Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

8. kapitola

Převrátila jsem se ospale na posteli a rukou narazila na něco tvrdého a chladného. Okamžitě jsem otevřela oči a ztuhla. Vedle mě seděl Will. Opíral se zády o čelo postele a ruce měl složené na hrudi. Propaloval mě pohledem a jeho oči byly velmi smutné, ale tak nějak smířené.
Opřela jsem se o loket a podívala se mu do tváře.
„Co se děje? Stalo se něco?“ Vyhrabala jsem se do nahoru a sedla si do tureckého sedu naproti němu.
„Přinesl jsem ti snídani,“ ukázal na stolek vedle postele a já se usmála.
„Aha, díky, jsi moc hodný.“ Vzala jsem hrneček do rukou a malinko se napila.
„Vypadáš už mnohem lépe. Asi ti to opravdu pomáhá.“ Tón jeho hlasu byl tvrdý a zvláštně nakřáplý. Ta jeho uhlazená sametovost byla pryč.
Napila jsem se pořádně a položila prázdnou nádobu zpět na stolek. Seděl pořád bez hnutí a jeho oči zářily jasně žlutě.
Pozvedla jsem paži a konečky prstů se jemně dotkla jeho tváře.
„Wille, co je ti?“
Nejdříve o kousek ucukl před mým dotykem, ale pak zavřel oči a rukou si přitlačil mou dlaň ke své tváři.
Zhluboka se nadechoval a ochutnával mou vůni, napadlo mě, jestli mu voním stejně krásně jako on voní mně, ale nezeptala jsem se nahlas.
Naklonila jsem se k němu a jemně mu špičkou nosu přejela po čelisti. Ten pohyb ho rozechvěl a mě vlastně taky. Už jsem nedokázala stát stranou, strašně moc jsem ho chtěla políbit.
Chvíli se nehýbal, jako by přemýšlel, co udělá, ale pak prudce otevřel oči. Vzal můj obličej do dlaní a přitiskl své rty na ty moje. Rychle jsem vydechla a cítila, jak se opět hluboce nadechl nosem a zadržel dech.
Špičkou jazyka objížděl zlehka kontury mých úst a já se začala jemně třást, nebylo to však způsobené chladem z jeho těsného objetí, ale vzrušením. Položila jsem mu dlaně zezadu na krk a přitáhla se k němu blíž. Přehoupla jsem se na kolena a klekla jsem si mezi jeho nohy. Opatrně mě pohladil po zádech a pak zajel svou ledově chladnou rukou pod mé tričko. Zalapala jsem po dechu a přimáčkla se k němu ještě víc. Cítit jeho ruce na pokožce mých zad, byl neskonale úžasný pocit.
Pootevřela jsem rty a do úst mi vnikl chlad doprovázený sladkou příchutí. Chutnal tisíckrát lépe než ta nejdražší zmrzlina. Vnikl svým jazykem dovnitř a když se setkal s mým, měla jsem dost co dělat, abych se udržela při vědomí. Bylo to dokonalé. Jeho polibek byl ten nejkrásnější a nejupřímnější v mém dosavadním životě.
Cítila jsem, že mé tělo začíná samovolně spolupracovat s jeho naléhavýma rukama. Ticho prořízlo mé slabé sténání. Klekla jsem si na paty a opatrně přitiskla ruce na jeho boky. Škubnul sebou a náhle bylo vše pryč.
Zůstala jsem na posteli sama a on se krčil u protější stěny.
Stáhla jsem obočí a zamračila se. Tohle mi přeci nesmí udělat, ne teď.
„Wille.“ Šeptla jsem a rezignovaně svěsila paže podél těla. Chvíli mě jenom mlčky pozoroval, pak se konejšivě pousmál a sedl si na opačnou stranu postele zády ke mně.
„Mel. Musíš zůstat s ním.“ Jeho hlas se chvěl a on spojil své ruce a propletl prsty.
„Cože?“ Vyrazila jsem ze sebe, nechápala jsem.
„Musíš zůstat se Solem. On tě miluje. Nikdy jsem ho neviděl víc v pohodě než je teď. Je z tebe úplně mimo.“
„Ale já chci tebe, Williame.“ Zašeptala jsem a dívala se na jeho svěšená ramena.
„Mám Sola rád, je mou jedinou rodinou, Mel. Je jako bratr, kterého jsem nikdy neměl. Kdybys jen věděla čím vším si prošel, než se dostal až sem. Miloval tě od začátku, bylo to na něm vidět. To, jak se na tebe díval.“ Zavrtěl hlavou a sklonil ji. „Neměl jsem se do toho vůbec plést.“
„Tys to včera viděl?“ Došlo mi proč ta náhlá změna.
„O to nejde. Jde o to, že musíš zůstat s ním.“
„Ne, jde o to, že já miluju tebe, Wille. Sol je moc fajn, to přiznávám, ale…“
Zase zavrtěl hlavou. „Slib mi to, Mel. Slib mi to, nebo odejdu.“
Srdce se mi bolestivě stáhlo. Jak mi jenom může působit takovou bolest? Copak mě vůbec nechce?
