Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

7. kapitola

Sol zmizel a já se vydala nahoru. Váhala jsem notnou chvíli s rukou na klice, než jsem se pořádně nadechla a vstoupila. V pokoji byla absolutní tma. Chvíli jsem mžourala, než jsem začala rozeznávat hrubé obrysy a pak začala postupně vidět víc a víc. Pokoj byl normální, podobný jako můj. Pořád jsem se nemohla zbavit zvláštního pocitu a očima hledala nějaké známky toho, že tu bydlí upír. Nic, nebyla tu ani rakev uprostřed pokoje, ani černé svíčky rozmístěné volně po nábytku, ani pavučiny s velkými tučnými pavouky, třesoucími se na svou kořist. Nebylo tu nic z toho.
Will ležel na zádech a jednu ruku měl složenou za hlavou. Nehýbal se a tak jsem opatrně přešla blíž a snažila se nenadělat moc hluku.
„Wille.“ Šeptla jsem a nahnula se nad něho, snažíc se jemně dotknout jeho ramene. Ležel nehnutě a vypadal spíš jako socha. Zastavila jsem se pohledem na jeho dokonalé tváři a zhluboka jsem vzdychla.
Do hrudi mi narazilo něco tvrdého a já padala, marně jsem prohmátla vzduchem, snažíc se něčeho zachytit.
Dřív než jsem vůbec stačila mrknout, ležela jsem na zemi u postele a k podlaze mě tlačily Willovy šlachovité paže. Zvláštní bylo, že ten neuvěřitelně rychlý pohyb udělal naprosto přirozeně, aniž by vůbec otevřel oči.
Z úst mi vyšlo tlumené heknutí, jak všechen vzduch z mých plic odešel najednou, vlivem prudkého nárazu. Vytřeštila jsem oči, jelikož to byla opravdu zvláštní situace. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Klečel na všech čtyřech nade mnou a rukama pevně objímal mé zápěstí. Tvář měl naprosto klidnou a nevzrušenou, jako by snad ještě spal.
„Wille.“ Řekla jsem a po těle mi naskočila husí kůže. Měl na sobě jen tmavě šedé pyžamové kalhoty a jinak byl nahý. Chlad jeho pokožky mnou prostupoval a doslova mi ježil chloupky po celém těle.
Jeho oční víčka se od sebe pomalu rozlepila a on se postupně probíral z toho stavu tranzu, ve kterém byl.
Nejdřív hleděl jako by za mne nebo skrze mne, ale potom se jeho zorničky zúžily a on zaostřil na mou tvář. Koutky jeho úst se vyhouply nahoru a on uvolnil své sevření. „Mel.“
Musela jsem se usmát tomu údivu v jeho hlase, znělo to jako by mě viděl poprvé v životě.
„Drtíš mi ruce, Wille.“ Snažila jsem se pohnout, ale ulpívala na mně celá váha jeho těla.
„Promiň,“ řekl a okamžitě se přeze mě překulil a skončil klečíc na kolenou vedle mého těla. S obtížemi jsem se zapřela o lokty a vyhrabala se do sedu.
„Sakra, měl mě upozornit, že budit tě je tak nebezpečné.“
„Pro něho ne, jeho pach už poznám, mám ho tak nějak pod kůží, ale tebe neznám ještě tak dlouho, abych tě podvědomě nepovažoval za nebezpečí.“
S lehce pokřiveným úsměvem jsem si odfrkla. „Jo, já jsem hrozný nebezpečí.“
„Nejsi, ale mohla bys být. Co takhle pár lekcí bojových technik.“ Mrknul na mě a jedním ladným pohybem se postavil na nohy. Podal mi ruku a já ji přijala, vytáhl mě k sobě a já se začervenala, když jsem svůj pohyb nedokázala zbrzdit dřív a dlaní a svými prsy jsem se zapřela o jeho hruď. Byla dokonale kamenně tvrdá, ale přitom hedvábně jemná. Chvíli jsem strnula konečky prstů zkoumajíc tu zvláštní strukturu jeho ledové pokožky a pak jsem udělala krok vzad a spojila své prsty za zády, jako zlobivé dítko přistižené při něčem nepatřičném. Všiml si mého přehnaného gesta a uculil se.
„Nestalo se ti nic?“ Jeho hedvábný hlas se rozlehl setmělým pokojem a pohladil mě po duši. Měla jsem v ten okamžik pocit, že bych ho mohla poslouchat do skonání světa.
Zaklepala jsem hlavou, abych se probrala se známého mátožného stavu a utřídila v hlavě myšlenky, které vířily jak zběsilé.
„Promiň, říkal jsi něco?“ Zalapala jsem po dechu, když jsem si uvědomila, že beze slova stojím a dosti tupě civím na jeho nahou dokonale rýsovanou bledou hruď.
„Jsi v pořádku, Mel? Nebouchla ses do hlavy?“ Udělal krok ke mně a zvedl ke mně svoji ruku dlaní nahoru.
