Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Viktor 6. část

„Pojď, musíme odsud. Mohli by tu být další." Vstal a jedním rychlým pohybem ji zvedl na nohy.
Chris cítila, jak je její tělo slabé. Kolena se jí klepala a špatně se jí dýchalo. Hlava jí třeštila, asi z toho jak si na ní Gery pěstmi vyléval vztek.
„Počkej." Šeptla a zády se opřela o nejbližší kmen. „Já asi nemůžu."
Sjel ji pohledem od hlavy až k patě a nahlas vzdychl. „Tak pojď, ponesu tě. Tady zůstat nemůžeme."
Podstrčil jí ruku pod kolena a pod záda a vyzvedl si ji do náruče.
„Ne, Viku, vždyť krvácíš. Neblázni." Chtěla ho odstrčit, ale pak usoudila, že přetahovat se s ním stejně nemá cenu. Poraženecky sklonila hlavu a objala ho pažemi kolem krku.
„Ani tě v náručí necítím." Kouzelně se usmál a políbil ji na čelo. Jeho chladný dotyk ji úplně rozklepal. Byla celá mokrá od toho jak ji Gery tiskl k vlhké zemi.
Obezřetně se rozhlédl, aby analyzoval situaci kolem. Všude bylo mrtvolné ticho, ani lísteček se nepohnul.
Vydal se směrem k domu. Když ji vnesl do chodby zavřel dveře. Všimla si pár rozbitých věcí, ale jinak tu nic nenaznačovalo, že by se tu odehrála bitva na život a na smrt. Viktor musel být velmi rychlý, když se zbavoval Toda.
Odnesl Chris do kuchyně a usadil ji na kuchyňskou linku. Pak na pár vteřin zmizel a Chris slyšela, jak zavírá a zamyká dveře a dřevěné okenice.
Vrátil se zpět do kuchyně a sáhl do jedné ze skříněk, vytáhl lékárničku a z ní obvaz. Usykl bolestí, když si sundával přes hlavu černé tričko.
Zabloudila pohledem k jeho ráně. Stáhlo se jí hrdlo, obyčejný člověk by byl dávno mrtvý, ale jemu to už ani moc nekrvácelo.
„Proč si, sakra, musíte zbraně máchat ve svěcené vodě. O to hůře se to potom hojí." Zaklel a přilepil si na břicho čtvereček obvazu. Stejný podal Chris a otočil se k ní zády.
Pohladila ho po ramenou a políbila ho na krk. Znatelně se zachvěl a ztuhnul. Přilepila bílý čtvereček do místa, kde Geryho meč prošel skrz Viktorovo dokonalé tělo a několikrát přejela prsty po lepícím okraji, aby obvaz přimáčkla k jeho chladné kůži.
Rychle se obrátil a naléhavě si ji za zadeček přitiskl k tělu. Začal ji líbat jemně a měkce, jeho polibky však nabíraly na vášnivosti a tvrdosti. Tiskl ji k sobě pevně.
Chris ucítila trhavou bolest na rtu a v ústech opět pachuť krve. Chtěla se odtáhnout, z obavy, co by to mohlo provést s Viktorem. Ten, ale jen slabě zavrčel, jednu ruku položil na její zátylek a přitiskl si ji blíž. Sál její plné, krvavé rty a lačně je objížděl jazykem. Takhle ji ještě nikdy nelíbal, i když jeho chladné polibky, byly vždy naprosto dokonalé, nyní to bylo úplně jiné. Chuť její krve ho rozvášnila daleko za bezpečnou hranici. Jeho tvář se změnila v upíří a Chris cítila na svých rtech nepříjemný tlak jeho ostrých zubů.
Zavřela oči a úplně se mu poddala. Nezbylo jí nic jiného než mu důvěřovat, že jí neublíží. Dotýkal se ji vášnivěji, než kdykoliv před tím a přeci to bylo jiné než Geryho pokus o znásilnění.
V každém Viktorově pohybu, v každém dotyku, cítila ohromnou frustraci, kterou zažíval, když je našel v lese. Tu neuvěřitelnou bolest, když ji viděl ležet na zemi zlomenou, smířenou. Cítila, že Vika ovládá plně upíří podstata, ale kontroloval se natolik, že jí neubližoval. Jeho paže měli ten správný stisk, nebolelo to. Jeho ústa putovala dolů po jejím krku. Stáhl jí tričko a ona omotala nohy kolem jeho pasu.
Že jí stáhl rifle, si všimla, až když jí zastudila na holé kůži stehen dlažba nalepená na kuchyňské lince.
Jednou rukou se zapřel o vrchní skříňky a druhou si ji tvrdě přirazil k tělu. Kalhoty měl stažené jenom tak, aby nepřekážely. Bral si ji vášnivě a až když začala hlasitě vzdychat odtáhl se svými rty od těch jejich.
Chris se zmocňovala vlna vzrušení. Zaklonila hlavu a vnímala naplno každý jeho rychlý pohyb. Rozechvěle ji pozoroval a když hlasitě vykřikla a zaryla mu nehty do ramen, přirazil si její drobounké tělo naposled.
