Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Osudové setkání

„Esme, zlato, co se stalo?" Maminka vyběhla vyděšeně z domu a v jejích hrůzou rozšířených očích jsem viděla nevýslovný strach.
Ne strach o mne, ale strach z otce, který zešílí až zjistí, že jsem spadla. Možná na ni bude zase křičet, možná ji i uhodí. Pevně jsem semkla oční víčka, nechtěla jsem o tom nyní přemýšlet.
Maminka doběhla až ke mně.
„Panebože, dítě, co tě to napadlo, lézt na ten strom. Esme, mohla jsi se zabít."
Bylo mi jí líto, takhle vyděšenou jsem ji už dlouho neviděla. Pomohla mi se posadit a cípem své sněhově bílé zástěry mi otírala krev z čela.
„Broučku, mladá dáma neleze po stromech." Podívala se mi vyčítavě do tváře.
To jsem přeci věděla, právě proto jsem tam vylezla, nechci být mladá dáma. Zahanbeně jsem ucukla pohledem.
„Proč jsi tak tvrdohlavá, Esme." Její tvrdý tón mě zastudil až hluboko u srdce.
„Promiň, mami. Už se to nestane." Špitla jsem omluvně a přidala ten nejpokornější výraz.
„Bolí tě něco?" Zeptala se ustaraně.
Snažila jsem se soustředit na každou část mého těla, které bylo ještě ochromené tvrdým nárazem. Tohle až uslyší bráška, že jsem spadla, potrhá se smíchy. Ještě, že je na internátní škole a vrátí se až o Vánocích.
Jak jsem mu záviděla jeho nezávislost. To, že mohl dělat všechny ty věci. Studovat, stýkat se s novými lidmi, chodit do kaváren. Jen jsem vzdychla, jasně, tohle mladá dáma nikdy nesmí.
Smí jen sedět doma s matkou a despotickým otcem, číst poezii a vyšívat.
No, hlavně, že můj čin plný revolty, dopadl tak kolosálně.
Zahýbala jsem hlavou, krkem, rukama, necítila jsem nic. Nemohla jsem uvěřit tomu, že můj několikametrový pád na zem se obešel bez následků.
„Asi jsem v pořádku, mami."
Chytla mě za ruku a pomohla mi vstát.
„Au." Ostrá bolest projela mou nohou. Bolelo to, jako by mi do kůže zapichoval tisíce jehliček.
Dopadla jsem zpátky na zadek a nešťastně vydechla. „Asi mám zlomenou nohu."
Tak tohle před otcem neutajíme.
Matka se zatvářila nešťastně. „Zavolám služku, aby mi s tebou pomohla do domu a pak pošlu pro doktora. Ach, Esme."
Opírajíc se o ty dvě postarší ženy jsem pomalu dobelhala až do svého pokoje. Maminka mi pomohla si lehnout na postel a už hnala naši služebnou pro pomoc.
Sama přišla do pokoje s mokrým ručníkem. Začala mi svlékat šaty a omývat mě. Samozřejmě se nesluší, aby byl potlučený člověk špinavý, co by na to řekli lidi.
Zase jsem vzdychla.
Když mě maminka dala alespoň trochu dohromady, chtěla mi zout boty a uložit mě, ale jak se dotkla mé zraněné nohy, hlasitě jsem zaprotestovala.
„Mami ne, au. To hrozně bolí."
Spráskla jen nešťastně ruce a vytratila se ven. Zapřela jsem se do polštáře a zavřela oči. Cítila jsem, jak se mé tělo dostává ze šoku a naražené svaly začínají nepředstavitelně bolet. Točila se mi hlava a dělalo se mi na zvracení.
Chtěla jsem tak moc ztratit vědomí, prostě omdlít, jak to dělávaly správné křehké dívky, ale nešlo to.
Slyšela jsem zaklapnout domovní dveře a matku, jak se tetelí blahem a rychle vysvětluje co se stalo.
