Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Dnes je první den zbytku tvého života. A. W. Schaef

 
 

Kapitola 28 - Zázraky se přeci dějí

Chtěla jsem se ho zeptat na milion věcí, které mi běhaly v hlavě. Chtěla jsem vědět co a jak se přesně stalo.A hlavně proč. Zároveň jsem mu chtěla říct, jak moc ho miluju, ale neměla jsem na to slova, protože to nešlo vyjádřit v pár krátkých větách. A i kdybych na to měla celou knihu, nestačilo by to. To on mi dával vůli být dál v tomhle mezisvětě. To pro něj jsem chtěla existovat. Bez něj bych nebyla nic. Bez něj bych už ani nebyla. Zemřela bych pro něj. Milovala jsem ho víc než cokoli ve všech dimenzích. Byl to prostě on. Jediný mezi miliardami. A teď nějakou neskutečnou náhodou prosycenou notnou dávkou štěstí jsem tu byla a držela mého osobního boha za ruku a sledovala jak poklidně usíná. Nevěděla jsem, čím jsem si to zasloužila a ani komu bych za to měla poděkovat, tak jsem jenom seděla na lůžku a ve spánku se na něj jako zhypnotizovaná dívala.
Občas mě z toho transu, nebo jak to nazvat, vytrhla až sestřička, která přišla zkontrolovat, jak se mu daří a jestli něco nepotřebuje. Po většinu času jsme tam však byli sami a já tak mohla přemýšlet. Snívala jsem o tom, jaké to bude, až ho pustí a budeme spolu žít. Jen já a on. Ničím a nikým nerušeni. Podvědomě jsem se při takových vizích vždy usmívala a když se potom probudil a viděl mě, pokaždé na mě se zájmem koukal a asi přemýšlel, proč se tvářím tak trošku jako idiot. Bylo mi ale naprosto jedno, jak u toho vypadám. To, co bylo vždy jen mými sny, mými nenaplněnými touhami se s trochou štěstí mohlo splnit a já si teď sama připadala jako ve snu. Jako ve snu malé holčičky, která touží po lásce jak z pohádky.
Musela jsem si ale přiznat, že moje cesta k ní rozhodně pohádku nepřipomínala. Jestli to bylo něčemu podobné, pak možná horroru, nebo nějakému krváku. Samozřejmě, že jsem často vzpomínala na tatínka. Na něj hroutícího se na mém pohřbu, na šílené oči v ústavu i na tragický konec. Pokaždé, když jsem na něj pomyslela a on byl vzhůru, poznal to na mně a přitáhl si mě blíž, aby mě objal a políbil. Zřejmě se naše mysli za ten čas nějak propojily, protože i když spal a já vzpomínala na hrůzy uplynulých dní, si mě přitáhl k sobě. Byl tím nejlepším lékem na moje démony.
Dny plynuly, ale vše bylo stejné, ne-li lepší. Už mnohokrát mi chtěl vše vysvětlovat. Povídat o tom, co a proč se stalo, ale já ho vždy zarazila. Měli jsme na všechno vysvětlování dost času. Nechtěla jsem, aby se hrabal zpátky ve věcech, které mu musely přidělávat vrásky na čele a se vší pravděpodobností nejednu noční můru. Stačilo, že se teď musel dostatečně dostat z toho, co se stalo před pár týdny. Už to byl pořádný výkon a podle mě toho bylo dost na to, aby se ještě zatěžoval minulostí. Nakonec už sdílel můj názor a přišel s naprosto stejným důvodem jako já. Měli jsme na to vše horu času.
Jednoho dne přišlo ráno, kdy sestra otevřela žaluzie a všechno venku bylo pokryto bílou peřinou sněhu. Sníh jsem neviděla už hrozně dlouho. Vždy tu byly sice chladnější zimy, ale když už něco padalo z nebe, byl to déšť, nebo maximálně kroupy.
„Podívejte pane Saldone,“ vzbudila ho opatrně sestřička.
„C-co se děje?“ odpověděl rozespale, ale když to uviděl, byl dokonale čilý.
„Za tu dobu, co tu pracuji se tohle ještě nestalo. Není to nádhera?“ rozplývala se sestra.
„Jistěže. Je to něco jako zázrak,“ přitakal a zvedl se z postele.
„Pane Saldone, víte, že byste ještě neměl chodit sám,“ řekla sestra a zatvářila se káravě.
„Ale sestři, vždyť vidíte, že jsem už zdravej jako řípa,“ usmál se a chytil mě za ruku.
Společně, držíc se ne příliš nápadně za ruce, jsme se šli podívat k oknu. Přitiskla jsem ruku na sklo a rozšířenýma očima s úžasem pozorovala bílou nadílku a děti z dětského oddělení, jak v něm skotačí. Bylo kouzelné sledovat, jak ti nebožáčci zapomněli na veškerou bolest, na veškeré trápení a teď si hráli, běhali a váleli se ve sněhu. Na všechno dohlížela mladá sestřička, ve které jsem poznala sestru Mary. Byla jsem ráda, že ji nakonec přidělili na dětské. S dětmi vypadala šťastně. Sestra Kate, která teď stála opodál v pokoji se chystala k odchodu.
„Sestři!“ zastavil ji, než stihla odejít.
„Ano? Potřebujete něco?“ zeptala se sestra a zastavila se ve dveřích.
„Myslíte, že byste mě mohla vzít jen na chvíli ven?“ zeptal se a dělal na sestru psí oči.
