Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

1. kapitola

Ležela jsem ve „svém“ pokoji s rukama složenýma pod hlavou. Čekala jsem. Neměla jsem tu hodiny, ale věděla jsem, že zanedlouho pro mě přijde zřízenec a odvede mně na druhou stranu budovy k doktoru Masonovi. Byla jsem s tím smířená, taková denní rutina. Věděla jsem, že mě čeká hodina plná otázek. Snažil se mi dostat do hlavy a pochopit mně. Jak bláhové. Musela jsem se pousmát.
Překulila jsem se na bok a upřeně se dívala na bílé vypolstrované dveře bez kliky. Pozorovala jsem je poslední roky často, znala jsem nazpaměť každý centimetr. Byla to jedna z mála věcí, co se tu dala dělat, když pominu kývaní se ze strany na stranu v důsledku léků a bezmyšlenkovité zírání do stěny. V zámku zarachotil klíč a já se pomalu posadila a přehoupla nohy přes okraj postele. Ve dveřích se objevil Benny. Milý chlapík rozvalitějších proporcí. Jedna z mála postaviček tohohle uzavřeného světa, která měla na tváři stálý optimistický úsměv. Často když mě odváděl přes rozlehlý komplex budov, si se mnou povídal. Vyprávěl mi o své dívce, o snech které by si chtěl splnit, o cestě kolem světa na kterou už několik let šetřil. Člověk s ním zapomněl na jakém místě vlastně je.
„Ahoj Kate, jdu si pro Tebe. Jsi připravená?“ usmál se a lehce pokynul směrem do chodby. Zvykla jsem si, že mi tak všichni říkali, i když moje celé jméno bylo Katelyn. Jen jsem krátce zakývala hlavou a vsunula nohy do pantoflí. Nejistým krokem jsem prošla okolo Bennyho, který stál ve dveřích a letmo se na něj usmála.
„Tak jak ses dneska vyspala?“ Jednoduchá, nenápadná otázka, kterou mě zde každý den bombardovala snad každá osoba, která se mnou přišla do styku.
„Děkuji, vcelku dobře“ a hlavně bezesně, obličej se mi zkroutil do prapodivného úšklebku, určitě si ho všimnul. Povzdechl si a jemně mě chytl za loket odvádějíc mě úzkou chodbou.

Po pár minutách schůze spletitými chodbami jsme se zastavili před dřevěnými mohutnými dveřmi s velkou kovanou klikou. Otočila jsem se na Bennyho s děkovným úsměvem a lehce zaklepala na dveře.
„Dále.“ Po vyzvání jsem otevřela s námahou dveře a malou škvírkou jsem se protáhla do velké místnosti. Nebyla nijak zvlášť zajímavě zařízená. Takhle jsem si vždy představovala kancelář právníka nebo lékaře. Všechen nábytek byl tmavý a dřevěný. Na pravé straně byla dvě velká francouzská okna s červenými závěsy sahajícími těsně nad dřevěnou podlahu, po levé straně byla knihovna s neuvěřitelným množstvím knih. Přímo proti mně seděl za dřevěným stolem s mahagonovou deskou postarší muž s knírkem. Na tváři měl, pro mě ten známý, neutrální výraz. Rukou mi pokynul ke křeslu a čekal, až se posadím.
„Tak Katelyn, jak se dnes cítíte? Je vám dobře?“ začal stejnou otázkou jako několik sezení před tím.
„Je mi dobře, děkuji.“ Odpověděla jsem bez vzhlédnutí a dívala se na své složené ruce v klíně. Věděla jsem co přijde. Bude se opět ptát na události, které se staly před tím, než jsem se dostala do tohoto proklatého místa. Zvláštní když pomyslím, že jsem si to vybrala sama. Šla jsem sem dobrovolně a na vlastní žádost.
„Žádné bolesti hlavy, sny nebo přerušovaný spánek?“ Zeptal se pro jistotu znovu. Zavrtěla jsem hlavou a snažila se tak zakrýt svou nervozitu.
„Hmmm. Dobrá, vypadá to, že jsme konečně našli léky, která vám vyhovují a neotupují až příliš.“ Sedl si naproti mně do druhého křesla a čekal na mou reakci. Nevzhlédla jsem. Za čas co jsem tu strávila jsem se naučila mlčet a mluvit jen v potřebných chvílích.
„Kate, mám pro vás jednu informaci.“ Na chvilku se odmlčel jako by přemýšlel jak mi tu zprávu co nejšetrněji říct. Co to mohlo být?
„Od příštího sezení Vás bude mít nastarosti někdo jiný. Je to mladý lékař, talentovaný. Vzhledem k tomu, že zde máme příliš vážných případů a Vy jste udělala neuvěřitelný pokrok...Určitě to zvládnete.“ Vyděšeně jsem se mu podívala do očí.
„Někdo nový? Já…já nejsem si jistá, že to zvládnu, vždyť…“Ztichla jsem. Neměla jsem argument, který by ho přiměl změnit své rozhodnutí. Konejšivě mě pohladil po rameni.
„Zvládnete to. Navíc Vás budu dál kontrolovat, a kdyby byl sebemenší problém, můžete za mnou kdykoli přijít. Ano?“ Opět jsem jen mlčky přikývla.
„Pro dnešek už můžete jít. Běžte si odpočinout a zítra se uvidíte s kolegou Smithem.“ Zvedla jsem se a oknem na mě dopadl sluneční paprsek. Venku bylo krásné jarní počasí, potřebovala jsem si pročistit hlavu a vyvětrat se, byl dobrý způsob.
„Myslíte, že bych se mohla jít projít ven do zahrady?“ Zeptala jsem se.
„Jistě, někdo půjde s vámi a zavolám hlavní sestře, že to máte ode mě dovolené“. Nejistě jsem se usmála a šla ke dveřím, kde na mě již čekal Benny. Krátce promluvil s doktorem a zavřel.
„Půjdeme se projít.“ Konstatoval a vedl mě tou samou chodbou, kterou jsme přišli.

Procházka na slunci mi opravdu udělala dobře, už jsem nebyla tak vyděšená z představy nového lékaře a toho, že celou proceduru s vytvářením si vztahu, budu muset absolvovat znovu. Jediná věc, která mě však pořád trápila, byl fakt, že možná ten „nový“ bude více vnímavý a neuvěří mi verzi, kterou jsem si vymyslela, abych tak zamaskovala skutečný důvod, proč jsem se dostala do takových trablí. Nepotřebuji, aby se mi někdo „hrabal“ v hlavě a zjišťoval co se se mnou děje. Věděla jsem to sama…jsem blázen.
Někdo mi lehce zatřásl paží a já si uvědomila, že u mé postele stojí sestra s připravenými večerními léky. Byla jsem tak zabraná do vlastního přemýšlení, že jsem neslyšela jak přichází.
„Děkuji.“ Poděkovala jsem a vzala jsem si od ní malý kalíšek s léky, které jsem si následně vysypala do pusy a zapila vodou.
„Dobře se vyspěte“. Otočila se a odešla z pokoje. Převalila jsem se na bok a čekala, až mě začnou prášky otupovat a uspávat. Zanedlouho se dostavil mě již tak známý stav. Usnula jsem a můj spánek byl klidný a bezesný.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one