Zvrátil hlavu a přes palčivě sevřenou čelist hlasitě zasténal. Zůstával v ní, i když se k ní sklonil a položil si svou tvář na její rameno. Velmi rychle dýchal a snažil se uklidnit, aby se mohl proměnit zpátky.
„Panebože." Hlesla udýchaně a hlas se jí chvěl, pod návalem emocí z právě prožitého okamžiku. Jemně ho hladila po krku a po vlasech.
„Jo, panebože." Udýchaně zavrčel do jejího krku a ústy slíbal pot z její pokožky.
Odklonil se od ní a nádherně se usmál. Jeho oči pomalu měnily barvu ze zářivě žluté po čokoládově hnědou. „Děkuji." Zašeptal.
Opřela se čelem o jeho chladný hrudník. „Ne, já děkuji." Jeho ledová pokožka, byla jako balzám na její vybarvující se podlitiny.
Políbil ji do vlasů a opatrně ji vzal do náručí. Vynesl ji do ložnice a postavil ji v koupelně na chladnou podlahu. Byla mu tak vděčná, jako by jí četl myšlenky. Nemusela vůbec mluvit. V mžiku byl zpět a v ruce třímal kosmetickou tašku se šampónem a sprchovým gelem.
„Mám ti pomoct nebo to zvládneš sama?" Pobaveně mrknul na její třesoucí se nohy. Nechápal, že jí bude trvat jenom trochu déle, než se uklidní.
„Sama. Díky." Usmála se a on kývl a nechal ji v koupelně samotnou. Sesunula se na podlahu a bizarnost a naprostá absurdita celé situace na ní dolehla v plné míře. Znovu si v hlavě přehrávala Geryho útok, i tu vášnivou dohru dole v kuchyni. Přišlo jí to všechno naprosto šílené. To zběsilé tempo jaké nabral její život po tom osudném večeru, když se spolu poprvé s Vikem setkali tváří v tvář, bylo neudržitelné. Cítila, že mu nebude stačit, že jí brzy dojdou síly. Zavřela oči a složila svůj obličej do dlaní. Opřela se o kolena a rozplakala se. Ucítila mírný závan větru ode dveří a pak jeho chladné ruce na svém nahém těle. Sedl si vedle ní a zvedl si ji do klína. Mlčel a jen ji hladil po zádech. Přitiskla se k němu víc a on ji pevně objal.
„Chceš o tom mluvit?" Zašeptal jí skoro neslyšně do vlasů. Zavrtěla hlavou, čemu by to pomohlo?
Viktor věděl, že jí nemůže nijak pomoci. To, co jí Gery provedl, nemohl on nijak napravit. Tak jenom tiše seděl a pevně ji objímal. Věděl, že čas neúprosně ubíhá a že by opravdu měli co nejdříve vyrazit, ale nemohl se donutit říci slovo.
Svíral ji v náručí, zbitou, špinavou a zneuctěnou a jen doufal, že svým malým výstupem v kuchyni její bolest ještě nezhoršil.
„Už je mi lépe, Viku. Děkuji." Pro potvrzení svých slov se začala škrábat na nohy. Ve zlomku vteřiny vstal a pomohl ji.
„Pomůžu ti." Útrpně ji sjel pohledem. Vypadala čím dál hůř. Modřiny začínaly nabírat barvu a rozražený ret jí otekl.
„Jsem v pohodě. Už žádný záchvat úzkosti. Slibuji." Pronesla rozhodně a opřela se zády o zeď. Kývl a odešel zpět do ložnice. Zavřel za sebou dveře, ale opřel se o stěnu hned vedle, aby byl připravený jí pomoci.
Slyšel jak pustila vodu a trochu se mu ulevilo.
Chris začínala cítit, jak ji bolí svaly a jak jí natíká oblast obličeje, kde se její tvář setkala s Geryho pěstí. Neměla odvahu se mrknout do zrcadla, to by asi neustála.
Stačilo jí vidět kolik bláta si vymývá z vlasů a jak špinavé má tělo. Vydrhla se pořádně a to včetně tváře. Pouhý dotyk bolel jako čert, ale musela za sebe smít všechnu tu špínu.
Osušila se a teprve teď si stoupla před zrcadlo. Nevypadalo to, zase tak zle. Na modřiny byla více méně zvyklá a obličej to neodnesl nijak zvlášť špatně. Většinu podlitin skryly vlasy.
Sbalila si zpět všechnu kosmetiku a s taštičkou v podpaží vyšla ven. Právě zavíral svůj kufr a vrhl po ní zvídavý pohled.
„Opravdu jsem v pohodě, Viku. To s Gerym, mě nezasáhlo až tak tvrdě, jak si to asi plánoval. A ty jsi mi po tom všem moc pomohl." Usmála se, ale hned ucítila, jak její ret zaprotestoval.
„Au." Sykla a přitiskla ruku ke tváři.
Okamžitě stál u ní a bral její obličej opatrně do dlaní. Přivřela oči. "Hmm, to je tak příjemné." Jeho ruce krásně chladily a klidnily bolest její tváře.
Náhle střelil pohledem k hodinkám. „Měli bychom jet. Za pár hodin, bude svítat." Kývla a posadila se na postel. Hodil tam další čisté rifle a černý mohérový rolák. Černé spodní prádlo a odněkud vyštrachal tmavé, sluneční brýle. Uchopila je do ruky a mrkla na něho asi dost nechápavě, protože se začal smát.
