Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Viktor 7. část

„Je to moc zvláštní pocit, víš?"
„Neboj, zvykneš si. Za nějakých tři sta let, už ti to ani nepřijde." Zasmál se.
„A co bude teď?" Posadila se a podívala se mu upřeně do očí.
„Jdeme lovit. Jestli nechceš zabíjet lidi, budeš si muset zvyknout na zvířecí krev. A čím dřív, tím líp. Neboj, ono to nějak půjde." Vstal a podal jí ruku.
Chvíli váhala a pak ji opatrně přijala. Vytáhl ji na nohy.
„Neměla bych se nejdřív dát trochu dohromady?" Prohodila a sjela očima po svém špinavém oblečení.
„No myslím, že vzhledem k tomu, že to bude tvůj první lov, budeš potřebovat sprchu až potom." Pokrčil pobaveně rameny.
Udělal krok směrem k lesu, ale Chris se nepohnula. Měla nohy jako z olova. Zůstala stát na místě a on jí trhl paží. Nesouhlasně se po ní ohlédl.
„Já nevím, jak se to dělá." Špitla.
Jeho výraz se změnil a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. „Jsem s tebou, malá. Všechno ti ukážu." Povzbudivě kývl směrem k prvním vysokým smrkům.
„A nemohli bychom tam jít až zítra?" Hlesla, ale hned jak to dořekla, projela jejím žaludkem nepříjemná křeč. Pustila Vikovu ruku a objala si břicho. „Au," vyjekla.
Pobaveně zvedl jedno obočí a složil si ruce v bok. „Myslíš, že bys vydržela do zítřka?"
Zhluboka se nadechla, aby mu něco tvrdohlavě odsekla, ale když naplnila plíce vzduchem, bylo to jako by vdechla plameny. Pustila břicho a obě dlaně připlácla rychle na krk. Vyvalila oči a začala dusivě sípat.
„No, myslím, že ne." Odpověděl si sám a chytil znova její ruku. Nyní už neprotestovala a beze slova ho klopýtavě následovala do černých stínů lesa.
Vše bylo tak nové a tak nepopsatelně krásné. Viděla každý, i sebemenší detail, každý malinkatý lísteček, každého prťavého broučka a slyšela každý zvuk snad z celého lesa. Její smysly jako by se napnuly a do své pavučiny zachytávaly naprosto všechno. Vnímala rychlý, skoro neslyšný, šustivý pohyb hmyzu a trošku nakrčila nos, když je ucítila. Byla to prazvláštní hořká jako by dřevitá vůně. Pozvedla hlavu výš a vnímala jemné třepotání ptačích křídel vysoko ve větvích rozložitých smrků. Ti voněli jinak, také hořce, ale nebylo to tak odpudivé. Mírně se usmála a zavřela oči. Její smysly se napnuly ještě víc a ona zachytila kdesi v dáli i větší zvířata, srnky, jeleny, medvědy. Ta vůně byla hořká jen malinko a začaly se jí zbíhat sliny.
Vedl ji beze slova hlouběji a ona jen zmateně otáčela hlavou a nemohla se nabažit toho překrásného pocitu.
„Páni, to je krása." Zastavila se a se zakloněnou hlavou zkoumala měsíc.
Stoupl si za ni a objal ji kolem pasu. „Ale za tu krásu, musíš zaplatit dost vysokou cenu."
Věděla, jak to myslí. Nikdy nekončící a neutuchající žízeň. Ta, která právě spalovala i její tělo a nutila její žaludek, aby se nepříjemně kroutil a svíjel.
„Tak mi řekni, co všechno cítíš." Šeptl jí do vlasů.
Zavřela oči a znovu nasála, ne až tak odpudivou vůni vysoké zvěře.
„Brouci jsou hnusní, děsně hořcí. Ptáci voní už líp a nejlépe mi voní jeleni." Nasála vzduch hluboko do plic a on ji znovu zapálil na stěnách v nosohltanu.
„Dobře a teď zkus ještě říct, kterým směrem se máme dát."
Zavál mírný vánek, který Chris jemně rozcuchal vlasy a přivál ze západu něco ještě lahodnějšího. Ochutnávala vzduch opatrně a po troškách, tolik to potom nebolelo.
