Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

8. kapitola

Prošly jsme kolem celého domu, vešly předním vchodem a dál vyběhly do druhé patra. Clara mě strčila do dveří jednoho z pokojů. Byl krásně vybavený, ostatně jako každá místnost v tomto domě. Dominovala mu obrovská dřevěná postel s pelestmi. Hned naproti byly dva malé gauče oranžové barvy a mezi nimi malý dřevěný stolek.
„Teda…“ vydechla jsem a otočila se kolem své osy, abych si tu krásu znovu prohlédla. Clara stále opřená u dveří a usmívala se.
„Libí?“ zeptala se a ruce si složila na prsa.
„No aby ne. Je to nádhera. Nemám slov…Je tvůj?“ zavrtěla hlavou a dál se usmívala. Čekala, až mi to dojde.
„Můj?“ naznačila jsem pouze pohybem svých rtů, zvuk ze mě v důsledku údivu žádný nevyšel. Jen přikývla.
„Pojď, to není všechno,“ táhla mě k dalším dveřím a otevřela je. Vešla jsem do místnosti, která měla pravděpodobně sloužit jako šatna. Byly zde velké vestavěné skříně a několik zrcadel.
„Máš tu i několik svých věcí.“ Nechápavě jsem se na ní podívala a ona, s mírně pobaveným výrazem ve tváři, přešla a otevřela dokořán obě křídla skříně. Všude bylo naskládané oblečení, boty a doplňky. Opravdu jsem mezi nimi poznávala své věci, které jsem kdysi nosila. Hrdlo se mi sevřelo.
„Clare…“ vydechla jsem pouze. Neměla jsem slova, která by v tu chvíli vystihovala moje pocity. Přejela jsem rukou přes hromádku oblečení.
„Taky tam je pár nových kousků, ale musím uznat, že vkus máš opravdu parádní,“ usmála se na mě a rukou mi přejela přes rameno.
„Děkuji, tohle jsem nečekala,“ cítila jsem, jak se mi oči naplnily slzami. Nevím, čím to bylo, jestli touhle chvilkou nebo tím, že jsem byla dnes po ránu tak přecitlivělá. Dala jsem si dlaň přes pusu a snažila se neplakat.
„Mně neděkuj, tohle všechno zařídit Brian. Já už jsem dostala akorát za úkol všechno připravit. Chtěl, aby ses tu cítila co nejlíp. V tuto chvíli je to i tvůj domov,“ vyšla zpátky do pokoje. V okamžiku jsem se probrala a projela mnou vlna zloby a následného studu nad hádkou, kterou jsme měli ráno na terase. Stála jsem mezi dveřmi a nevěděla co říct. Clara seděla na okraji postele a pomalu pohupovala nohama. Ukázala na místo vedle sebe a čekala, až se posadím.
„Hmmmmm, je moc příjemná.“ Poznámku o „klidných“ snech jsem si pro jistotu nechala pro sebe. Dívala se na mě a dál mlčela.
„Slyšela jsi to, že?“ zeptala jsem se.
„Katelyn, my všichni jsme to slyšeli. Brian se často nehádá, ale když už na to přijde, většinou to stojí za to. Je mi líto, že jsi to odnesla ty. Nezasloužila sis to a on by to měl chápat víc než kdo jiný v tomhle domě,“ sklonila hlavu. Po chvíli pokračovala.
„On to hrozně nerad přiznává, ale smířit se s tím vším pro něj bylo těžké,“ znovu se na mě podívala.
„Víš, já vlastně nevím, s čím vším se mám vypořádat. Brian mi řekl jen to, že se jedná o jakousi věštbu. Taky o sedmi strážcích. Nic víc nevím,“ povytáhla jsem obočí a poposedla si, abych na ni lépe viděla.
„Tak teď už tomu vážně nerozumím. Vynadal ti, ale nic ti nevysvětlil… Za chvilku bude oběd, donesu ho sem, asi nemáš chuť se vidět s ostatními, co?“ zavrtěla jsem hlavou. Clara vyběhla z pokoje a za chvilku se vrátila s podnosem. Pustila jsem se do jídla, už jsem opravdu měla hlad jak vlk.
