Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Viktor 18. část

Nevěděla, jak dlouho seděla na zemi přitisknutá zády ke stěně a snažila se uklidnit. Pořád do kola si přehrávala, co se stalo a byla udivena sama sebou, že se mu nedokázala vzepřít. Nezaslouží si Viktora, on by jí nikdy nic takového neudělal, on byl věrný, on ji miloval.
Zatřepala hlavou a do očí se jí vlila další várka studených slz.
Položila si bradu na kolena a zhluboka dýchala, aby z plic vyhnala jeho dřevitou vůni. Nešlo to, celá tahle místnost voněla jako on.
Vstala a na jedno nadechnutí vypila sklenici, která stála na stole. Pak si sedla na postel a zavřela oči. Snažila se myslet jen na hezké věci a nepřemýšlet nad tím co bude. Jestli je z ní Parker ještě tak unešený, nebo jestli si teď chladí rozkousaný jazyk ledem a přemýšlí, jak se jí co nejrychleji zbavit.
Na chodbě se rozezněly kroky a ona upřela svoje velké modré oči na dveře. Kroky se na chvíli zastavily, ale pak o to rychleji pokračovaly chodbou dál. Parker, pomyslela si a smutně vzdychla. Dalších pár hodin bylo ticho. Vražedné ticho, které by se dalo krájet. Těžké, hutné ticho. Tmou se rozléhal jen tichý chrčivý zvuk jejich vlastních nádechů a výdechů.
A pak se znovu ozvaly kroky, ale byly pomalejší a těžší. Dveře se otevřely a v nich stál Bou. Chvíli si ji mlčky měřil, pak vešel dovnitř a beze slova ji vytáhl na nohy.
„Pojď, chce si s tebou promluvit podplukovník.“ Táhl ji chodbou a ona musela zase přivřít oči kvůli otravně blikajícím zářivkám.
Došli až na konec chodby a vzali to po schodech nahoru. Druhé patro bylo úplně odlišné. Na stěnách, vymalovaných světle okrovou barvou, visely obrazy a na podlaze byl hnědý zátěžový koberec.
Zastavil se u třetích dveří vpravo a zběžně ťuknul. Otevřel a vstrčil ji dovnitř. Dveře se jí těsně za zády zabouchly a ona stanula ve špatně osvětlené místnosti.
Na stole svítila jen malá pracovní lampa a místnost byla zahalena do hustého doutníkového kouře.
„No, Chris, zdá se, že nejsem jediný komu si učarovala. Viktor tě chce zpátky a je ochoten zaplatit jakoukoliv cenu.“ Vysoké kožené křeslo se otočilo a v něm si pohodlně hověl Parker. Nevypadal ani nijak zvlášť naštvaně, nebo to mistrovsky skrýval.
Nechápavě si ho měřila a on se usmál. „Sedni si.“ Pokynul k židli, stojící přes stůl naproti němu. Chris udělala tři kroky a sedla si.
„No, asi bych ti měl poděkovat, že si mě nezabila, co?“ V jeho hlase byla jasně slyšet ironie.
Podívala se na něho a pokrčila rameny. „Chris, ta nabídka stále trvá, kdybys chtěla.“ Vytřeštila oči, ten chlap se jí snad jenom zdál, málem ho zabila a on jí tu nabízel šťastný a spokojený život po jeho boku. „Asi ne.“ Odpověděl si sám, poté co zpracoval její výraz.
„Jak si to myslel, zaplatit jakoukoliv cenu?“
„Doslova. Je v cizím městě, nemá za sebou svůj koven. Zdejší upíři mu asi nepomohou a tak se rozhodl vyjednávat. Musím ti říct, udělal na mě dojem, ten tvůj Viktor.“
„Ty si s ním mluvil?“ Vykřikla a hlas ji přeskočil. Mozek se jí během zlomku vteřiny naplnil představami, co mu asi tak mohl říct.
„Neboj, neřekl jsem mu o tom..“ Nemusel pokračovat, oba věděli až moc dobře o čem mluví.
„Díky.“ Šeptla a provinile sklopila hlavu.