„Co je to?" Otočila se na Vika.
Něžně se usmál a hřbetem ruky ji pohladil po tváři. „Medvěd. Ten je ještě lepší, viď?"
Zbrkle přikývla a mrkla na Vika. „Toho chci. Ten není až tak hořký."
Náhle ucítila zvláštní tlak v obličeji, jako by měla silný samovolný tik svalů. Trochu se vyděsila, když poprvé ve svých ústech ucítila upíří špičáky. Zmateně trhla očima k Viktorovi, ale ten jenom mlčky stál a s velkým zadostiučiněním si ji prohlížel.
„Jsi ta nejkrásnější upírka, Chris." Zavrčel a přitáhl si ji blíž k tělu. Jeho obličej se okamžitě taky proměnil. Dívala se na něho a nemohla pochopit, že se jí tohle někdy mohlo zdát odporné. Byl krásný, neodolatelně krásný s jeho zářivě žlutýma očima a velkými ostrými tesáky. Bylo to pro ni teď tak přirozené.
„Díky." Šeptla a jako naschvál jí žaludkem projela další otravná křeč. Objala si pažemi trup a trochu vyděšeně se na něho podívala.
„Jdeme, tohle za to nestojí. Takže, víš, kde ten medvěd je?" Ubezpečil se Vik.
Zmateně přikývla a tiskla si ruce těsněji k tělu.
„Tak běž. Přestaň o tom přemýšlet, jen běž." Pokynul rukou směrem na západ a povzbudivě se usmál.
Trochu ji to vyděsilo, ale bolest se stala skoro nesnesitelnou. Každý i sebemenší nádech bolel jako by vdechovala kyselinu a v žaludku ji ostře pálilo a řezalo.
Ještě se naposledy na Vika podívala a narovnala se. Ruce pozvolna svěsila podél těla a zavřela oči, nasála i přes šílenou bolest tu tolik uspokojující vůni a celkem automaticky se začala pohybovat směrem dopředu.
Její běh byl neuvěřitelný. Svaly na nohách jako by ani nepotřebovaly impulsy z mozku, ale pracovaly samovolně. Její tělo se pohybovalo úžasnou rychlostí, neuvěřitelně ladně se proplétala houštinami. Hbitě přeskakovala veliké kameny a prolákliny. Když doběhla až k řece, která napájela zdejší jezero, ani se nepozastavila na břehu a bez rozmyslu skočila.
Cítila se krásně, byla konečně volná. Teď, v upíří podobě, ji nesvazovala žádná otravná pravidla, žádná lidská etiketa. Podřizovala se jen nejzákladnějším pudům a své žízni.
Za sebou jasně vnímala ještě pohyb jednoho upíra. Nemusela se dívat, jestli je to on. Byli spolu propojeni. Tvořili smečku a byli spolu na lovu.
Náhle se její vnímání změnilo. Vyburcovaná hladem a vzrušením z prvního lovu v životě. Začala vidět jako by jinak. Viděla teplo zvířátek choulících se zděšeně ve svých lesních skrýších. Světelné spektrum jejího vnímání se změnilo a bylo to jako by před očima měla infrakameru. To dobře znala ze svého výcviku. Nedalo se to dost dobře použít proti upírům, vzhledem k tomu, že neměli tělesnou teplotu, ale i tak se s tím učili zacházet. Trochu ji to vyděsilo a tak malinko zpomalila, aby si na to zvykla.
Viktor se prohnal kolem ní a také zpomalil, když ji minul. Náhle se přikrčil za kmenem vzrostlé borovice a Chris ho doběhla.
Na malé mýtince zalité měsíčním světlem uviděla velikého medvěda, který přecházel nervózně sem a tam. Určitě cítil nebezpečí a nevěděl, ze které strany se to na něho sesype.
„Běž," zavrčel Viktor a jelikož neměl takovou žízeň, nechal Chris pracovat samostatně.