Sestřička byla očividně zaskočená, ale podle výrazu jsem usoudila, že o tom vážně přemýšlí. Zároveň jsem nevěřila tomu, že by jeho pohledu odolala, protože já bych pro něj v tu chvíli udělala všechno, co bych mohla a snad ještě víc. Usmál se na ni a to ji očividně úplně odzbrojilo.
„Poradím se s hlavní sestrou a přimluvím se za vás u ní, ale nic neslibuju,“ řekla potom a odešla.
Zůstali jsme sami a opírali se o ledové sklo. Konečně se mi zdála moje teplota o dost vyšší, než něco, čeho jsem se dotkla. Zkusila jsem proto dýchnout na sklo. Vyšlo to. Sice ne moc, ale sklo se zafunělo a já do oroseného místa nakreslila prstem srdíčko. Usmál se a přitiskl mě ke sklu. Rukama mě obklíčil a rozverně se na mě usmál. Objala jsem ho kolem krku a přitáhla si ho blíž, abych ho mohla políbit. On se ale nechtěl nechat. Snad aby mě poškádlil, ale nakonec to ani on nevydržel naše rty se konečně opět spojily a v dokonalé symfonii sehrály svou hru.
„Pane Saldone,“ ozvala se ze dveří sestřička.
„Ano?“ řekl trošku zmateně a otočil se k ní.
„Je vám dobře?“ zeptala se sestra a s podezřením se na něj dívala.
„Jistěže, je mi skvěle, jen jsem se raději opřel oběma rukama, kdyby se mi nedej bože třeba zamotala hlava,“ vymyslel rychle lež, která sestře stačila.
„No, jelikož hlavní sestra ještě nedorazila, tak bylo rozhodnutí na sestře Claire, a tak to máme v kapse,“ řekla sestřička a šibalsky na něj mrkla.
„Jste úžasná,“ zalichotil jí a pak dodal: „Jen zajdu do koupelny a obleču se.“
„Jen abyste to nepřehnal pane Saldone,“ řekla zase káravě sestra.
„Nebojte se, cítím se zdráv jako rybička,“ přesvědčoval ji.
„No dobře, ale do té koupelny vás raději zavezu, kdyby se vrátila hlavní sestra, tak bych z toho měla průšvih, což snad nechcete ani vy, pokud se chcete podívat ven,“ upřesnila a šla pro vozík.
„Připadám si jako lazar,“ postěžoval si mi tiše.
„Vydrž, snad tě do Vánoc pustí domů a uděláme si hezké svátky,“ utěšovala jsem ho a mrkla na něj.
„Tak to beru,“ usmál se a políbil mě.
Za chvilku už tu byla sestra i s vozíčkem, čistým ručníkem a přes ruku si přehodila jeho teplé oblečení, které mu sem donesla Paige. Paige. Při vzpomínce na ni jsem si potichu odfrkla a on se na mě nechápavě podíval. Stačilo však ukázat na jeho mikinu, bundu a kalhoty a hned mu to došlo. Pousmál se a stiskl mou ruku o něco silněji. Pak už ho mu ale sestra přistavila vozík a on se poslušně nechal odvézt do koupelny. Měla jsem sice nutkání jít s ním, ale řekla jsem si, že mu nechám soukromí alespoň v té koupelně, dokud mě tam sám nebude chtít. Poslala jsem mu proto jen vzdušný polibek a čekala až se vrátí, abych šla ven s ním.
Byli tu za chvíli. Přemýšlela jsem, jestli tak spěchal, protože se těšil ven, a nebo protože se těšil na mě. Doufala jsem v to druhé samozřejmě. Nechal si tu jen věci a pokynul mi, ať jdu za ním. Sestra nedala jinak, než že ho vyveze až ven na vozíčku a pak, že se teda může kousek projít sám. Jakmile se otevřely dveře vedoucí do nemocniční zahrady spojené s nedalekým parkem, všichni tři jsme se mírně otřásli. Bylo opravdu chladno, takže sníh ještě určitě nějaký čas vydrží. Sestra nás nechala o samotě až u altánu a sama pak šla na chvíli za Mary, aby si popovídaly, jak jde život. My si mezitím vlezli do altánku a sedli si na lavičku. Zatvářil se nesouhlasně a pár pohyby si mě usadil na klín. Prsty jsem mu odhrnula vlasy, které mu padaly do obličeje a on si mě za bradu přitáhl, aby ústy obklíčil ta má. Líbal mě něžně a já mu polibky plna lásky oplácela. Měla jsem pocit, že se asi na místě rozplynu. Chtěla jsem ho víc než kdy jindy. Přetočila jsem se a stehny obklíčila ty jeho. Dávala jsem do polibků všechnu svou lásku a více a více vášně. Zachytil se pažemi jedné ze stran altánu a já se zapřela rukama vedle něj. Sníh nás studil do rukou, ale to nemohlo uhasit tu touhu v nás. Zároveň jsem ale věděla, že nic víc než líbání není přípustné, což mi pro tento okamžik bylo ale naprosto jedno. Nepřestávala jsem ho líbat a přála jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila. O tom jsem ale mohla jen snít ,a tak jsme se postupně začali uklidňovat, jelikož jsme věděli, že tu nemůžeme být věčně a brzy přijde sestra. Nechtěla jsem, aby ho měla za úplného blázna. Naposledy jsem ho políbila a prsty přejížděla rysy jeho obličeje. Za necelou minutu už tu byla sestra Kate a my se neochotně zvedli z lavičky a zamířili zpátky na pokoj.
 
Informace o zpracování osobních údajů |  Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one