Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Kapitola 13 - Děkuju, nechci

14.6.2009
Hypnotizoval jsem puklinu ve stropě. Celá levá noha mě bodala a bolela. Neochotně s řadou nadávek, jsem se otočil víc na pravou stranu a dopřál své levé noze čerstvou dávku krve. Odvděčila se mi jen dalším bodáním a já měl sto chutí ji useknout. Ne, to by mi asi nepomohlo. Když to konečně přestalo, znovu jsem se uvelebil a zíral do stropu. Ozvalo se hlasité zabušení do dveří, ale já se ani nenamáhal zvednout hlavu.
„Co ksakru ještě děláš v posteli?!“ čertil se Steve.
„Hmmm,“ zabručel jsem lhostejně.
„Dělej, zvedni ten svůj lenivej zadek a padej do práce,“ rozkazoval mi.
„Vyhodili mě..... už zase,“ povzdechnul jsem si a hodil si ruce pod hlavu.
„Jak..... už zase! Sakra chlape, co jsi zase proved?!“ řval na mě Steve.
„Nic..... prej fyzické ublížení,“ pousmál jsem se. Já sám bych takhle tomu, co jsem provedl tomu hajzlovi, neříkal.
„Doprdele Jarede, nemůžeš si dávat bacha na to, co děláš?!“ povzdechl si Steve a chystal se k odchodu.
„Měj se,“ zavolal jsem za ním.
„Čau,“ odvětil mi prostě a odešel do, mé již bývalé, práce.
Zakručelo mi v břiše a já se rozhodl dát si něco k jídlu. Pizza bude nejlepší. Vylezl jsem jen v trenkách z postele a zívajíc si prohrábl svoje vlasy. Došel jsem až do kuchyně, ale cestou to vzal přes koupelnu a záchod. Vzal jsem do ruky telefon a ťukal čísla zpaměti. Po třech pípnutích se na druhém konci ozval známý ženský hlas.
„Co si dáte?“ zeptala se mě Paige.
„Zdravím tě Paige, jaký jsi měla den?“ zeptal jsem se a ona si hned oddechla, když poznala můj hlas.
„Jarede,“ uchichtla se. „Překvapivě dobrý, jen se mi nechtělo vstávat..... prostě normálka. Co ty?“ zeptala se se zájmem.
„Mám padáka..... zase,“ povzdechl jsem si a čekal, až přejde do soucitného tónu.
„Jakto? Co se stalo? Jak se cítíš? Nemám přijet?“ chrlila ze sebe jednu otázku za druhou.
„Díky Paige, jsi hodná, ale tohle už mám tak trochu zvládnuté,“ zarazil jsem ji. Ne, teď jsem si nemohl dovolit sem Paige vzít.
„Tak dobře Jarede, kdyby cokoliv, tak zavolej a já přijdu. Jako obvykle?“ zeptala se na konec.
„Jistě Paige, jako bys mě neznala,“ musel jsem se pousmát.
„Už se to peče. Myslím na tebe,“ zašeptala Paige do telefonu.
„Děkuju, měj se,“ řekl jsem ji a raději zavěsil.
Paige, ta čokoládová kráska z pizzerie, se kterou jsem dřív chodil. Ještě pořád jsem ji měl rád..... zatraceně rád. To její rodina byla proti. Nechtěli, aby se „zahazovala“ s nějakým bílým klukem, kterýho vůbec neznali. Bylo jedině dobře, že mě nestihli poznat. To už by Paige tuplově odeslali někam do Evropy nebo podobně.
Vrátil jsem se do koupelny, abych se podíval, jak hrozně vypadám. Ze zrcadla na mě hleděly mrtvé oči a ztrhaný bledý obličej. Opláchl jsem se a snad i doufal, že kruhy pod očima zmizí a zase budu vypadat alespoň trochu jako člověk. Prohrábl jsem si kartáčem vlasy, které mi alespoň trochu zakryly nezdravě vypadající obličej. Vzal jsem si na sebe jedno z domácích tílek. Bylo už potrhané. Dalo mu zabrat nejen stáří, ale i Paiginy nehty.
„Ne, dost!“ nadával jsem si a tloukl se do hlavy.
Dopotácel jsem se do obýváku a pustil hifinu. Byli tam Stevovi oblíbení Prodigy. Kdybych měl jen trochu síly a chutě, šel bych tam dát něco ze svých oblíbených cédéček. Zabořil jsem se hluboko do gauče a čekal na zvonek. Zapnul jsem si televizi a vypnul zvuk. Nepotřeboval jsem poslouchat řečičky o bídě a dalších uvězněných. Stejně jsem vždy čekal jen na „černou kroniku“ a nové mrtvé v tomhle prokletým městě. Čekal jsem. Nuda ve mně narůstala, když zprávy o úmrtích nepřicházely, stejně jako moje pizza. Už jsem skoro znova usnul, když se ozval konečně zvonek.
Zvedl jsem se a za tu chvilku mi hrozně ztuhly kosti. Křupalo to ve mně jak v nějakým dědkovi.
„Už jdu,“ přeřvával jsem Prodigy.
Došel jsem až na chodbu a vzal za kliku. Dveře se otevřely a mně spadla čelist. Přes můj, asi až moc mírný, zákaz v nich stála ona. Dlouhé černé vlasy jí spadaly do čokoládové tváře a její bílé zuby zářily z jejího úsměvu. Na sobě měla rudé tílko, které jsem zbožňoval a bílou minisukni. Z rukou mi podávala moji pizzu Quattro Formaggi. Zmateně jsem vzal pizzu a sledoval ji.
„Chyběl jsi mi, ty můj vegetariánku,“ usmála se nádherným úsměvem.
„T-t-ty mně taky,“ vykoktal jsem.
Natáhla se ke mně a položila mi prst na moje otevřená ústa. Nesouhlasně se na mě podívala a tišila mě známým „ššššš“. Stále jsem si ji zmateně prohlížel a ona mě pomalu tlačila dovnitř do bytu. Vzala mi z rukou pizzu a položila ji na stolek na konci chodby. Potom mě spoutala svými polibky a já přestal myslet. Líbal jsem ji, hladil a užíval si každou chvilku s ní. Když začala znovu škrábat moje záda přes tílko, podíval jsem se zběžně k televizi, kde zrovna začínala „černá kronika“ nějakou autonehodou. Ale mně to teď bylo jedno. Líbal jsem ji a svlékl jí top. Vrněla jako kočka a povalila mě na gauč. Za topem brzy následoval můj nátělník, její sukně a mé trenky. Ještě stále nenosila kalhotky, toho jsem si všiml ihned a musel jsem se pousmát. Vůbec se za ten rok a půl nezměnila. Milovali jsme se vášnivě a divoce. Nebylo to jako dříve. Byla v nás poznat ta touha, to, jak moc jsme jeden druhému scházeli. Ještě dlouho po tom jsem ji držel v náručí.
„Musím už jít,“ zašeptala, když jsem prsty zkoumal texturu její kůže na bříšku.
„Dobře,“ řekl jsem a vlastně se už i trochu těšil, až bude pryč.
„Mám se ještě někdy stavit?“ zeptala se a vtiskla mi polibek mezi dveřmi.
„Děkuju, ale nechci,“ odpověděl jsem a snažil se, aby to neznělo krutě.
„Dobře,“ zašeptala a její oči začaly vlhnout.
Odcházela pryč a já ji sledoval z pootevřených dveří. Se sklopenou hlavou sestupovala ze schodů a brzy její černé vlasy zmizely z mého dohledu nadobro. Oddechnul jsem si a snažil se potlačit začínající zmatek v mojí hlavě.
„Áááááárh, pomoc!“ vytrhl mě z přemýšlení hlas jedné postarší paní, která bydlela naproti.
„Pardon,“ vypravil jsem ze sebe a propukl v hurónský smích
Rychle jsem prásknul dveřmi, když mi došlo, že jsem stál mezi futry jak mě bůh stvořil. Nemohl jsem se přestat smát a tak trošku jsem tu paní litoval. Musela mít pěkný šok. Zamknul jsem a vzal si pizzu. Dal jsem ji na chvíli do trouby a šel uklidit v obýváku. O tomhle se Steve dozvědět nemusí. Znova jsem na sebe hodil trenky a šel vytáhnout pizzu z trouby. Už byla dobrá. Vzal jsem si ji k televizi a vypnul hifinu. Zapnul jsem zvuk a zesílil si ho. Pohodlně jsem se usadil a pustil se do svého oblíbeného jídla.