Její tělo se napjalo a třemi rychlými kroky doběhla k medvědovi. Ten se vzepjal na zadních, ale cítila, že jí nepovažuje za sobě rovného soupeře. Nebylo ani divu, medvěd měřil něco přes tři metry, když se vzepjal a zvedl tlapy. Zlomek vteřiny ho pozorovala. Stejně to bylo dost dlouho na to, aby perfektně zanalyzovala celou situaci. Medvědovo srdce zářilo rudě a všechny tepny, které měl po těle oranžově. Chladnější části jeho mohutného, chlupatého a hrůzu nahánějícího těla byly žluté. Bylo to naprosto perfektní, ani nemusela přemýšlet, kam ho má kousnout, prostě to viděla.
Chris si protáhla krk a výhrůžně zavrčela. Medvěd, překvapen zlostným zvukem vycházejícím z té malé bytosti stojící před ním, na chvíli zaváhal. Chris toho využila. Bylo to opravdu jako něco, co by znala od jak živa. Ta nejpřirozenější věc.
Vymrštila se do výšky a dopředu a skočila medvědovi po krku. Ten se po ní ohnal velikou tlapou a ostrými drápy se zaryl Chris do ramene.
To už, ale ona zakousla své jako břitvy ostré zuby do jeho kožichu těsně nad krční tepnou a vytrhla mu pořádný kus kožichu i s kůží a velkým kusem masa.
Medvěd zuřivě zařval a zapotácel se, snažil se jí setřást, ale ona byla pevně zakouslá do jeho krku, rukama křečovitě svírala jeho huňatý kožich a hltavě ochutnávala jeho teplou krev.
Medvěd se naposledy slabě ohnal a jeho veliké chlupaté tělo se sesunulo s hlasitým žuchnutím k zemi. Chris prokousla jeho krční tepnu a do tváře jí začala stříkat teplá, mírně hořce vonící tekutina. Zavřela oči a přitiskla svá ústa k jeho holé, teplé tkáni. Cítila, jak její ostré špičáky vnikají hlouběji do jeho měkkého masa a jak omráčen bolestí padá k zemi. Uvelebila se na jeho huňatém kožichu a hltavě ochutnávala jeho krev. Cítila jeho stále se zpomalující srdeční rytmus i slabší a slabší nádechy. Když se jeho srdce zastavilo úplně, odvrátila od něho svoji zakrvácenou tvář. Jeho krev byla v tu ránu šíleně hořká a odporná.
Olízla si rty a s jistou známkou uspokojení se napřímila vedle medvědovy mršiny. Byla plná a medvědova krev ji hřála v žaludku a jako by dodávala živiny do celého jejího těla. Bylo to, jako když dolijete do auta benzín, potom co se kontrolka pomalu a nezadržitelně blíží k nule.
Už chápala. Nemohla by bez krve přežít. Její tělo by nemohlo bez krve fungovat. Ta lepkavá, teplá tekutina se stala nyní smyslem jejího života.
V houští na okraji paseky se cosi pohnulo. Chris se výhrůžně nahrbila, ale zase své tělo uvolnila, když do prvních chladných odlesků měsíce vstoupil Viktor.
Přešel pomalu až k ní a neustále ji upřeně pozoroval. Vypadala naprosto překrásně. Její obličej už se vrátil do lidské podoby a ona s tváří a celým tělem umazaným od krve stála uprostřed paseky, takhle nějak si představoval anděla. Byla jako padlý anděl. Její blonďaté vlasy vlály v mírném nočním vánku a ve světle měsíce vypadaly skoro bílé. I její hedvábná pokožka byla sněhově bílá. Její veliké modré oči dostaly ten tolik známý, uspokojený, klidný výraz a celé její tělo bylo krásně uvolněné a čerstvě provoněné ještě teplou krví.
„Překrásná práce, Chris. Na to, že to bylo poprvé." Uznale pokýval a letmo zkontroloval pohledem rameno, kam ji medvěd zasáhl ostrými drápy. Rána už se zatáhla a začala se hojit, jako všechny rány, utržené během lovu. Zítra už nebude mít na rameni, ani jizvičku, tím si byl skoro jist.
„Díky." Hlesla a sklopila oči stydlivě k zemi. „To bylo teda něco."
S úsměvem pokýval a jedním krokem překonal tu neuvěřitelnou vzdálenost, která ho od ní dělila. Pevně ji objal a ona poklidně položila hlavu na jeho hruď.