Pak pár rychlých kroků a nepatrné zaklepání. Bylo mi hrozně, věděla jsem, že když otevřu oči, když se jen pohnu, neudržím kontrolu nad svým žaludkem.
Snažila jsem se zhluboka dýchat a nevnímat své tělo, které teď bolelo jako čert. Každá jeho nepatrná část se ozývala a dohromady tvořily symfonii bolestivého utrpení.
Slyšela jsem jen, jak někdo vešel a položil cosi na stolek vedle postele. Chvíli se nic nedělo a pak jsem ucítila něčí chladnou dlaň na mém čele.
Pomalu jsem odlepila víčka a zůstala jak přimražená. Nezmohla jsem se na víc než na hlasitý výdech, když jsem hleděla na nejkrásnější tvář na světě.

Odkdy andělé chodí mezi lidmi? Tu otázku mi přečetl v očích, protože se kouzelně usmál.
„Dobrý den. Jsem doktor Cullen. Vaše maminka říkala, že jste se zranila. Kde vás to bolí, slečno?" I jeho hlas byl andělský.
Měl překrásné blond vlasy, střižené na krátko a sčesané dozadu. Ostré a naprosto dokonalé rysy jeho bledého obličeje kontrastovaly s něžnýma očima barvy karamelu. Když se usmál, odhalil překrásně bílé a dokonale rovné zuby.
„Já...já...myslím, že mám zlomenou levou nohu." Dostala jsem ze sebe s obtížemi a byla v tu chvíli červená jako přezrálé rajče. Alespoň už jsem necítila nevolnost, veškerá bolest byla náhle pryč.
Váhavě odtáhl deku, vyhrnul mi spodničku nad koleno a zastavil se pohledem na mé vysoké šněrovací botě.
Jen jsem doufala, že už víc zčervenat nemůžu, protože teď by se to stalo.
„Tu botu musíme sundat, slečno Evensonová. Musím tu nohu pořádně prohlédnout."
Jen jsem přikývla a pevně sevřela prsty okraj postele. Asi si toho všiml, protože se usmál.
„Budu se snažit být velmi opatrný." Přejel mi prsty přes koleno až k lýtku. Jeho dotyk studil a pálil zároveň, zachvěla jsem se a po celém těle mi naskočila husí kůže. Proč se jenom nedokážu lépe ovládat?
Ani jsem necítila, když mi rozvazoval tkaničky a botu zouval z nohy. Položil ji na podlahu a zul mi i tu druhou. Kupodivu byl stejně obezřetný.
Nahlas jsem si oddechla a on nasadil ustaraný výraz.
„No, tak se do toho dáme."
Chytil mi jemně chodidlo za patu a druhou rukou opatrně propínal špičku. Neustále pozorně zkoumal můj výraz a když se mi do očí vehnaly slzy, okamžitě přestal.
Pak pomalu prohmatával každý centimetr lýtka, koleno i stehenní kost. Něco si pro sebe potichu mumlal a když skončil, ustaraně ke mně vzhlédl.
„No slečno, obávám se, že je opravdu zlomená. Budu muset srovnat kosti, aby dobře srostly. Bude to asi bolet, ale musíte to vydržet."
Nasucho jsem polkla. Zachytil, jak mi v očích problesklo zděšení a tak rychle dodal.
„Bude to rychlé, slibuji."
Pak prohlédl i druhou nohu a obě mé paže. Chytil mě za hlavu a opatrně s ní obkroužil kolečko. Každý jeho dotyk mi způsoboval závrať a jeho ruce se taky nepatrně třásly, nebo se mi to jenom zdálo?
„No, ještě žebra," šeptl, když se narovnal.
Viděla jsem, že mírně zaváhal, než se posadil ke mně na postel. Já poslušně zvedla ruce nad hlavu a on svými štíhlými prsty přejížděl každé žebro. Dech se mu zrychlil, když zaváhal s rukama na žebrech pod mými prsy a pak ruce rychle stáhl a jemně se usmál.