„Dárek od strýčka Toda." Vysvětlil. Pokývala a začala se oblékat. Trpce si ji při tom měřil a jeho tvář vypadala jako by si v duchu vyčítal každou její modřinu.
Když už ten pohled nesnesl, uchopil do rukou oba velké kufry. „Počkám dole, ano?"
Kývla a byla ráda, že odešel. Mohla být na chvilinku sama. Oblékla se a natáhla si tenisky. Tmavé sluneční brýle si zatím jenom vsunula do vlasů.
Pomalu sešla dolů. Čekal na ni a v ruce držel velkou žlutou obálku. Sjel ji pohledem a viditelně si oddychl. Opravdu vypadala skoro normálně.
„Tady jsou všechny tvoje doklady." Podal jí obálku a mírně se usmál.
„Díky. Takže, kam jedeme?"
„No, říkal jsem si, že zkusíme severní Kanadu. Je tam překrásně a až se dáš dohromady." Významně se na ni zadíval. „Tak můžeme třeba do Evropy."
Chris vyvalila oči. „Do Evropy?"
„No, ano. Paříž, Řím, Benátky. Lidé jezdí přeci do Evropy...na svatební cestu, ne."
Chris se zhluboka nadechla, ale zaskočilo jí a ona se hlasitě rozkašlala, až se musela opřít o stěnu, aby neupadla. „Kam že?"
Přistoupil k ní blíž a počkal až se uklidní. Velmi jemně ji vzal za ruce a zadíval se jí do těch nádherných velkých, modrých očí.
„Chris, miluji tě víc než svůj život. Neumím si už život bez tebe představit. Prokážeš mi tu ohromnou čest a staneš se moji ženou?"
Chris stála bez hnutí jako opařená a nebyla schopná slova. Nikdy nepřemýšlela o tom, že se bude vdávat. Popravdě, nikdy ani nedoufala, že se dožije věku, aby jí o to někdo požádal. Stála jako socha, nehybně, s vytřeštěnýma očima a pootevřenou pusou. Nebyla schopna slova.
„Chris?" Zeptal se znovu, aby ji probral. Párkrát zamrkala a hluboce vydechla.
„No, já, ty... No jo. Vlastně proč ne? Ráda si tě vezmu, Viku."
Jeho tvář se roztáhla do naprosto kouzelného úsměvu a tak, jak držel její ruku sáhl do kapsy a vyndal obyčejný zlatý kroužek s malým bílým kamínkem.
„No, vím, že nenosíš šperky." Nasadil jí ho na prst. „Není veliký, nijak okázalý. Mohl by se ti líbit."
Zvedla ruku a prohlédla si ho. Byl opravdu nádherný, jednoduchý a vkusný.
„Páni." Hlesla. „Já se budu vdávat."
Zasmál se a chytil ji do náručí.
„Co blázníš? Viku!" Začala okamžitě protestovat.
„No, musím si začít zvykat, ne? Kufry už jsou v autě, tak jedem." Nadšeně s ní vyšel před dům a nohou zaklapl dveře, aniž by je zamkl.
Na příjezdové cestě, už stálo připravené černé auto, s černými skly. Velká dodávka. Chris se rozhlédla, ale neviděla džíp. Vik se o něho asi postaral.
„A jak budeme cestovat do Kanady?" Otočila se na něho. „Autem?"
Zavrtěl pobaveně hlavou. „Teď jedeme do Seattlu. Zítra, hned po setmění, máme zamluvené letenky. Přece bych tě nevláčel autem. Víš kolik je to mil?"
Pokrčila rameny.
„Hodně." Dodal s úsměvem.
Cesta autem do Seattlu, trvala tři hodiny a když vstoupili do pokoje v hotelu u letiště, právě začalo svítat.
Chris okamžitě zatáhla závěsy a s rozběhem skočila do ohromné postele. Byla k smrti unavená, i když řídil Viktor. Ani nepočkala až hotelová služba donese snídani. Svlékla se a než se Vik vrátil osprchovaný z koupelny, usnula.
Navečer ji vzbudil, chladným polibkem, na čelo. „Vstávat, malá. Za dvě hodiny, odlétáme."
Nabručeně se převalila a přetáhla si deku, přes hlavu.
„Až budeme na místě, nechám tě spát klidně týden, Chris. Teď, ale musíme vyrazit."
Cesta první třídou, ze Seattlu do Edmontnu, se dala snést. Pak následoval, okamžitý přestup do malého soukromého letadla a let na sever do malého městečka Slave Lake, kde přečkali další dlouhý den. Viktor zařizoval po telefonu plynulou francouzštinou veškeré náležitosti a Chris, jak jinak spala. Další pokračování úmorné cesty se konalo Viktorovým hydroplánem po střechu naloženým zásobami.
Jen se setmělo, naložil Vik Chris do půjčeného auta a dovezl ji na letiště u jezera.
„Tak do tohohle nesednu. Viku, už tak se bojím létání. Ta cesta sem, tím malým letadlem byla hrozná, ale tohle?"