„A ty Wille? Co cítíš ty?“
„Na tom nezáleží. Na mně nesejde. Jde jen o tebe a o něj.“
„Ano, jde o mě a já chci tebe. Sol je silný, dostane se přes to.“ Snažila jsem se zachytit každé záchranné nitky. Cítila jsem, jak mi Will proklouzává mezi prsty, ale neměla jsem sílu ten proces zastavit.
„Sol byl typickým rozmazleným dítětem velmi bohatých rodičů. Jeho otec ho měl na stará kolena a tak se velmi brzy stal sirotkem, jeho matka odešla pár let po otci. Jeho otec byl majitel nějaké nadnárodní investiční firmy. Sol ji prodal, investice ho nikdy nebraly a uložil peníze do jistějších komodit. Pak odešel na studia, tam předstíral, že dostal prospěchové stipendium a snažil se žít velmi skrovně. Ve třetím ročníku potkal svou ženu, Sofii. Kupodivu nestudovala, ale dělala servírku v jedné restauraci v kampusu. Zamiloval se do ní na první pohled, asi jako do tebe. Úplně ho to pohltilo a on ji po půl roce požádal o ruku. Když dostudoval, nastoupil do nějaké nemocniční laboratoře tady v Chicagu, snažil se prostě navzdory všemu vést normální život. Sofie otěhotněla a narodila se jim nádherná holčička. Sol byl šťastný, měl práci, která ho bavila a nádhernou rodinu, milující ženu, která neměla ani potuchy, kým vlastně její muž je.
Když bylo jeho dceři půl roku, něco se stalo.“
Will se zhluboka nadechl a pak se na chvíli odmlčel. Nebyla jsem schopná pohybu. Byla jsem v šoku. Sol a otec, manžel?
„Jeho žena šla večer z nákupu a ujel jí autobus. Bylo ošklivě a tak se rozhodla jít ty dva bloky pěšky. Narazila na velmi krásného mladého muže. Jeho nezajímalo, že je šťastně vdaná, jemu totiž nešlo o ni.“
Znovu se na chvíli odmlčel, a pak se otočil ke mně a podíval se mi do očí.
„Tělíčko jeho dcerky našla policie pohozené v jedné z postranních uliček, jeho ženu nenašli vůbec. A pak jsem do příběhu vstoupil já. Snažil se, blázen, Sofii najít. Musel jsem mu velmi důrazně vysvětlit, že tady nejde o jeho peníze, že se nejedná o únos. Ze začátku mi nevěřil, stejně jako ty.“ Podíval se na mě, jak to zvládám. Ani jsem nedýchala, neměla jsem ponětí o jeho pohnutém osudu.
„Zhroutil se hned potom, co ji našel a vlastnoručně jí usekl hlavu. Rok seděl dole na pohovce a opíjel se do němoty. Byla z něho troska. Podařilo se mi ho přesvědčit, aby svou bolest využil proti těm, co mu tolik ublížili. Začal se z toho dostávat, ale byl pořád uzavřený, netečný a pak našel tebe. Zachránil tě a donesl sem, nenáviděl jsem se tě za to, jak se na tebe díval, jak moc bys mu mohla znova ublížit.“ Jeho hlas se ztišil a on sklopil oči.
„A nic se nezměnilo, hmm? Pořád mě nemáš rád?“
Ušklíbnul se a střelil po mně pohledem.
Vztek ve mně nekontrolovaně narůstal. „Odpověz!“
V mžiku klečel u mě a pevně svíral má ramena. „Nikdy jsem nikoho nemiloval, tak jako tebe. Ale odejdu a už mě nikdy neuvidíš, jestli mi neslíbíš, že mu nic neřekneš.“
Balancovala jsem na hraně propasti a vůbec se mi nelíbila ani jedna strana, kam bych mohla spadnout. Buď budu mlčet o svých citech, abych neranila Sola a pak tu bude i Will. Nebo se rozhodnu říci Solovi pravdu, o tom že jeho láska není opětovaná a Will odejde. Nebudu mít ani jednoho z nich a zůstanu úplně sama. Nechtěla jsem být sama, neuměla jsem být sama, bála jsem se toho.
„Nechci tě ztratit, Wille. Prosím, neodcházej.“ Hlesla jsem a podívala se mu do jeho žlutých očí.
„Tak dohodnuto.“ Kývnul a pak mě pustil a už jsem jen slyšela klapnout dveře.
Zhroutila jsem se na postel a rozplakala se. To přeci nejde, tohle mi nesmí udělat.
Někdo zlehka klepl na dveře. Utřela jsem si z očí slzy posmrkla.
„Dále.“

Ve dveřích se objevil Sol a když viděl, že pláču, nevěděl jestli má jít dál nebo mě nechat samotnou.
„Jen pojď,“ pobídla jsem ho ke vstupu.
Sedl si vedle mě a pohladil mě po rameni. „Je to kvůli babičce?“ Jeho hlas zněl měkce a tiše.