„Hluboký nádech a výdech," zavelel. Poslušně jsem se nadechla a s výdechem se mu zadívala do očí.
Utápěla jsem se v té teplé barvě karamelu. Jeho oči byly tak dobré a upřímné.
„Bolí?" Zeptal se po chvíli a já jen zavrtěla hlavou. Pak mi ještě vyčistil ránu na hlavě a ovázal ji.
Zbývala už jen ta noha a to jsem si uvědomovala více než dobře. Fajn, tak to bude bolet, za hloupost se platí.
Vyndal ze svého lékařského kufříku další obvazy a dvě rovná pravítka. A vše položil na stolek vedle postel.
„Mám zavolat vaší maminku? Chcete, aby vás podržela za ruku?"
Byl tak hodný, ale přece nejsem malé dítě. Zavrtěla jsem hlavou a opět pevně sevřela rukama okraj postele.
Protáhl si prsty a jemně uchopil mé levé lýtko. Cítila jsem v něm, kromě bolesti i tlak a podivně mi v něm pulzovalo. Jeho ledové ruce působily, jako chladivý obklad.
Zhluboka se nadechl, pohlédl mi do očí a kývl, jestli jsem připravená. Na souhlas jsem pevně semkla rty a zatnula zuby.
Pak rychlým pohybem rukou, vrátil zlomené kosti na správné místo. Bylo to opravdu rychlé, ale bolest byla šílená. Jen jsem s sebou škubla, ale podařilo se mi udržet výkřik uvnitř.
„No, a je to za vámi slečno Evensonová." Usmál se na mne a já viděla, že jemu se také ulevilo.
„Říkejte mi, prosím Esme, pane doktore. A moc vám děkuji, opravdu to bylo velmi rychlé."
Hlas se mi ještě třásl, ale jeho ujištění, že to nejhorší je za mnou, mne uklidnilo. Vlastně neměl pravdu, to nejhorší mě ještě čekalo. Otec.
Potom udělal dlahu a pevně mi ji připevnil obvazy k noze.
„Teď Esme, za žádných okolností nesmíte vstávat. Je mi to líto, ale budete muset několik týdnů ležet."
To jsem věděla. Sice jsem ještě neměla nikdy nic zlomeného, ale měla jsem staršího bratra a ten ano.
„Ještě vám píchnu něco na uvolnění, aby jste si odpočinula a přijdu se na vás podívat zase ráno."
Vytáhl stříbrnou stříkačku, našrouboval jehlu a z malé ampulky natáhl růžovou tekutinu. Velmi opatrně, jako bych byla ze skla, uchopil mou paži a zabodl hrot do žíly. Hned jak vyprázdnil stříkačku, ucítila jsem neuvěřitelné teplo, které se mi rozlévalo po celém těle. Chtělo se mi spát, zavřela jsem oči a už jen cítila, jak mi přetáhl deku až k ramenům.

V noci jsem spala dost špatně, zdály se mi děsivé sny a já s sebou házela po posteli. Ráno bylo pro mne jako vysvobození. Maminka mi donesla snídani a pomohla mi s ranní hygienou.
Pak jsem jen čekala netrpělivě na pana doktora.
Přišel a mě se zdálo, že je snad ještě dokonalejší než byl ten předchozí den. Rychle mě vyšetřil a pak mu maminka donesla čaj, kterého se ani nedotkl a povídali jsem si snad dvě hodiny.
Zajímalo ho vše, co čtu za knihy a jaký je můj bratr a co studuje. Kde jsem byla a kam bych se ještě chtěla podívat.
Pak mi vyprávěl o svém mladším bratrovi, o kterého se po smrti rodičů staral. Jmenoval se Edward a byl jen o jeden rok starší než já. Možná proto jsme si s Carlislem, tak se můj anděl jmenoval, tolik rozuměli.
Potom už musel jít, ale slíbil mi, že se znovu zastaví. Maminka se tetelila radostí, že by z toho mohlo být něco víc a která matka, by nechtěla takovou partii pro svoji dceru. Byla tolik nadšená, že přesvědčila i otce, aby se na mne nezlobil.