„Je to výborný, kdo to vařil?“ zeptala jsem se a nabrala si další sousto.
„Philip. Je to ten vysoký s delšími tmavými vlasy. Chodí se Sophii, to je tmavovláska s mikádem. Musíš v tom mít nepořádek, kdo je kdo, co?“ Asi to pochopila z mého výrazu, takže mi postupně vysvětlila, kdo a jak vypadá a jak k sobě patří. Měla jsem pocit, že Clara ví o každém všechno. Bylo mi s ní moc dobře a je fakt, že po chvilce jsem se opravdu začala v lidech v tomto domě orientovat.
„Colin má hnědé vlasy. Chodí hodně plavat, od toho má tak velká ramena,“ naznačila rozpaženýma rukama a pokračovala dál.
„Chodí s Janet. Ta není jednou ze strážců, ale žije tu s námi. Neil je ten s krátkými černými vlasy. Hodně sportuje a je na svou atletickou postavu hodně hrdý. Dál… Kenneth je ten blonďák s tmavýma očima. Je moc správný a vyzná se snad ve všem,“ usmála se a odložila prázdný talíř.
„A teď trochu z naší historie,“ usmála se a lehla si ke mně na postel. Vzala si jeden z polštářů a dala si ho pod hlavu.
„Je to trochu složitý…Celkem je nás sedm, myslím tím strážců. Naše životy se řídí věštbami. Dá se to rozdělit na malé, ty méně významné a velké, ty, které určují hlavní smysl našeho života. Vím o každé, která se nás týká. Dá se to trochu přirovnat k vidění, ale nedá se to popsat, jak k tomu přesně dochází. Většinou je to náhodné,“ odmlčela se.
„Znamená to, že vidíš do budoucnosti?“ zeptala jsem se jí. Zavrtěla hlavou.
„Ne, to není to samé. Budoucnost je ovlivňována několika subjekty, jak se jeden z nich pozmění, změní se i budoucnost. Věštby jsou pevně stanové ještě před naším narozením. Vše se od nich odvíjí. I když se budoucnost změní, vhodná doba na splnění části nebo celého proroctví se posune pouze o kousek dál. Vždycky tě dostihnou, nemůžeš je zastavit. V dnešní době dochází ke splnění části velké věštby o spojení sedmi strážců. Má keltské původy a přesně je v ní stanoveno, že až jediná čistokrevná k boji nás spojí, nastává čas návratu. Každé naše jméno má v té věštbě svůj význam, něco jako znamení, že jsme to opravdu my…,“ usmála se a já doslova hltala každé slovo.
„Brian znamená silný, Kennet světlovlasý, Colin mladý válečník, Neil vítěz, Sophie potomstvo života, Clara světlo a Katelyn čistokrevná. Ty Kate…jsi ten poslední článek. Údajně bylo strážců osm.“
„Proč je nás tedy pouze sedm?“ nechápala jsem.
„Každý z nás je potomkem pouze jednoho z nich, ale ty…tvoji prarodiče, nebo jak jim chceš říkat, byli dva. Jako jediná nemáš krev smíchanou s tou lidskou. Proto ty můžeš být, jako jediná, ta čistokrevná. Brian mi říkal o tvém daru. Je možné, že se dá ovládat, každopádně je pro nás důležitější než si myslíš. Dá se říct, že je pro nás takřka klíčový a nepostradatelný. Philip je na tyhle „zvláštnosti“ odborník. Snaží se nám pomáhat a ne jen co se týče nás. Je toho spoustu na tomhle světě, co normální člověk ani nevnímá. Pomohl mi také pochopit má vidění,“ řekla a posadila se.
„Díky tomu jsme tě nakonec našli. Uznávám, že mi to dalo docela zabrat, ale podařilo se. Jak tě sem dostat byla už jen Brianova záležitost. Teď si odpočiň, vypadáš unaveně.“ Než jsem stačila zaprotestovat, zvedla se a odešla z pokoje. Měla jsem na ní spoustu otázek, ale opravdu jsem se cítila podivně unavená a vyčerpaná. Zavřela jsem oči a za chvilku jsem usnula.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one