„Chris, chci se ti omluvit. Neměl jsem na tebe takhle zaútočit. Chtěl jsem tě strašně moc.. ne, pořád tě chci strašně moc, ale ty žiješ v jiném světě. Možná, kdybychom se potkali za jiných okolností.“ Jeho pomněnkové oči se v tom tlumeném světle zaleskly.
„Možná.“ Šeptla.
„Takže ty jsi s Vikem vyjednával? Na čem jste se domluvili?“ Zvedla zase konečně oči a uvolnila své strnulé držení těla.
„No, že až sežene jednu moc hezky kulatou sumičku, tak dojde k výměně. Ty výměnou za kufřík s penězi.“
„Kdy to bude?“ Netrpělivě se zavrtěla na židli. „Až mi zavolá.“ Pokynul k mobilu ležícímu na stole.
„Klid, podle toho jak se tvářil, to bude každým okamžikem.“ Vzdychnul a upřeně si ji prohlížel.
„A pak už tě asi nikdy neuvidím, viď? Odjedeš mi, zmizíš s ním. Víš, Chris, neznám tě moc dlouho, ale chci abys věděla, že si na mě silně zapůsobila. Byl bych schopný ti dát všechno, kdybys chtěla.“ Zase uhnula pohledem, nechtěla mu na to odpovídat.
Telefon na stole se rozvibroval a Chris sebou nechtěně trhla. Parker ji chvíli pozoroval, jak s každou vteřinou roste její nervozita, a pak po několika nekonečných zazvoněních přiložil telefon k uchu.
„Ano? Ano, dobře.“ Křečovitě svíral mobil v ruce a Chris věděla, že to pro něho rozhodně není jednoduché. „Dobře, takže za hodinu v Sunset Valley u opuštěné továrny za městem. Budeme tam, ne, nebojte se, je v naprostém pořádku.“
Chris se sevřelo hrdlo. Tak moc by chtěla slyšet jeho hluboký, smyslný a sametový hlas.
„Ano, i mě.“ Parker zaklapl telefon a položil ho na stůl.
„Tak Chris, myslím, že se můžeš chystat domů. Musí tě asi děsně milovat.“
Zase se jí sevřelo hrdlo a v krku jí vyrostl obrovský knedlík. Vzal opět telefon do ruky a vytočil číslo. „Bou, to jsem já. Připrav, prosím, auto, pojedeme na výlet. Ne, jen já, ty a ona. Ano, je to bezpečné, já mu věřím. Vím, že je upír, ale věřím mu. Dobře, hned jsme tam.“ Ukončil hovor a podíval se na Chris. „Tak jdeme.“
Rychle se zvedla ze židle a udělala tři kroky ke dveřím. Zůstal stát jako přimrazený a ona si uvědomila, že to udělala moc rychle a asi ho tím vyděsila.
„Promiň.“ Šeptla.
„To nic, jenom mě to trochu zarazilo, nic se neděje.“ Usmál se na ni a vzal ze stolu telefon. Strčil ho do kapsy a ze zásuvky vytáhl zbraň, překontroloval zásobník a zastrčil si ji vzadu za pásek. Z opěradla židle sebral koženou bundu a ze stojanu, visícího na stěně, meč.
„Můžeme?“ Pokynul ke dveřím.
„Myslela jsem, že mu důvěřuješ.“ Konstatovala suše a otevřela. „Jistěže mu důvěřuji. Jedeme jenom ve třech. Nejsem však úplný blázen, abych jel na takovouhle schůzku beze zbraní.“
Vedl ji chodbou k výtahu. Sjeli několik pater dolů do garáží. Bou už na ně čekal v autě a dělal řidiče. Chris si sedla dozadu a Parker se posadil na sedadlo vedle ní.
„Jeď, Bou.“ Řekl tiše a zapřel se do měkkého polstrovaného sedadla. Chris se také opřela a zavřela oči. Věděla, že to bude dlouhá cesta a tak si chtěla trochu odpočinout.