Stáli tam, nad hlavou jim chladně zářil měsíc a mírný vánek si pohrával s jejich vlasy.
„Jak je ti?" Zeptal se náhle a se zvláštním úsměvem si ji měřil.
„No, vlastně moc dobře. Už mě nic nebolí a cítím, tady uvnitř zvláštní teplo." Položila si dlaň, na břicho a snažila se vnímat své nové, nemrtvé tělo.
„Chceš ještě nebo se vrátíme domů?"
„Nechci ještě domů, Viku. Teď se cítím tady venku jako doma. Ta nespoutaná divočina všude kolem mi přijde tak nějak přirozená. Všechno divoké je teď přirozené. Cítím se, jako bych byla ten nejsilnější dravec ve zdejším okolí. Nemám strach vůbec z ničeho. Je mi naprosto nádherně." Křikla nakonec a se smíchem se mu vysmekla z náručí a plnou rychlostí zamířila zpět k jezeru. Ani ji nijak nepřekvapilo, že přesně znala cestu. Prostě to byla další z naprosto přirozených upírských záležitostí, dokonalá orientace v terénu.
Doběhla ke břehu jako první a zadívala se zasněně na černou hladinu. Vzpomněla si na to, jak Vik říkal, že není nic hezčího než koupel při měsíčku.
S rošťáckým úsměvem se kousla do rtu a strhla ze sebe zbytky oblečení. Nedalo to moc práce vzhledem k tomu, že většinu práce udělaly medvědovy ostré drápy.
Uslyšela za sebou zašustit křoví a naklonila vyzývavě hlavu, když se zadívala směrem do lesa. Na břeh pomalými ostražitými kroky vešel on. Přísně si ji měřil, asi chtěl něco říct, ale když ji zahlédl nahou, po kotníky stojící v ledové vodě jezera jeho pohled zjihl.
Stála tam a voda jí dosahovala do půli lýtek. Nohy měla mírně rozkročené, jednu paži měla provokativně opřenou v bok a druhou volně svěšenou podél těla. Její nahá pokožka v měsíčním světle přímo zářila. Dlouhé vlasy jí volně splývaly kolem obličeje a dosahovaly skoro až k pasu. Vypadla jako Botticelliho Venuše.
Ani nedýchal, když ji zaslepen její dokonalou krásou následoval do chladné temné vody.
Objala ho kolem krku a přitiskla své drobné tělo blíž k němu. Sehnul se k ní a objal ji kolem pasu. Zvedl si ji k sobě tak, že se její nohy už nedotýkaly země, ale obličeje měli nyní ve stejné výšce.
Zhluboka se nadechla a pomalu zavřela oči. Vnímala plně jeho nádherou vůni a věděla, že se jeho rty nezadržitelně blíží. Když ucítila jeho jemný dotyk na svých rtech, pootevřela ústa a nechala ho vklouznout jazykem dovnitř.
Viktor cítil chuť krve na její pokožce a v jejím dechu. Tenhle polibek byl naprosto dokonalý. Konečně nemusel bojovat sám se sebou, nemusel se kontrolovat, aby jí neublížil. Mohl dát naplno volnost svým citům a své vášni.
Slabě se zachvěla, když uslyšela, že Viktor tiše zavrčel. Jednou rukou si přidržoval pevně její tělo v náručí a druhou posunul zezadu na její krk a podepřel jí hlavu. Skoro drsně si její rty přimáčkl na své a ochutnával ji stejně, jako by ji líbal poprvé v životě. Cítila, jak se jeho tělo třese vzrušením a nedočkavostí. Toužil po ní, to bylo více než zřejmé. Ale ona si tenhle zážitek chtěla nechat na později.
Koutky jejích úst se zkroutily do nevinného úsměvu a ona se od něho odtáhla.
Tázavě se na ni zamračil, ale když viděl ty jiskřičky v jejich očích, nemohl se ni zlobit. Byla jako malé dítě. Teprve poznávala svůj nový svět.
Zase se zvonivě zasmála a rozběhla se podél břehu. Bláznivě kolem sebe stříkala ledovou vodu, jak kopala nohama.
