Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

6. kapitola

Nemusela jsem ani čekat na ráno, aby mi došlo, jak krutou měl Will pravdu. Shodila jsem jednu nohu z postele ve snaze zastavit ten kolotoč. Nešlo to, svět se se mnou točil a jelikož mi bývalo neskutečně špatně i na dětské houpačce, mohlo to skončit jen jednou činností.
Nahnula jsem se přes okraj postele a oddechla si, když se mé oči zastavily na kbelíku, tak šťastně přisunutému na to správné místo.
Jsem sebevrah, to je jasné. Jen se dostanu z celodenních nevolností způsobených nedostatkem mé, od teď přirozené stravy, zpiju se jak doga.
Hřbetem ruky jsem si opatrně otřela pusu a lehla si zpátky na záda. „Bože, zabijte mě někdo.“ Ta žádost nebyla hlasitější než můj vlastní dech a i přes to dole vrzla židle o podlahu a byly slyšet ladné kroky po schodech. Někdo tiše dvakrát klepnul o dveře.
„Běž pryč.“ Zachraptila jsem otráveně a přehodila si polštář přes obličej. Chtěla jsem v klidu a nerušeně umřít.
Otevřely se dveře a jemný průvan mi pohladil chloupky na rukách. Pak se o malinký kousek prohnula matrace vedle mě.
„Já ti říkal, že to bude zlé.“ Jeho kouzelně sametový hlas zněl tiše, jako by věděl, že každý silnější zvuk mě bolí.
„Ó Wille, mně je tak moc špatně.“ Odtáhla jsem polštář jen o tolik, abych ho viděla jedním okem.
Seděl tam, ruce měl položené v klíně a pobaveně mě pozoroval.
„Co Sol?“ Zeptala jsem se a jazyk se mi nepříjemně lepil na patro.
Zdusil úsměv a podíval se směrem ke dveřím. „Sol je nezmar, ještě spí, ale až vstane, bude v pohodě.“
Kvapně jsem si přitlačila ruku na ústa a odhazujíc polštář v dál, jsem se nahnula opět nad belík.
„Sakra.“ Vydechla jsem. Cítila jsem se v tu chvíli neuvěřitelně trapně. On jen tiše seděl a čekal.
„Promiň, je to tak….trapné. Já…“
Zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Jen klid, potřebovala sis odfrknout. Vlastně to bereš neuvěřitelně v pohodě, když si představím, čím si procházíš.“ Pohladil mě po rameni a sehnul se pro kbelík.
„Nech to.“ Připlácla jsem si opět polštář na tvář a v tu chvíli jsem musela být červená až za ušima.
„Pomůžu ti do sprchy. Myslím, že studená voda by ti mohla udělat dobře.“ Jeho přítomnost mě těšila, ale na nic jiného než na umírání jsem v tu chvíli opravdu neměla náladu.
Jeho ledově chladné prsty se opět opatrně dotkly mého ramene a on mi sundal z obličeje polštář.
„Tak pojď, musíme tě dát zase dohromady.“
Pomalu jsem se na posteli posadila a dlaněmi si chytla spánky. „Páni, to je bolest.“ Měla jsem v tu chvíli pocit, že se mi hlava rozskočí. Křečovitě jsem zavřela oči a zapřela si hlavu o pokrčená kolena.
Náhle mě na spáncích zastudily jeho prsty a když jsem vzhlédla, přiložil mi velmi zlehka dlaně na čelo. Jeho dotyk byl jemnější než cokoliv, co jsem před tím zažila, lehčí než dotyk motýlích křídel.
„Hmm.“ Zabručela jsem spokojeně a zapřela si tvář do jeho dlaní. Bylo to lepší než ledový obklad. „To je tak příjemné.“
S lehkým úsměvem na tváři mě sledoval, jak si užívám jeho chladných doteků a pak náhle znejistěl a odtáhl se. Zamračila jsem se, protože úleva v ten okamžik zmizela a mně se v hlavě opět probudily tisíce malých permoníků.