„Jsme tu.“ Houkl Parker a pohladil ji po noze. Nemožné se stalo skutečností, ona usnula. Zmateně zamrkala a rozhlédla se po autě. Stáli uprostřed pouště a nad nimi překrásně zářil měsíc. Osvětloval zemi i prastarou opuštěnou a napůl rozbořenou halu, oplocenou děravým zčásti spadlým pletivem. V chladné měsíční záři to tu vypadalo opravdu děsivě.
Mrkla ven předním sklem a v tu chvíli se pro ni zastavil čas. Stál tam, za ním bylo jejich černé auto a na sedadle řidiče rozpoznala Lucy. Vše bylo ozářeno světly jejich džípu. Viktor stál hrdě a vznešeně a v ruce držel malý stříbrný kufřík. Jeho tvář byla tvrdá a nečitelná. Chris se nemohla hnout, byla jako opařená, byl na něho kolosální pohled. Už vlastně zapomněla, jak dokázal na lidi působit, jako neskonale silný soupeř.
„Tak jdeme.“ Houkl Parker a naposledy se jí zadíval do očí, než ji za paži vytáhl z auta. Viděla, jak sebou trhl, když ji spatřil, ale pak zase rychle nasadil tvrdou masku obchodníka.
Parker ji vedl po svém boku a Chris se pod tíhou tohoto okamžiku a v důsledku zbytků drogy, podlomila kolena. Parker ji rychle zachytil a pomohl jí vstát. Slyšela, jak Viktor zlostně zavrčel, ale zůstával pořád na stejném místě.
„Sehnal jste to dost rychle.“ Začal s komunikací Parker. Chris hleděla do země, neměla zatím dost odvahy pozvednout hlavu a podívat se mu do očí.
„Záleží na prioritách.“ Odpověděl Viktor chladně. Zdálo se jí, že ten tvrdý hlas ani nepatří jemu.
„Asi bude vaší velkou prioritou.“ Řekl opět Parker a střelil po ní pohledem.
„Tou největší.“ Odpověděl Vik klidně a zadíval se na Chris. Vypadala hrozivě. Byla bledá jako smrtka a vlasy měla zacuchané a zplihlé. Na sobě měla úděsné oblečení z druhé ruky a na nohách staré odřené tenisky. Zatnul čelist, nejradši by ho zabil, za to jak teď vypadala.
„Takže, nejdřív vy.“ Pokynul Parker směrem k Viktorovi a ten s cvaknutím otevřel kufřík a ukázal hromadu bankovek. Parker kývl a Vik ho zase zavřel. Udělal pár kroků přesně doprostřed jejich vzdálenosti a položil kufřík na písek. Pak se vrátil na místo, aniž by se k nim otočil zády.
„Měj se, Chris.“ Zašeptal Parker a dotáhl ji ke kufříku. Sebral ho volnou rukou ze země a paži, kterou jí svíral, uvolnil. Chris byla volná. Slyšela, jak se Parker vzdaluje i jak nasedá do auta. Slyšela zabouchnutí dveří a hlasité startování. Pak se auto rozjelo s nepříjemným skřípěním kol po písku a světla, osvětlující Viktora, zmizela.

Chris stála na místě a ani se nehnula, bylo to jako by jí chodidla vrostla do země. Pořád hleděla do písku pod svýma nohama a měla svěšená ramena. Stál taky bez hnutí a s otázkou v očích na ni zíral. Cítila se zvláštně otupěle, teď když bylo po všem, nedostatek spánku a to všechno, čím si prošla se na ní navalilo a ona neměla už ani sílu stát. Podlomila se jí kolena a ona si klekla. V ten samý okamžik už ucítila na svém těle jeho dokonalé silné paže. Než se stačila zhroutit, vzal ji něžně do náručí a schoulil si ji na hrudi.
„Pojď malá, pojedeme domů.“ Tyhle čtyři slova naprosto stačila k tomu, aby se jí do očí vlily slzy a ona začala hlasitě vzlykat.
Přes slzavou clonu viděla jeho utrápený výraz, bylo to jako by mu pod nehty vrážely žiletky.