Bezva, tak teď si o mně bude myslet, že jsem praštěná. „Ne, ne, já se jenom zamyslela. Jsem úplně v pohodě. Sol ti vzkazuje něco o cvičení a že máš za ním přijít do garáže.“
„Dobře…“ Zase jsem mlčky stála a zírala na něho.
„Dáš mi chviličku, Mel?“ Jeho ústa se roztáhly do toho kouzelného úsměvu a zdál se být pobavený mou strnulostí.
„Jo, jasně. To víš, že jo.“ Trapně jsem si zastrčila volný pramen vlasů za ucho a otočila se ke dveřím. Byla ve mně malá dušička a mé srdce bilo jako splašené.
Uklidnila jsem se vlastně až když jsem se po chodbě vracela do svého pokoje. Vždyť přeci říkal, že to jeho kouzlo na mě nepůsobí, tak jak to, že se cítím takhle? Naštvaně jsem stáhla obočí a poraženecky dopadla na znak na postel. Rozhodila jsem ruce a zavřela oči.
Něco ledového se mi jemně otřelo o nos a já vyplašeně vzhlédla. Skláněl se nade mnou a prst měl ještě jenom kousek od mého obličeje, jak mě jím pohladil.
„Nechceš jít taky? Budeš se moci alespoň koukat a třeba tě Sol začne učit.“ Nečekal na odpověď, vzal mě za ruce a vytáhl mě na nohy. Zase jsem narazila svým kostnatým tělem do toho jeho šlachovitého a tvrdého. Skláněl se nade mnou, ale nyní bych řekla, že to udělal schválně, užíval si toho, že může být tak blízko mě.
Dívala jsem se na jeho jasně vystupující ohryzek, na hedvábně hebkou pokožku na jeho krku, na znatelnou prohlubeň mezi klíčními kostmi a měla hroznou potřebu ho políbit, jen zlehka ochutnat jeho tak dokonale vonící kůži.
Modlila jsem se, aby udělal ten první krok, aby mě prudce chytil za ramena a vášnivě mě políbil, on ale jenom stál a neudělal naprosto nic.
Vzhlédla jsem k němu a podívala se mu přímo do očí. Hleděl na mě se zvláštním plachým výrazem, ale s neskonalou oddaností a láskou. Přimhouřila jsem oči, ale on se odtáhl a pak se trochu dětinsky usmál.
„Tak půjdeme?“ Pokynul ke dveřím a nechal mě jít první.
Celou cestu do garáže se ve mně mlely pocity smutku a neskonalého chtíče. Chtěla jsem ho, o tom nebylo pochyb, proč byl ale tolik odtažitý?
„No, to je super, přišla jsi taky?“ Sol se rozzářil jako sluníčko a vydal se nám naproti.
„Říkal jsem si, že by bylo dobré, kdyby ses naučila alespoň sebeobraně. Jestli po tobě půjdou, musíš se umět bránit.“
Vzal mě opatrně kolem ramen a vedl mě na židličku u stolu, kde tenkrát rozebíral nějakou zbraň.
„Mohli bychom se střídat a dát ti trochu do těla.“ Mrknul na Willa, který zůstával vzadu a mlčky mě pozoroval.
„Takže Mel, dělala jsi někdy karate, judo, jiu jitsu, kung-fu, taekwondo?“
S každým mě totálně neznámým výrazem jsem kulila oči, takže jsem měla pocit, že mi brzy vylezou z důlků. Jen jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu a bavila se jeho stále vyděšenějším výrazem.
„Fajn, ale na sebeobranu jsi snad chodila?“ Očividně doufal, že alespoň na tohle kývnu.
Provinile jsem zabořila pohled do podlahy a zavrtěla hlavou naposledy. Will se rozesmál, asi jako první pochopil s kým mají tu čest. Mé pohybové nadání skončilo záhy potom, co jsem se naučila chodit.
„Fajn, takže to vezmeme od začátku. Teď si jenom sedni a koukej se.“ Poslechla jsem a sedla si mlčky na židličku ke stolku. Sol odklidil auto a taky přebytečné věci z cesty a vytvořil tak uprostřed prázdný plácek. Will ho následoval do jeho středu a zastavil se na jeho opačném konci.
„Dívej se, Mel. Dostat upíra je těžké, ale není to nemožné.“ Okřikl mě Sol, když jsem očima zabloudila na protější stěnu a prohlížela si obrázky aut, které tam byly nalepené.
Sol vzal ze země dvě dřevěné tyče, chvíli jsem jen zírala, co s nimi asi bude dělat, ale pak jednu s úsměvem hodil Willovi.
„Dneska tě dostanu, brácho.“ Syknul Will dost hlasitě na to, abych to slyšela taky.
Chvíli jen tak kroužili kolem sebe, ale pak Sol udělal výpad a začali se mlet natvrdo. Nechápala jsem, jak tomuhle proboha mohli říkat cvičení, když všechny rány byly tvrdě skutečné a i krev, která tekla, byla rozhodně pravá.