Viktor se vyloženě bavil. „Chris, létám už hodně dlouho, hodně, hodně, dlouho. Neboj se, jsem výborný pilot."
„Proč nemůžeme jet autem? Říkal jsi, že už to není moc daleko."
Nevěřícně zavrtěl hlavou „Chris, tohle je Kanada. Tady existuje něco jako divočina nejsou tu silnice. Můj srub leží u jezera, nejlíp se tam dostaneme takhle."
Chris si paličatě složila ruce v bok. „Do toho nejdu, Viku."
„Fajn." Odsekl naštvaně a popadl ji do náručí. Strčil ji násilím do letadla, posadil na sedadlo a připoutal pásy. Chris se snažila bránit, ale bylo to jako hrách na stěnu házet. Viktor byl prostě silnější.
Pobaveně a se širokým úsměvem obešel pomalu po molu letadlo a cestou ještě pokynul osazenstvu malého letiště a kotviště, které se výborně bavilo Chrisiiným výstupem.
Ta se zatím zběsile prala s pásy a snažila se je všechny porozpínat. Viktor nasedl a nastartoval. Letadlo se pomalu, klouzavě rozjelo po vodní hladině a když přidal tah, zvedl se předek letadla do vzduchu.
Chris svůj boj vzdala a sesunula se odevzdaně do sedadla.
„Jen klid malá. Za hodinu jsme doma." Broukl Viktor a pohladil ji po paži.
Chris naštvaně ucukla, ale věděla, že musí zatnout zuby a let vydržet. Hydroplán byl malý a tak byl jasně cítit každý i sebemenší poryv větru. Po půlhodině, už byla Chris tolik vyčerpaná držením svého žaludku na uzdě, že usnula.

Chris zmateně zamrkala, snažila si vzpomenout kde je. Celý pokoj byl obložen světlým dřevem a ve stejném odstínu byl i zařízen. Otočila hlavou. Pokoj byl krásný a velký. Asi podkrovní, podle svažujících se stěn. Posadila se, byla svlečená a její kufr ležel na komodě vedle postele. Vstala a vytáhla z kufru oblečení. Nebyla tu okna, ale celý krov a stěna za postelí byla ze skla, tudíž tu bylo světla jako venku. Oblékla se a vykoukla ven.
Němě zírala na ten nejkrásnější výhled, který kdy viděla. Srub byl postaven na skalnatém výběžku a pod ním bylo ledově modré jezero. Všude kolem se rozprostíraly neproniknutelné divoké lesy a vzadu, o několik desítek mil dále se majestátně tyčily překrásné hory s bílými ledovci na vrcholcích.
„Wau." Vzdychla, takovou krásu ještě neviděla.
Stáhla si vlasy do ohonu a šla hledat Vika. Srub byl šíleně veliký. Opravdu si představovala něco tak čtvrtinově velikého. Prošla chodbou s několika dveřmi a sešla po bytelných dřevěných schodech. Ocitla se v rozlehlé hale. Byl tu obrovský krb, který asi vytápěl celé sídlo. Ohromná kožená sedačka, plochá televize. Překrásně huňaté, vlněné koberce na dřevěné podlaze úplně vybízely k posezení.
Dveře ven, byly otevřené a tak k nim zamířila. Vedly na zasklenou verandu, která se táhla po celém obvodu srubu. Seděl na ratanovém houpacím křesle a nohy měl hozené na zábradlí. V ruce držel velikou knihu a potichu si četl.
V přesně padnoucích riflích a flanelové košili vypadal jako pravý tramp. Jen seděl a užíval si odpoledního sluníčka. Žádná novinka, speciální sklo, jak už jí vysvětlil.
Zvedl oči, od knihy a nepatrně se usmál.
„Dobré ráno. Jak se ti spalo?"
Zívla a protáhla se. „Proč jsi mě nevzbudil, když jsme přiletěli?"
„Byla jsi naštvaná, vzpomínáš?" Andělsky se uculil.
„Ne, byla, ale pořád jsem." Zamračila se.
„Hmm." Zvážněl. „Máš hlad?"
Kývla a podívala se prosklenou plochou ven. „Páni, tady je to jako v pohádce. Nádhera. Nic krásnějšího jsem neviděla."
„Mám to tu taky rád. Je tu klid. Nejbližší sousedi jsou padesát mil na západ."
Vstal a chytil ji za ruku. „Tak jdeme na snídani a na obhlídku tvého nového domova."
Po výborné snídani ji ukázal celý dům. Nikdy by nevěřila, že se na místo jako je tohle, někdy dostane.
Bylo tu snad úplně všechno, včetně sauny a malého bazénku, který se právě napouštěl.
„V létě se dá koupat v jezeře, ale voda pro tebe bude asi dost studená. Je z ledovců, z hor." Zasněně se na ni podíval. „Ovšem není nic krásnějšího než si zajít za úplňku zaplavat."

Posadil se na sedačku v hale a stáhl si ji k sobě na klín.
„Díky horám, si tu mnoho sluníčka neužijeme, což mi ale ze zcela zjevného důvodu moc nevadí. Dnešek je výjimkou." Pokynul k oknu. Slunce se začalo pomalu klonit k horám a nabíralo načervenalou barvu.
Chris zavřela oči a položila si hlavu na jeho ledový krk.