„Co ta sprcha.“ Šeptnul a vstal, podávajíc mi ruku. Přijala jsem jeho pomoc a postavila se. Včerejší jisté nohy byly tatam a já zavrávorala. Ruka mi automaticky vystřelila do vzduchu, hledajíc nějakou oporu. Našla ji ve zlomku vteřiny v jeho chladném těle. Vyzvedl mě do náručí a já čelo přitiskla na jeho ledový krk. Opět to ztišilo tepající bolest uvnitř mé lebky a já si spokojeně vzdychla.
Přitisknul si mě blíž k tělu, abych se nemusela tak pevně držet. Jeho tělo nebylo tolik svalnaté jako Solovo a já měla dojem, že mě neunese.
„Jen klid, držím tě pevně.“ Zašeptal a já se zatřásla, když mě na temeni hlavy zastudil jeho dech.
Uculil se a přešel ke dveřím, přehodil si mě jen na jednu ruku jako bych nic nevážila a otevřel. Jak jsem záhy zjistila, koupelna byla na konci patra, poslední dveře.
Postavil mě bosky na studenou podlahu a pak se mi zadíval do očí. „Zvládneš to, mohl bych ti pomoct.“
Kupodivu jsem v jeho slovech necítila žádné vedlejší úmysly, prostě mi chtěl opravdu jenom pomoci. Nepatrně jsem zavrtěla hlavou. „To bude v pohodě, díky.“
„Dobře, počkám dole.“ Kývnul směrem ke dveřím a zmizel.
Posadila jsem se na dřevěnou stoličku, stojící u stěny a zapřela se zády o stěnu. Koupelna byla vcelku pěkná, i když já bych asi volila jinou barevnou kombinaci. Černá a bílá, vypadalo to dost studeně a neútulně. Svlékla jsem se a vlezla si pod sprchu. Seřídila jsem teplotu vody tak, aby nestudila moc a vlezla si pod ní. Will měl pravdu, mé tělo okamžitě zareagovalo a pookřálo. Umyla jsem si vlasy nějakým šampónem, který jsem našla na poličce a půjčila si i sprchový gel. Budu se muset kouknout, co mi Sol zabalil, ne že bych neměla ráda vůni Old Space, ale ne na sobě.
Vylezla jsem ven a sáhla po první osušce, která mi přišla pod ruku. Otřela jsem se a vytřela si vlasy skoro do sucha. Chvíli jsem zírala na hromádku oblečení na podlaze a pak přejela pohledem k froté županům pověšeným na háčcích vedle dveří. Půjčila jsem si ten, co mi visel nejblíže a oblékla si ho. Sice jsem ho měla až na zem a i v ramenou mi byl volný, ale co.
Vypochodovala jsem z koupelny a podívala se dolů přes zábradlí. Will seděl u stolu a četl noviny, před sebou měl šálek kávy. Sol na sedačce už nebyl, ale seděl naproti němu a cpal se smaženými vajíčky se slaninou. Mimochodem, naprosto dokonale to vonělo. Můj prázdný žaludek zaprotestoval a hlasitě zabručel. Willovi cukl jeden koutek, ale nezvedl oči od rozečteného plátku, aby se na mě podíval.
Sešla jsem dolů a musela dávat opravdu pozor, abych si nepřišlápla lem županu a neskoulela se po schodech jako pytel brambor. Určitě by je to pobavilo, ale měla jsem strach o své končetiny.
„Dobré ráno.“ Hlesla jsem a poslušně se posadila ke stolu vedle Sola. Přestal se ládovat a usmál se.
„Jak je ti?“ Měla jsem sto chutí ho napomenout, že s plnou pusou se nemluví, tak jak to vždycky dělávala babička mně.
Sklopila jsem oči, protože náhlá vzpomínka na ni mě zabolela a zhluboka jsem vzdychla.
„Jo, už to docela jde, díky.“
„No, musím tě pochválit. Postavila ses k tomu opravdu hrdinsky.“ Mrknul na mě a pak se otočil na stolek, kde stála naprosto prázdná láhev od vodky.