„Dnes okolo poledne došlo k tragické nehodě, při které zemřela mladá sedmnáctiletá Victorie Rockinstare. Byla přejeta nákladním automobilem a následkem svých zranění zemřela po převozu do nemocnice. Její otec se zhroutil a bude převezen na oddělení psychiatrie. Řidič náklaďáku Josh Harwing vyvázl s lehkými poraněními a celé situace moc lituje. Policie ho vyšetřila na alkohol, který se v jeho krvi nepotvrdil. I přesto zřejmě bude za svůj čin potrestán, jelikož nedal Victorii přednost na přechodu. Z Boise Todd Lawrey.“

Dojídal jsem svoji pizzu a chystal se jít podívat do nemocnice. Hodil jsem na sebe první oblečení, co jsem našel. Roztrhané vybledlé džíny a černé triko. Dneska jsem nepotřeboval vypadat k světu. Vyrazil jsem ven s krabicí od pizzy v podpaží. Nechci mít v bytě další věc, kvůli které bych na Paige musel myslet. Vyhodil jsem ji před domem do kontejneru a namířil si to k nemocnici. Hlavou se mi honily myšlenky na Paige dnes mezi dveřmi. Její nehty jsem ještě stále cítil v zádech. Zase jsem asi krvácel, ale bylo mi to jedno. Viděl jsem Paige v bílé minisukni, znovu cítil její polibky. Zaplašil jsem myšlenky na ni a její místo vystřídal rozdrcený krvácející nos mého šéfa. Bublající krev z jeho úst a vytřeštěné oči zírající na to, jak mu lámu prsty a přibližuju je k cirkulárce. Tryskající cákance krve. Ječení mého šéfa a mladého kluka, který právě přišel. Jak úžasný ten okamžik byl. Znovu bych si to zopakoval. Doufal jsem, že budu v nemocnici dost dlouho. Alespoň natolik, aby mi Steve nestihl rozbít hubu, až se vrátí domů a bude vědět, co jsem udělal šéfovi.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one