Následující měsíc byl nádherný. Trávili ho spolu, i když po čtrnácti dnech letěl Vik do města pro zásoby a dvakrát do týdne ji opouštěl kvůli lovu.
Měla dům, o který se starala a muže, se kterým trávila ty nejkrásnější dny a noci v jejím životě.
Se sluníčkem měl svatou pravdu, ode dne jejich příjezdu se ukázalo jen jednou.
„Večer budu muset na lov." Zašeptal a políbil ji do vlasů.
„Hmm." Broukla a přimáčkla se blíž k jeho chladnému tělu.
„Nechceš, už vstávat? Od rána jsme nevylezli z postele." Pobaveně konstatoval. „Nemáš hlad?"
„Hmm."
„Chce se ti spát?" Objal ji pevněji.
„Ne, jen je mi takhle moc dobře." Vzepřela se na loktu, aby mu viděla do tváře. Ležel na zádech a jednu ruku měl složenou pod hlavou.
Kdyby to záleželo jen na Chris, z postele by nevylezli celý měsíc.
„Jdu ti udělat něco k jídlu." Rozhodl nakonec, odhrnul deku a posadil se na kraj postele. Spustil nohy na podlahu a protáhl si krk.
Chris ho beze slova pozorovala a opět, tak jako vždy ji vyrazila dech jeho dokonalost. To, jak se mu na zádech a na pažích při každém pohybu rýsovaly svaly i jeho jemná, mléčně bílá pokožka.
Klekla si k němu a objala ho. Chytil na svém břiše její spojené ruce a přitiskl si ji blíž.
„Zlobíš." Zašeptal.
„Já vím." Usmála se a začala polibky zasypávat jeho krk a ramena. Mírně se otočil a stáhl si ji na klín. Držel ji jako malé dítě a dlouze něžně ji líbal. Pak se zarazil, posadil ji na postel tak lehce jako by nic nevážila a s úsměvem odešel do koupelny.
„Viku." Houkla naštvaně. Někdy ji dostávalo, že na její lidské slabosti myslel víc než ona sama. Pak si ale vzpomněla, že mluvil o lovu. Občas bylo jasně vidět, že si dává velký pozor, když se jí dotýkal. Asi pocítil žízeň a bylo pro něho těžké mít ji tak blízko. To se dalo zvládnout, v noci půjde na lov a zítra bude zase pohodě.
Vstala a oblékla se. Viktor prošel koupelnou, slyšela klapnout dveře a tak se vydala rovnou do kuchyně.
Seděl u stolu a četl. Před sebou měl šálek kávy a na stole před ním ležel talíř s jejím jídlem. Mlčky si přisedla a sjela ho pohledem. Na sobě měl jen černé volné tepláky. Panebože, kdyby mu to alespoň tolik neslušelo.
Chris se pustila do jídla.
„Hmm. Je to dobré." Prohodila.
„Díky." Odpověděl, aniž by se na ni podíval. Pak se posadil na židli šikmo a zapřel se zády o stěnu. Přehodil nohu přes nohu a nahlas vzdychl.
Byl velmi rezervovaný, což jen potvrdilo její domněnku o jeho žízni.
„Viku?"
„Ano?" Konečně se na ni podíval.
„Ale nic." Zabodla pohled do talíře.
„Tak tohle mi nedělej." Zavřel knihu a položil ji na stůl. Jeho hlas byl podrážděný a ustaraný. „Co se děje?"
Kousla se do rtu a omluvně se na něho usmála. „Nemusíš mi na to odpovídat, jestli nechceš."
„Chris?" Tón jeho hlasu byl zvláštně nedočkavý v očích měl výraz a la, co z ní zase vypadne.
„Kolik jsi měl žen?" Odhodlala se konečně.
„Miloval jsem jenom dvě. Liz a tebe. To víš, ne?"
„Ano, ale říkal jsi mi o ženě, co tě proměnila. No, víš...byl jsi s ní?"
Podíval se jí přímo do očí. „Myslíš s kolika ženami jsem spal?"
Začervenala se a kývla.
„Počítají se i upírky?" Zamyšleně se podíval na své ruce.
„Tak fajn. Nechci to vědět." Zvedla obranně ruce a vstala od stolu. Uchopila talíř a udělala krok směrem ke kuchyni.
„Sedni si." Rozkázal. Chris se zastavila a nechápavě se na něho podívala.
„Řekl jsem, sedni si." Zopakoval. Nadechla se, že bude protestovat.
„Prosím." Dodal tiše a hlavou pokynul směrem k židli. Pokrčila rameny a sedla si zpět.
„Nechci, aby sis myslela, že před tebou něco tajím. Takže, ženy. Miloval jsem jen dvě."
Chvíli zaváhal a zhluboka se nadechl. „Na ostatních mi vůbec nezáleželo. Byly to jen bezvýznamné známosti na jednu noc. Zhruba osm set."
Chris ztuhnula. „Páni, tys měl osm set žen? Wau."
„No, neřekl jsem, že žen a bavíme se tu o dvě stě sedmdesáti čtyřech letech."
„No jo, co jsem čekala. Vždyť jsi o několik staletí starší." Docela mu odlehlo, když viděl, že to nijak zvlášť neřeší. „A mohu se tě nyní, zeptat na to samé?"