Stál tam bez hnutí a zamyšleně ji pozoroval. Byl taky šťastný. Všechny obavy z toho jaká bude jako upír se rozplynuly. Marně v ní hledal sám sebe, poté co se probudil, ale ona byla opravdu jiná. Přemýšlel nad tím, jestli je možné, že typická zběsilost a lhostejnost vůči lidskému utrpení přichází až s návykem na lidskou krev. Jestli by mohla zůstat takhle nádherně bezstarostná, kdyby ji udržel dál od toho pokušení. A pak si sám odpověděl, nemohl ji držet od lidí navěky, ale mohl se pokusit ji na to připravit. V podstatě ji vycvičit, aby byla schopná odolat. Věděl, že kdyby ji nechal zabít člověka, nikdy by se z toho nevzpamatovala. Buďto by ji to pohltilo a ona by se stala jen další krvelačnou zrůdou, vraždící a nebezpečnou. Nebo by si uvědomila, co udělala a nikdy by neodpustila, ani sama sobě, ani jemu, že to dopustil.
Obloha začala nabírat světlejší odstín a hvězdy pomalu mizely. Na nebi nebyl ani mráček a tak to vypadalo, že by mohlo svítit slunce.
„Chris, musíme už jít. Za chvíli vyjde slunce. Musíme už domů." Mluvil naprosto potichu a přesto věděl, že ho slyší.
Zatvářila se jako vzdorovité dítě, když mu seberete hračku. Sklopila hlavu a ramena a pomalu se k němu vracela.
Podíval se na malou hromádku jejího roztrhaného oblečení a děkoval sám sobě, že se donutil jít alespoň převléknout, když čekal než povstane.
S úsměvem si sundal košili a podržel ji, aby si ji mohla obléci. Bez protestů strčila ruce do rukávů a přitáhla si látku k tělu.
„Zítra je taky noc." Prohlásil s úsměvem. „Musíš si odpočinout. Bylo toho na tebe dneska trochu moc." Sjel ji pohledem a uculil se. „No koukám, že sprcha už nebude potřeba."
Byla mokrá jako myš a z vlasů jí odkapávala voda.
Pokrčila rameny, když si zapínala knoflíky. Pak po něm rychle střelila pohledem. „Že mě nechytíš," a s andělským smíchem plnou rychlostí vyběhla směrem k domu.
Nechal ji vést a držel se pár stop za ní. Ke srubu dorazili, ani ne za pět minut, i když museli oběhnout celé jezero. Chris se zastavila na kraji lesa a výhrůžně se nakrčila. Její hlasité zavrčení Vika upozornilo, že se něco děje.
Dohnal ji a cestou ochutnal vzduch kolem. Jistě, John se vrátil. To se dalo předpokládat, zjevně ho nedonutil k její proměně jen tak. Něco od něho chtěl a teď si pro to přišel.
„Jen klid malá, hned to vyřídím. Nenech se vyprovokovat, John umí být dost otravný. Jen se drž u mě, ano?" Objal Chris ochranitelsky kolem pasu a s ní těsně po boku klidně vyšel z lesa.
Trochu víc ji svíral, aby neudělala něco neuváženého, slyšel její jemné vrčení, které se z jejího hrdla dralo s každým nádechem.
„No páni, vám to ale sluší. Takhle je to mnohem lepší." Sprásknul ruce John a trochu kýčovitě se usmál.
„Co tu ještě chceš?" Odsekl zlostně Viktor a pohledem přejel dva další upíry, kteří tu byli s ním a beze slova čekali opodál. Neznal je, nebyli z jeho kovenu.
„Potřebuji s tebou mluvit, ale nemáme moc času," očima zabloudil k obloze na východě. Začala nebezpečně světlat.
„Takže radši hnedka k věci. Starý dobrý příteli, jsem tak rád, že tě opět vidím. Opravdu jsem měl trochu strach, no poté jejich návštěvě." Střelil přísně očima ke Chris a pak, když Vik nesouhlasně zavrčel, vrátil se pohledem k němu.
„Ale ty jsi jim utekl, hmm? Pomohla ti? Asi tě opravdu miluje." Pokýval.
„No, ale to opravdu není to, proč jsem vás navštívil. Viku, musíš se vrátit." Nervózně si složil ruce na hrudi a potřepal hlavou.