Kývla jsem, rozhodně jsem neměla chuť mu vysvětlovat k čemu tady před chvíli došlo mezi mnou a jeho nejlepším přítelem.
„To bude dobré, všechno jednou přebolí. I když si říkáš, že to snad ani není možné, jednou zapomeneš.“
Hladil mě zlehka po zádech a já cítila jeho teplou něžnou ruku, chvějící se upřímnou náklonností, na mém smutkem zničeném těle.
„Sole.“ Vzlykla jsem a položila mu hlavu do klína. Tenhle muž mi mohl být nejlepším přítelem. Probíral mi prsty vlasy a přitom mě hladil.
„Odpust mi ten včerejšek, Mel. Neměl jsem na tebe tolik naléhat.“ Škubla jsem sebou, když s tím začal a jen doufala, že si toho nevšiml.
„To však nic nemění na tom, co k tobě cítím. Melanie, miluji tě, možná ti to přijde moc rychlé, ale takový já prostě jsem, neumím dlouho chodit kolem horké kaše. Samozřejmě tě nehodlám hnát do krajností, necháme tomu volný průběh ano, chci jen abys věděla, že tu jsem pro tebe. Jen pro tebe, kdykoliv budeš potřebovat.“ Kývla jsem a na malinký okamžik zaváhala, jestli mu nemám říct pravdu. Hned jsem to zavrhla, Will by jistojistě dodržel to co řekl a odešel by.
„Půjdeš dolů na snídani, nebo ti mám něco donést?“ Usmál se a já zavrtěla hlavou.
„Dám si sprchu a přijdu. Děkuji ti, Sole.“ Posadila jsem se a on se mlčky vytratil. Tak to bychom měli k tomu, že můj život stojí za pendrek. Chtěla jsem muže, kterého jsem mít nemohla a měla srdce muže, o které jsem ani nestála. Sakra jak jen z toho ven?
Sebrala jsem pár lahviček kosmetiky, které mi Sol zabalil a vydala se ke koupelně, můj krok zpomalil, když jsem míjela Willovy dveře, určitě o mně věděl.
Zaplula jsem do koupelny a strnula v němém úžasu. U umyvadla přibyl jeden růžový ručník, u sprchového koutu kupička růžových osušek a na háčku vedle dveří visel růžovo modrý proužkovaný župan. Na poličce byly do půlky vyrovnány lahvičky dámské kosmetiky těch nejprestižnějších značek a několik mimořádně drahých parfémů.
„Waw.“ Uniklo mi a zkusmo jsem jeden otevřela. Proč jsem jenom měla dojem, že na tuhle prťavou lahvičku ve tvaru malého diamantu, by mi nestačil ani dvou měsíční plat?
Zaplula jsem pod vodu a umyla se. Bylo mi docela fajn, když jsem opouštěla sprchu. Vzala jsem jednu z mých osušek a pak sáhla po svém županu. Ještě než jsem odešla, vrátila jsem se zpět k zrcadlu a mázla si krapet parfému za uši. Voněl nádherně, dokonale vyvážená vůně.
Vyšla jsem zpět na chodbu a nahnula se přes zábradlí. Sol seděl u stolu, četl noviny a dopřával si horké kafe. Páni, taky jsem dostala chuť na kafe.
Seběhla jsem dolů po schodech a přisedla ke stolu. Ani nevzhlédl, jen se nadechl a jemně se usmál.
„Nádhera.“ Šeptnul a pak stočil svůj pohled ke mně.
„Děkuji, Sole, to jsi opravdu nemusel.“ Hlesla jsem a začervenala se.
„To jsem opravdu musel. Přeci si nebudeš do nekonečna půjčovat můj župan.“ Rošťácky na mě mrknul.
Zabodla jsem pohled do stolu.
„Chceš kafe, nebo něco k snídani? Lim se dnes vytratil nějak brzo, no, asi byl unavený.“
Při narážce na Willa jsem se oklepala, absolutně jsem si nedovedla představit, jak se budu chovat, až ho zase uvidím. Jak se jen bude chovat on? Budeme dělat jako by se nic nestalo, nebo to na nás bude znát? Bude se mnou mluvit, nebo mě úplně vymaže ze svého života?
„Dám si jen kafe, díky.“ Položila jsem ruce na stůl a o dřevěnou desku stolu přede mnou klepl porcelánový hrneček. Káva byla horká a zatraceně silná, právě tohle jsem potřebovala.
„Přemýšlel jsem, Mel, nechtěla by sis někam vyrazit? Do kina nebo na večeři. Nebo do kina a pak na večeři.“ Sedl si ke mně čelem a položil své spojené ruce na stůl, napodobila jsem jeho pohyb a on na moment zaváhal. Pak jednu ruku posunul po stole k té mé a jemně mi přejel po hřbetě ruky konečky prstů.
„Jo, do kina bych šla ráda. Už jsem nebyla v kině ani nepamatuji.“
Jeho obličej se rozzářil a on se spokojeně zapřel o opěradlo.
„Tak dneska večer.“
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one