Vyprskla smíchy. „A počítají se i upíři?" Začala se smát, bylo jasné, že každé číslo, by bylo směšně malé.
„Kolik?" Nenechal se, jen tak odbýt.
„Dva, Viku. Jen dva. Ty a ...." To jméno nemohla vyslovit, i kdyby chtěla.
„Gery." Řekl velmi tiše. Spíš jenom pro sebe.
Vstala a zanesla talíř do dřezu. Opřela se oběma rukama a jen tak zírala před sebe. Tak moc chtěl jít k ní a pevně ji sevřít v náručí, jenže cítil, že jeho žízeň sílí.
Fajn, nemohl čekat, až se setmí, půjde prostě hned. Vstal a šel se do ložnice převléknout. Přeci jen by to nevypadalo nejlépe, kdyby ho někdo zahlédl, jak pobíhá po lese polonahý.
Proletěl halou a vběhl do lesa. Přítmí vysokých jedlí ho příjemně zklidnilo. Sedl si na veliký kámen na břehu jezera a zavřel oči.

Chris omyla talíř a položila ho na utěrku odkapat. Začalo se smrákat. Otočila se, ale Viktor už u stolu neseděl. Tak to muselo být zlé, když se ani nerozloučil.
Vešla do haly a všimla si otevřených dveří. Vešla na verandu a přejela okolí pohledem. Nic ji nepřipadalo nijak zvláštního, tak jen pokrčila rameny, vrátila se do pokoje a pečlivě za sebou zavřela dveře. Sedla si na pohovku a pustila televizi. Nic než reklamy a pár starých černobílých filmu. Vypnula ji a ovladač hodila na konferenční stolek.
Pak ji napadlo, že si pustí nějaký film z nespočtu dvd pečlivě srovnaných v knihovně. Zvedla se a přešla halu. V zátylku ucítila nepatrný průvan. Že by byl tak brzy zpátky nebo na něco zapomněl? Proběhlo jí hlavou a pomalu s úsměvem se otočila.
Nasucho polkla a úsměv jí ztuhl na rtech. Ve dveřích stál sice upír, ale úplně jiný, než kterého čekala.
„Johne." Hlesla skoro neslyšně, ale věděla, že jí přesto slyší.
„A já si říkám, nezavolají, nenapíšou." Teatrálně rozhodil paže a vstoupil do místnosti. Za ním šli ještě dva urostlí muži, které neznala. Zastavil je pohledem a oni se omluvně vytratili na verandu. Vstupní dveře se s klapnutím zavřely a Chris zůstala se svou nečekanou návštěvou v pokoji sama.
„Čemu vděčíme za tvou návštěvu, Johne." Snažila se udržet zdvořilý tón konverzace.
Sedl si na pohovku a hodil nohy na stoleček. „No, řekněme, že náš koven silně postrádá vůdce." Mrknul na ni.
„Ale Viktor se už nechce vrátit." Našla opět pevnou oporu ve svém hlasu.
„No, to ano. Samozřejmě. Kvůli tobě se nechce vrátit. Kdybych byl jenom schopen pochopit, co jsi to s ním provedla. Víš měl každou, na kterou se jen podíval. Ženy mu padaly k nohám a pak přijdeš ty. Neuraž se, ale jsi jen obyčejný člověk. Spíš přítěž než cokoliv jiného."
Zamračila se. Pobaveně s jemným samozřejmým úsměvem ji sjel pohledem.
„Jak se vyrovnáváš, že je tím, kým je. Myslím, že ty jako lovec." Stáhl obočí. „Nevadí ti, že loví? Zabíjí?"
„Neloví už lidi." Celkem bez rozmyslu, vyštěkla.
„Ale, fuj. Neříkej mi, že kvůli tobě začal lovit zvířata. Bože, to ne." Jeho obličej se stáhl a neuvěřitelně se zašklebil. „Víš, co je to za hnus? Lovit zvířata? Zkusila sis to někdy?" Začal se smát. „Jistě, že ne. Ty jsi vlastně člověk. Nelovíš."
Opět se zklidnil a zaklonil hlavu, zavřel oči a nahlas vzdychl. „Chris, Chris, Chris, copak s tebou jenom provedeme."
„On se krutě pomstí, jestli mě zabiješ. A věř mi, že to bude hodně bolet."
Usmál se a tak rychle, že ten pohyb ani nebyla schopná rozpoznat, vstal. „Kdo říká, že tě chci zabít. To by nebylo rozumné." Stáhl oči do malých škvírek a zamyšleně si ji prohlížel.
Dalším téměř neznatelně rychlým pohybem se přesunul až těsně k ní. Marně těkala očima po pokoji a hledala něco, čím by se mohla bránit. Děsně jí teď chyběl její meč. To by mu ukázala, kdo se tu bojí.
Samolibě se usmál a naklonil se nad ní. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Ten se musí, ale ovládat, aby někomu jako jsi ty odolal. Víš, jak krásně voníš? Dokonale vyvážená vůně. Jemně květinová, nejkrásnější parfém."
Sledovala, jak se jeho tvář mění a když znovu otevřel oči, byly jasně žluté, žíznivé. Olízl si rty a ironicky, výsměšně se zasmál.