„Viku.“ Vypáčila ze sebe přidušeně mezi vzlyky a on ji konejšivě políbil do vlasů. „Omlouvám se, Chris. Tak moc se ti omlouvám.“
„Mi..mi..miluji tě.“ Dostala ze sebe a pak upadla do bezbolestného, poklidného bezvědomí. Když zase přišla k sobě, seděla schoulená na jeho klíně. Seděli na zadním sedadle jejich velkého auta a Lu řídila.
„Kam to jedeme?“ Zeptala se přiškrceným hlasem a opřela si hlavu a jeho svalnatou hruď. Stiskl ji v náručí pevně a ji ani nenapadlo protestovat. „Na letiště. Už tu nezůstaneme ani hodinu. Potřebuješ si odpočinout a podzim v Kanadě je až kýčovitě nádherný, javory mají nepopsatelné barvy a u jezera je klid.“
Šťastně vydechla, nemohla uvěřit, že se konečně dostane zpět na své milované místo.

Chris měla zavřené oči a hlavu zabořenou do jeho košile. Jak moc jí chyběla jeho nepopsatelně krásná vůně. Zvedla hlavu až když auto zpomalilo a vjelo do podzemních garáží.
„A jsme na místě.“ Pípla Lucy. Konečně se ozvala, celou cestu jen mlčky propalovala pohledem silnici před nimi.
„Jak je ti?“ Otočila se na Chris a kriticky ji sjela očima. „Ty teda vypadáš. Musíš se okamžitě převléct.“
Chris se zamračila a nespokojeně se zavrtěla Vikovi na klíně, ten se jen usmál a vlepil jí polibek do vlasů.
„Nemusíš, ale to oblečení je opravdu hrozné.“ Zašeptal, protože věděl, že od něho to bude brát jako prosbu.
„Kolik je hodin?“Zeptal se a mrknul na hodiny na palubní desce.
„Mám dojem, že tak za tři hodiny bude svítat. Trvalo nám to o trochu déle než jsem myslel. Nevadí, navrhuji odpočinout si v letištním hotelu a zamluvit letenky hned na dnešní večer.“ Lucy kývla a vypadala, že je nápadem poměrně nadšená. Chris to bylo úplně jedno, byla ráda, že může být s Vikem, ať už to bylo kdekoliv.
„Takže domluveno. Lu, pomoz, prosím Chris a já vezmu kufry.“ Jedním ladným pohybem si sundal Chris z klína a už otevíral dveře. Lucy taky vystoupila a pomohla Chris ven, podepřela ji pod ramenem a táhnula ji k výtahu. Viktor si hodil na rameno Luciinu tašku a jeden z kufrů uchopil za madlo. Zavřel kufr auta a rychle je následoval.
Letištní hotel nebyl ani zdaleka tolik luxusní jako jejich předešlé ubytování, ale i tak měl čtyři hvězdičky. Lu vzala dva pokoje naproti přes chodbu a s lehkým úsměvem zmizela v tom svém. Vik otevřel dveře a pomohl Chris dovnitř. Hned jak zabouchl, putoval kufr s žuchnutím na podlahu a než se vůbec stačila rozkoukat, pevně ji chytil do náručí.
„Bože, já se tak moc bál. Tak moc jsem se bál, že už tě neuvidím, že se ti něco stalo. Já…“
Do očí se mu vlily slzy a on se sehnul a pevně přitiskl svoje rty na ty její. Zavřela své unavené oči a objala ho kolem krku. Plně si užívala ten krásný pocit jeho přítomnosti a věděla, že je potřeba udělat ještě něco. „Viku?“ Zašeptala, když se jejich rty na okamžik vzdálily.
„Hmm?“ Brouknul a o kousek ji od sebe odtáhl, aby jí viděl do tváře.
„Musím ti něco říct.“ Šeptla a zabořila svůj pohled do podlahy. Pobaveně jí nadzvihl bradu a podíval se jí do očí. „A nechceš si dát napřed sprchu.“ Zeptal se něžně a zastrčil jí pramen zacuchaných vlasů za ucho.
„Fajn.“ Usmála se a trochu se jí ulevilo, že má ještě chvilku, na to pořádně si to rozmyslet.
„Běž, donesu ti něco na sebe.“ Pustil ji a pokynul směrem ke dveřím do koupelny.