Pouhá vzpomínka na včerejší večer ve mně vyvolávala nehezké vzdouvání žaludečních šťáv a tak jsem se radši nahnula nad Solova vajíčka.
„Chceš taky?“ Pokynul Will k snídani, když si všiml, jak hypnotizuji talíř.
„No, já si nejsem jistá, jestli..“ Nevěděla jsem jestli v sobě něco jako vajíčka udržím.
„V pohodě.“ Opět jsem koutkem oka zaznamenala pohyb a už přede mnou stál talíř vajíček a velká sklenice teplé krve. „Nejdřív si naprav žaludek a pak zkus i něco lidštějšího.“
„Jak jsi?“ Stáhla jsem nechápavě obočí.
„To je jedna z výhod. Rychlost a síla a relativní nezranitelnost. Počkej, taky to poznáš.“
Nahodil nevinný výraz a rozložil opět noviny. Váhavě jsem uchopila sklenici a přičichla k ní. Bylo divné, že už mi to nepřišlo tak odpudivé jako na začátku. Bylo to sice zvláštní, ale tady jsem se stydět nemusela. Nedělala jsem nic, co by už neviděli tisíckrát před tím. Opatrně jsem se napila, abych ochutnala a pak, když jsem zjistila, jak dobré to je a jak moc mi to chutná, vypila jsem celou sklenici na ráz.
„Zkus vajíčka, Lim je úžasný kuchař.“ Sol dojedl a o kousek od sebe odstrčil prázdný talíř.
Vzala jsem do ruky vidličku a nabrala první sousto. Sol mě propaloval pohledem a Will mě po očku sledoval, předstírajíc zájem o dnešní zprávy.
Vložila jsem vajíčka do úst a párkrát váhavě kousla. „No páni, fakt je to moc dobré.“
Byla jsem štěstím bez sebe, protože poprvé po dvou měsících mi chutnalo jíst. Žaludek si spokojeně pobrukoval s každým dalším soustem a já se úplně zděsila, když jsem zjistila, že talíř je prázdný.
„No vážení, tak já se poroučím.“ Will stal a položil noviny na stůl. Usmál se, když viděl, jak jsem se zarazila a tak dodal. „Jdu si odpočinout. Přes den většinou spím.“
Pokývala jsem a on se vytratil.
„Takže Mel, máme dnes moc zařizování. Volali mi od koronera, že už jsou hotoví a musíme zajistit pohřeb.“
Sklonila jsem hlavu a do očí se mi opět vlily slzy. Okolo ramen se mi obmotali Solovy silné, svalnaté paže a on mě ochranitelsky objal.
„Neboj, půjdu tam s tebou. Spolu to zvládneme.“ Přišlo mi dojemné, jak se ti dva o mě starali, připadala jsem si s nimi dobře, v bezpečí.
„Dík, jen mi není jasné, jak se tam mám vrátit. Do toho domu, myslím. Asi to nezvládnu.“ Zvedla jsem k němu své oči a zaklesla se v těch jeho čokoládových.
„Nemusíš odsud odcházet, Mel. Zůstaň tu, jak dlouho jen budeš chtít.“ Vpíjel se do mě pohledem a já cítila jak v jeho objetí vláčním. Co se to se mnou jenom dělo?
Jeho koutky vylétly do roztomilého úsměvu a on mě pustil a vstal.
„Jdu se dát dohromady, ať můžeme vyrazit.“ Kývla jsem a zůstala v kuchyni sama. Alespoň jsem sebrala ze stolu špinavé nádobí a přidala ho do myčky. Shora se ozývalo hlasité broukání a zvuk tekoucí vody.