Tři týdny uběhly jako voda a já už se cítila naprosto v pořádku. Carlisle mi sundal dlahu, ale chodit jsem ještě nesměla. Alespoň, že mě chodil kontrolovat každý druhý den. Jeho návštěvy, byly pro mne světlým bodem na šedi nudných dní.

Byl čtvrtek a já se s nadšením připravovala na jeho příchod. Byla jsem veselá už od rána. Čekala jsem celé dopoledne i odpoledne, ale nic.
Na večer se konečně ozvalo zaklepání na dveře, ale jaké bylo moje překvapení, když se místo mého anděla ve dveřích objevil starý rodinný lékař, pan Johnson.
Maminka mě předběhla a hned se ptala, co se stalo s panem doktorem Cullenem, ale pan Johnson jen pokýval hlavou a řekl.
„Jaká škoda, takový mladý a šikovný lékař. Byl přínosem pro naší zdejší nemocnici. Musel odjet, dostal lepší nabídku. Bude nám tu chybět."
Jeho slova mě zasáhla hlouběji, než si vůbec dokázal představit. Jak mi to mohl udělat? Bez rozloučení? Bez jediného slova? Odjel? Kam? Kdy? Proč? Zůstala jsem jako bez života, můj anděl mi zmizel, má první a nejkrásnější láska. Lehla jsem si zpět na postel a nechala studené slzy, aby mi tekly po tvářích a odplavovaly s sebou vzpomínky na něho.
„Carlisle, proč?" Vzdychla jsem a věděla, že takhle to nemůže skončit, nesmí.........



Esme

Můj život po jeho odchodu byl jen pouhým přežíváním. Ani jsem netušila, jak moc mi zasáhl do života, než mě opustil.
Noha se mi zahojila, ale mé srdce zůstalo bolavé a neúplné. Divná bolest, někde uvnitř mé duše mne doprovázela během několika následujících let. Rok od roku se zmenšovala, ale nikdy nevymizela úplně.
Často jsem vzpomínala na chvíle, které jsme strávili spolu a ty vzpomínky, jako by bolest uvnitř mě rozdmýchávaly a posilovaly. Bylo to celkem bez diskuzí, trpěla jsem kvůli němu.
Bratr úspěšně dostudoval a vydal se dělat kariéru do New Yorku. Rodiče na něho byli pyšní a já vlastně také. Můj vzdělaný starší bráška.
Do svých dvaceti let jsem žila klidným a v rámci možností, spokojeným životem. Oblíbila jsem si četbu a knihy, o kterých mi Carlisle vyprávěl, jsem znala nazpaměť. Možná jsem se podvědomě připravovala na možnost, že ho někde náhodou potkám. Budu pak schopna plynně konverzovat o jeho oblíbených knihách a možná....
Ne, to je přeci hloupost. Věděl kde mě má hledat, kdyby chtěl, ale on nechtěl. Nezajímala ho malá, tuctová, chudá, nevzdělaná a nic moc hezká holka. On mě nechtěl.
Po mém dvacátém roce mi začala maminka vnucovat myšlenku, že už jsem dost stará na vdavky. Vlastně měla pravdu, všechny moje kamarádky už vdané byly a některé z nich měly už i děti. Sice jsem si nemohla díky mému společenskému postavení moc vybírat, ale žádný z mladíků mi nepřišel nijak zvlášť zajímavý. Před očima jsem měla stále jen jeho a nikdo se s ním prostě nemohl měřit.
Když mi bylo dvaadvacet, otci došla trpělivost, ztropil matce scénu, co to vychovala za dceru a domluvil mi sňatek s mužem, kterého jsem ani pořádně neznala. Byl o několik let starší a byl to vdovec. Neměl děti a jeho nebožka žena, co jsem si ji pamatovala z kostela, byla drobná zakřiknutá osůbka.