Strávila jsem hodinu zkroucená na židličce a skoro nedýchající, pozorující ty dva, jak se mlátí a kopou a rozhodně jsem se k tomu nechtěla přidávat. Když už Solovi docházely síly, vzpažil a opřel se o hůl.
„Fajn, to by asi pro dnešek stačilo.“ Pot z něho jenom tekl a mísil se s krví, která mu vytékala z rozraženého rtu a obočí.
Will na tom byl o poznání lépe, teda, co se toho potu týče, jinak krvácel více.
Sol si otřel obličej do trička a mrknul na mě. Will si přejel tvář rukou a zakroužil unaveně hlavou, aby si protáhl krční svaly.
„No, to byla nádhera.“ Zvedla jsem se ze židličky a přistoupila k nim. Překoukla jsem zranění, zašít potřebovalo jen Solovo obočí.
„Tohle děláte často?“ Zeptala jsem se a táhla Sola za ruku k umyvadlu. Ani se nebránil a následoval mě. Namočila jsem cíp čisté papírové utěrky a otřela mu krvácející tvář.
„Máš tu něco na šití. Musím to trošku stáhnout.“ Pokrčil se v kolenou, abych na jeho zranění lépe viděla.
„Nech to být, to se zahojí.“ Usmál se a zahleděl se mi do očí.
„Jo, jenže se to zahojí dřív, když to zašiju.“
„U mě v laborce je všechno potřebné.“ Mrknul po dveřích a já přikývla.
Očima jsem přejela místnost, ale Will tam nebyl.
„Kam šel?“ Vypadlo ze mě a já se podívala na Sola. Pokrčil rameny a olízl si krvácející ret.
„To je Lim, vždycky někam zmizí. O něho si starosti nedělej. Můžu ti garantovat, že ráno nebude mít ani jizvičku. To mě to vždycky trvá o trochu déle.“
Rozsvítil v laboratoři a vytáhl ze šuplíku tácek se vším potřebným. Jehly, nit i dezinfekci, tampony a náplast.
„Koukám, že to asi nebude poprvé.“ Usmála jsem se a položila jsem mu ruce na ramena. Zatlačila jsem ho na židli a vzala dezinfekci. Polila jsem jeden z tampónů a pečlivě mu ránu vyčistila. Díval se jen na mě a ani neucuknul, i když to muselo štípat jako čert.
„Co umrtvení?“ Marně jsem hledala na tácku ampulku lidokainu a stříkačku.
„Šij.“ Rozkázal a tak jsem jen pokrčila rameny a udělala první steh. Ten chlap snad necítil bolest. Snažila jsem se být jemná, ale stejně to muselo bolet a tahat. Ani nemrknul a upřeně mě pozoroval. Dodělala jsem poslední steh a co nejjemněji ho utáhla, pak jsem vše přejela tekutým obvazem a položila nástroje zpět na tácek.
„Hotovo.“ Rozhodila jsem ruce a o kousek odstoupila. Nenechal mě. Jeho silné paže se obmotaly kolem mého pasu a on mě pevně uzamknul ve svém náručí.
I když seděl, měl obličej ve stejné výšce jako já. Díval se mi zpříma do očí a já se cítila zvláštně paralyzovaná. Chtěla jsem ho odstrčit, ale nějak to nešlo.
Zhluboka jsem se nadechla nosem, abych mohla začít alespoň protestovat a nasála hluboko do plic jeho vůni. Voněl slaně a kořeněně, asi i díky kosmetice, kterou používal. Sáhla jsem na jeho paže, abych je odstrčila, ale prsty mi sjely po jeho zpocené pokožce a nehty se mi zaryly do jeho tvrdých naběhlých svalů na rukou.
Zatočila se mi hlava z toho žáru, který z něho vycházel a z jeho silně slaně, kořeněného pachu.
Zavřela jsem oči, abych se udržela na nohou a pak pocítila jemný pulsující tlak na svých rtech. Přitáhl si mě blíž a svými rty se tiskl na ty moje. Nezmohla jsem se na nic, myslela jsem jen na to, že musím zůstat při smyslech a nesmím omdlít.
Úplně jsem v jeho náručí ochabla, vnímala jsem jen jeho horká ústa a jeho dokonalou chuť.
„Miluji tě, Mel.“ Jeho hrubý hlas zněl rozechvěle a upřímně. Prudce jsem otevřela oči a našla opět spojnici mezi mozkem a zbytkem svého těla.
Vymanila jsem se z jeho sevření a aniž bych se na něho ještě podívala, vyběhla jsem z laboratoře. Běžela jsem přes garáž a ani si nevšimla postavy stojící na ocelovém nosníku. Stál tam nahrbený, ruce měl křečovitě sevřené v pěst.
Vyběhla jsem schody a zapadla k sobě do pokoje. Přistála jsem na posteli a obličej jsem zabořila do polštáře. Mou mysl zaplavila panika. Co jenom budu dělat? Co mám, proboha, teďka dělat?
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one