Přešla pomalu pokoj a strčila do koupelny hlavu. Byla tam obrovská vana a tak se ani nerozmýšlela a pustila na plno horkou vodu. Potřebovala získat ještě trochu času a koupel byla dobrou záminkou. Svlékla ze sebe šaty a vlezla si do vany. Překrásně horká voda přinášela jejím svalům uvolnění a relaxaci. Zavřela oči a pohodlně se opřela.
„Nechceš umýt záda.“ Ozvalo se nad ní a ona sebou cukla, jak se lekla. Ani ho neslyšela přicházet, jak si v hlavě pořád dokola opakovala věty, které mu chtěla říct. Věděla, že přiznání nebude vůbec jednoduché a ani si nebyla jistá tím, jak to Viktor vezme, ale musela to ze sebe dostat.
„Dík.“ Šeptla a posadila se. Malinko se nahrbila a objala si pažemi kolena. Vzal do ruky lufu, kterou vybalil z igelitového obalu a jemně jí přejel po zádech. Chris se zachvěla a slastně zavrčela. „Takže, co jsi mi to chtěla říct?“ Rozezněl se koupelnou jeho neuvěřitelně sametový hlas.
„No..“ Slova se jí v hrdle zadrhla a ona na sucho polkla.
Trochu znervózněl, takhle se obvykle nechovala. „Tak co se děje, Chris, víš, že mi můžeš říct úplně všechno.“ Odhrnul jí vlasy z krku a začal jí drhnout ramena.
„Jde o Parkera.“ Začala znovu, ale nevěděla, jak má pokračovat dál.
„Jde o to, že se nám náš malý lovec zamiloval?“ Řekl to naprosto klidně a s náznakem pobavení v hlase.
„Ty to víš?“ Vyhrkla a otočila se k němu.
„Chris, jsem už na tomhle světě nějaký ten pátek a popravdě stačilo, aby řekl tvé jméno a bylo mi to naprosto jasné, a pak taky to, jak se k tobě choval v té poušti. To by viděl i slepý.“
Chris se zatvářila vyděšeně, ale on jen s lehkým náznakem úsměvu přejel dvěma prsty přes její lícní kost a zastavil se na bradě. „Ani se mu nedivím. Jsi dokonalá. Nebyl by muž, kdyby ho to nedostalo na kolena. Musíš si zvyknout, že jsi neuvěřitelně atraktivní a kromě krásy máš ještě upíří neodolatelnost. Vzpomínáš, jak jsem ti o tom říkal. Takhle mi na lidi prostě působíme.“
Podívala se mu do očí a opravdu v nich viděla pochopení.
„Ale.“ Zase se zadrhla. Kdyby věděla, že to bude takhle hrozné, nikdy by s tím nezačínala.
„Ale?“ Zopakoval a vpíjel se do ní pohledem.
„On mě políbil.“ Hups, a bylo to venku. Chris se zase zadívala dolů, nechtěla se mu dívat do očí.
„Hm.“ Brouknul a jemně ji za ramena otočil, aby jí mohl domýt záda.
„A ty?“ Ta otázka jí zamrazila. Zhluboka se nadechla, věděla, že mu nemůže lhát.
„Já ho taky líbala.“
„Hm.“ Zase stejná neutrální reakce.
„Viku.“ Oslovila ho omluvně a naléhavě.
„Co chceš slyšet, že jsem rád? Nejsem Chris, ale byl jsem taky novorozený a i když je to už hodně dlouho, pamatuji si na to velmi dobře. V podstatě jsem šťastný, že si ho nezabila, neseděla bys teď tady.“
„Ale já ho nemiluji.“ Otočila se k němu a sebrala poslední zbytek odvahy, aby mu pohlédla do očí.
„To já přeci vím. Znám tě, Chris a zdá se mi, že tě znám líp než se znáš sama. Jsi má žena, ale nejsi můj majetek, budu stát za tebou, ať uděláš cokoliv, to si pamatuj. Jsem rád, že jsi mi to řekla, ale už o tom nebudeme mluvit, ano?“
Chris se zhluboka nadechla, že ještě něco dodá, ale on se jen naklonil a umlčel ji polibkem. Když se od ní odtáhl, přiložil zlehka prsty k jejím ústům, aby nemohla pokračovat a pak se usmál. „Čekám na tebe.“ Odešel.