Obřad byl tichý, rodinný. Několik týdnů jsem si připadala spíše jen jako jeho služebná. Pomalu na mě ani nepromluvil. Pak se to, ale změnilo. Jednoho večera přišel domů silně opilý a znásilnil mě. Věřte nebo ne, ale své poprvé, jsem si představovala opravdu jinak.
Ráno jsem utekla domů k matce. Navečer si pro mě můj manžel přišel a ještě téhož večera mě poprvé zbil.
Ležela jsem tehdy na podlaze a s tichými, sotva slyšitelnými vzlyky se snažila nemyslet na to, jakým směrem se asi můj život bude ubírat dál.
Pak přišla válka a můj manžel, jako hrdý vlastenec narukoval. Nikdy, za celé ty dva roky, jsem se nemodlila o jeho návrat. Vím, že za to skončím v pekle, ale budu za to ráda.
Válka skončila a já se dočkala svého osobního pekla, dřív než jsem očekávala. On se vrátil a posilněn krutostí a násilím, které ve válce prožil, byl ještě tvrdší a surovější.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, nerozhodovala jsem se ani minutu. Věděla jsem, že s ním bych své dítě nebyla schopná ani donosit. Sbalila jsem si věci a ušetřené peníze z válečné renty a odešla jsem od něho.
Bříško mi rostlo a já se těšila na své první miminko. Sice se mé těhotenství podobalo spíše útěku, jelikož jsem věděla, že se jen tak nevzdá a bude mě hledat, ale pro své dítě bych udělala všechno na světě.
Rodila jsem doma, sama, jen s porodní bábou. Do nemocnice jsem nechtěla, žádní doktoři, žádné záznamy. Dobře jsem věděla, že kdyby mě našel, zabil by mě. Od lidí, jako je on, se totiž neutíká.
Narodil se mi syn. Byl tak nádherný a maličký. Dala jsem mu jméno po mém otci a po mém andělu. Můj synek se jmenoval Josua Carlisle Evenson. Narodil se v zimě roku 1921 a byl tím nejmilovanějším dítětem na světě.
Po třech týdnech však dostal vysokou horečku a přesně o půlnoci na štědrý den mi vydechl v náručí naposledy. Držela jsem celý den jeho malé nehybné tělíčko a přemýšlela nad tím, kolik bolesti ještě budu muset prožít, než konečně zemřu.
Druhý den ráno mě našla má bytná. Musela mi násilím vytrhnout synka z náručí. Ještěže všechno zařídila. Pohřeb byl velmi tichý a malinkatá bílá truhla, ve které bylo pro mne to nejcennější na světě, nebyla v tom hrobě ani vidět. Všechno mi připadalo jako ze špatného snu. Celý můj život se podobal špatnému snu. Nemusela jsem se proto rozmýšlet dlouho.
Přišla jsem domů. Zabalila věci, přidala peníze, co mi zbyly a taky krátký dopis na rozloučenou s prosbou, aby mé věci zaslali mé rodině. Oblékla jsem si nejlepší šaty a učesala se. Přidala růž na tváře a krvavě rudou rtěnku a vydala se na skalnatou vyhlídku nad městem.
Právě odbíjela půlnoc, když jsem míjela kostel. Cesta přes město mi trvala asi hodinu a další hodinu výstup na skálu. Byl právě úplněk. Krásně mi svítil na cestu a vypadalo to jako by mě doprovázel na mé poslední cestě. Ostrý vítr mě studil a bodal do tváří a cuchal mi vlasy. Já však nic z toho nevnímala. Již od štědrého dne jsem nevnímala nic okolo. Již od štědrého dne jsem byla v podstatě mrtvá.
Přelezla jsem zábradlí a stoupla si na samý okraj skály. Dívala jsem se dolů do té černé tmy a hrozně se bála. Nebylo však už nic, pro co bych měla žít. Nebylo však už nic, co by mě drželo při životě.