Chris ztuhla a Viktor jasně její strnulou pózu zaznamenal. Objal ji těsněji a upřeně se zadíval na svého bývalého přítele. „Ne." Sekl tím krátkým slovíčkem po Johnovi.
„Viktore, buď rozumný. Celý koven na tobě závisí, zmizel jsi tak náhle a jsou věci, které zůstali nedokončené. Vím, že ty máš rozjeté vlastní obchody. Ten tvůj business se starým nábytkem nebo s čím, ale dlužíš to celému kovenu. Vrať se a dokonči ten poslední rozjednaný obchod a já slibuji, že už tě nikdy nebude nikdo obtěžovat. Bude to, jako by tvá minulost vůbec nebyla. Budete volní. Pak se klidně zajímej o své umění, ale teď. Viktore, prosím." John se zatvářil, jako by ho to skoro bolelo, když téměř neslyšně zašeptal to poslední slovo.
Bylo poznat, že Viktor má v kovenu opravdu nejváženější postavení a že k němu všichni vzhlíží, i když ho asi odsuzují, za to co udělal.
„No, rozmysli si to a my počkáme ve Slave Lake." Pokynul k upírům stojícím strnule opodál a všichni se neuvěřitelně rychle ztratili v lese.
Chris si oddechla, že Vik obchoduje s uměním a tohle všechno není financováno z nelegálních obchodů, ale zároveň na ni padala neznámá tíseň.
Viktor si zhluboka vzdechl a postrčil Chris směrem ke dveřím. Přes sněhově bílé ledovce na vrcholcích hor se vyhouply první paprsky slunce a začalo naprosto překrásné svítání.
Viktor stál na verandě a ruce měl zkřížené na prsou. Mlčky pozoroval tu neuvěřitelnou scenérii před sebou a přemýšlel.
Chris se zaběhla přeci jen osprchovat a převléknout. Byla z toho rozhovoru nervózní. Nechtělo se jí vracet do Oaklandu. To město patřilo k její minulosti a bylo v něm tolik nepříjemných vzpomínek. Tady byla spokojená a klidně by tu strávila dalších pár let, ale věděla, že tohle rozhodnutí je na Viktorovi. Jediné, co v tuhle chvíli věděla stoprocentně jistě, bylo, že s ním půjde kamkoliv. Jestli se Vik rozhodne vrátit, půjde ač nerada, s ním. Nemohla by ho nechat odejít samotného, zbláznila by se tu sama.
Oblékla se a sešla po schodech do haly. Ještě pořád stál na verandě a pozoroval slunce, jak stoupá vzhůru po obloze. Došla těsně k němu a zezadu ho objala. Políbila ho na holá záda a přimáčkla si tvář na jeho hebkou kůži.
„Vrátíme se, viď?" Zašeptala.
Obrátil se k ní čelem a přitiskl si ji na hrudník. „Měl bych tam zajet a dokončit rozdělanou práci. Chris potřebuji to tam prostě uzavřít. Je to jedna kapitola mého života a já potřebuji nutně udělat tu poslední tečku. Odstřihnout se od toho, co bylo v Kalifornii, abych mohl s čistou hlavou začít někde jinde s tebou."
Vyděšeně se mu podívala do očí. „Ale jak se dostanu zpátky do Oaklandu? Nemůžu letět letadlem, vždyť zmasakruji všechny cestující."
„Jde jenom o cestu do Slave Lake. Odtud poletíme malým letadlem až do Kalifornie. Zvládneš to, budu pořád s tebou a budu na tebe dávat pozor." Povzbudivě se na ni usmál a políbil ji do vlasů.
„Pojď se trochu prospat. Večer to dořešíme." Vzal ji do náručí a ona mu položila hlavu na krk. Pomalu ji nesl nahoru do pokoje a Chris věděla, že to vůbec nebude lehká cesta. Bála se toho, co tam na ní čeká. Měla děsivé tušení, že když se vrátí, ztratí Vika i sama sebe. Proč jen nemohli zůstat tady, v lůně divočiny. Byli by tu šťastni. Bez lidí, jen sami dva. Neřekla nic, ale její obava rostla s každým jejím nádechem.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one