledé tělo. To tělo, které mi tak dlouho poskytovalo tolik rozkoše. Neubránila jsem se vzpomínce na poslední společně prožité něžnosti, na poslední dotyky a polibky. Zabořila jsem obličej do Solovy mikiny a objala ho kolem pasu. Mlčky mi položil dlaně na záda a přitáhl si mě do náručí. Choval mne a utěšoval, poskytoval mi útěchu. Vzlykala jsem nahlas a mé slzy se vsakovaly do světle šedého úpletu a rozpíjely svou slaností krvavé skvrny. Motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet.
Další bolestivé zaúpění a zvuk meče dopadajícího na podlahu. Sevřela jsem ruce v pěsti a přitiskla se k teplému a pulsujícímu tělu mého přítele. Chtěla jsem se v něm utopit, ztratit, rozpustit. Prostě nebýt, pozbýt svou identitu a hlavně vzpomínky. Ty vzpomínky, které mě budou trápit a sžírat po zbytek mého předlouhého a prázdného života.
Dav okolo nás vzrušeně zašuměl, ale já vnímala pouze svůj smutek a zoufalství, které mne zaplavovalo.
Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, i jak mě Solovy silné paže, vyzvedají do mohutného teplého náručí.
Zatočila se mi hlava a před očima se mi udělalo temno. Má budoucnost byla ztracená, mé štěstí bylo pošlapáno. Zůstala jsem sama, prázdná a zničená. Odvrátila jsem se od Sola a pustila žaludek z uzdy. Pozvracela jsem otci mramorovou stěnu. Chtělo se mi umřít, nemuset už nikdy otevřít oči a čelit té bolestivé realitě. Uklidňující vlna bezvědomí se přese mne převalila a já se ponořila do tmavé a chladné vody nicoty.

První, co jsem pocítila, byly chladné prsty jemně mi přejíždějící přes čelo. Ach ty proradné a bolestivé vzpomínky na Willa.
„Ne.“ Zasténala jsem a ohnala se po tom pocitu chladných, chovajících dlaní, jako bych je mohla odehnat. Bolest v mém nitru vzrostla téměř k bodu nesnesitelnosti.
„Jen klid, lásko, nic se neděje.“
Ten hlas, ten krásný sametový hlas. Sakra, asi jsem zešílela. Pokud šílenství znamená tohle – cítit ho, vnímat ho, příjmu ho s otevřenou náručí.
„Lásko, otevři oči.“
„Wille, nevypadala moc dobře, asi na tom bude zle. Sice je silná po fyzické stránce, ale psychicky…“ Solův hlas se ozval nade mnou a já se chtěla toho hlasu zachytit. Jeho hlas byl skutečný, ten jsem si nevymýšlela.
„Ona to zvládne, brácho, prošla si už lecčíms a vždycky se přes to dostala. Mel, miláčku, kvůli mně, kvůli našemu synovi, prosím.“
Další bolestivý nádech vehnal čerstvý vzduch do mých plic a já se ze všech sil snažila otevřít oči. Ten hlas má pravdu, ať už patří komukoliv. Musím žít pro mého syna, pro Lucase.
Váhavě jsem zamrkala do tmy a pak si uvědomila, že slyším tichý zvuk motoru. Byli jsme v autě. Otevřela jsem pomalu oči a zamžourala na obličej, který se starostlivě skláněl nade mnou.
„Wille.“ Vzdychla jsem a pozvedla ruku, abych se dotkla jeho dokonalé tváře.
„Jsi přeci mrtvý.“ Přemáhala jsem další nával slz, který se mi nekompromisně dral do očí.
„Ne, jsem tady a s tebou.“ Zašeptal a pak mě jemně políbil na čelo.
„Ale on tě přeci…“ Nechápala jsem už vůbec nic.
„Já zabil jeho, ale bylo to o fous.“ Ukázal mi zakrvácenou dlaň, kterou si svíral ošklivě vypadající ránu na boku.
„Nikdy bych vás neopustil. Nikdy, rozumíš. Miluji tě, Mel a zůstanu s tebou už napořád.“

Dojeli jsme do našeho domu, ač jsme návrat neplánovali. Will potřeboval dočerpat síly a já? Trochu se vzpamatovat. Nevím, jak zabil mého otce a ani mě to nezajímá. Podle jeho slov jsem teď na řadě s vedením kovenu. Pff, ani náhodou. Nechci už vidět ani jednoho upíra z toho smrdutého doupěte.
Will vypil snad všechnu krev v domě a ještě potřeboval zašít bok. Byl úplně hotový, sinalý a unavený. Poprvé jsem tedy seděla u naší postele já a držela jeho chladnou dlaň. Jeho bílý obličej vypadal tak nějak neskutečně, až průhledně.
„Mel?“ Oslovil mne a já sebou cuknula. Spánek se mi už lepil na víčka a já jen s obtížemi zvedla hlavu. Když jsem se však zahleděla do jeho hnědých hlubokých očí, neubránila jsem se úsměvu.
„Bude už všechno v pořádku?“ Zeptala jsem se nejistě.
„V tom nejlepším, Mel. Už jsme v bezpečí. Teď už nám nic nebrání vést klidný a spokojený život. Už žádné útoky a žádný strach z neznáma. Jsme jen já a ty a celá naše rodina.“ Jeho ústa se roztáhla do spokojeného, i když unaveného úsměvu a já si uvědomila, že se v tom úsměvu chci schovat navěky.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one