Naposledy jsem se podívala na dokonale kulatý měsíc nad sebou. Nyní, na sklonku svého života, jsem dokázala víc, než kdy před tím ocenit jeho bledou, chladnou, mlčenlivou a dokonalou krásu. Ten měsíc byl jako on.
Zavřela jsem oči a zatnula pěsti, naposledy porosila za odpuštění a udělala jeden jediný drobný krůček, který mi dá po čem toužím, věčný klid.



Carlisle

Měl jsem noční službu, vlastně pořád jsem míval noční služby. Nijak mi to nevadilo, vzhledem k tomu, že již po několik desetiletí jsem nemusel spát.
Nyní, když jsem měl Edwarda, zdál se život o tolik lehčí. Měl jsem si s kým promluvit, koho učit. Do jisté míry mi byl synem, kterého jsem nikdy neměl. Pro mé okolí byl mým mladším bratrem, o kterého jsem se staral. Byl tak dobrý a bystrý a díky své schopnosti, kterou nabil po přeměně byl i soucitný. Má věčnost už nebyla osamocená.

„Pane doktore, rychle. Máme tu ženu, skočila z vyhlídky nad městem." Vběhla sestra bez zaklepání do mé kanceláře.
Ani jsem se na ni nemohl zlobit, když jsme viděl hrůzu v jejích očích.
„Hned tam budu." Odvětil jsem a zavřel desky s chorobopisy, které jsem právě dopisoval.
Vstal jsem od stolu a zhasl lampu. Vyšel jsem na chodbu a zamířil k vyšetřovně. Noční tu bývaly poměrně poklidné. Jen občas jsme měli střelné nebo bodné zranění.
„No, kolego, vypadá to, že dnes budete bez práce." Zastavil mě doktor, který se mnou sloužil noční. „Byla tak dobitá, nedýchala, poslal jsem ji rovnou do márnice. Co může jenom člověka dohnat k takovému činu?" Zakroutil nevěřícně hlavou a odešel.
Zůstal jsem tam stát sám a cítil neodolatelnou touhu jít se podívat na tu ženu, dívku, která tak promyšleně a krutě ukončila svůj mladý život.
Pohlédnout jí do tváře a možná z ní vyčíst její příběh, který ji dovedl až sem.
Sjel jsem výtahem do podzemí nemocnice. Cestou jsem nepotkal ani živáčka, no popravdě, pro mnoho lidí nebyla v noci márnice tím nejoblíbenějším místem.
Pomalu jsem vystoupil na tmavou a chladnou chodbu a vzal opatrně za prosklené drátěné dveře. Bylo otevřeno, vešel jsem tedy dál a stanul v nevelké místnosti naplněné vozíky s těly.
Zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil a do nosu mě uhodil zápach formaldehydu a desinfekce.
Bylo tu však ještě něco, něco co sem rozhodně nepatřilo. Slyšel jsem zvláštní zvuk. Tichý zvuk přerušovaně tlukoucího srdce. Proboha, neměli by tu být všichni mrtví? Přistoupil jsem k prvnímu vozíku a váhavě nadzvedl plentu. To co jsem uviděl, mi málem podrazilo nohy. Po deseti letech jsem ji znovu spatřil. Ležela nehnutě, skoro bez života. Její srdce ještě tlouklo, ale bylo tak tiché, že jsem se bál, že každou chviličkou úder vynechá.
„Esme." Zašeptal jsem bezděčně. Pamatoval jsem si tu růžovolící šestnáctiletou, vzdorovitou dívenku, do které jsem se .... zamiloval. Byla tak okouzlující, neodolatelná. Opustil jsem ji, aby mohla prožít svůj život, naplnit ho. Vdát se, mít děti. Milovat a být milována.
Teď přede mnou však ležela zlomená, krvácející, umírající.
Vzal jsem opatrně její ruku a přiložil jsem si ji ke tváři. Byla tak chladná, skoro ledová, ale voněla přesně tak krásně, jak jsem si pamatoval.
