Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Kapitola 25 - Vysvobozená a tak trochu blázen

Ze stavu podobného komatu mě vytrhl až jemný chlad, který jsem pocítila na špičkách prstů. Cukla jsem sebou a kolem mě se mihlo cosi tmavě hnědého, co by ovšem každému smrtelníkovi přišlo v nočním světle zcela černé. Zastavilo se to asi tři metry ode mě a upřelo to na mě malá zvědavá kukadla.
„No je to možné? Poběž ke mně,“ vyhrkla jsem, když jsem poznala svou malou přítelkyni ze hřbitova.
Párkrát zavrtěla čumáčkem a pak ke mně přiběhla. Vzala jsem si ji na dlaň a vtiskla jí jemnou pusu do kožíšku. Když jsem se odtáhla, abych se na ni mohla podívat, zvědavě naklonila hlavičku a pozorovala mě klidnýma myšíma očima. Volnou rukou jsem si otřela ještě stále vlhké oči a snažila se pousmát. Nešlo to. Věřím, že jsem spíš vypadala jako nějaký klaun z horroru, který v děsivém úšklebku hází děti do strže, kde je nechá sežrat cirkusovým lvem.
„Tatínek...“ vysvětlila jsem jediným slovem a malým drknutím hlavy po směru, co se tu stalo.
Přítelkyně se podívala směrem k bílému tělu v černém tratolišti krve a ňuchla mě čumáčkem do ruky na znamení toho, že to pochopila. Ještě dlouho jsme tam jen tak seděly. Já v trávě a ona na mé ruce, kde jsem celou dobu prsty hladila její sametový kožíšek. Uklidňovala mě, i když jsem se stále po nějaké době otřásala. Přesto ale moje malá kamarádka zastavila proudy slz proudící mi po mou samotu z očí. Ač nebyla schopná mluvit, přesto mi pokaždé dokázala pomoci.
Rozloučily jsme se až k ránu, když už první paprsky slunce dopadaly na špičky nedalekých hor. Malá odeběhla a skočila do nory, aby si mohla sehnat něco k jídlu a pak se vyspat. Já se mezitím snažila dát natolik dokupy, abych se mohla vrátit zpátky, aniž bych se někde zhroutila. Brzy jsem si již připadala dost silná, a tak jsem se vydala hledat cestu domů. Tohle bude asi pěkně nadlouho. Pomyslela jsem si, když jsem si vzpomněla na veškerá má ztracení při pokusech se někde zorientovat. Než se mi povedlo se vymotat z lesa, pálilo mě už slunce přímo nad hlavou. Pálilo spíš obrazně, protože se brzy blížil první zimní den, a tak už paprsky neměly tu sílu jako dřív. Šla jsem dál po polňačce až k silnici. Měla jsem nyní sice jen dvě možnosti, kudy se vydat dál, ale já si zaboha nemohla vzpomenout, ze které strany jsme sem přijeli. Pravá nebo levá? Rozhodla jsem se pro pravou... možná protože jsem pravačka.
Nevím kolik dalších kilometrů jsem ušla, ale byla jsem neskutečně ráda, že jsem se jakožto duch nemohla unavit. Dřív by mě takovýto pochod určitě zabil. To se mi teď už ale díkybohu stát nemohlo. Cesta se klikatila krajinou a já byl víc a víc otrávená s každým dalším krokem. Konečně se asi kilometr přede mnou silnice větvila dál a já si všimla cedulí. Svitla ve mně naděje, že už budu vědět, kam jdu a zároveň jsem doufala, že už to nebude daleko, jinak bych nakonec snad přece jen zemřela, ale nudou. Naproti mně se najednou vyřítilo auto a záblesky světla, které se odrážely od kapoty, mě oslnily, až jsem zavrávorala a spadla do příkopu. Zaklela jsem, ale nakonec se mi povedlo vyhrabat se z vysoké trávy a dojít až k cedulím. Nejdřív jsem byla v šoku, který vystřídalo zklamání a nakonec mi v žilách proudil až vražedný vztek. Samozřejmě... celou dobu jsem šla opačným směrem.