„Já nemám takovou sebekontrolu, Chris. Já rád podlehnu."
Udělala jeden rychlý krok stranou, ale bez problému ji chytil za paži. Upírovi se musíte postavit, neutečete mu. Strhl ji dozadu a hodil na malou knihovničku s cedéčky. Chris ucítila tupou bolest v zádech, když přistála v dřevěné skřínce, která se na ni převrátila a zasypala ji hromadou malých stříbrných kotoučků.
„Ale snad už mě nechceš opustit. Myslel jsem, že si budeme povídat."
Vydrápala se na nohy a snažila se tvářit vyrovnaně. „Nechci si povídat." Odsekla.
„No, já vlastně taky ne." Usmál se a opět s ní mrštil přes pokoj. Letěla pár metrů vzduchem, než ji cestu zkřížila protější stěna. S otřesným rámusem se sesunula k zemi a sebou vzala dva obrazy, které tam visely.
Zapřela se o stěnu a sáhla si dozadu na hlavu, kterou si tím letem rozrazila. Ruka byla červená a ona jasně cítila teplo vzadu na temeni, jak jí krev stékala dolů po hlavě.
Naprosto klidně přešel pokoj a uznale pokýval. „Jsi opravdu statečná. Jiná by už plakala a prosila."
Přiklekl k ní a dlouho se jí díval do očí. Upíří tvář už jí neděsila, takže mu klidně upřený pohled oplácela.
Vstal a vytáhl ji na nohy. Cítila se v jeho silných pažích jako hadrová panenka, tenhle pocit jí nebyl taky zase až tak cizí.
Pevně ji chytil zezadu za krk a druhou ruku ji podložil pod záda. Vypadalo to jako by se ji chystal políbit. Mírně natočil hlavu a stále se jí upřeně díval do očí, když své rty pomalu přibližoval k její krční tepně.
Zavřela oči a pevně zatnula čelist, nechtěla ani omylem vykřiknout, až se to stane. Jen mírně cukla, když jeho ostré upíří zuby projely skrze jemnou kůži na jejím krku. Byl to opravdu zvláštní pocit. Cítila každý záchvěv jeho rtů, každé polknutí, každý jeho nádech. Jako by byli jedno tělo. A pak se dostavil náhlý pocit otupělosti a únavy. Ten pocit sílil s každým jeho polknutím, přeléval se přes ní ve stále sílících vlnách, až ji zcela pohltil. Přestala vnímat, co se děje kolem, jen si připadala jako by stála na okraji propasti, ke které se každým okamžikem přibližovala. A najednou to ustalo. Stála tam, pod sebou viděla jen hlubokou černou díru a moc se bála, že do ní spadne. Vnímala slabý tlukot svého srdce a naprosto nepotřebné mělké nádechy.
Její tělo ustrnulo kdesi mezi životem a smrtí a i když už se přestala k té propasti přibližovat, věděla, že nemůže stát na jejím okraji do nekonečna.

Vik ulovil velkého medvěda. Sice přišel při tom boji o košili, ale medvěd naprosto postačil, aby zahnal jeho žízeň. Spěchal, chtěl už ji konečně sevřít v náručí. Strhl ze sebe poslední cáry látky a plnou rychlostí se rozeběhl k domovu. Na zápraží se zastavil. Něco bylo špatně, do nosu ho uhodila znává vůně její krve a pach, který tak dobře znal.
Vběhl do domu a zůstal stát mezi dveřmi jako přimrazený. Ležela uprostřed pokoje na jednom z huňatých vlněných koberců a nehýbala se. Pod její hlavou se pomalu rozlévala červená, krvavá skvrna.
Ve zlomku vteřiny ji už držel v náručí. Její tělo bylo chladné, ale stále cítil slaboučký, kolísavý tlukot jejího srdce. Co chvíli škobrtlo, ale vždy se vzpamatovalo.
„Ne." Šeptl a hleděl na její sinalou tvář. „Johne!" Zařval zlostně a přimáčkl si ji na hrudník. Jeho rozhodnutí bylo pouze otázkou vteřin. Položil ji zpět na podlahu a prokousl si zápěstí. Přiložil svou ruku k jejím nehybným, promodralým rtům.
„Miláčku, to jsem já. Musíš se napít. Slyšíš mě? Musíš to alespoň zkusit. Pij, polkni, Chris. Polkni!" Panika v jeho hlase byla téměř hmatatelná.
Slyšela ten hlas, slyšela ho v dálce, ale nerozuměla těm slovům. Nemohla pít, neovládala už jediný sval ve svém těle. V ústech však cítila zvláštně nepříjemně hořkou věc. Chtěla ji vyplivnout, ale nešlo to, ta věc byla všude, měla jí plná ústa, samovolně jí stékala dolů krkem.