Znovu jsem pocítil tu bolest, kterou jsem cítil, když jsem se rozhodl, že s Edwardem odjedeme. Naplňovala mě celého a drásala mi mé staletí mrtvé srdce. Až jsem se přikrčil, jak reálné to pro mě bylo.
Prostě jsem ji nemohl opustit podruhé. Nemohl jsem ji nechat umřít. Ne potom, co mi ji osud přivál po deseti letech opět do cesty. Chtěla umřít, teď bude moci žít.
Vzal jsem opatrně její křehké, prochladlé tělo do náručí a vyšel na chodbu. Nikdo se nebude shánět po těle neznámé mrtvé dívky.
Domů jsem běžel, jak nejrychleji jsem dokázal. Brzy začne svítat a mohl by mě někdo zahlédnout. O to jsem rozhodně nestál.
Vtrhl jsem do domu a na chodbě se zastavil. Zlomek vteřiny jsem zaváhal a pak s mým andílkem v náručí, vyběhl nahoru do patra do mé ložnice.
Když jsem jí ledově chladnou a mírně se třesoucí, pokládal na postel, objevil se za mnou Edward.
„Co se stalo? Kdo je to?" Zeptal se a přešel pomalu k posteli. Zlehka jí prsty odhrnul z čela pramen vlasů a pak se tázavě zadíval na mě.
„Esme." Zašeptal jsem.
„Ta... Esme?" Vyhrkl a v tu chvíli asi pochopil.
Neměl jsem před ním žádné tajemství, ani jsem nemohl mít. Edward uměl totiž číst myšlenky. Proto velmi dobře věděl, jak jsem se kvůli ní celých deset let trápil a jak často jsem na ni vzpomínal.
Přišel až těsně ke mně a položil mi ruku na rameno. „Udělej to."
Jako kdyby věděl, že přesně tohle bylo to, co jsem potřeboval slyšet. Ujištění, že dělám dobrou věc.
Odešel z pokoje a nechal mě s ní o samotě. Nezbývalo mi moc času, to jsem věděl, podle zvuku jejího stále slabšího srdce.
Přešel jsem k posteli a sedl si k ní. Zavřel jsem oči a naklonil se blíž nad její nádherné, dokonalé, drobné, lidské tělo. Snažil jsem se co nejvíc vnímat její vůni, vytvořit co nejvíc jedu. Pak jsem oči otevřel a její tepna na krku jako by zářila, přímo mě volala. Přiblížil jsem své rty k její hedvábné pokožce a pak....jsem kousnul.



Esme


To přeci není možné. Není možné, aby po smrti člověk zažíval takové utrpení. Ta bolest po pádu byla strašná, ale to co jsem zažívala nyní bylo nepředstavitelné. Celé tělo mi hořelo spalujícím a neutěšitelným plamenem. Ten oheň ve mně se každým úderem mého srdce stupňoval a nabýval na síle. Tohle bylo peklo, to muselo být peklo.
Snažila jsem se nekřičet, ale ohnivé jazyky postupně spalující mé vnitřnosti byly téměř nesnesitelné. Ve smrtelném deliriu si mé tělo vytvořilo překrásnou iluzi. Cítila jsem jeho chladné ruce na mém čele. Připadalo mi, že je mi opět šestnáct a že je můj anděl opět se mnou.
Dobře tedy, ať mě spalují plameny pekelné, hlavně ať je tu se mnou.
Ani nevím jak dlouho jsem jen tak ležela a hořela, když začal žár z mých paží a nohou postupně ustupovat. Soustřeďoval se stále víc pouze do mé hrudi, do jediného bodu mého těla, do mého srdce.
Hrudník se mi vzedmul, jako by síla ohně tlačila mé tělo vzhůru s sebou a pak mé srdce jednou vynechalo, dvakrát poskočilo a pak se zastavilo úplně.