Kopla jsem do sloupu vší silou, ale jak jsem byla rozčilená, noha prošla kovem, jako bych byla ve filmu, a já padala po zádech na zem. To už na mě bylo moc. Sebrala jsem se a poháněná vztekem běžela až neskutečně rychle zpátky, abych se dostala do Boise. Cesta ubíhala nesrovnatelně rychleji. Zřejmě protože jsem nedokázala myslet na to, jak mě to nudí. Jediné, co se mi honilo hlavou byla touha něco roztřískat. Dát možnost zlosti, aby mě pohltila a já šílená trhala věci na kusy, mlátila do nich a kopala. A všechno jen díky tomu, že jsem byla až neskutečně tupá. Nevnímala jsem auta míjející mě v protisměru, ale doufala jsem v nějaké jedoucí mým směrem, abych na něj mohla naskočit nebo se ho alespoň nějak chytit. Klidně bych brala i traktor, hnojník, cokoli, co by mi nějak zkrátilo a ulehčilo cestu. Ale žádná pomoc se neukázala.
Po chvíli jsem se ale opět ocitla u odbočky do lesa. Chtěla jsem někomu ukázat, ať tam zajede. Nějak upozornit na to, že se tam něco stalo. Ale co jsem mohla dělat? Posbírat suché větve a postavit z nich panáčka? Na to jsem neměla provázky. Proto padl i nápad s šipkou. Sice mi být duchem přinášelo různé výhody, ale teď jsem si připadala naprosto bezmocná, což mě znovu vytočilo. Nesnášela jsem se za to, že jsem nedokázala nic udělat, a tak jsem si přála jen být co nejdřív někde pryč, kde by mě to tak nehlodalo. Znovu jsem proto zatnula svaly, zakousla se do rtu a vyrazila teď už správným směrem pryč od lesa. Měla jsem neskutečné nutkání řvát. Byl to můj zvyk ještě zaživa. Kdykoli jsem cítila, jak prorážím proudy vzduchu, chtělo se mi křičet díky té volnosti, nespoutanosti. Jenže protože jsem předtím nikdy nevynikala například ve sportech, konkrétně v běhu, tak jsem si volnost dopřávala jen občas na motorce, kterou mi půjčil taťka, abych se mohla projet po nějaké nepoužívané cestě. To byl největší ústupek, jaký mi kdy udělal, protože jinak měl o mě věčně až přehnanou starost. Do mých patnácti mě dokonce ani nikdy nepustil samotnou jít do školy. Vždycky jsem se vozila autem, díky čemu jsem získala pověst zhýčkaného dítěte. Vzpomínala jsem na dětství a ač to nikdy nebylo jako si to lidé vysní, přesto jsem byla za těch pár let hrozně vděčná.
Slunce už dávno zapadlo a tma pohltila vše kolem. S nemalou dávkou strachu jsem běžela alejí starých a nepříjemně vrzajících stromů s holými větvemi. Všechno mi až moc připomínalo ten den, kdy jsem ležela s dírou v těle na zemi a hleděla do očí toho sadistického parchanta. Teď tu ale byl jeden velký rozdíl. Na konci aleje mě nečekal vrah, ale míjející světla aut jedoucích po dálnici do Boise. Konečně jsem věřila tomu, že se tam ještě dnes v noci dostanu. Přidala jsem na rychlosti a za chviličku jsem už čekala, až světla aut osvětlí nedalekou značku, kudy se dálnice v tomto směru ubírá. Netrvalo to dlouho a až pak jsem si uvědomila, že je logické, že když jsme z tohoto směru odbočovali, potřebuju se dostat do druhého. Některé dny mi to opravdu myslelo pomaleji, než bylo zvykem, ale vzhledem k uplynulým dním a událostem, které se staly, jsem to nechtěla řešit.