Nejvyšší čas se jít obléknout a připravit se na nejhorší. Stoupala jsem pomalu po schodech a držela se při tom zábradlí. Zvuk tekoucí vody ustal a i broukání přestalo. Sáhla jsem po klice do mé ložnice, když v tom se otevřely dveře koupelny a na chodbu vypochodoval Sol. Byl nahý a pouze malý ručník, obmotaný kolem jeho úzkého pasu, bránil ve výhledu, který bych asi nezvládla. Zarazil se, když viděl jak na něho civím a pak se usmál. „Někdo mi vzal župan.“
Kývla jsem a přejela rukou jemnou látku froté na mém těle. „Promiň.“ Asi jsem v tu chvíli zčervenala, protože jeho pohled zněžněl a on udělal pár kroků směrem ke mně.
Znejistěla jsem, než mi došlo, že Sol má pokoj hned vedle mě a není tudíž divné, že jde mým směrem.
Alespoň jsem měla vynikající možnost prohlédnout si jeho nádherné tělo. Jeho svaly byly dokonalé, pěkně vyrýsované, ale ne nijak přehnaně velké. Měl atletickou postavu.
Sklopila jsem oči a rychle vzala za kliku. K mé úlevě se někdo postaral o kbelík i jeho obsah a otevřel okno do ulice, kterého jsem si doteď vlastně ani nevšimla, protože bylo zataženo tlustým sametovým závěsem sahajícím až na zem.
Venku přešlo svítání do neskonale zakaboněného dne a jako by i to počasí odráželo moji hroznou náladu. Rychle jsem se oblékla a kupodivu našla i kartáč na vlasy, abych si mohla pročesat své dosychající vlasy.
Pak jsem vybalila kufry a věci rychle naházela do jednotlivých šuplíků prádelníku a do skříně, kde taky skončila všechna prázdná zavazadla.
„Mel, můžu dál?“ Ozvalo se tiché klepnutí na dveře.
„Jasně, jen pojď.“ Přejela jsem pokoj pohledem a s úlevou zjistila, že už mám vše uklizené.
Ve dveřích se objevil Sol a já na něm mohla oči nechat. Děsně mu to slušelo. Měl tmavé rovné rifle a šedé tričko, černá kožená bunda zvýrazňovala mohutnost jeho postavy. Sluneční brýle měl asi jen pro případ vsunuté ve vlasech.
„Můžeme?“ Pokynul ven z pokoje a já jen tiše přikývla.
Celá cesta probíhala mlčky a já zírala ven bočním okýnkem a přemýšlela, jak to všechno zvládnu.
Pohřební ústav byl klidný, tichý a ponurý a já cítila, jak na mě dopadá ta prapodivně depresivní nálada, která tu panovala.
Všichni mluvili šeptem, jako by snad mohli hlasitým hovorem probudit mrtvé. Otřásla jsem se a posadila se na malé křesílko u zdi za velikou kytkou, abych se nemusela podílet na té plačtivé náladě lidí okolo. Měla jsem co dělat, abych se udržela, ale opravdu jsem nechtěla plakat před cizími lidmi.
Sola se okamžitě ujala mladá blonďatá žena, oblečená do černého kostýmku a trochu se zamračila, když jí došlo, že je tu se mnou.
Pak ale vzala dvoje desky a šla směrem ke mně.
„Dobrý den, jmenuji se Margaret. V první řadě, upřímnou soustrast.“ Podala mi ruku a pevně tu mou stiskla.
„Mohu vám nyní pomoci se zařizováním této smutné události?“ Její hlas nabíral na té známé profesionální odtažitosti a já si připadala, jako když jsem potkala podomního prodejce. Častovala mě naučenými frázemi a životě a smrti a já s nelibostí zjišťovala, že mi z ní začíná být zle. Sol stál za ní a upřeně pozoroval můj obličej, který asi postupně měnil barvy.
Když jsem usoudila, že další obrázek rakve už opravdu vidět nechci, střelila jsem očima po Solovi. Díkybohu pochopil, nahnul se nad ženu a cosi jí šeptl do ucha. Pak přešel ke mně a přidřepl si k mému malému křesílku. „Klid, Mel, já to zařídím.“
Žena vstala a odešla se Solem k pultíku, kde něco chvíli sepisovala. Pak přišel Sol a položil na stolek přede mne smlouvu o zařízení pohřbu. Jen jsem podepsala a za další dvě minuty jsme byli venku.