Cítila jsem ten klid co se kolem rozprostřel. Konečně mě nic nebolelo. Vdechla jsem zhluboka, ale plíce jakoby ani nepotřebovaly mnou nabízený kyslík. Proboha, co se to se mnou stalo?
Otevřela jsem oči a zůstala němá krásou, která byla všude okolo. Viděla jsem vše a vše bylo nepředstavitelně nádherné. Tak nějak se musí cítit novorozenec.
„Bože můj!" Vykřikla jsem a nepředstavitelnou rychlostí vstala z postele a schoulila se v rohu místnosti.
Nechápala jsem vůbec nic. Jen jsem si obranně svírala břicho a snažila se uspořádat myšlenky.
Pak mi to ve zlomku vteřiny došlo. Mé lůno bylo prázdné, má náruč byla prázdná, můj syn byl mrtvý.
Zatnula jsem ruce v pěst a hlasitě se rozvzlykala. Mé jediné dítě, můj malý andílek byl mrtev a já....?
Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji a zůstala očima nevěřícně viset na osobě, která stála u postele s rukama obraně zdviženýma.
„Esme, jen klid, nic se neděje. To jsem já, Carlisle. Věř mi, nikdo ti neublíží." Jeho hlas byl tisíckrát krásnější, než jak jsem si ho pamatovala.
„Mé dítě..." Zašeptala jsem a ukázala prázdnou náruč, jako by to mělo vysvětlit a ospravedlnit vše.
„Já vím, Esme, je mi to tak líto." Jeho oči byly krásně zlaté jako karamelky a jeho výraz nyní odrážel veškerou bolest, kterou já uvnitř v duši cítila.
„Carlisle." Vydechla jsem stále vzlykajíc a pevně ovinula pažemi pokrčené nohy.
Ve zlomku vteřiny klečel u mě a objímal mě. Líbal do vlasů a omlouval se za to, že mě kdy opustil.
„Jsem mrtvá, že? Zemřela jsem a ty se mi jen zdáš." Zašeptala jsem tiše do jeho náručí.
Byla jsem si celkem jistá, že to musí být sen. Vše bylo totiž jinak, než jak jsem si pamatovala. On byl mnohem krásnější, i když jsem měla dojem, že to snad ani nejde. Jeho obětí a dotyky nebyly rozhodně chladné, ale přesně pasovaly k teplotě mého těla.
O kousíček se odtáhl a kouzelně se usmál. „Ne Esme, nejsi mrtvá. Nedá se tak s určitostí říct, že žiješ, ale rozhodně nejsi mrtvá, to mi věř."
V hlavě jsem měla zmatek, co se to se mnou dělo?
„Spadla jsi a ošklivě si se potloukla. Našli tě a dovezli k nám do nemocnice. Nabyla už jiná možnost a tak...." Začal vysvětlovat, ale na konci věty se zarazil.
„Co, Carlisle, co se stalo?" Začala jsem křičet a cítila, jak si mě dobírá hysterie.
Chytil pevně můj obličej do svých dlaní a upřeně se mi zadíval do očí.
„Musel jsem to udělat, Esme. Nemohl bych o tebe přijít. Ztratit tě podruhé."
„Ty mě...?"
„Miluji tě, Esme. Od první chvíle, kdy jsem tě spatřil, jsem tě miloval. To červenající se, vzdorovité, šestnáctileté děvče se zlomenou nohou." Vykouzlil další dech beroucí úsměv a přitiskl si mě na hruď. Celkem ochotně jsem se mu schoulila v náručí.
„Tak proč jsi odešel, proč jsi mě opustil?" Musela jsem myslet na bolest, kterou jsem po jeho odchodu cítila a nechtěně i na všechny bolesti, které následovaly. To ale nebyla jeho chyba, nemohla jsem mu dávat za vinu můj hrozný život.
„Všechno pochopíš." Zasmál se mi do vlasů. „Na vysvětlování máme celou věčnost." Zavřela jsem oči a ochotně tomu uvěřila.
Beru všechno, jen když bude on už napořád se mnou.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one