Chris se svezla pod hladinu a chvíli jen tak přes bublinky zírala do stropu. Bylo to vůbec možné? Bylo možné, že to vzal tak úžasně klidně? Byl tím nejšlechetnějším mužem, kterého kdy potkala.
Vylezla z vany a rychle se utřela. Z věšáku vzala jeden z huňatých županů. Díky jejich konverzaci asi zapomněl na svůj slib, že jí donese oblečení.
Ležel na posteli a něco si načrtával na papír. Když ji uviděl, papír odložil a z břicha se převalil na bok. Podložil si hlavu a pozoroval ji, jak ťapká bosýma nohama po koberci směrem k posteli.
Lehla si a přitiskla se k němu. Zlehka ji pohladil po vlasech a pro sebe se usmál. „Jste unavená, paní Corwinová?“
Zavrtěla se mu v náručí a přitáhla si jeho paže blíž. „Smrtelně, pane Corwine.“
„Tak to máme jediné štěstí, že už jste mrtvá, paní Corwinová.“ Chris se začala nahlas smát a on se k ní přidal. „Odpočiň si, ať si večer v pořádku.“
„Jak jsi věděl, kde jsem?“ Otočila se k němu.
„V pokoji to vypadalo jako po boji, tys nikde nebyla a pod skříní jsem našel brýle pro noční vidění. Tak nějak mi to docvaklo. Pak Lu zavolala Jamese, jestli náhodou neví, jak zkontaktovat zdejší lovce a pak už to šlo ráz na ráz. Zavolal jsem Parkerovi a domluvil si s ním schůzku, kde jsme se dohodli na částce a …“
„Kolik jsi za mě zaplatil?“
„No, řekněme, že bych dal i desetkrát tolik, abych tě dostal zpátky. Ještěže Parker nemá nejmenší potuchy kolik mám na svém skrovném kontu.“
„A jak se o nás vůbec dozvěděli. Myslím lovci.“
„No, vy jste neměli v Oaklandu tipaře? Jakpak jste se dozvěděli, co se děje nového v kovenu? Kdo nový dorazil do města a jaká lumpárna se právě chystá a kde?“
„Hm, no jo vlastně.“ Otočila se k němu zády a schoulila se mu do náruče.
„Naše návštěva casina prostě nebyl ten nejlepší nápad.“ Zašeptal ještě, ale Chris už to slyšela jenom vzdáleně. Byla v bezpečí jeho silných svalnatých paží a byla nadmíru unavená. Ještě naposledy zívnula a pak zavřela oči a usnula.

Otočila hlavu a protáhla se jako kočka. Zamžourala do tmy a po chvíli oči otevřela.
„Dobré odpoledne, ospalče.“ Houknul z křesla a nádherně se na ni usmál. Odložil skicák na stolek a přešel pomalu k posteli.
„Už jsem myslel, že se snad dneska nevzbudíš.“ Jemně jí přitiskl rty na čelo.
„Co to pořád kreslíš?“ Otočila se ke stolku.
„Vůbec nic zajímavého, jenom si tak krátím dlouhou chvíli, když čekám až se má paní vzbudí. Už máme letenky. V osm večer odlet do Seattlu a tam přestup na letadlo do Edmontonu. Nevím, jak to stihneme, možná bude ještě zastávka v Saettlu. Je to tam dost na knop.“
„To je jedno. Mohli bychom tam strávit zimu? Myslím v Kanadě? Být tam až do jara? Nespěcháš na tu Evropu, že ne?“
Zavrtěl hlavou. „Můžeme tam zůstat jak dlouho budeš chtít. Třeba dva roky, je to jen na tobě.“ Spokojeně zapředla a znova se protáhla. Vstal a přešel k oknu, malinko odtáhl závěsy a vykouknul ven. „Budeš už vstávat?“ Otočil se na ni.