„Jak je ti?“ Zeptal se obezřetně.
„Díky, sama bych to asi nezvládla.“ Zavřela jsem oči a snažila se využít ledového větru, abych si pročistila hlavu.
„Od toho jsou přátelé.“ Šeptl a pohladil mě po tváři.
Pohřeb se měl konat nazítří ve čtyři hodiny odpoledne. Měla jsem relativně hodně času na to, abych se s tím nějak smířila a připravila se na to. Jestli to zvládnu, byla věc druhá.
„Bude poledne. Co se zatavit někde na oběd?“
Pokrčila jsem rameny, opravdu jsem neměla ani nejmenší pomyšlení na jídlo.
„Nebo se stavíme někde pro pizzu a najíme se doma.“ Řekl, když viděl mé nadšení.
Dojeli jsme domů a za celou cestu padlo jenom pár vět. Věděl, že mi není zrovna nejlíp a tak mě nechal být, pohrouženou plně do svých vlastních myšlenek.
Sedla jsem si ke stolu a zírala na prazvláštní, asymetrický vzorek dřeva na stolové desce. Probrala jsem se až ve chvíli, kdy mi Sol do výhledu postavil talíř s půlkou pizzy. Vonělo to nádherně, ale já se musela doslova přemoct, abych snědla alespoň kousíček.
„Nechceš jít vzbudit Lima? Měli bychom dneska trochu cvičit. Nebyli jsme v akci dost dlouho, ale mám dojem, že se něco žene.“ Jeho hlas byl hluboký a zvláštně konejšivý.
„Počkej, co vy dva spolu vlastně vyvádíte?“ Zvedla jsem k němu oči a čekala na odpověď.
V klidu dožvýkal sousto a pak pokrčil rameny. „Nic zvláštního, jen dáváme pozor na lidi a když začne nějaký z upírů moc zlobit, vydáme se na lov.“
„Vy lovíte upíry?“ Přimhouřila jsem oči a strčila si do pusy další kousek.
„No, dejme tomu, že máme nějaké nevyřízené účty.“ Usmál se a pak pokrčil rameny. „Nic velkého, jenom se tak bavíme.“
„Bavíte.“ Zopakovala jsem nevěřícně a zavrtěla hlavou.
„Občas je potřeba malinko zredukovat počty, aby se nám tady moc nepřemnožili.“ Vzal si zbytek mé pizzy, když jsem odstrčila talíř doprostřed stolu.
„Aha a jak tohle všechno financujete?“ Rozhlédla jsem se po místnosti.
„No, dejme tomu, že jsem nikdy neměl nouzi o peníze.“ Pokrčil rameny jako by se nic nedělo a pak vzal oba prázdné talíře a odnesl je do kuchyně.
Vstala jsem od stolu a přirazila s vrznutím židli. „A to jsi nějaký dědic, milionář?“ Usmála jsem se tomu, jak hloupě to znělo.
„Dejme tomu, i tak by se to dalo říct.“ Vytřeštila jsem oči a zachytila se rukou kuchyňského pultu.
„A ještě mi řekni, že jsi studoval na Harvardu a začnu věřit na pohádky.“
„Obor Biochemie.“ Nezvedl oči od talířů, které držel nad dřezem. Připadalo mi to, jako by se přiznával k nějakému hroznému činu a ne ke svému prvotřídnímu vzdělání.
„Páni.“ Hlesla jsem a čelist mi spadla.
„Nech to být.“ Otočil se ke mně a vzal mě kolem pasu. „Běž ho, prosím, probudit a já jdu do garáže, řekni mu, že mě tam najde.
Kývla jsem ještě pořád neschopna slova a pak udělala dva kroky, než jsem se zarazila. „A kde vůbec spí?“
Mrknul na mě a pokynul hlavou ke schodišti. „Má ložnici hned vedle koupelny.“
Usmála jsem se, nevím proč mi přišlo, že budu muset někam do sklepa.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one