A pak to ucítila, nesnesitelná bolest projela jejím žaludkem. Bylo to, jako by jí někdo bodal do břicha tisíce nožů. Cukla sebou a instinktivně si obraně objala trup. Ta bolest, ale neustávala, ba naopak sílila a hutněla. Nabírala na trýznivé intenzitě. Otevřela oči a setkala se s jeho vyděšeným pohledem. Stáhl svou paži a rána na zápěstí se mu samovolně zatáhla. Podepřel jí hlavu a poslouchal, jak její srdce uhání vstříc poslednímu tichému bouchnutí. „Budu tady na tebe čekat. Nic se neboj. Budu tady, malá." Sevřel jí pevně ramena a přitiskl ji silně k zemi. Její tělo sebou samovolně házelo a mlátilo, jak se snažilo zahnat tu ukrutnou bolest. A pak sebou cukla naposledy, zavřela oči a její tělo ochablo.
Políbil ji jemně na čelo. „Budu tady, hned jak se vzbudíš."
Odnesl ji ven a vyhrabal mělkou jámu, hned vedle domu. Nemohl by jí zahrabat někde v lese, nechat ji celý den samotnou. Položil její mrtvé tělo do hrobu a přikryl ho vrstvou vlhké voňavé hlíny. Sedl si vedle na zem a složil svůj obličej do dlaní. Vzpomněl si na to, jak se ho před nedávnem ptala, jestli by ji proměnil, teď už znal odpověď. Udělal by naprosto cokoliv, aby o ni nepřišel.
Seděl tam až do svítání. Když první paprsky olízly vrcholky hor, šel si sednout na verandu. Věděl, že teď nic necítí, teď je prakticky mrtvá. Musí být trpělivý a vydržet do večera. Celý den seděl a bez hnutí pozoroval ten malý kousek země, který skrýval jeho nejcennější poklad. Jak bude asi reagovat, až povstane? Bude mu schopna odpustit, že z ní udělal upíra? Bude ho vůbec ještě chtít, bude schopna ho milovat? Konečně se slunce přehouplo přes oblohu a začalo rychle klesat směrem k západu. Stál hodinu ve dveřích a čekal, až zapadne. Rychle se přesunul k ní a trpělivě čekal.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se zem nepatrně zachvěla. Z hlíny vystřelila její ruka. Na nic víc nečekal a vytáhl ji jedním rychlým pohybem ven.
Choval ji v náručí jako nemluvně a čekal až se probere.
Chris se snažila otevřít oči, ale všude byla jen tma. Nemohla se hnout, a pak ji za ramena chytly dvě silné paže a vytáhly ji ven. Snažila si srovnat v hlavě, co se děje, ale všechno měla nějak pomotané, zamlžené. Nadechla se a s hrůzou si uvědomila, že to je poprvé. Po jak dlouhé době, jak dlouho nedýchala? Jediné, co ji uklidnilo po jejím prvním nádechu byla jeho vůně všude kolem. Cítila ji tak intenzivně jako nikdy předtím. A pak si uvědomila, že zná i to tělo, které ji něžně chová. Jen ta teplota. Nemělo by to tělo být chladné?
Zmateně zamrkala a vše jí přišlo povědomé. Ano srub, severní Kanada. To si pamatovala. Pak sebou prudce trhla, když jí v hlavě vyvstala i vzpomínka na Johnovu návštěvu a to, co se stalo potom. Odstrčila od sebe ty chovající paže a neuvěřitelnou rychlostí se přesunula k roubené zdi srubu. Schoulila se ke schodům a až když chtěla zkontrolovat rytmus svého srdce, došlo jí, že žádný není. Srdce jí nebilo.
Vystřelila pohledem k Viktorovi. Klečel u velkého obdelníku, rozhrabané hlíny a mlčky si ji měřil pohledem.
„Co se stalo?" Vyhrkla ze sebe a zarazila se. Nepoznávala svůj vlastní hlas. Tenhle nový byl zvláštně vábivý a známě sametový.
Pak jí to došlo. Úplně stejně sametový hlas má přeci Viktor.
„Viku?" Hlesla a pomalu se postavila. Napodobil její pohyb a pozvedl mírně ruce, aby ji tím gestem uklidnil.
„Nic se neděje, malá, všechno bude zase dobré. Přišel jsem pozdě, nedalo se nic jiného udělat. Musel jsem tě zachránit."
Vyvalila oči. „Jak to myslíš? Pozdě, zachránit." Pak se podívala na své paže. Oblečení i její holá kůže byly špinavé od hlíny. Zaklepala hlavou a z vlasů se jí zaprášilo.
„Jsi upír Chris. Je mi líto. Jinak bys zemřela." Jeho hlas byl smutný a provinilý.
„U..co?" Ano, teď to všechno dávalo smysl. Její rychlost, zbystřené smysly, to že vidí jako by bylo pravé poledne a přitom je tma jako v pytli.
„Upír." Sedla si na schody a složila ruce do klína.
Přisedl si k ní a opatrně ji objal kolem ramen. „Musím tě teď všechno naučit. Jak se chovat a čeho se vyvarovat."
„Tys mě proměnil? Neříkal jsi, že to nikdy neuděláš?"
Pokrčil rameny. „Alespoň máš odpověď na svoji otázku. Jsem sobec. Nemohl bych bez tebe žít."
„A budu se teď chovat jako ty krvelačné bestie, které jsem zabíjela?" Vzhlédla k němu.
„Neboj, to nikdy nedopustím." Jemně se usmál.
Položila mu hlavu do klína a on ji něžně hladil po vlasech.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one