„Kolik máme ještě času?“ Zamručela a posadila se. Spustila chodidla na zem a shodila ze sebe župan. „Dost na to, aby ses v klidu oblékla a připravila.“
„Hm, Viku.“ Zakňourala. V tu chvíli seděl u ní a bral její obličej do dlaní. „Copak bys chtěla?“
„Tebe.“ Hlesla a rychle ho políbila, když se však chtěla odtáhnout, chytil ji silněji a přitiskl si ji k sobě. „Máš mě.“ Zašeptal.
„Dobře, tak chci ten slibovaný týden v posteli.“ Dětsky zaprotestovala, až se začal smát.
„Vydrž, malá. Máme celou věčnost. Nejsem na rychlovky.“ Očima brouzdal po jejím obličeji a hladil ji dlaní po spánku.
„Počkáme domů, ano? Půjdeme na lov a ty si zakousneš medvěda a pak…“ Začala se smát a tím ho přerušila.
„Dobře, už žádné hotely, počkáme domů. Ale pak dostanu svůj týden.“ Nasadila nesmlouvavý výraz. „Klidně dva, lásko.“ Uculil se a políbil ji tak, že by to mělo být trestné.
„Fajn, jdu se obléct.“ Vyskočila z postele a přešla k malému prádelníku, na kterém byl hozený kufr. Seděl a mlčky ji pozoroval.
„Co je?“ Natáhla si spodní prádlo a černé rifle. Top bez rukávů vzala do ruky a vrátila se k němu na postel.
„No, co kdybych to všechno vzal zpátky?“ Spiklenecky na ni mrknul a jemně jí stáhnul ramínko od podprsenky.
„Ne, řekl si až doma, tak až doma.“ Hrála tvrdou, ale ve skutečnosti si nepřála nic jiného. Jemně ji líbal na šíji a na ramena a rukama pomalu postupoval dopředu jejího hrudního koše. Ozvalo se zaklepání. Chris sebou trhla a Vik si otráveně vzdychnul.
„Pojď dál, Lu.“ Odsunul se od ní a snažil se nasadit výraz, jako že se vůbec nic neděje. Chris se zatím oblékla.
„Neruším?“ Ozvalo se malinkou škvírkou mezi dveřmi a pak se v nich objevila Lucy. Zářivě se usmála, když viděla Chris. „No vidíš, takhle už ti to sluší víc.“ Chris sáhla za sebe pro polštář a vší silou ho hodila po Lucy, ta ho naprosto bez problémů chytila a hod opětovala.
„No tak, nemusíte jim tady z toho udělat kůlničku na dříví.“ Nasadil Viktor svůj dobře známý výchovný tón a Lucy stačilo jedno malé mrknutí, aby vyprovokovala Chris k akci. Pak se rozeběhla ode dveří a skočila za nimi do postele. Chris to měla o něco lehčí, jen se rychle otočila a skočila na Viktora. Ten nestačil ani mrknout a už se na něho ze dvou roztržených polštářů snášel hustý závoj malých peříček.
„Sakra, holky bláznivý.“ Nadával, ale když viděl, že si z něho ani jedna nic nedělá, odešel se do koupelny převléknout a zkulturnit.
„Pojedeš s námi?“ Zeptala se Chris, když si navzájem začaly vybírat peříčka z vlasů.
„A mám?“ Usmála se Lucy a pak vyprskla smíchy. „Myslíš, že to Viktor přežije, mít nás tam obě najednou?“ Chris se začala taky smát a když nabručený vyšel z koupelny, na vteřinu zmlkly, ale pak se rozesmály o to víc.
„Lu je patnáct, to bych ještě chápal, ale tobě je šestadvacet, už by ses měla podle toho chovat.“ Byl vzteklý, ale potutelně mu cukaly koutky.
„On za to chudák nemůže, to jsou ty roky strávené neustálým řešením problémů a zajišťováním chodu celého kovenu. On býval i normální, fakt, já si na to pamatuju.“ Zašeptala Lu Chris do ucha a Vik od stolku zlostně zavrčel.
Chris se podívala na hodiny stojící na nočním stolku. Bylo právě pět. Zbývaly jim tři hodiny do odletu.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one