Přeběhla jsem na druhou stranu, aniž by mě srazilo jediné auto, což jsem shledala jako skvělý výkon a čekala na to, až pojede někdo mým směrem. Brzy se vlevo v dálce rozžhnula dvě světla a já se připravila na jeden z nejbláznivějších plánů mé existence. Kdybych měla nějaký seznam toho, co nikdy v životě neudělám, Skočit na auto řítící se po dálnici minimálně stopadesátkou by bylo určitě na jedné z předních příček. Ovšem jelikož, jak jsem už zjistila na vlastní kůži, mě mohl zranit jen jiný duch, byla jsem si jistá, že nějaký skok na auto mi nemůže vůbec nic udělat. Jak se světla blížila, připravovala jsem se v pruhu na čelní náraz, při kterém jsem se měla někde chytit a dovést se až k Boise. Auto se řítilo vpřed a já si nakročila, abych se mohla odrazit a lehce dopadnou na kapotu, jak jsem si plánovala. Místo toho do mě ale auto vrazilo, já vylétla, praštila jsem se o čelní sklo, přelítla přes vršek auta a po kufru se skutálela dolů. Sakra. Tak tohle mi trošku nevyšlo.
Oklepala jsem se, narovnala si oblečení a čekala na další auto s novou taktikou. Na to příští jsem hodlala skočit z boku. Čekala jsem v prostředním pruhu na další blížící se světla. Zase jsem si nakročila a připravila se k odrazu. Když mě auto míjelo, vší silou jsem se odrazila a narazila břichem na kapotu. Bohužel jsem se nestihla ničeho chytit, a tak jsem se zase jako shnilá švestka skutálela na zem. Naštvaně jsem si odfrkla, ale rozhodla jsem se nepolevit, dokud se mi to nepovede. Zkrátka jsem odmítala jít domů pěšky poté, co jsem už uběhla takovou vzdálenost. K mojí smůle se mi ale vůbec nechtělo dařit a málem jsem to vzdala, když jsem po nárazu kamionu odletěla až do příkopu. Jenže potom se objevila moje spása. Sice pomalu jedoucí, ale zato s vozíkem, blížilo se ke mně další auto. Na nic jsem nečekala a nakročila si k dalšímu skoku, mířenému tentokrát do vozíku.
„Úspěch!“ křičela jsem radostí, když jsem sice tvrdě, ale zato přesně, přistála na dně vozíku.
Přes pomalou rychlost mě šlehal vítr do obličeje, ale já byla ráda, že nemusím pěšky, i když jsem určitě po tom šíleném výkonu musela vypadat jak strašidlo. No co, konečně jsem jakožto duch mohla někoho pořádně vyděsit, i když jedině za předpokladu, že by mě viděl. Do města jsme se dostali celkem brzy a já kousek po sjezdu z dálnice seskočila z vozíku. Čerstvě vyválená jsem se potom vydala k nemocnici, abych zjistila, jak se mu daří. Když jsem se ocitla ve známých uličkách, spadl ze mě i ten poslední zbytek vzteku a já se najednou nemohla dočkat, až ho zase uvidím. Jako bych od něj byla pryč celé roky. Znovu jsem se tedy rozeběhla, tentokrát poháněna touhou ho vidět a brzy jsem dorazila až k nemocnici. Nečekala jsem na to, až se uklidním, ale rovnou jsem proběhla zavřenými vchodovými dveřmi, abych nevzbudila podezření. Běžela jsem po schodech do druhého patra až k jeho pokoji. Ještě než jsem vzala za kliku jsem si všimla, že tu něco nehraje. Jeho postel byla prázdná. Snad... nechtěla jsem na to myslet.
Vracela jsem se do přízemí trhána na kusy pochybnostmi. Ale vždyť už vypadal lépe. Ale byl v komatu. Jenže... jenže doktor mu dával docela velkou šanci na probrání se. Ale vždycky se něco může stát. Mohli mu třeba vysadit orgány. Mohli ho odpojit jen proto, že se doposud neprobral. Mohlo se stát cokoli. Řval mi vemlouvavý hlas v hlavě a já přestávala doufat. Jakmile jsem se dostala do přízemí, byla jsem už v podobném stavu jako na mýtině, s tou výjimkou, že teď jsem mohla chodit. Přistoupila jsem k tabuli s pokoji a jmény pacientů, kteří na nich leží a snažila se najít to jeho.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one